Vox Iuvenalis: Nejcennější je ta kontinuita

Vox Iuvenalis: Nejcennější je ta kontinuita

Brněnský sbor Vox Iuvenalis slaví letos dvacet let své existence. Od svých středoškolských začátků se vypracoval mezi amatérskou špičku, zvítězil v několika mezinárodních soutěžích, ale hlavně dál s chutí zpívá. Dnes působí pod záštitou Vysokého učení technického v Brně. O práci se sborem i o jeho neobvyklých projektech jsme mluvili s Janem Ocetkem, který sbor vede od jeho začátků v roce 1993.

Vox Iuvenalis vznikl ze členů školního sboru Gymnázia na Vídeňské v Brně, kteří chtěli pokračovat ve zpěvu i po maturitě. Tys byl mezi nimi, nebo jsi do sboru pronikl zvenku?
Já jsem byl opravdu jeden z nich. Byli jsme silný ročník, který maturoval v roce 1991 a bylo nás nějakých patnáct, možná skoro dvacet, kteří jsme v gymnaziálním sboru Mladí madrigalisté pod vedením profesorky Miluše Kleinové přičichli ke zpívání a měli chuť v tom pokračovat i dál. Já jsem zároveň zpíval také v Brněnském mužském sboru Foerster, takže jsem byl ostatními považován za jakéhosi poloprofesionála. Na přechodnou dobu se vytvořil model, kdy jsme ještě zkoušeli na gymnáziu a tvořili jakýsi „sbor starších“. Nakonec jsme se ale v roce 1993 osamostatnili úplně a pojmenovali se Vox Iuvenalis.

Jak ses octnul v čele sboru, čím jsi svoje vrstevníky přesvědčil, že právě ty jsi ten správný člověk?
Já jsem kromě zpěvu ve Foersteru vedl ještě chrámový sbor v Řečkovicích, který už jsem tak nějak zkoušel dirigovat. Navíc moje první vysoká škola byla Pedagogická fakulta, kombinace hudební výchova s matematikou, takže jsem byl považován za hudebně nejvzdělanějšího a na základě toho si mě vybrali.

Je ve sboru kromě tebe někdo od samého začátku až doteď?
Myslím, že tři, možná čtyři členové, kteří s nějakou malinkou pauzou těch dvacel let vydrželi.

Už v začátcích sboru je cítit něco, čemu se říká dobrá parta, Vox je i dnes soudržné lidské společenství, projevuje se u vás jakýsi týmový duch…
Já myslím, že to je možná to nejdůležitější. Já je vedu určitým směrem a hudba vytváří spojovací článek. Ale bez toho, aby se spolu cítili dobře, chtěli spolu podnikat i mimosborové aktivity, to by snad ani nešlo. Čím dál víc si toho vážím – ti lidé se nevídají jen na zkouškách, jsou rádi spolu i jindy, což se pak přenáší i do jejich hudebních výkonů.

Jak to držíš na uzdě, aby se ze zkoušek nestávaly spíš večírky?
Právě díky tomu, že se vyblbnou bokem, tak to jde. Když má někdo narozeniny, tak přinese trošku vína a třeba něco k jídlu pro všechny, takže on to permanentně takový malý večírek je. Ale když už je to hodně neúnosné, tak na ně zařvu, nebo někoho vyrazím…

vyrazíš ze zkoušky, předpokládám.
Ano, ze zkoušky, na chvilku, ne definitivně. Ti lidé tam nechodí jen kvůli muzice, ale také proto, že jsou tam podobně smýšlející kamarádi, kteří je u toho drží.

Jsi absolvent Pedagogické fakulty, Filozofické fakulty a JAMU – proč jsi sbormistrovstvím na JAMU nezačal rovnou?
K JAMU mě paradoxně dotlačil právě Vox Iuvenalis. Já jsem samozřejmě tušil, že mě hudba baví, zpíval jsem ve sboru, hrál jsem na klavír, na kytaru, chodil jsem do varhanické školy, ale po gymnáziu jsem ještě nebyl tak stoprocentně vyhraněný v tom, co bych chtěl. Ten pajdák se mi zdál jako nejlogičtější varianta, ale ještě během prvního ročníku jsem začal docházet na Filozofickou fakultu na hudební vědu – chtěl jsem do té muziky vidět víc než jen z pozice učitele. No a pak začal sbor vypadat trochu k světu a já ztrácel ten úvodní náskok – vedení sboru jsem řešil spíš intuitivně a amatérsky. A tak, abych jim stačil, jsem s nimi napochodoval k přijímačkám na JAMU a dobře to dopadlo. To mě definitivně nasměrovalo tam, kde jsem dnes.

Jak jste se dostali k dnešnímu, celkem náročnému repertoáru, jak se vaše hudební směřování vyvíjelo. Začali jste hned s hudbou dvacátého století, nebo jste k ní dospěli postupně?
Já jsem působil zároveň jako zpěvák v Českém filharmonickém sboru Brno, kde jsem poznal většinu klasického sborového repertoáru, a tak jsem nechtěl, a s ohledem na možnosti amatérských zpěváků ani nemohl, dělat totéž. Vybíral jsem tedy spíše méně známé tituly a ne zcela standardní repertoár všech vysokoškolských a mládežnických sborů. Od začátku jsem se snažil realizovat s lidmi ve Voxu nějaké zajímavější věci, aby je zaprvé bavily a zadruhé aby se na nich něco naučili. Říkal jsem si, že když před ně budu klást složitější mety, tak to sice třeba někoho odradí a odejde, ale někoho to zase nakopne. Do méně obvyklého repertoáru jsem je tedy tlačil od začátku a myslím, že se to daří pořád, i když ve sboru samozřejmě jsou i stoupenci spíše klasiky. Ale řekl bych, že ta úroveň, na kterou jsme se dostali, vznikla právě z toho, že děláme těžké věci, na kterých ti lidé rostou, ať chtějí nebo nechtějí.

Vyváříte komponované programy z děl současných i nedávných brněnských autorů, několikrát jste provedli Schnittkeho Requiem. To jsou dramaturgické špeky, ale jak se na ně dívá prostý sborista, nestýská se mu po pěkných písničkách?
Já se to občas něčím snažím vykompenzovat, ale ono je to nakonec jako v každém kolektivu. Část lidí zpívá ráda cokoliv, část je vyhraněnější, ale ledacos přijmou, když jim to vysvětlím. No a část bude brblat vždycky, ale stejně snad i přes to budou chodit a zpívat. Já se jim ty složitější věci snažím vysvětlovat a zdůvodňovat, proč je děláme. A pak se mi stane, že po těžké, komplikované skladbě, kdy už je situace na ostří nože, někteří odcházejí a tak dále, zařadím něco jednoduchého, triviálního. A najednou se ptají, proč takové nic vlastně mají zpívat. Ve své touze zpívat něco lehkého a pěkného to chtějí, ale najednou se z toho nedostaví ten pocit zasloužené a dobře odvedené práce…

jako když někdo běhá maratony a má jít na procházku.
Přesně tak, naučili se pohybovat a orientovat ve složitých věcech a ty lehčí už se jim zdají příliš primitivní. Upletl jsem si tím ale bič také sám na sebe, protože zásobárna takových skladeb také není nekonečná. Musím zvažovat, aby to vůbec zazpívali a nezničili se například při celovečerním a capella soudobém repertoáru, nebo abychom třeba byli schopni najmout si ansámbl, který s námi bude hrát větší vokálně-instrumentální projekty, takže ta omezení jsou z různých stran.

Vaše koncerty mívají i nějaký širší záměr a smysl, kde se vzalo vaše koncepční uvažování – je to ve vás od začátku, nebo s tím někdo najednou přišel?
V tomto směru má výborné nápady Viktor Pantůček. Někdy snad až trochu vizionářské, ale v rámci diskuse se to pak dobere do přijatelného tvaru. Dostat zajímavou a kvalitní muziku do netradičních koncertních prostor je podle mě hrozně užitečné, a pokud se nám podaří dát dohromady vhodný program a k tomu vhodný prostor, tak je to obohacení pro všechny. Dělali jsme koncert v Domě umění, kde je krásné prostředí i akustika, nedávno v brněnském krematoriu, na nádvoří Domu Pánů z Kunštátu, vystupovali jsme třeba i v Kateřinské jeskyni. V tomto bychom chtěli jít dál, protože je spousta zajímavých míst, kam se lidé normálně nepodívají, ale ve spojení s hudbou je z toho nakonec zajímavý a vícenásobný zážitek.

Jakkoli se snažíte dělat své věci co nejlíp, pořád jste amatérský sbor, což s sebou nese jistá omezení. Je vaše koncepčnost určitá kompenzace toho, že se špičkovým profesionálním tělesům čistě hudebně nevyrovnáte?
Určitě, protože ve Voxu je minimum lidí, kteří by zpěv někdy studovali. Většinou jsou to amatéři, kteří přijdou s tím, že zpívají rádi, mají předpoklady a chtějí to s námi zkusit. Má to tedy svoje hranice, které se překročit nedají. Když posluchači ale nabídneme něco, co nikde jinde neuslyší, tak to má svůj smysl, i když to není stodesetiprocentní hudební kvalita, a nemusíme se cpát do ranku profesionálů. Soudobá hudba je pro to svým způsobem vhodnější než například baroko.

Jsi druhý sbormistr Českého filharmonického sboru Brno – kde je zásadní rozdíl při práci? A přecházejí někdy členové z Voxu do filharmonického sboru nebo naopak?
Ten rozdíl je naprosto jasný. Ve filharmonickém sboru jsou členové profesionálové – kteří mají zpěv jako zaměstnání. Repertoár se zde studuje především na objednávku a mým úkolem je stoprocentně sbor připravit na jakékoliv vystoupení. Ve Voxu je naopak to hlavní vybrat repertoár a pořádat takové koncerty, aby to zpěváky bavilo, protože jinak by to nedělali.

Takže neplánuješ udělat jednou z Voxu přípravku pro ČSFB?
To určitě ne, protože pro lidi z Voxu, kteří většinou studují na některé z brněnských vysokých škol, je zpěv sice příjemná, ale přece jen ta vedlejší, zájmová kolej.

Když se vrátím k začátkům – napadlo tě někdy, že vydržíte tak dlouho?
Mě asi spíš nikdy nenapadlo, že by to v nějakou dobu mělo skončit. Když takový sbor funguje, tak žije od jednoho koncertu k druhému – vize do budoucnosti jsem tedy vlastně neměl a dělal jsem maximum pro to, aby sbor čím dál lépe fungoval. Teď si s hrůzou a obdivem uvědomuji, jak dlouho to už trvá a kolik je za tím vším práce a kolik zpěváků uz Voxem prošlo.

Co pokládáš za největší úspěchy Voxu Iuvenalis – a co je to pro tebe vlastně úspěch?
Největší úspěch je to, že po celých těch dvacet let bez přerušení fungujeme. Sbor má své renomé, dosáhl na nějakou interpretační úroveň a má snad i své posluchače, nejen příbuzné zpěváků. Je to samostatný a funkční kulturní projekt s dvacetiletou historií. Nějaká vítězství v soutěžích a zajímavé koncerty jsou takové třešničky, na ty se ale v celkem krátké době zapomene. Takže nejcennější je ta kontinuita. A musím ještě připomenout, že se sborem mi celou dobu pomáhá moje žena Hana – byli jsme spolužáci už na hudební vědě a Vox byl takové naše první dítě. Takže abych nebral veškerou slávu na sebe, tak je to všechno i její zásluha a moc jí děkuji.

Úspěchy na soutěžích a festivalech

2012 Mezinárodní sborová soutěž duchovní hudby Laudate dominum, Vilnius, Litva,1. cena
2008 Mezinárodní sborová soutěž Canti veris Praga 2008, Praha, 2. cena v kategorii smíšených sborů
2007 Mezinárodní festival sborů a orchestrů mladých YOUNG2007PRAGUE, 1. cena, zvláštní cena za nejlepší provedení povinné skladby
2006 Mezinárodní festival akademických sborů IFAS, Pardubice, 1. cena, zvláštní cena za dramaturgii soutěžního programu
2005 XVII. Medzinárodný festival speváckych zborov TZD, Trnava, Slovensko, 1. cena, zvláštní cena za dramaturgii
2004 7th International Youth choir Festival, Veldhoven, Nizozemí, 1. cena
2003 Pražské dny sborového zpěvu, 1. cena, zvláštní cena pro sbormistra
2002 1st International Choir Festival in Randers, Dánsko, 2. cena
2000 Pražské dny sborového zpěvu, 2. cena, zvláštní cena za provedení povinné skladby, zvláštní cena pro sbormistra

Sbor spolupracoval při operních a muzikálových představeních:

Sommer Oper Bamberg: Figarova svatba (W. A. Mozart) 2011, Bohéma (G. Puccini) 2009, Komedianti (R. Leoncavallo), Plášť (G. Puccini) 2007
Janáček Brno 2010: Šárka (L. Janáček) – světová premiéra původní klavírní verze opery
Komorní opera HF JAMU: Figarova svatba (W. A. Mozart) 2008
Ruddigore (A. S. Sullivan) 2007
Hradby (M. Kux) 2007

Foto archiv Voxu Iuvenalis, foto z krematoria Fotografické studio dvadva

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Provést Mozartovo Requiem – tedy mši za zemřelé – v krematoriu se může zdát jako zcela přirozená věc, ale úplně samozřejmé to není. Vox Iuvenalis přidal k jedné z nejhranějších vokálních kompozic značnou dávku koncepčního uvažování a připravil posluchačům přinejmenším neobvyklý zážitek.  více

Koncert k 690. výročí založení baziliky na Starém Brně si zcela správně hleděl téměř výhradně hudebního a duchovního obsahu. Mariánské téma, které ke kostelu patří, bylo naplněno originálním a zároveň funkčním způsobem.  více

Smíšený sbor Vox Iuvenalis zahájil včerejším koncertem jubilejní dvacátý rok své existence. Poněkud paradoxně odloženým koncertem z loňska (nekonal se pro zlomení dirigentské nohy Jana Ocetka) a repertoárově netypickou věcí – na programu byla Petite messe solennelle Gioachina Rossiniho. Pro začátek bych všem členům Voxu, vedení i sboru jako instituci popřál všechno nejlepší, zlomený vaz při všech koncertních příležitostech a ještě nejmíň pětkrát tolik. Pojďme se ale podívat na včerejší vystoupení.  více


Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více