František Jílek a filharmonie

František Jílek a filharmonie

Když se v roce 1978 stal pětašedesátiletý František Jílek po odchodu churavějícího Jiřího Waldhanse dost nečekaně šéfem brněnské Státní filharmonie, nepředstavil si snad žádný z jejích hráčů, že právě s tímto dirigentem, neokázalým a spíš věcným a notoricky známým z opery (symfonický hráč je citlivý také na toto) – a navíc už v důchodovém věku – prodělá filharmonie nejskvělejší údobí své dosavadní historie. Stalo se však – a zásluhu na tom měl jednak Jílek sám, jednak orchestr a jednak souběh historických okolností; v okamžiku, kdy se stal František Jílek šéfdirigentem Státní filharmonie, byl přesně tím mužem, jakého tento orchestr potřeboval, a naopak filharmonie byla přesně orchestrem pro umělce jeho ráže a zralosti.

Dvě desetiletí po svém vzniku byla filharmonie už jiným souborem než v padesátých letech. Nemysleme si nic zlého o jejích začátcích: už v roce svého zřízení se výtečně prosadila mezi předními evropskými orchestry na Varšavské jeseni 1956 a výsledky jejích dalších sezon – měřené mezinárodním dirigentským a sólistickým provozem, kvalitou rozhlasových a gramofonových snímků i pak množícími se zahraničními zájezdy a jejich ohlasem – tomuto zařazení odpovídaly; právě však proto, že v něm udržela krok s vývojem posledních desítiletí v hudebním světě, octla se v sedmdesátých letech se svými možnostmi a potřebami už jinde, než byla v době svého vzniku. Tato změna byla znát také v klasickém vztahu hráč–dirigent; posun v tomto vztahu odpovídal celkovému vzestupu úrovně orchestrálních muzikantů – nejen čistě technické, ale především mentální a samozřejmě společenské. Ještě na počátku minulého století zela mezi dirigentem a hráčem propast, jakou si dnes sotva umíme představit: dirigent nepovažoval hráče za víc než za nezbytnou živou součást nástroje, na němž mu záleželo především; hráčovou ctižádostí a úkolem pak bylo odehrát co nejdokonaleji part podle dirigentových pokynů – a o víc se nestarat. Budiž řečeno, že tento postoj přežíval ještě donedávna – i znamenité orchestry byly plny hráčů, kteří hráli vynikajícím způsobem své party, aniž zatoužili zvědět, co vlastně hrají, kdo to napsal a proč (stařičká anekdota o operním kontrabasistovi, který dostane za čtyřicetiletou věrnou službu volňásek na Carmen a druhý den nadšeně vypráví kolegům, že nad jejich šrum – šrum tam nahoře zpívají „Toreadore smělý“, měla reálný podklad a vztahovala se i na poměry v symfonických orchestrech.

Dnes se špičkové orchestry na celém světě obsazují hráči s vysokoškolským vzděláním a repertoárním přehledem, získávaným prostřednictvím, rozhlasu, gramofonu, televize, počítačů a zahraničních stáží; i anonymní tuttihráč bývá uměleckou osobností, jež svou individualitu pěstuje a osvědčuje v komorní nebo sólové hře. Dirigent pak stojí před kolektivem, jemuž už nemůže panovat tak neomezeně jako kdysi, protože nevystačí s autoritou plynoucí jen z jeho vůdčího postavení a zejména už nemá někdejší nebetyčnou převahu hudebních znalostí; může však, dokáže-li to, získat k soustředěné a dokonce tvůrčí spolupráci nepoměrně mohutnější a navíc komplexně vybavený umělecký potenciál.

František Jílek podstoupil své hudební vzdělání a první dirigentské zkušenosti ještě v době, která o tomto moderním dirigentském typu moc nevěděla; dokázal však – narozdíl od tolika svých současníků – během své dlouholeté činnosti v opeře udržet krok se stále rychlejším vývojem a shromáždit přitom tolik nových znalostí, že když stanul v čele filharmonie, byl – na prahu svrchované lidské i umělecké zralosti – v plném slova smyslu také představitelem tohoto nového dirigentského typu.

Kritické posudky z celého světa hovořily shodně o střídmosti a věcnosti jeho dirigentského projevu jako o výrazu služebného vztahu k provozovanému dílu; mají pravdu v tom smyslu, že ve vztahu orchestr – dirigent – autor stavěl se Jílek po bok svému orchestru jako primus inter pares takříkajíc tváří proti skladbě, kterou interpretovali. Říkáme-li to takto, zní to úplně samozřejmě – ale uvědomme si, kolik je ještě dnes v dirigentských výkonech na pódiu pózy, naznačující výlučnost dirigentova Obcování s Tvůrcem vysoko nad hlavami muzikantů Jílkovo gesto se nesnažilo hudbu ilustrovat, nýbrž předjímat, a to v ustavičném funkčním kontaktu s hráčem nebo skupinou, jíž se to zrovna týkalo; bylo spíš efektivní než efektní, přitom však zdaleka ne jen „věcné“, jak se často zdůrazňovalo, protože dokázalo tlumočit nebo spíš podnítit žádoucí míru citového úchvatu, nutnou k tomu, aby hrající realizovali nejen znějící tvar, nýbrž smysl skladby.

Povinností dirigenta ve vlastním orchestru je vědět co nejvíc o přednostech a slabinách každého hráče (i hostující dirigenti se snaží dovědět se to co nejrychleji); na oplátku však se však musí smířit s tím, že vlastní hráči vědí všechno o něm samém: jak chodí připraven, co všechno zná, co slyší (i co slyšet nechce), co a jak umí požadovat, jak to prosazuje a zejména co umí přijmout. Protože na úrovni dnešních orchestrů uplatňují lepší dirigenti už dávno prvek tvůrčí spolupráce: dokáže-li kapelník hráčům naznačit povahu svého přístupu ke skladbě, může počítat z jejich strany s podněty, které tomuto pojetí odpovídají.

O Jílkovi platilo, že těchto podnětů dokázal využívat dokonale: podle toho, co říkají hráči, si orchestr po jeho taktovkou vždycky zahrál a žádný z jeho požadavků nebyl proti muzice. Proto se také tyto požadavky setkávaly se souhlasem a s ochotou, na jakou nebývají dirigenti ve vlastních orchestrech zvyklí; to je otázka autority a jejích zdrojů. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že tato autority plyne přirozeně ze všeobecně uznávaných zásluh, vysokého postavení, ctihodného věku a čestných titulů; omyl, žádná z těchto okolností ani jejich souhra by nebyla s to zabránit nepředstavitelnému zmatku ve zkouškách, kdyby se ukázalo, že jejich nositel není na výši svého úkolu. Ale svědek kritické třetí fáze Jílkovy zkoušky kolem poledne nikdy nepostřehl v orchestru obvyklou únavu nebo neklid: stále tytéž přesné a věcné pokyny přednášené a plněné bez nervozity v atmosféře plné dělného soustředění. Podívej se na něj upozornil mě kolega na počínání cizího dirigenta ve stejné situaci: leze pod pult, syčí jak kobra a orchestr furt hraje na plný pecky. Jílkovi stačí takhle pohnout prstama jedný ruky – a má pianissimo.

Jedním ze zdrojů této Jílkovy autority byl pocit, že právě jeho způsob práce je svrchovaně účelný, že nikoho nenutí hrát zbytečně (orchestr velmi dobře pozná, kdy dirigent skladbu jen přehrává, aby se ji sám naučil) a že je na něho spolehnutí – v kritických okamžicích, jimž je komplikovaný výkon tak složitého kolektivu vystaven v proměnných podmínkách různých prostředí a psychické disponovanosti jednotlivých členů, nacházel každý oporu v dirigentovi, který všechno slyší, ví, co chce, a neztrácí hlavu.

Rozvoj snímací techniky sice už setřel rozdíl mezi dirigenty „rozhlasovými“, „koncertními“, „operními“ nebo „filmovými“, ale ponechal práci před mikrofonem některé specifické rysy. O kvalitě Jílkových snímků s filharmonií netřeba hovořit; připomeňme však, že při jejich pořizování byli hráči přesvědčeni, že jejich kvality bylo docilováno pravidelně a s nejmenším možným vynaložením času a námahy, oceňujíce – vedle už popsaného způsobu studia – také Jílkovy mimořádné schopnosti sluchové analýzy a naopak syntetické zvukové představy. Za své dlouholeté spolupráce s rozhlasem si také Jílek osvojil – ve shodě se svou moderní dirigentskou orientací – umění využít zvukového záznamu jako žádoucího korektivu, aniž propadl mikrofonnímu fetišismu, tak častému u „rozhlasových“ dirigentů. Tváří v tvář zvukovým režisérům, technikům a jejich aparaturám si uchovával svou autoritu, kterou orchestr pociťoval v této situaci obzvlášť blahodárně, protože jednak se cítil ve svém výkonu zaštítěn a jednak shledával, že jeho výsledky mají neopakovatelnou osobitost a atmosféru, jakou by mohl setřít činnost technického personálu, usilujícího o dokonalost záznamu po svém.

Od dirigentského pultu filharmonie odešel Jílek naposledy po dokončení svého janáčkovského souboru v pozdním létě 1991; měl sice rozjednána další působení, ale možná tušil, že k nim už nedojde: po natočení jedné z částí Dunaje se na okamžik zasnil a poznamenal Nikdo se neuměl tak loučit jako Janáček…

Ke dvojímu jubileu Františka Jílka (1913–1993) proběhne v Besedním domě výstava František Jílek ve fotografii připravená základní uměleckou školou, která nese jeho jméno. Vernisáž 25. dubna v 17 hodin.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Včerejší podvečer na piazzettě Janáčkova divadla se nesl ve znamení koncertu k zahájení sezóny 2019/2020 Národního divadla Brno (NdB). Propagace akce zajistila hudebnímu večeru to nejdůležitější – stovky diváků, kteří hojně zaplnili celé prostranství. Nelze opomenout opravdu široké věkové rozpětí, které je zejména na své spodní hranici (zatím ještě v kočárcích) tolik potřebné pro budoucí kulturu.   více

Konec září bude v nedaleké slovenské Bratislavě patřit world music. Široké veřejnosti i pozvaným zahraničním delegátům se představí přední kapely žánru ze Slovenska, na konferenci se bude hovořit o folkloru i jazzu, na programu budou koncerty světových hvězd i workshopy pro hudebníky a jejich manažery. Ředitelka festivalu Jarmila Vlčková zve na toto setkání i muzikanty z Brna a okolí. Účast na konferenci je zdarma, stačí se zaregistrovat na stránkách World Music Festivalu Bratislava.  více

Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.  více

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více