Vox Iuvenalis: Nejcennější je ta kontinuita

Vox Iuvenalis: Nejcennější je ta kontinuita

Brněnský sbor Vox Iuvenalis slaví letos dvacet let své existence. Od svých středoškolských začátků se vypracoval mezi amatérskou špičku, zvítězil v několika mezinárodních soutěžích, ale hlavně dál s chutí zpívá. Dnes působí pod záštitou Vysokého učení technického v Brně. O práci se sborem i o jeho neobvyklých projektech jsme mluvili s Janem Ocetkem, který sbor vede od jeho začátků v roce 1993.

Vox Iuvenalis vznikl ze členů školního sboru Gymnázia na Vídeňské v Brně, kteří chtěli pokračovat ve zpěvu i po maturitě. Tys byl mezi nimi, nebo jsi do sboru pronikl zvenku?
Já jsem byl opravdu jeden z nich. Byli jsme silný ročník, který maturoval v roce 1991 a bylo nás nějakých patnáct, možná skoro dvacet, kteří jsme v gymnaziálním sboru Mladí madrigalisté pod vedením profesorky Miluše Kleinové přičichli ke zpívání a měli chuť v tom pokračovat i dál. Já jsem zároveň zpíval také v Brněnském mužském sboru Foerster, takže jsem byl ostatními považován za jakéhosi poloprofesionála. Na přechodnou dobu se vytvořil model, kdy jsme ještě zkoušeli na gymnáziu a tvořili jakýsi „sbor starších“. Nakonec jsme se ale v roce 1993 osamostatnili úplně a pojmenovali se Vox Iuvenalis.

Jak ses octnul v čele sboru, čím jsi svoje vrstevníky přesvědčil, že právě ty jsi ten správný člověk?
Já jsem kromě zpěvu ve Foersteru vedl ještě chrámový sbor v Řečkovicích, který už jsem tak nějak zkoušel dirigovat. Navíc moje první vysoká škola byla Pedagogická fakulta, kombinace hudební výchova s matematikou, takže jsem byl považován za hudebně nejvzdělanějšího a na základě toho si mě vybrali.

Je ve sboru kromě tebe někdo od samého začátku až doteď?
Myslím, že tři, možná čtyři členové, kteří s nějakou malinkou pauzou těch dvacel let vydrželi.

Už v začátcích sboru je cítit něco, čemu se říká dobrá parta, Vox je i dnes soudržné lidské společenství, projevuje se u vás jakýsi týmový duch…
Já myslím, že to je možná to nejdůležitější. Já je vedu určitým směrem a hudba vytváří spojovací článek. Ale bez toho, aby se spolu cítili dobře, chtěli spolu podnikat i mimosborové aktivity, to by snad ani nešlo. Čím dál víc si toho vážím – ti lidé se nevídají jen na zkouškách, jsou rádi spolu i jindy, což se pak přenáší i do jejich hudebních výkonů.

Jak to držíš na uzdě, aby se ze zkoušek nestávaly spíš večírky?
Právě díky tomu, že se vyblbnou bokem, tak to jde. Když má někdo narozeniny, tak přinese trošku vína a třeba něco k jídlu pro všechny, takže on to permanentně takový malý večírek je. Ale když už je to hodně neúnosné, tak na ně zařvu, nebo někoho vyrazím…

vyrazíš ze zkoušky, předpokládám.
Ano, ze zkoušky, na chvilku, ne definitivně. Ti lidé tam nechodí jen kvůli muzice, ale také proto, že jsou tam podobně smýšlející kamarádi, kteří je u toho drží.

Jsi absolvent Pedagogické fakulty, Filozofické fakulty a JAMU – proč jsi sbormistrovstvím na JAMU nezačal rovnou?
K JAMU mě paradoxně dotlačil právě Vox Iuvenalis. Já jsem samozřejmě tušil, že mě hudba baví, zpíval jsem ve sboru, hrál jsem na klavír, na kytaru, chodil jsem do varhanické školy, ale po gymnáziu jsem ještě nebyl tak stoprocentně vyhraněný v tom, co bych chtěl. Ten pajdák se mi zdál jako nejlogičtější varianta, ale ještě během prvního ročníku jsem začal docházet na Filozofickou fakultu na hudební vědu – chtěl jsem do té muziky vidět víc než jen z pozice učitele. No a pak začal sbor vypadat trochu k světu a já ztrácel ten úvodní náskok – vedení sboru jsem řešil spíš intuitivně a amatérsky. A tak, abych jim stačil, jsem s nimi napochodoval k přijímačkám na JAMU a dobře to dopadlo. To mě definitivně nasměrovalo tam, kde jsem dnes.

Jak jste se dostali k dnešnímu, celkem náročnému repertoáru, jak se vaše hudební směřování vyvíjelo. Začali jste hned s hudbou dvacátého století, nebo jste k ní dospěli postupně?
Já jsem působil zároveň jako zpěvák v Českém filharmonickém sboru Brno, kde jsem poznal většinu klasického sborového repertoáru, a tak jsem nechtěl, a s ohledem na možnosti amatérských zpěváků ani nemohl, dělat totéž. Vybíral jsem tedy spíše méně známé tituly a ne zcela standardní repertoár všech vysokoškolských a mládežnických sborů. Od začátku jsem se snažil realizovat s lidmi ve Voxu nějaké zajímavější věci, aby je zaprvé bavily a zadruhé aby se na nich něco naučili. Říkal jsem si, že když před ně budu klást složitější mety, tak to sice třeba někoho odradí a odejde, ale někoho to zase nakopne. Do méně obvyklého repertoáru jsem je tedy tlačil od začátku a myslím, že se to daří pořád, i když ve sboru samozřejmě jsou i stoupenci spíše klasiky. Ale řekl bych, že ta úroveň, na kterou jsme se dostali, vznikla právě z toho, že děláme těžké věci, na kterých ti lidé rostou, ať chtějí nebo nechtějí.

Vyváříte komponované programy z děl současných i nedávných brněnských autorů, několikrát jste provedli Schnittkeho Requiem. To jsou dramaturgické špeky, ale jak se na ně dívá prostý sborista, nestýská se mu po pěkných písničkách?
Já se to občas něčím snažím vykompenzovat, ale ono je to nakonec jako v každém kolektivu. Část lidí zpívá ráda cokoliv, část je vyhraněnější, ale ledacos přijmou, když jim to vysvětlím. No a část bude brblat vždycky, ale stejně snad i přes to budou chodit a zpívat. Já se jim ty složitější věci snažím vysvětlovat a zdůvodňovat, proč je děláme. A pak se mi stane, že po těžké, komplikované skladbě, kdy už je situace na ostří nože, někteří odcházejí a tak dále, zařadím něco jednoduchého, triviálního. A najednou se ptají, proč takové nic vlastně mají zpívat. Ve své touze zpívat něco lehkého a pěkného to chtějí, ale najednou se z toho nedostaví ten pocit zasloužené a dobře odvedené práce…

jako když někdo běhá maratony a má jít na procházku.
Přesně tak, naučili se pohybovat a orientovat ve složitých věcech a ty lehčí už se jim zdají příliš primitivní. Upletl jsem si tím ale bič také sám na sebe, protože zásobárna takových skladeb také není nekonečná. Musím zvažovat, aby to vůbec zazpívali a nezničili se například při celovečerním a capella soudobém repertoáru, nebo abychom třeba byli schopni najmout si ansámbl, který s námi bude hrát větší vokálně-instrumentální projekty, takže ta omezení jsou z různých stran.

Vaše koncerty mívají i nějaký širší záměr a smysl, kde se vzalo vaše koncepční uvažování – je to ve vás od začátku, nebo s tím někdo najednou přišel?
V tomto směru má výborné nápady Viktor Pantůček. Někdy snad až trochu vizionářské, ale v rámci diskuse se to pak dobere do přijatelného tvaru. Dostat zajímavou a kvalitní muziku do netradičních koncertních prostor je podle mě hrozně užitečné, a pokud se nám podaří dát dohromady vhodný program a k tomu vhodný prostor, tak je to obohacení pro všechny. Dělali jsme koncert v Domě umění, kde je krásné prostředí i akustika, nedávno v brněnském krematoriu, na nádvoří Domu Pánů z Kunštátu, vystupovali jsme třeba i v Kateřinské jeskyni. V tomto bychom chtěli jít dál, protože je spousta zajímavých míst, kam se lidé normálně nepodívají, ale ve spojení s hudbou je z toho nakonec zajímavý a vícenásobný zážitek.

Jakkoli se snažíte dělat své věci co nejlíp, pořád jste amatérský sbor, což s sebou nese jistá omezení. Je vaše koncepčnost určitá kompenzace toho, že se špičkovým profesionálním tělesům čistě hudebně nevyrovnáte?
Určitě, protože ve Voxu je minimum lidí, kteří by zpěv někdy studovali. Většinou jsou to amatéři, kteří přijdou s tím, že zpívají rádi, mají předpoklady a chtějí to s námi zkusit. Má to tedy svoje hranice, které se překročit nedají. Když posluchači ale nabídneme něco, co nikde jinde neuslyší, tak to má svůj smysl, i když to není stodesetiprocentní hudební kvalita, a nemusíme se cpát do ranku profesionálů. Soudobá hudba je pro to svým způsobem vhodnější než například baroko.

Jsi druhý sbormistr Českého filharmonického sboru Brno – kde je zásadní rozdíl při práci? A přecházejí někdy členové z Voxu do filharmonického sboru nebo naopak?
Ten rozdíl je naprosto jasný. Ve filharmonickém sboru jsou členové profesionálové – kteří mají zpěv jako zaměstnání. Repertoár se zde studuje především na objednávku a mým úkolem je stoprocentně sbor připravit na jakékoliv vystoupení. Ve Voxu je naopak to hlavní vybrat repertoár a pořádat takové koncerty, aby to zpěváky bavilo, protože jinak by to nedělali.

Takže neplánuješ udělat jednou z Voxu přípravku pro ČSFB?
To určitě ne, protože pro lidi z Voxu, kteří většinou studují na některé z brněnských vysokých škol, je zpěv sice příjemná, ale přece jen ta vedlejší, zájmová kolej.

Když se vrátím k začátkům – napadlo tě někdy, že vydržíte tak dlouho?
Mě asi spíš nikdy nenapadlo, že by to v nějakou dobu mělo skončit. Když takový sbor funguje, tak žije od jednoho koncertu k druhému – vize do budoucnosti jsem tedy vlastně neměl a dělal jsem maximum pro to, aby sbor čím dál lépe fungoval. Teď si s hrůzou a obdivem uvědomuji, jak dlouho to už trvá a kolik je za tím vším práce a kolik zpěváků uz Voxem prošlo.

Co pokládáš za největší úspěchy Voxu Iuvenalis – a co je to pro tebe vlastně úspěch?
Největší úspěch je to, že po celých těch dvacet let bez přerušení fungujeme. Sbor má své renomé, dosáhl na nějakou interpretační úroveň a má snad i své posluchače, nejen příbuzné zpěváků. Je to samostatný a funkční kulturní projekt s dvacetiletou historií. Nějaká vítězství v soutěžích a zajímavé koncerty jsou takové třešničky, na ty se ale v celkem krátké době zapomene. Takže nejcennější je ta kontinuita. A musím ještě připomenout, že se sborem mi celou dobu pomáhá moje žena Hana – byli jsme spolužáci už na hudební vědě a Vox byl takové naše první dítě. Takže abych nebral veškerou slávu na sebe, tak je to všechno i její zásluha a moc jí děkuji.

Úspěchy na soutěžích a festivalech

2012 Mezinárodní sborová soutěž duchovní hudby Laudate dominum, Vilnius, Litva,1. cena
2008 Mezinárodní sborová soutěž Canti veris Praga 2008, Praha, 2. cena v kategorii smíšených sborů
2007 Mezinárodní festival sborů a orchestrů mladých YOUNG2007PRAGUE, 1. cena, zvláštní cena za nejlepší provedení povinné skladby
2006 Mezinárodní festival akademických sborů IFAS, Pardubice, 1. cena, zvláštní cena za dramaturgii soutěžního programu
2005 XVII. Medzinárodný festival speváckych zborov TZD, Trnava, Slovensko, 1. cena, zvláštní cena za dramaturgii
2004 7th International Youth choir Festival, Veldhoven, Nizozemí, 1. cena
2003 Pražské dny sborového zpěvu, 1. cena, zvláštní cena pro sbormistra
2002 1st International Choir Festival in Randers, Dánsko, 2. cena
2000 Pražské dny sborového zpěvu, 2. cena, zvláštní cena za provedení povinné skladby, zvláštní cena pro sbormistra

Sbor spolupracoval při operních a muzikálových představeních:

Sommer Oper Bamberg: Figarova svatba (W. A. Mozart) 2011, Bohéma (G. Puccini) 2009, Komedianti (R. Leoncavallo), Plášť (G. Puccini) 2007
Janáček Brno 2010: Šárka (L. Janáček) – světová premiéra původní klavírní verze opery
Komorní opera HF JAMU: Figarova svatba (W. A. Mozart) 2008
Ruddigore (A. S. Sullivan) 2007
Hradby (M. Kux) 2007

Foto archiv Voxu Iuvenalis, foto z krematoria Fotografické studio dvadva

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Provést Mozartovo Requiem – tedy mši za zemřelé – v krematoriu se může zdát jako zcela přirozená věc, ale úplně samozřejmé to není. Vox Iuvenalis přidal k jedné z nejhranějších vokálních kompozic značnou dávku koncepčního uvažování a připravil posluchačům přinejmenším neobvyklý zážitek.  více

Koncert k 690. výročí založení baziliky na Starém Brně si zcela správně hleděl téměř výhradně hudebního a duchovního obsahu. Mariánské téma, které ke kostelu patří, bylo naplněno originálním a zároveň funkčním způsobem.  více

Smíšený sbor Vox Iuvenalis zahájil včerejším koncertem jubilejní dvacátý rok své existence. Poněkud paradoxně odloženým koncertem z loňska (nekonal se pro zlomení dirigentské nohy Jana Ocetka) a repertoárově netypickou věcí – na programu byla Petite messe solennelle Gioachina Rossiniho. Pro začátek bych všem členům Voxu, vedení i sboru jako instituci popřál všechno nejlepší, zlomený vaz při všech koncertních příležitostech a ještě nejmíň pětkrát tolik. Pojďme se ale podívat na včerejší vystoupení.  více


Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více