Jihomoravská Porta oživená

Jihomoravská Porta oživená

Historie festivalu Porta trvá už 47 let. Z původní přehlídky trampských sborů, k nimž se později přidaly country kapely, se postupně stala multižánrová záležitost. Dnes na Portu patří folkrock, country, akustický hiphop, blues, písničkáři i interpreti šansonů. Žánrové hranice téměř neexistují, pouze zaměření na (převážně) akustickou scénu zůstává. Porta je stále soutěžním festivalem – z oblastních kol postupují podle poměrně složitého klíče ti nejlepší do finále (příp. semifinále) interpretační soutěže do Řevnic u Prahy a do finále autorské soutěže do Ústí nad Labem.

Tak jako v historii finálových koncertů Porty můžeme zaznamenat úspěchy (třicetitisícové davy v Plzni na konci 80. let) i pády (zaviněné nepřízní komunistického režimu, rozdělením festivalu v 90. letech i odlivem zájmu publika od akustické hudby v době relativně nedávné), zažívají silné i slabší momenty také jednotlivá oblastní kola, jimiž každý rok portovní soutěž začíná. V loňském roce na Jihomoravském oblastním kole v Brně soutěžilo pouhých sedm interpretů a porota měla problém najít toho, kdo si bez výhrad zasloužil postup. Krize Porty na jižní Moravě si všimli i pořadatelé z ústřední České tábornické unie a volali po změně.

A k té letos skutečně došlo. Po Františku Linhárkovi z Umělecké agentury Poutníci, který se o Portu na jižní Moravě staral od roku 1990 (a staral se dlouho dobře, jen v posledních letech nestíhal reflektovat nové trendy ve vývoji internetové komunikace, v možnostech propagace a ve znalostech nových kapel), štafetový kolík převzala rodina Machátových ze Střelic u Brna. Nadšenci, kteří v posledních letech stojí za kvalitativním růstem festivalu Střelické strunobraní a za dalšími regionálními aktivitami, Portu přesunuli z Kinokavárny v Černých polích do Café Práh, z něhož se v posledních letech stalo jedno z hlavních center folkové hudby v Brně. Ke změně došlo za mixážním pultem, nový byl moderátor (Richard Lank z brněnské vokální skupiny Black Uganda Choir) a výrazného oživení se dočkala porota. V ní vedle autora tohoto článku, který je jediným spojovacím můstkem s porotou z roku 2012, zasedli představitel České tábornické unie Petr Guth, písničkář Slávek Janoušek a čtyři naprosto neokoukané tváře – dramaturgyně Jazzové kavárny Podobrazy Lucie Michelová, pořadatel festivalu Živý Lískovec David Kolínek, pořadatel Trampské noty Padochov Michal Havran Štěpán a Martin Hájek z Rádia Ethno. V porotě tedy nově převažovali pořadatelé a dramaturgové nad aktivními hudebníky (z mého pohledu výrazné plus). Navíc byli mezi porotci – což je také velký klad – zastoupeni lidé z oblasti hudby trampské (Guth, Štěpán), folkové (Janoušek), alternativnější (Michelová) i world music (Hájek).

Velký kus práce pořadatelé odvedli při propagaci soutěže. Zřejmě díky komunikaci na Facebooku a přímému oslovování hudebníků byl zájem tak velký, že pořadatelé museli týden před vyhlášenou uzávěrkou zastavit příjem přihlášek. Že se z původně nahlášených 30 soutěžících představilo „pouhých“ 22 nic nemění na tom, že letošní ročník byl obsazený mnohem zajímavěji než několik ročníků předchozích.

Během hudebního maratonu, který začal už v 10.00 dopoledne a končil před šestou večer, se v sále Café Práh představilo 15 skupin a sedm jednotlivců. Úroveň vystoupení byla různorodá, ale pouze u dvou účinkujících bych hovořil opravdu o „trestném poslechu“. Naopak na postup bych byl rád doporučil devět soutěžících bez výhrad a tři s drobnými výhradami, tedy více než polovinu! Porota se však měla shodnout na pouhých dvou postupujících.

Vítězem oblastního kola se tak stala čím dál sehranější brněnská kapela Nebeztebe, jejíž styl charakterizuje kombinace dynamického folkrocku s etno prvky, nevšední práce s rytmikou, zajímavé česko-anglické texty, téměř profesionální komunikace hudebníků na pódiu a aranžérská gradace, okořeněná pořádnou dávkou improvizace. V Café Práh se skupina představila s úplně novou zpěvačkou, která však působila jako dlouholetá profesionálka. Na druhém místě v hodnocení poroty skončila brněnská kapela D.N.A., čtveřice mladých žen s doprovodem ještě mladšího kytaristy Vítka Dvořáčka, několikanásobní vítězové Brány (soutěž interpretů do 18 let) a držitelé národní Porty z roku 2011. Sehranost této mladé kapely je vynikající (někteří členové jsou studenty konzervatoří a folk mají jako koníčka vedle klasické hudby). Navíc mě D.N.A. tentokrát zaujali i autorskou tvorbou (výborná píseň Dar).

Obě vítězné skupiny byly původně adepty i na postup do autorské soutěže (skladba Delirious Dream od Nebeztebe nadchla téměř všechny porotce). Nakonec však porota dala šanci dalším výrazným autorům – svéráznému písničkáři Danu Vertígovi (za hiphop s akordeonem Řekni drogám ne!) a jihlavskému triu Rendez-fou, které vzniklo transformací dříve relativně úspěšné skupiny Honzíkova cesta (za píseň Chlapeček).

Můj osobní žebříček se od hodnocení celé poroty malinko lišil. Na první místo kladu právě Rendez-fou, na druhé D.N.A. a na třetí novou brněnskou skupinu Tři masa s výrazným ženským dvojhlasem (Jana Junová Šrámková v minulosti prošla například skupinami Cat & Dog’s Band a Grimasa čápa). Do první pětky by se mi určitě vešli také vítězní Nebeztebe a také rodinné trio Marián & Úlety coby sympatický zástupce klasického akustického folku. Dále bych určitě upozornil na skupinu Mlčeti dřevo coby pěkný folkrock až blueserock nebo na adamovskou Lee Bandu s vynikající zpěvačkou. Trampskou odnož folkové hudby v Café Práh zdárně reprezentovala skupina Pocity, zatímco na výlet do oblastí Portou nepolíbených nabídl Zenový čaj, jednočlenný projekt hudebníka střídajícího hru na didgeridoo s beatboxem a šamanským bubnováním. Člověk si skoro říkal, že právě Zenový čaj mohl jihomoravskou Portu vyhrát a zkusit štěstí v létě ve finále v přírodním divadle v Řevnicích u Prahy. Vždyť hra na didgeridoo je čistě přírodní, akustická, a vlastně taky trampská záležitost.

Jihomoravské oblastní kolo Porty se tedy letos dočkalo výrazného kvantitativního i kvalitativního růstu. Ne vše bylo ideální. Jinak sympatický konferenciér si občas pletl jména a pojmy (ale stále šlo o lepší výkon ve srovnání s naprosto neinformovaným moderátorem loňského ročníku), porotu chvílemi rušili přicházející soutěžící (navrhuji pro příště umístit prezenci kapel mimo sál), vyhlášení vítězů z mého pohledu proběhlo zbytečně pozdě (porota se na výsledcích dohodla před 19. hodinou, ale na vyhlášení se čekalo až do 20.00). Celkově však převažují velmi kladné pocity. Novým pořadatelům se povedlo po letech vzbudit mezi dobrými amatérskými hudebníky o Portu zájem, vybrat porotu v zajímavém obsazení a přítomným divákům nabídnout barevný hudební zážitek.

 Jihomoravské oblastní kolo Porty, Café Práh, Brno, 6. 4. 2013

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více