František Jílek a filharmonie

František Jílek a filharmonie

Když se v roce 1978 stal pětašedesátiletý František Jílek po odchodu churavějícího Jiřího Waldhanse dost nečekaně šéfem brněnské Státní filharmonie, nepředstavil si snad žádný z jejích hráčů, že právě s tímto dirigentem, neokázalým a spíš věcným a notoricky známým z opery (symfonický hráč je citlivý také na toto) – a navíc už v důchodovém věku – prodělá filharmonie nejskvělejší údobí své dosavadní historie. Stalo se však – a zásluhu na tom měl jednak Jílek sám, jednak orchestr a jednak souběh historických okolností; v okamžiku, kdy se stal František Jílek šéfdirigentem Státní filharmonie, byl přesně tím mužem, jakého tento orchestr potřeboval, a naopak filharmonie byla přesně orchestrem pro umělce jeho ráže a zralosti.

Dvě desetiletí po svém vzniku byla filharmonie už jiným souborem než v padesátých letech. Nemysleme si nic zlého o jejích začátcích: už v roce svého zřízení se výtečně prosadila mezi předními evropskými orchestry na Varšavské jeseni 1956 a výsledky jejích dalších sezon – měřené mezinárodním dirigentským a sólistickým provozem, kvalitou rozhlasových a gramofonových snímků i pak množícími se zahraničními zájezdy a jejich ohlasem – tomuto zařazení odpovídaly; právě však proto, že v něm udržela krok s vývojem posledních desítiletí v hudebním světě, octla se v sedmdesátých letech se svými možnostmi a potřebami už jinde, než byla v době svého vzniku. Tato změna byla znát také v klasickém vztahu hráč–dirigent; posun v tomto vztahu odpovídal celkovému vzestupu úrovně orchestrálních muzikantů – nejen čistě technické, ale především mentální a samozřejmě společenské. Ještě na počátku minulého století zela mezi dirigentem a hráčem propast, jakou si dnes sotva umíme představit: dirigent nepovažoval hráče za víc než za nezbytnou živou součást nástroje, na němž mu záleželo především; hráčovou ctižádostí a úkolem pak bylo odehrát co nejdokonaleji part podle dirigentových pokynů – a o víc se nestarat. Budiž řečeno, že tento postoj přežíval ještě donedávna – i znamenité orchestry byly plny hráčů, kteří hráli vynikajícím způsobem své party, aniž zatoužili zvědět, co vlastně hrají, kdo to napsal a proč (stařičká anekdota o operním kontrabasistovi, který dostane za čtyřicetiletou věrnou službu volňásek na Carmen a druhý den nadšeně vypráví kolegům, že nad jejich šrum – šrum tam nahoře zpívají „Toreadore smělý“, měla reálný podklad a vztahovala se i na poměry v symfonických orchestrech.

Dnes se špičkové orchestry na celém světě obsazují hráči s vysokoškolským vzděláním a repertoárním přehledem, získávaným prostřednictvím, rozhlasu, gramofonu, televize, počítačů a zahraničních stáží; i anonymní tuttihráč bývá uměleckou osobností, jež svou individualitu pěstuje a osvědčuje v komorní nebo sólové hře. Dirigent pak stojí před kolektivem, jemuž už nemůže panovat tak neomezeně jako kdysi, protože nevystačí s autoritou plynoucí jen z jeho vůdčího postavení a zejména už nemá někdejší nebetyčnou převahu hudebních znalostí; může však, dokáže-li to, získat k soustředěné a dokonce tvůrčí spolupráci nepoměrně mohutnější a navíc komplexně vybavený umělecký potenciál.

František Jílek podstoupil své hudební vzdělání a první dirigentské zkušenosti ještě v době, která o tomto moderním dirigentském typu moc nevěděla; dokázal však – narozdíl od tolika svých současníků – během své dlouholeté činnosti v opeře udržet krok se stále rychlejším vývojem a shromáždit přitom tolik nových znalostí, že když stanul v čele filharmonie, byl – na prahu svrchované lidské i umělecké zralosti – v plném slova smyslu také představitelem tohoto nového dirigentského typu.

Kritické posudky z celého světa hovořily shodně o střídmosti a věcnosti jeho dirigentského projevu jako o výrazu služebného vztahu k provozovanému dílu; mají pravdu v tom smyslu, že ve vztahu orchestr – dirigent – autor stavěl se Jílek po bok svému orchestru jako primus inter pares takříkajíc tváří proti skladbě, kterou interpretovali. Říkáme-li to takto, zní to úplně samozřejmě – ale uvědomme si, kolik je ještě dnes v dirigentských výkonech na pódiu pózy, naznačující výlučnost dirigentova Obcování s Tvůrcem vysoko nad hlavami muzikantů Jílkovo gesto se nesnažilo hudbu ilustrovat, nýbrž předjímat, a to v ustavičném funkčním kontaktu s hráčem nebo skupinou, jíž se to zrovna týkalo; bylo spíš efektivní než efektní, přitom však zdaleka ne jen „věcné“, jak se často zdůrazňovalo, protože dokázalo tlumočit nebo spíš podnítit žádoucí míru citového úchvatu, nutnou k tomu, aby hrající realizovali nejen znějící tvar, nýbrž smysl skladby.

Povinností dirigenta ve vlastním orchestru je vědět co nejvíc o přednostech a slabinách každého hráče (i hostující dirigenti se snaží dovědět se to co nejrychleji); na oplátku však se však musí smířit s tím, že vlastní hráči vědí všechno o něm samém: jak chodí připraven, co všechno zná, co slyší (i co slyšet nechce), co a jak umí požadovat, jak to prosazuje a zejména co umí přijmout. Protože na úrovni dnešních orchestrů uplatňují lepší dirigenti už dávno prvek tvůrčí spolupráce: dokáže-li kapelník hráčům naznačit povahu svého přístupu ke skladbě, může počítat z jejich strany s podněty, které tomuto pojetí odpovídají.

O Jílkovi platilo, že těchto podnětů dokázal využívat dokonale: podle toho, co říkají hráči, si orchestr po jeho taktovkou vždycky zahrál a žádný z jeho požadavků nebyl proti muzice. Proto se také tyto požadavky setkávaly se souhlasem a s ochotou, na jakou nebývají dirigenti ve vlastních orchestrech zvyklí; to je otázka autority a jejích zdrojů. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že tato autority plyne přirozeně ze všeobecně uznávaných zásluh, vysokého postavení, ctihodného věku a čestných titulů; omyl, žádná z těchto okolností ani jejich souhra by nebyla s to zabránit nepředstavitelnému zmatku ve zkouškách, kdyby se ukázalo, že jejich nositel není na výši svého úkolu. Ale svědek kritické třetí fáze Jílkovy zkoušky kolem poledne nikdy nepostřehl v orchestru obvyklou únavu nebo neklid: stále tytéž přesné a věcné pokyny přednášené a plněné bez nervozity v atmosféře plné dělného soustředění. Podívej se na něj upozornil mě kolega na počínání cizího dirigenta ve stejné situaci: leze pod pult, syčí jak kobra a orchestr furt hraje na plný pecky. Jílkovi stačí takhle pohnout prstama jedný ruky – a má pianissimo.

Jedním ze zdrojů této Jílkovy autority byl pocit, že právě jeho způsob práce je svrchovaně účelný, že nikoho nenutí hrát zbytečně (orchestr velmi dobře pozná, kdy dirigent skladbu jen přehrává, aby se ji sám naučil) a že je na něho spolehnutí – v kritických okamžicích, jimž je komplikovaný výkon tak složitého kolektivu vystaven v proměnných podmínkách různých prostředí a psychické disponovanosti jednotlivých členů, nacházel každý oporu v dirigentovi, který všechno slyší, ví, co chce, a neztrácí hlavu.

Rozvoj snímací techniky sice už setřel rozdíl mezi dirigenty „rozhlasovými“, „koncertními“, „operními“ nebo „filmovými“, ale ponechal práci před mikrofonem některé specifické rysy. O kvalitě Jílkových snímků s filharmonií netřeba hovořit; připomeňme však, že při jejich pořizování byli hráči přesvědčeni, že jejich kvality bylo docilováno pravidelně a s nejmenším možným vynaložením času a námahy, oceňujíce – vedle už popsaného způsobu studia – také Jílkovy mimořádné schopnosti sluchové analýzy a naopak syntetické zvukové představy. Za své dlouholeté spolupráce s rozhlasem si také Jílek osvojil – ve shodě se svou moderní dirigentskou orientací – umění využít zvukového záznamu jako žádoucího korektivu, aniž propadl mikrofonnímu fetišismu, tak častému u „rozhlasových“ dirigentů. Tváří v tvář zvukovým režisérům, technikům a jejich aparaturám si uchovával svou autoritu, kterou orchestr pociťoval v této situaci obzvlášť blahodárně, protože jednak se cítil ve svém výkonu zaštítěn a jednak shledával, že jeho výsledky mají neopakovatelnou osobitost a atmosféru, jakou by mohl setřít činnost technického personálu, usilujícího o dokonalost záznamu po svém.

Od dirigentského pultu filharmonie odešel Jílek naposledy po dokončení svého janáčkovského souboru v pozdním létě 1991; měl sice rozjednána další působení, ale možná tušil, že k nim už nedojde: po natočení jedné z částí Dunaje se na okamžik zasnil a poznamenal Nikdo se neuměl tak loučit jako Janáček…

Ke dvojímu jubileu Františka Jílka (1913–1993) proběhne v Besedním domě výstava František Jílek ve fotografii připravená základní uměleckou školou, která nese jeho jméno. Vernisáž 25. dubna v 17 hodin.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Radek Zapadlo je brněnský jazzový saxofonista, který působí například ve skupinách Two-Generation Trio nebo Vilém Spilka Quartet. Kromě toho stojí v čele vlastní kapely Four in Blue, která funguje v obsazení saxofon, kytara, varhany a bicí. Debutové album této skupiny vyšlo jako první titul nového brněnského vydavatelství Bivak Records.  více

Pres Veselé je chodníček, aj po něm jezdil na kole nebo chodil s typicky opřenou basou na rameni Jaroslav Smutný. Od středy 5. ledna 2022 už ho tam ale nepotkáte. Sběratel lidových písní, muzikant, zpěvák a hlavně tělem, duší i srdcem zapálený milovník folkloru nás totiž právě onoho dne opustil. Svým úsilím a neutuchající vášní dokázal vzkřísit dávno zapomenuté písně, které následně ožily a znovu se staly součástí repertoáru lidových muzik. Písně, které sám složil, v některých případech navíc zlidověly.  více

Na počátku třetího adventního týdne dýchla slavnostní atmosféra při společném vystoupení Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů a Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu. Koncert se konal v Konventu milosrdných bratří v Brně a představil dvě alba, která tato tělesa společně natočila.  více

Jevištní adaptaci jedné z nejslavnějších filmových komedií Světáci představilo pod stejným názvem Městské divadlo Brno. Na zdejší činoherní scéně vznikla sice pocta ikonickému snímku, ale také průměrná a spotřební hudební komedie, jejíž nová písničková náplň, způsob vyprávění i herecké výkony neskutečné jiskrnosti originálu nedosahují. Není navíc moc jasné, koho, čím a jak chce tento legrační obrázek ze socialistických dob oslovit.  více

Když přibližně před třemi lety hudební těleso Brno Contemporary Orchestra uvádělo v sále Konventu Milosrdných bratří šestivětý cyklus Má vlast vzniklý na objednávku orchestru a vycházející ze Smetanovy stejnojmenné symfonické básně, bylo tomu ke stému výročí vzniku naší republiky. Skladatelé Petr Kofroň, Marek Piaček, Miloš Štědroň, Pavel Zemek Novák, Miroslav Tóth a Daniel Forró si „rozebrali“ původní věty (v některých případech spíše tematické inspirace) Smetanovy Mé vlasti a pokusili se sdělit, jak tato hudba rezonuje u dnešních autorů. V říjnu 2021 vyšla pod hlavičkou Navona Records (NV6349) nahrávka „nové“ Mé vlasti šestice skladatelů a Brno Contemporary Orchestra (řídí Pavel Šnajdr) pod názvem My Country – A cycle of symphonic poems after Bedřich Smetanavíce

Dlouho odkládaná premiéra skladby The Basement Sketches (Sklepní skici) skladatele Michala Nejtka, jejíž provedení bylo plánováno už na loňský červen 2020 a která vznikla přímo na objednávku Filharmonie Brno, konečně zazněla ve čtvrtek 25. listopadu v sále Besedního domu. Spolu se Sklepními skicami zazněly i Variace na Haydnovo téma B dur op. 56a Johannese Brahmse a Violoncellový koncert op. 22 Samuela Barbera. Kromě hráčů brněnské filharmonie vystoupili také violoncellista Matt Haimovitz a klavíristka Nikol Bóková. Dramaturgický pestrý večer složený ze tří výrazně odlišných hudebních děl i dobových kontextů řídil šéfdirigent tělesa Dennis Russell Daviesvíce

V pořadí druhý koncert slavnostní desáté sezóny hudebního tělesa Brno Contemporary Orchestra nazvaný Kamenné mantry představil v pondělí 22. listopadu v brněnském pavilonu Anthropos skladby Fausta Romitelliho, Michala Rataje, Miloslava Ištvana a nedávno zesnulého (brněnským posluchačům dobře známého) litevského skladatele Bronia Kutavičiuse. Vedle samotného orchestru vystoupili také sopranistka Irena Troupová, hráč na marimbu Martin Opršál a recitátor Pavel Zajíc, který nahradil v programu původně uvedeného Otakara Blahu. Koncert pořádaný ve spolupráci s Moravským zemským muzeem řídil umělecký vedoucí tělesa Pavel Šnajdrvíce

Součástí Českého rozhlasu Brno je už téměř sedmdesát let také folklorní redakce. V rozhovoru s jejím současným dramaturgem, ale také cimbalistou a pedagogem Jaroslavem Kneislem se dozvíte, co se v nově zrekonstruované budově brněnského rozhlasu právě chystá. A dále vám kupříkladu prozradíme, proč by měl každý milovník lidové hudby ladit tuto stanici právě v listopadu.  více

Sváteční večer 28. října oslavila část brněnských folklorních nadšenců v honosném prostoru Mahenova divadla. Hned dvakrát po sobě zde stejným programem oslavil své půlkulaté čtyřicáté páté výročí Dětský národopisný soubor brněnský Valášek.  více

Tvorba britského skladatele Benjamina Brittena tvoří zásadní část současné operní produkce. V celosvětovém měřítku dokonce jde o nejčastěji inscenovaného autora narozeného ve 20. století. Operou, která určila směr také dalším Brittenovým hudebně-dramatickým dílům, se stal Peter Grimes na libreto Montagu Slatera a na motivy básně George Crabbea. A právě titulem Peter Grimes zahájilo Národní divadlo Brno svoji operní část sezóny 2021/2022. Příběh hrubiána a drsného rybáře, kterému zahynou brzy po sobě hned dva malí učedníci a on v důsledku toho odplouvá na moře, kde potápí svoji loď a s ní i sebe, měl československou premiéru právě v Brně v červnu roku 1947. Po takřka 75 letech nyní opět ožívá v režii Davida Radoka a v hudebním nastudováním Marka Ivanoviće v Janáčkově divadle příběh o rybářské vesnici, zášti, krutosti a pomluvách. V titulní roli se představil tenorista Joachim Bäckström a ovdovělou učitelku Ellen Orfordovou, která nalezla v Grimesovi zalíbení, ztvárnila sopranistka Jana Šrejma Kačírková. Není to poprvé, co se tito dva setkávají na společném pódiu – právě s Markem Ivanovićem a Davidem Radokem totiž spojili již dříve své síly při inscenaci Juliette / Lidský hlas. Dále vystoupili Jana Hrochová (Tetička), Andrea Široká (Neteř), Tereza Kyzlinková (Neteř), Svatopluk Sem (Balstrode), Jitka Sapara-Fischerová (Paní Nabob Sedleyová), Jan Šťáva (Swallow), Vít Nosek (Bob Boles), Petr Levíček (Horace Adams), David Nykl (Hobson), Jiří Hájek (Ned Keene), Ivo Šiler (Dr. Crabbe) a další.  více

Slavný román Jane Eyrová od spisovatelky Charlotte Brontëové inspiroval řadu umělců. Mimořádná próza patří k vrcholům romantické literatury. O jejím významu svědčí také přes třicet filmových, televizních a muzikálových adaptací. A právě v české premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno (MdB) její muzikálové zpracování. Inscenace režiséra Petra Gazdíka představuje silné a působivé hudební divadlo, které zaujme hudebním nastudováním, pěveckými i hereckými výkony, ale také kostýmním, scénografickým i pohybovým zpracováním.  více

Pod „šifrou“ 29/2 (čti „Dvacátý devátý únor“) se skrývá kapela, která vznikla tak trochu z legrace. Použila kompoziční postupy, které by při psaní písní vůbec neměly fungovat. Sjednotila muzikanty, kteří si už z podstaty snad ani nemohou navzájem rozumět. A přitom vzniklo album velmi silných písní, které při vší experimentálnosti mají hlavu a patu a funguji i jako celek.  více

Hudební festival Moravský podzim včera došel do finále – v průběhu sedmnácti dní zazněla hudba skladatele Jana Nováka, díla světových minimalistů i tvorba arménských umělců. A právě arménská dramaturgická linka 51. ročník festivalu v sále Janáčkova divadla uzavřela. Nejednalo se však o arménskou hudbu v nastudování Filharmonie Brno, která festival pořádá, ale o skutečnou Arménskou filharmonii v čele s dirigentem Eduardem Topčjanem. Jako sólista vystoupil violista Luca Ranieri a zazněla díla Tigrana Mansurjana, Aveta Terterjana a Arama Chačaturjana. Koncert se konal při příležitosti 30. výročí arménské nezávislosti a byl zaštítěn J. E. Ashotem Hovakimianem, velvyslancem Arménské republiky v tuzemsku.  více

Letošní ročník hudebního festivalu Moravský podzim se svým tematickým ukotvením ani okrajově nedotýká skladatelského odkazu Antonína Rejchy. Jeho Umění variace aneb 57 variací pro klavír (L’Art de varier ou 57 Variations pour le piano-forte), op. 57, věnované knížeti Louisi-Ferdinandovi Pruskému, se však objevilo na program úterního koncertu 12. října v Besedním domě. Není se čemu divit: Filharmonie Brno, která festival pořádá, se propagaci díla tohoto českého rodáka poměrně intenzivně věnuje ve svých abonentních koncertech či nedávno vydanou nahrávkou skladatelovy Lenory. Tento rok si navíc připomínáme výročí 185 let od Rejchova úmrtí. S celovečerním cyklem variací vystoupil srbsko-americký klavírista Ivan Ilić, který momentálně pracuje na pětidílné řadě kompaktních disků s názvem Reicha Rediscovered, z níž třetí a momentálně nejnovější přírůstek vyšel v lednu tohoto roku.  více

Brněnskému kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým v poslední době koncertuje, připravila knihu k osmdesátinám. Současně dala dohromady další knížku s vlastními texty a ilustracemi. Vyšlo jí živé album a průběžně připravuje videoklipy, ve které jsou její texty tlumočeny do českého znakového jazyka. Zpěvačka, textařka a výtvarnice Dáša Ubrová prožívá pestré tvůrčí období.  více

Nejčtenější

Kritika

Jevištní adaptaci jedné z nejslavnějších filmových komedií Světáci představilo pod stejným názvem Městské divadlo Brno. Na zdejší činoherní scéně vznikla sice pocta ikonickému snímku, ale také průměrná a spotřební hudební komedie, jejíž nová písničková náplň, způsob vyprávění i herecké výkony neskutečné jiskrnosti originálu nedosahují. Není navíc moc jasné, koho, čím a jak chce tento legrační obrázek ze socialistických dob oslovit.  více