František Jílek a filharmonie

František Jílek a filharmonie

Když se v roce 1978 stal pětašedesátiletý František Jílek po odchodu churavějícího Jiřího Waldhanse dost nečekaně šéfem brněnské Státní filharmonie, nepředstavil si snad žádný z jejích hráčů, že právě s tímto dirigentem, neokázalým a spíš věcným a notoricky známým z opery (symfonický hráč je citlivý také na toto) – a navíc už v důchodovém věku – prodělá filharmonie nejskvělejší údobí své dosavadní historie. Stalo se však – a zásluhu na tom měl jednak Jílek sám, jednak orchestr a jednak souběh historických okolností; v okamžiku, kdy se stal František Jílek šéfdirigentem Státní filharmonie, byl přesně tím mužem, jakého tento orchestr potřeboval, a naopak filharmonie byla přesně orchestrem pro umělce jeho ráže a zralosti.

Dvě desetiletí po svém vzniku byla filharmonie už jiným souborem než v padesátých letech. Nemysleme si nic zlého o jejích začátcích: už v roce svého zřízení se výtečně prosadila mezi předními evropskými orchestry na Varšavské jeseni 1956 a výsledky jejích dalších sezon – měřené mezinárodním dirigentským a sólistickým provozem, kvalitou rozhlasových a gramofonových snímků i pak množícími se zahraničními zájezdy a jejich ohlasem – tomuto zařazení odpovídaly; právě však proto, že v něm udržela krok s vývojem posledních desítiletí v hudebním světě, octla se v sedmdesátých letech se svými možnostmi a potřebami už jinde, než byla v době svého vzniku. Tato změna byla znát také v klasickém vztahu hráč–dirigent; posun v tomto vztahu odpovídal celkovému vzestupu úrovně orchestrálních muzikantů – nejen čistě technické, ale především mentální a samozřejmě společenské. Ještě na počátku minulého století zela mezi dirigentem a hráčem propast, jakou si dnes sotva umíme představit: dirigent nepovažoval hráče za víc než za nezbytnou živou součást nástroje, na němž mu záleželo především; hráčovou ctižádostí a úkolem pak bylo odehrát co nejdokonaleji part podle dirigentových pokynů – a o víc se nestarat. Budiž řečeno, že tento postoj přežíval ještě donedávna – i znamenité orchestry byly plny hráčů, kteří hráli vynikajícím způsobem své party, aniž zatoužili zvědět, co vlastně hrají, kdo to napsal a proč (stařičká anekdota o operním kontrabasistovi, který dostane za čtyřicetiletou věrnou službu volňásek na Carmen a druhý den nadšeně vypráví kolegům, že nad jejich šrum – šrum tam nahoře zpívají „Toreadore smělý“, měla reálný podklad a vztahovala se i na poměry v symfonických orchestrech.

Dnes se špičkové orchestry na celém světě obsazují hráči s vysokoškolským vzděláním a repertoárním přehledem, získávaným prostřednictvím, rozhlasu, gramofonu, televize, počítačů a zahraničních stáží; i anonymní tuttihráč bývá uměleckou osobností, jež svou individualitu pěstuje a osvědčuje v komorní nebo sólové hře. Dirigent pak stojí před kolektivem, jemuž už nemůže panovat tak neomezeně jako kdysi, protože nevystačí s autoritou plynoucí jen z jeho vůdčího postavení a zejména už nemá někdejší nebetyčnou převahu hudebních znalostí; může však, dokáže-li to, získat k soustředěné a dokonce tvůrčí spolupráci nepoměrně mohutnější a navíc komplexně vybavený umělecký potenciál.

František Jílek podstoupil své hudební vzdělání a první dirigentské zkušenosti ještě v době, která o tomto moderním dirigentském typu moc nevěděla; dokázal však – narozdíl od tolika svých současníků – během své dlouholeté činnosti v opeře udržet krok se stále rychlejším vývojem a shromáždit přitom tolik nových znalostí, že když stanul v čele filharmonie, byl – na prahu svrchované lidské i umělecké zralosti – v plném slova smyslu také představitelem tohoto nového dirigentského typu.

Kritické posudky z celého světa hovořily shodně o střídmosti a věcnosti jeho dirigentského projevu jako o výrazu služebného vztahu k provozovanému dílu; mají pravdu v tom smyslu, že ve vztahu orchestr – dirigent – autor stavěl se Jílek po bok svému orchestru jako primus inter pares takříkajíc tváří proti skladbě, kterou interpretovali. Říkáme-li to takto, zní to úplně samozřejmě – ale uvědomme si, kolik je ještě dnes v dirigentských výkonech na pódiu pózy, naznačující výlučnost dirigentova Obcování s Tvůrcem vysoko nad hlavami muzikantů Jílkovo gesto se nesnažilo hudbu ilustrovat, nýbrž předjímat, a to v ustavičném funkčním kontaktu s hráčem nebo skupinou, jíž se to zrovna týkalo; bylo spíš efektivní než efektní, přitom však zdaleka ne jen „věcné“, jak se často zdůrazňovalo, protože dokázalo tlumočit nebo spíš podnítit žádoucí míru citového úchvatu, nutnou k tomu, aby hrající realizovali nejen znějící tvar, nýbrž smysl skladby.

Povinností dirigenta ve vlastním orchestru je vědět co nejvíc o přednostech a slabinách každého hráče (i hostující dirigenti se snaží dovědět se to co nejrychleji); na oplátku však se však musí smířit s tím, že vlastní hráči vědí všechno o něm samém: jak chodí připraven, co všechno zná, co slyší (i co slyšet nechce), co a jak umí požadovat, jak to prosazuje a zejména co umí přijmout. Protože na úrovni dnešních orchestrů uplatňují lepší dirigenti už dávno prvek tvůrčí spolupráce: dokáže-li kapelník hráčům naznačit povahu svého přístupu ke skladbě, může počítat z jejich strany s podněty, které tomuto pojetí odpovídají.

O Jílkovi platilo, že těchto podnětů dokázal využívat dokonale: podle toho, co říkají hráči, si orchestr po jeho taktovkou vždycky zahrál a žádný z jeho požadavků nebyl proti muzice. Proto se také tyto požadavky setkávaly se souhlasem a s ochotou, na jakou nebývají dirigenti ve vlastních orchestrech zvyklí; to je otázka autority a jejích zdrojů. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že tato autority plyne přirozeně ze všeobecně uznávaných zásluh, vysokého postavení, ctihodného věku a čestných titulů; omyl, žádná z těchto okolností ani jejich souhra by nebyla s to zabránit nepředstavitelnému zmatku ve zkouškách, kdyby se ukázalo, že jejich nositel není na výši svého úkolu. Ale svědek kritické třetí fáze Jílkovy zkoušky kolem poledne nikdy nepostřehl v orchestru obvyklou únavu nebo neklid: stále tytéž přesné a věcné pokyny přednášené a plněné bez nervozity v atmosféře plné dělného soustředění. Podívej se na něj upozornil mě kolega na počínání cizího dirigenta ve stejné situaci: leze pod pult, syčí jak kobra a orchestr furt hraje na plný pecky. Jílkovi stačí takhle pohnout prstama jedný ruky – a má pianissimo.

Jedním ze zdrojů této Jílkovy autority byl pocit, že právě jeho způsob práce je svrchovaně účelný, že nikoho nenutí hrát zbytečně (orchestr velmi dobře pozná, kdy dirigent skladbu jen přehrává, aby se ji sám naučil) a že je na něho spolehnutí – v kritických okamžicích, jimž je komplikovaný výkon tak složitého kolektivu vystaven v proměnných podmínkách různých prostředí a psychické disponovanosti jednotlivých členů, nacházel každý oporu v dirigentovi, který všechno slyší, ví, co chce, a neztrácí hlavu.

Rozvoj snímací techniky sice už setřel rozdíl mezi dirigenty „rozhlasovými“, „koncertními“, „operními“ nebo „filmovými“, ale ponechal práci před mikrofonem některé specifické rysy. O kvalitě Jílkových snímků s filharmonií netřeba hovořit; připomeňme však, že při jejich pořizování byli hráči přesvědčeni, že jejich kvality bylo docilováno pravidelně a s nejmenším možným vynaložením času a námahy, oceňujíce – vedle už popsaného způsobu studia – také Jílkovy mimořádné schopnosti sluchové analýzy a naopak syntetické zvukové představy. Za své dlouholeté spolupráce s rozhlasem si také Jílek osvojil – ve shodě se svou moderní dirigentskou orientací – umění využít zvukového záznamu jako žádoucího korektivu, aniž propadl mikrofonnímu fetišismu, tak častému u „rozhlasových“ dirigentů. Tváří v tvář zvukovým režisérům, technikům a jejich aparaturám si uchovával svou autoritu, kterou orchestr pociťoval v této situaci obzvlášť blahodárně, protože jednak se cítil ve svém výkonu zaštítěn a jednak shledával, že jeho výsledky mají neopakovatelnou osobitost a atmosféru, jakou by mohl setřít činnost technického personálu, usilujícího o dokonalost záznamu po svém.

Od dirigentského pultu filharmonie odešel Jílek naposledy po dokončení svého janáčkovského souboru v pozdním létě 1991; měl sice rozjednána další působení, ale možná tušil, že k nim už nedojde: po natočení jedné z částí Dunaje se na okamžik zasnil a poznamenal Nikdo se neuměl tak loučit jako Janáček…

Ke dvojímu jubileu Františka Jílka (1913–1993) proběhne v Besedním domě výstava František Jílek ve fotografii připravená základní uměleckou školou, která nese jeho jméno. Vernisáž 25. dubna v 17 hodin.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Eva Jurčáková pochází z malé vesnice Nozdrovice z Trenčínského kraje na Slovensku. Do Brna poprvé přijela na výletě s gymnáziem a okamžitě si toto město zamilovala. „Cítila jsem tehdy tu atmosféru kavárenského povalečství,“ vzpomíná s úsměvem. Když se o pár let později hlásila na vysokou školu, bylo pro ni Brno jasnou volbou. Po úspěšném studiu psychologie Eva na Moravě zůstala a v současné době vydává své první album s kapelou Evolet, kterou vedle ní tvoří brněnští hudebníci známí z mnoha jiných projektů – Antonín Koutný (kytara), Martin Kyšperský (baskytara) a Jakub Kočička (bicí). Křest alba se koná ve středu 26. června v klubu Mersey.  více

Jedním z největších příslibů 24. ročníku mezinárodního festivalu Concentus Moraviae byl včerejší koncert legendárního ansámblu Borodin Quartet, kterému jedinečný zvuk vtiskla nejen tvrdá píle, ale také spolupráce se skladatelem Dmitrijem Šostakovičem. Tuto osobní a interpretační stopu si těleso dodnes hýčká a postupuje ji každému novému členovi. Program se odehrál v knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou, kde v 18. a 19. století sídlil hudbymilovný rod Haugwitzů. Hudba Sergeje Prokofjeva, Josepha Haydna a Dmitrije Šostakoviče tak promlouvala k posluchačům na místě více než důstojném.  více

Nádvoří hradu Špilberk v letních měsících často rozeznívá hudba. Až do září je možné spojit prohlídku hradu také s kulturním zážitkem. Pořadatelé se snažili připravit program napříč žánry, aby si přišel na své opravdu každý. Večer patřil lidovým tónům. Pódium i přes nepříznivé počasí ovládl Vojenský umělecký soubor Ondráš.  více

Dan Vertígo je živel, neřízená střela. Když má zahrát tři soutěžní písně na Portě, nepostřehnete, zda ještě probíhá zvuková zkouška, nebo jestli je svérázná komunikace se zvukařem a diváky součástí sofistikované performance pro porotu. Ošlehán zkušenostmi z pouličního hraní z Brna, Prahy i odjinud, vydal nyní Dan své druhé album. Čistě autorské, pestré, postavené na vlastních hudebních, cestovatelských a pozorovatelských zážitcích. Ale především – v dobrém slova smyslu – ukázněnější, než by člověk, který měl s tímto brněnským písničkářem spíše letmé kontakty, čekal.  více

Poslední premiéra sezóny brněnské opery nezvykle spojila dvě díla. V Janáčkově divadle byla uvedena surrealistická opera Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů vedle operního dílka Lidský hlas Francise Poulenca. Komponovaný večer včera v režii a scénografickém řešení Davida Radoka propojil dva až absurdní světy. A spojení to bylo vskutku pozoruhodné dramaturgicky, vizuálně ale též interpretačně.  více

Polský ansámbl Szymanowski Quartet na festivalu Concentus Moraviae včera přesdtavil v řeznovickém kostele sv. Petra a Pavla díla svých krajanů Karola Szymanowského, Stanisława Moniuszka a Gražyny Bacewiczové. Koncert byl součástí celosvětových oslav dvou stého výročí narození Stanisława Moniuszka, který je mnohými pokládán za zakladatele polské národní hudby. Večeru udělila záštitu velvyslankyně Polské republiky v ČR J. E. Barbara Ćwioro.  více

S kvartetní tvorbou mistrů evropské hudby se návštěvníci koncertů setkávají poměrně často. Haydnovy smyčcové kvartety tvoří stálici v repertoáru nejednoho tělesa a vzrůstající pozornost je věnována také dílům soudobých evropských skladatelů. Pouze výjimečně však mají posluchači možnost nahlédnout do hudební kuchyně asijských nebo jihoamerických národů. Právě s tímto mankem se rozhodl bojovat ansámbl Cuarteto Q-Arte věnující se tvorbě latinskoamerických autorů. Program, který včera představili na zámku ve Slavkově u Brna, sestával z děl Silvestra Revueltase, Alberta Ginastery a Astora Piazzolly. Všichni tři skladatelé spojují ve svém díle prvky domácí kultury s evropským školením a vlivy či impulzy různých žánrů.  více

Proč být jednou z mnoha průměrných kapel, když můžeme být kapelou jedinečnou? Do tohoto hesla by se dala zhustit desetiletá historie brněnské skupiny Kupodivu. V roce 2009 se saxofonista Jaroslav Pilný a hráč na klávesy a Petr Šašinka poprvé bavili o založení kapely. V roce 2019 Kupodivu vydávají své první dlouhohrající album. Přesně v polovině tohoto desetiletého období, v roce 2014, proběhla důležitá změna, kdy se původní folková kapela přetransformovala do zajímavého tvaru s klávesami, saxofonem a baskytarou, zato bez kytary. Sestava, která skladbou barev připomíná spíše jazzové kapely, v posledních letech zabodovala na mnoha folkových festivalech. Kupodivu získali autorskou Portu, cenu Rady Notování, vyhráli Moravského vrabce, byli druzí na Mohelnickém dostavníku. Tam všude předvedli hudbu, která se více než k táborovým ohňům hodí do městských klubů, a to zdaleka nejen folkových. Album Živočišné pudy dosavadní tvorbu kapely shrnuje důstojným způsobem, podtrženým kvalitním zvukem ze zlínského studia V.  více

Izraelské těleso Jerusalem Quartet patří po dlouhá léta k předním světovým interpretům kvartetní tvorby a v současné době se jedná o jeden z nejcitovanějších ansámblů komorní hudby. Na festivalu Concentus Moraviae vystoupili houslisté Alexander Pavlovsky, Sergei Bresler, violista Ori Kam a violoncellista Kyril Zlotnikov včera ve velkém zámeckém sále mikulovského zámku s programem časově se rozprostírajícím od Josepha Haydna až po Bélu Bartóka. Záštitu koncertu udělil velvyslanec Izraele v České republice J. E. Daniel Meron.  více

Nejen vážnou hudbou živ je člověk, jak o tom už dvacet let přesvědčuje hudební těleso Epoque Quartet sestávající z houslistů Davida Pokorného, Vladimíra Klánského, violisty Vladimíra Kroupy a violoncellisty Víta Petráška. Pro sobotní koncert v rámci festivalu Concentus Moraviae, který se odehrál ve foyer třebíčského divadla Pasáž, si hudebníci přizvali ještě basklarinetistu Petra Valáška, klavíristu Karla Košárka a perkusistu Olega Sokolova. Dramaturgie večera sestávala výhradně z děl současných autorů koketujících ve svých skladbách nejen s hudebními minimalismem, ale také jazzem a dalšími populárními žánry.  více

Koncert hudebního tělesa Miloslav Ištvan Quartett, který zazněl v jídelně zámku ve Velkém Meziříčí v rámci mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae, sliboval v krátké videopozvánce zveřejněné na stránkách kvarteta dramaturgii připomínající let balistické střely. Odpal večera iniciovalo Adagio a fuga c moll Wolfganga Amadea Mozarta následované Smyčcovým kvartetem č. 1 z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty Leoše Janáčka. Zbylé kinetické energie využil ansámbl k interpretaci dnes již ikonického 1. smyčcového kvartetu Miloslava Ištvana. Ladné přistání v podobě Meditace na svatováclavský chorál Josefa Suka uzavřelo nejen večer, ale také jedenáctiletou a úspěchy nabitou kariéru samotného smyčcového kvarteta. Milovníci komorní tvorby tak měli poslední příležitost vyslechnout si průřez hudební historií ve společném podání houslistů Milana Paľy, Jana Bělohlávka, violisty Stanislava Vacka a violoncellisty Štěpána Filípka.  více

Název alba klame. I když skupina Šarivary používá český fonetický přepis francouzských výrazů charivari a mélange, netvoří ji ani jeden Čech. V čele kvarteta, které se dalo dohromady v Brně, stojí francouzská zpěvačka, flétnistka a akordeonistka Aude Martin a americký kytarista a zpěvák Chris Coleman. Spolu s nimi kapelu tvoří švédský trumpetista Christopher Strandh a slovenský baskytarista Tomáš Ulahel. Podobně jako je pestré národnostní složení skupiny, je barevná i její hudba.  více

Poslední květnový den ožilo Dominikánské náměstí v Brně hudbou, zpěvem i tancem. O půl třetí odpoledne začal program celostátního happeningu základních uměleckých škol ZUŠ Open pod patronátem Nadačního fondu Magdaleny Kožené vyhlášením výsledků soutěže TO JE talent. Účastnici si nepřišli pouze vyzvednout ceny. Dokázalo to hned několik z oceněných zpěváků a hudebníků. Rozšiřující se dav posluchačů přitáhla například Lucie Sedláčková s písní Ewy Farné Měls mě vůbec rád nebo zpěvačka a klavíristka Veronika Vávrová s baladou Million reasons od Lady Gaga.  více

Program letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae představuje nevídaný průřez více než dvaceti českými a zahraničními smyčcovými kvartety. Vyjímečného houslistu, skladatele, profesora The Royal Northern College of Music v anglickém Manchesteru a dlouholetého primária Škampova kvarteta Pavla Fischera oslovil publicista Lukáš Pavlica.   více

Ve čtvrtek 30. května v 11 hodin se v bazilice na Starém Brně konalo rozloučení s velkou postavou moravské kultury. Ne ovšem té kultury, která proudí každodenně kolem nás v časopisech a médiích, ale kultury nazývané nezávislá, alternativní, undergroundová, a v osobě zesnulého navíc protnuté duchovní radikalitou a křesťanskou tradicí. Jaroslav Erik Frič zemřel 24. května 2019 po těžké nemoci v 69 letech, duševně ovšem aktivní do posledních dnů.  více

Nejčtenější

Kritika

Jedním z největších příslibů 24. ročníku mezinárodního festivalu Concentus Moraviae byl včerejší koncert legendárního ansámblu Borodin Quartet, kterému jedinečný zvuk vtiskla nejen tvrdá píle, ale také spolupráce se skladatelem Dmitrijem Šostakovičem. Tuto osobní a interpretační stopu si těleso dodnes hýčká a postupuje ji každému novému členovi. Program se odehrál v knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou, kde v 18. a 19. století sídlil hudbymilovný rod Haugwitzů. Hudba Sergeje Prokofjeva, Josepha Haydna a Dmitrije Šostakoviče tak promlouvala k posluchačům na místě více než důstojném.  více