Už 23. ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae včera zahájil koncert v Bystřici nad Pernštejnem. Humor a hudba představuje letos spojení, které tvoří páteř a jednotící téma celého festivalu. Dramaturgie festivalu je letos dílem belgického muzikologa a básníka Jellea Dierickxe. Pokud se Dierickxovi podařilo stvořit pestrý program festivalu, který od počátku až do konce nabízí hudební humor ve všech podobách, pak zahajovací koncert bylo možné vnímat jako souhrn popsaného koncepctu. O nelehký úkol provést stylově diametrálně odlišná a humorem propojená díla se v případě včera postaral orchestr PKF – Prague Philharmonia pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće.
Zatímco na většině koncertů uslyší posluchač hudební díla v plné délce a může tak obdivovat složitou motivickou strukturu hudebních forem vybraných symfonií, koncertů nebo kvartetů, zahajovací koncert festivalu Concentus Moravie nabídl spíše plnou hrst bonbónů a laskomin. Prvním tónům večera ještě předcházelo drobné překvapení – Pánské pěvecké sdružení extrémního folklóru Krása, které po příchodu a úvodní inkantaci „přišla krása nesmírná, je to síla vesmírná“ představilo karikaturu moravského folklóru v té nejbizarnější formě. Koncert jen stěží mohl začít lépe.
Těžiště programu však tvořila hudba světoznámých skladatelů. Prvním dílem večera byla světoznámá, v různých úpravách a nejrůznějšími hudebníky interpretovaná Humoreska č. 7 Ges dur Antonína Dvořáka. Již v této skladbě projevil dirigent Marko Ivanović úctyhodný cit pro jemné balancování na hraně umírněného hudebního projevu a bohatého romantického patosu. Ivanović vyzdvihl hřejivé okamžiky Dvořákovy hudby a ve stejné míře dodal ostrosti vyhrocenějším částem. Důležité však je, že dirigentovu vedení naslouchal přizpůsobivý a kvalitní orchestr, jakým PKF – Prague Philharmonia bezesporu je. Kdyby se jednalo pouze o Dvořákovu Humoresku, mohli bychom kvalitu provedení nevděčně svádět na fakt, že se přece jedná o klenot národní hudby a je tedy v pořádku, že od hudebníků očekáváme to nejlepší. Jenže Dvořákova humoreska byla toliko ouverturou.
Beethovenova Symfonie č. 3 patří mezi skladatelova nejznámější díla. Přestože nedosahuje kultovní slávy jako jeho 5. a 9. symfonie, její smuteční pochod nebo právě scherzo, které zaznělo na zahajovacím koncertu, nepochybně do fondu světové hudební literatury patří. Co uhranulo posluchače již ve Dvořákově Humoresce, se nedalo přeslechnout ani zde – orchestr hrál jako jedno tělo a duše. Dokonce i ve vyhrocených okamžicích zůstávala intonace bezchybná a se stále pečlivým výrazem. Dirigent zcela v souladu s hudební logikou opustil pozdně romantický hudební svět Dvořáka a Beethovenovo Scherzo ze Symfonie č. 3 Es dur zasadil do dobového a mnohem střízlivějšího kontextu. Navzdory ohromnému Beethovenovu skladatelskému odkazu, který stojí na pomezí pozdního klasicismu a raného romantismu, by této hudbě přespříliš romantická interpretace spíše uškodila.
Zásadní zlom představovala skladba Erika Satieho Parade, která programu dodala potřebný bouřlivý vtip ovlivněný zvuky každodenního života. Skladba staví na příkrých kontrastech hudebních ploch, které vystupují jako obrazy z hudebního přediva. Živelnost, řevnivost i burleskní charakter hudby působí přímo na smysly posluchačů, před kterými tak vyvstávají obrazy jako vystřižené z cirkusového šapitó. Satieho hudba je také plná náhle melancholických okamžiků, táhlých melodií a křehkých momentů. A právě zde tkvěla největší síla koncertu – Ivanović s orchestrem PKF dokázal vystihnout podstatu a charakter každého z uváděných děl, ať už se jednalo o Satieho burleskní Parade, Polyfonické tango Alfreda Schnittkeho, Kašlací symfonii, respektive Åses Tod, Edvarda Griega v úpravě Vicca von Bülow, známého také jaké Loriot, nebo kratičkou skladbu Leroye Andersona Psací stroj. Obzvláště poslední jmenovaná prokázala Ivanovićovy kvality nejen za dirigentským pultem, ale také za klávesnicí psacího stroje. Koncert doplnilo Cageovo 4‘33“, které alespoň v první větě pudilo posluchače k zadržovanému smíchu. Poslední skladbou se sklenul dramaturgický kruh a na závěr zaznělo Scherzo capriccioso Antonína Dvořáka.
Úvodní koncert snad až na nějaké drobné intonační nedostatky v závěrečném Dvořákově Scherzu nabídl dokonalý hudební i lidský zážitek. Například právě Cageův pokus na divácích přinesl uvolněnou atmosféru plnou potutelného smíchu a lidské sounáležitosti. Náhle bylo každé opatrné zakašlání nebo zavrzání židlí důvodem k jen těžko skrývanému pobavení. Jakoby ze všech posluchačů byli mávnutím taktovky žáčci na školním představení, kteří se nezbedně chichotají každému náznaku vtipu.
Antonín Dvořák: Humoreska č. 7 Ges dur, op. 101
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 „Eroica“, Scherzo
Erik Satie: Parade
Edvard H. Grieg, Loriot: Kašlací symfonie
John Cage: 4‘33“
Alfred Schnittke: Polyfonické tango, op. 137
Leroy Anderson: Psací stroj
Antonín Dvořák: Scherzo capriccioso, op 66
orchestr: PKF – Prague Philharmonia
dirigent: Marko Ivanović
Kulturní dům, Bystřice nad Pernštejnem
