František Jílek a filharmonie

František Jílek a filharmonie

Když se v roce 1978 stal pětašedesátiletý František Jílek po odchodu churavějícího Jiřího Waldhanse dost nečekaně šéfem brněnské Státní filharmonie, nepředstavil si snad žádný z jejích hráčů, že právě s tímto dirigentem, neokázalým a spíš věcným a notoricky známým z opery (symfonický hráč je citlivý také na toto) – a navíc už v důchodovém věku – prodělá filharmonie nejskvělejší údobí své dosavadní historie. Stalo se však – a zásluhu na tom měl jednak Jílek sám, jednak orchestr a jednak souběh historických okolností; v okamžiku, kdy se stal František Jílek šéfdirigentem Státní filharmonie, byl přesně tím mužem, jakého tento orchestr potřeboval, a naopak filharmonie byla přesně orchestrem pro umělce jeho ráže a zralosti.

Dvě desetiletí po svém vzniku byla filharmonie už jiným souborem než v padesátých letech. Nemysleme si nic zlého o jejích začátcích: už v roce svého zřízení se výtečně prosadila mezi předními evropskými orchestry na Varšavské jeseni 1956 a výsledky jejích dalších sezon – měřené mezinárodním dirigentským a sólistickým provozem, kvalitou rozhlasových a gramofonových snímků i pak množícími se zahraničními zájezdy a jejich ohlasem – tomuto zařazení odpovídaly; právě však proto, že v něm udržela krok s vývojem posledních desítiletí v hudebním světě, octla se v sedmdesátých letech se svými možnostmi a potřebami už jinde, než byla v době svého vzniku. Tato změna byla znát také v klasickém vztahu hráč–dirigent; posun v tomto vztahu odpovídal celkovému vzestupu úrovně orchestrálních muzikantů – nejen čistě technické, ale především mentální a samozřejmě společenské. Ještě na počátku minulého století zela mezi dirigentem a hráčem propast, jakou si dnes sotva umíme představit: dirigent nepovažoval hráče za víc než za nezbytnou živou součást nástroje, na němž mu záleželo především; hráčovou ctižádostí a úkolem pak bylo odehrát co nejdokonaleji part podle dirigentových pokynů – a o víc se nestarat. Budiž řečeno, že tento postoj přežíval ještě donedávna – i znamenité orchestry byly plny hráčů, kteří hráli vynikajícím způsobem své party, aniž zatoužili zvědět, co vlastně hrají, kdo to napsal a proč (stařičká anekdota o operním kontrabasistovi, který dostane za čtyřicetiletou věrnou službu volňásek na Carmen a druhý den nadšeně vypráví kolegům, že nad jejich šrum – šrum tam nahoře zpívají „Toreadore smělý“, měla reálný podklad a vztahovala se i na poměry v symfonických orchestrech.

Dnes se špičkové orchestry na celém světě obsazují hráči s vysokoškolským vzděláním a repertoárním přehledem, získávaným prostřednictvím, rozhlasu, gramofonu, televize, počítačů a zahraničních stáží; i anonymní tuttihráč bývá uměleckou osobností, jež svou individualitu pěstuje a osvědčuje v komorní nebo sólové hře. Dirigent pak stojí před kolektivem, jemuž už nemůže panovat tak neomezeně jako kdysi, protože nevystačí s autoritou plynoucí jen z jeho vůdčího postavení a zejména už nemá někdejší nebetyčnou převahu hudebních znalostí; může však, dokáže-li to, získat k soustředěné a dokonce tvůrčí spolupráci nepoměrně mohutnější a navíc komplexně vybavený umělecký potenciál.

František Jílek podstoupil své hudební vzdělání a první dirigentské zkušenosti ještě v době, která o tomto moderním dirigentském typu moc nevěděla; dokázal však – narozdíl od tolika svých současníků – během své dlouholeté činnosti v opeře udržet krok se stále rychlejším vývojem a shromáždit přitom tolik nových znalostí, že když stanul v čele filharmonie, byl – na prahu svrchované lidské i umělecké zralosti – v plném slova smyslu také představitelem tohoto nového dirigentského typu.

Kritické posudky z celého světa hovořily shodně o střídmosti a věcnosti jeho dirigentského projevu jako o výrazu služebného vztahu k provozovanému dílu; mají pravdu v tom smyslu, že ve vztahu orchestr – dirigent – autor stavěl se Jílek po bok svému orchestru jako primus inter pares takříkajíc tváří proti skladbě, kterou interpretovali. Říkáme-li to takto, zní to úplně samozřejmě – ale uvědomme si, kolik je ještě dnes v dirigentských výkonech na pódiu pózy, naznačující výlučnost dirigentova Obcování s Tvůrcem vysoko nad hlavami muzikantů Jílkovo gesto se nesnažilo hudbu ilustrovat, nýbrž předjímat, a to v ustavičném funkčním kontaktu s hráčem nebo skupinou, jíž se to zrovna týkalo; bylo spíš efektivní než efektní, přitom však zdaleka ne jen „věcné“, jak se často zdůrazňovalo, protože dokázalo tlumočit nebo spíš podnítit žádoucí míru citového úchvatu, nutnou k tomu, aby hrající realizovali nejen znějící tvar, nýbrž smysl skladby.

Povinností dirigenta ve vlastním orchestru je vědět co nejvíc o přednostech a slabinách každého hráče (i hostující dirigenti se snaží dovědět se to co nejrychleji); na oplátku však se však musí smířit s tím, že vlastní hráči vědí všechno o něm samém: jak chodí připraven, co všechno zná, co slyší (i co slyšet nechce), co a jak umí požadovat, jak to prosazuje a zejména co umí přijmout. Protože na úrovni dnešních orchestrů uplatňují lepší dirigenti už dávno prvek tvůrčí spolupráce: dokáže-li kapelník hráčům naznačit povahu svého přístupu ke skladbě, může počítat z jejich strany s podněty, které tomuto pojetí odpovídají.

O Jílkovi platilo, že těchto podnětů dokázal využívat dokonale: podle toho, co říkají hráči, si orchestr po jeho taktovkou vždycky zahrál a žádný z jeho požadavků nebyl proti muzice. Proto se také tyto požadavky setkávaly se souhlasem a s ochotou, na jakou nebývají dirigenti ve vlastních orchestrech zvyklí; to je otázka autority a jejích zdrojů. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že tato autority plyne přirozeně ze všeobecně uznávaných zásluh, vysokého postavení, ctihodného věku a čestných titulů; omyl, žádná z těchto okolností ani jejich souhra by nebyla s to zabránit nepředstavitelnému zmatku ve zkouškách, kdyby se ukázalo, že jejich nositel není na výši svého úkolu. Ale svědek kritické třetí fáze Jílkovy zkoušky kolem poledne nikdy nepostřehl v orchestru obvyklou únavu nebo neklid: stále tytéž přesné a věcné pokyny přednášené a plněné bez nervozity v atmosféře plné dělného soustředění. Podívej se na něj upozornil mě kolega na počínání cizího dirigenta ve stejné situaci: leze pod pult, syčí jak kobra a orchestr furt hraje na plný pecky. Jílkovi stačí takhle pohnout prstama jedný ruky – a má pianissimo.

Jedním ze zdrojů této Jílkovy autority byl pocit, že právě jeho způsob práce je svrchovaně účelný, že nikoho nenutí hrát zbytečně (orchestr velmi dobře pozná, kdy dirigent skladbu jen přehrává, aby se ji sám naučil) a že je na něho spolehnutí – v kritických okamžicích, jimž je komplikovaný výkon tak složitého kolektivu vystaven v proměnných podmínkách různých prostředí a psychické disponovanosti jednotlivých členů, nacházel každý oporu v dirigentovi, který všechno slyší, ví, co chce, a neztrácí hlavu.

Rozvoj snímací techniky sice už setřel rozdíl mezi dirigenty „rozhlasovými“, „koncertními“, „operními“ nebo „filmovými“, ale ponechal práci před mikrofonem některé specifické rysy. O kvalitě Jílkových snímků s filharmonií netřeba hovořit; připomeňme však, že při jejich pořizování byli hráči přesvědčeni, že jejich kvality bylo docilováno pravidelně a s nejmenším možným vynaložením času a námahy, oceňujíce – vedle už popsaného způsobu studia – také Jílkovy mimořádné schopnosti sluchové analýzy a naopak syntetické zvukové představy. Za své dlouholeté spolupráce s rozhlasem si také Jílek osvojil – ve shodě se svou moderní dirigentskou orientací – umění využít zvukového záznamu jako žádoucího korektivu, aniž propadl mikrofonnímu fetišismu, tak častému u „rozhlasových“ dirigentů. Tváří v tvář zvukovým režisérům, technikům a jejich aparaturám si uchovával svou autoritu, kterou orchestr pociťoval v této situaci obzvlášť blahodárně, protože jednak se cítil ve svém výkonu zaštítěn a jednak shledával, že jeho výsledky mají neopakovatelnou osobitost a atmosféru, jakou by mohl setřít činnost technického personálu, usilujícího o dokonalost záznamu po svém.

Od dirigentského pultu filharmonie odešel Jílek naposledy po dokončení svého janáčkovského souboru v pozdním létě 1991; měl sice rozjednána další působení, ale možná tušil, že k nim už nedojde: po natočení jedné z částí Dunaje se na okamžik zasnil a poznamenal Nikdo se neuměl tak loučit jako Janáček…

Ke dvojímu jubileu Františka Jílka (1913–1993) proběhne v Besedním domě výstava František Jílek ve fotografii připravená základní uměleckou školou, která nese jeho jméno. Vernisáž 25. dubna v 17 hodin.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Polská skupina MØW vystoupí ve čtvrtek 11. srpna na nádvoří Místodržitelského paláce v centru Brna v rámci jazzové scény festivalu Maraton hudby Brno. Na naše otázky odpovídají kapelnice a zpěvačka Ania Bratek a pianistka Aga Derlak, která se v minulosti v Brně představila i se svým vlastním jazzovým triem. Skupina MØW tentokrát představí své nové album W jednym pokojuvíce

V rámci festivalu Ibérica vystoupila 17. června 2022 v Brně katalánská písničkářka Magalí Sare s kytaristou z Mallorky Sebastià Grisem. Následující rozhovor jsme vedli bezprostředně po skončení koncertu.  více

Ostatně jako každý rok tak i letos přinesl Hudební festival Znojmo svým návštěvníkům operní dílo ve vlastní produkci. Pro letošní 18. ročník s podtitulem Návraty domů a naši andělé strážní si pořadatelé připravili scénické provedení oratoria Josepha Haydna Návrat Tobiášův. Starozákonní příběh o zkoušeném manželství i slepém otci mohli diváci shlédnout v interpretaci Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka a režii Tomáše Ondřeje Pilaře při premiéře 15. července 2022 (toto představení navštívil autor recenze) v jízdárně Louckého kláštera – repríza a derniéra pak připadají na následující dva dny. V sólových rolích vystoupili Shira Patchornik (Sára), Lucie Kaňková (d’Azaria), Dagmar Šašková (Anna), Theodore Browne (Tobiáš) a Adam Plachetka (Tobit). Kostýmy navrhla Ivana Ševčíková Miklošková, choreografii vytvořil Martin Šinták a světelný design připravil Tomáš Příkrývíce

Loni byli hvězdami festivalu Brasil Fest Brno. Letos je přivítá Náměšť nad Oslavou, kde vystoupí 25. července na Folkových prázdninách v rámci večera nazvaného Poezie v každé písni. Mezitím si zahráli například na světovém hudebním veletrhu WOMEX v Portugalsku nebo na vyprodaném jarním festivalu Budapest Ritmo. A především dostali prestižní cenu časopisu Songlines, současného nejuznávanějšího periodika v oblasti world music. Říkají si Ayom a vedle brazilské zpěvačky Jabu Morales je tvoří hudebníci z Angoly, Řecka a Itálie. Na naše otázky odpovídají akordeonista a skladatel Alberto Becucci, kytarista Pedro Bastos João a samozřejmě charismatická zpěvačka a bubenice.  více

V pátek 29. července vystoupí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou skupina L’Alba z Korsiky, která propojuje tradiční středomořskou polyfonii s hudbou řady nejen jihoevropských národů. Její album A Principiu, které vyšlo loni v březnu, vyhodnotila porota žebříčku World Music Charts Europe jako šesté nejlepší album z celého světa v roce 2021. se stalo šestou nejlepší nahrávkou z celého světa za rok 2021. Za skupinu L’Alba na naše otázky odpovídá kytarista a zpěvák Ghjuvanfrancescu Mattei.  více

Letošní 27. ročník festivalu Concentus Moraviae je po takřka měsíci plném hudby minulostí. Slavnostní závěrečný koncert v Kongresovém centru Zlín představil program složený z písní Ernesta Chaussona, Igora Stravinského, Johannese Brahmse, Richarda Strausse, Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka. Jako sólistka vystoupila mezzosopranistka a patronka přehlídky Magdalena Kožená. Po jejím boku stanuli klavírista a dirigent Sir Simon Rattle, flétnista a dramaturg tohoto ročníku Kaspar Zehnder, houslista Giovanni Guzzo, houstlistka Rahel Maria Rilling, violista Amihai Grosz, violoncellista Dávid Adorján a klarinetista Christopher Richards. Dvořákovy písně speciálně pro tento soubor zaranžoval anglický skladatel a dirigent Duncan Ward.  více

Letošní 27. ročník hudebního festivalu Concentus Moraviae pomalu spěje k velkému finále v podobě společného koncertu flétnisty a rezidenčního umělce Kaspara Zehndera, mezzosopranistky a patronky festivalu Magdaleny Kožené a jejího chotě, klavíristy a dirigenta Sira Simona Rattlea. Na jednom z posledních koncertů vrcholícího festivalu vystoupil v pátek 24. června společně s přáteli – Giovanni Guzzo (housle), Rahel Maria Rilling (housle), Amihai Grosz (viola), Dávid Adorján (violoncello), Wolfgang Klinser (klarinet) a Anaïs Gaudemard (harfa) – právě rezidenční umělec Kaspar Zehnder, který dramaturgii pátečního komorního koncertu v knihovně náměšťského zámku připravil.  více

Ostravská rodačka Nikol Bóková byla dlouho považována za jedinečný talent v oboru vážné hudby. V devíti letech si jako sólová klavíristka zahrála s Janáčkovou filharmonií a studium na konzervatoři a následně na JAMU bylo tedy samozřejmostí. Ale už během studií hudební klasiky se formoval a postupně projevovalo další její nadání a to kompoziční. Spolu se svým triem (Nikol Bóková-klavír, Martin Kocián-kontrabas, Michal Wierzgoń-bicí) nahrála v roce 2019 debutové autorské album Inner Place a ihned se prosadila mezi českou (a vlastně i evropskou) jazzovou elitu. Během covidu následovaly další dva projekty – Unravel (2020) pro stejnou jmenovanou sestavu a loňský Prometheus natočený s mimořádným nasazením v pozoruhodné studiové sestavě. Z ní a z několika následných koncertů (mimo jiné v rámci JazzFestu Brno vloni na podzim) vykrystalizovalo také zcela logické rozšíření jejího tria o univerzálního a empatického kytaristu Davida Dorůžku, Vznikl Nikol Bóková Quartet. V této sestavě se rodilo i nejnovější autorské album Elements, s nímž se pro Nikol a jejího partnera a spolutvůrce Jana Valu otevírá nová tvůrčí etapa.  více

Do prostor atria Filozofické fakulty Masarykovy univerzity na ulici Arne Nováka zavítal 22. června soubor Ensemble Opera Diversa s programem Tance v zahradách, který navázal na loni započatou sérii projektů pod širým nebem. Jako sólisté vystoupili fagotista Pavel Horák a hráč na marimbu Martin Švec. Koncert řídil dirigent Patrik Červák, který před smyčcovým orchestrem Ensemble Opera Diversa stanul vůbec poprvé.  více

Opatství na starém Brně, kde až do své smrti působil Gregor Johann Mendel, skrývá za svými zdmi několik krásných zákoutí. Jedním z nich je i Rajský dvůr, do kterého se vchází nenápadným vchodem vedle Baziliky Nanebevzetí Panny Marie. Ve čtvrtek 16. června tento starobylý prostor s kamennými zdmi hostil úvodní koncert projektu Brno a jeho chrámy. Zahrála na něm Horňácká muzika Petra Mičky a jedinečným způsobem tuto akci zahájila.  více

Dnes, tedy v pátek 17. června, vystoupí v Brně v rámci festivalu Ibérica katalánská písničkářka Magalí Sare. Její aktuální album Eponja je v červnu 2022 na šestém místě prestižního žebříčku World Music Charts Europe, který sestavuje 45 evropských rozhlasových publicistů z alb z celého světa. Jako pozvánku na koncert vám přinášíme recenzi tohoto alba.  více

Po prvním úspěšném koncertu rezidenčního souboru festivalu Concentus Moraviae na zámku ve Slavkově se těleso vedené houslistou Pavlem Fischerem rozšířilo o klavíristku Katyu Apekishevu. V této sestavě v neděli 12. června ve Velkém sále mikulovského zámku představilo mnohým neznámou tvář hudebního jazyka maďarského skladatele Bély Bartóka v podobě jeho Klavírního kvintetu C dur. Spolu s Fischerem a Apekishevou vystoupili také houslistka Markéta Janoušková, violista Diede Verpoest a violoncellista Erich Oskar Hüttervíce

Na tuzemské jazzové scéně stále ještě rezonuje loňské 100. výročí od narození Gustava Broma. Na samém konci roku 2021 vyšel komplet 4 CD Gustav Brom – 100 let, který nabízí průřez repertoárem orchestru od písňové tvorby přes jazz až po průniky k soudobé vážné hudbě. Vedle toho se u téhož vydavatele (Indies Happy Trails) objevilo i album mapující dlouholetou spolupráci Bromova orchestru s Karlem Velebným. Na obou počinech se jako jeden z producentů podílel rozhlasový redaktor a jazzový hudebník a pedagog Jan Dalecký.  více

Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae zavítal ve své sedmadvacetileté existenci již na celou řadu netradičních a jedinečných míst. Nedělní program Homo sapiens – příběh rytmu ve Velkém Meziříčí získal potenciál patřit mezi ty vůbec nejzáslužnější koncerty festivalu. V běžně nepřístupných prostorách Nové synagogy, která již po léta slouží jako centrum levného nákupu, vystoupili 5. června hudebníci OK Percussion Duo – Martin Opršál a Martin Kleibl – společně s hosty a svými studenty Tomášem Javorou a Kryštofem Vašíčkem. Koncert se konal ve spolupráci s Evropským festivalem filosofie, Židovskou obcí Brno a městem Velké Meziříčí. Současně šlo o součást projektu Z obchodního centra ke kulturní komunitěvíce

Letošní 27. ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae je sice stále ještě na začátku svého takřka měsíčního programu, přesto se dramaturgicky vůbec nedrží zpátky. Po zahajovacím průletu argentinským a uruguayským tangem v Boskovicích a balkánské hudbě v Ivančicích přivedl festival ve čtvrtek 2. června do atria radnice v Kyjově smyčcové kvarteto Arcadia, které společně s přáteli z Transylvánské filharmonie provedlo Smyčcový oktet C dur rumunského skladatele George Enesca. Kromě členů kvarteta (houslisté Ana TörökRăsvan Dumitru, violista Traian Boală a violoncellista Zsolt Török) tedy vystoupili houslisté Vlad RăceuValentin Șerban, violista Mihai Oșvat a violoncellista Ștefan Cazacu. Záštitu nad koncertem převzala velvyslankyně Rumunska v České republice J. E. Antoaneta Barta.  více

Nejčtenější

Kritika

Ostatně jako každý rok tak i letos přinesl Hudební festival Znojmo svým návštěvníkům operní dílo ve vlastní produkci. Pro letošní 18. ročník s podtitulem Návraty domů a naši andělé strážní si pořadatelé připravili scénické provedení oratoria Josepha Haydna Návrat Tobiášův. Starozákonní příběh o zkoušeném manželství i slepém otci mohli diváci shlédnout v interpretaci Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka a režii Tomáše Ondřeje Pilaře při premiéře 15. července 2022 (toto představení navštívil autor recenze) v jízdárně Louckého kláštera – repríza a derniéra pak připadají na následující dva dny. V sólových rolích vystoupili Shira Patchornik (Sára), Lucie Kaňková (d’Azaria), Dagmar Šašková (Anna), Theodore Browne (Tobiáš) a Adam Plachetka (Tobit). Kostýmy navrhla Ivana Ševčíková Miklošková, choreografii vytvořil Martin Šinták a světelný design připravil Tomáš Příkrývíce