Robert Křesťan & Druhá tráva – Díl druhý

Robert Křesťan & Druhá tráva – Díl druhý

Původně mělo jít o dvojalbum, na kterém Druhá tráva pracovala s britským producentem Eddiem Stevensem a které mělo přinést převzaté i autorské skladby. Vinou epidemie covidu vznikly obě části odděleně: Díl první vyšel v roce 2020 a obsahoval především coververze. Díl druhý se na trhu objevil v roce 2022 a převažují na něm skladby původní. Osoba producenta, jinak špičkového odborníka na indiepop a elektronickou hudbu, je u obou částí stejná. Přístup a způsob nahrávání se však liší a to, co kapela se Stevensem na prvním albu pouze naznačila, na „dvojce“ vyzrálo do intenzivnějších barev, zvuků a vůní.

Bylo-li třeba se k Dílu prvnímu proposlouchat a nechat v sobě písně, a především jejich producentské zpracování dozrát, druhé album totéž potřebuje v míře ještě vrchovatější. Podivných a nečekaných zvuků a „jiné“ práce s hudebním doprovodem, než známe ze starších alb (jakkoli progresivní) Druhé trávy, je zde přece jen požehnaně. Jenže to, co napoprvé může znít jako kakofonie nebo jako zbytečná vsuvka, dostává s dalším a dalším poslechem svůj význam, až se posluchači před očima vytvoří přehledné panorama, můžeme-li takto beztrestně přirovnávat zvuk k obrazu. Recenzent přiznává, že největším oříškem pro něj byla krátká intermezza, která na albu oddělují jednotlivé písně. Zpočátku je vnímal jako zbytečná až rušivá, ale postupně jim snad ne přicházel na chuť, ale začal vnímat jejich význam pro ucelenost vyprávěného příběhu, zvlášť v případě mluveného Intermezza C (Křesťan zde komentuje to, co dříve napsal a konstatuje, že nehledá pravdu, ale možná „snad ztracený čas“).

Intermezza se nakonec dají při přehrávání přeskočit (nebo pustit jedno za druhým, což je docela legrační koláž zvuků), ale to není to nejdůležitější. Díl druhý především obsahuje osm mimořádně silných písní. Vlastně by jedna vedle druhé měly mít čestné místo na pomyslné Best of Druhá tráva. Byly by každá jiná, i kdyby je kapela ve svém klasickém obsazení zahrála jen tak na koncertě: od lyrické Vejdi po špičkách až po svižné a surrealistické (nebo – vzhledem k odkazu na Jaroslava Seiferta – poetistické?) Vlčí oči, od textově úsporného, a přitom vrcholně básnického Úsměvu Cyrana až po civilnější Je suis désolé, jedinou coververzi na albu (původně Mark Knopfler).

Důvěra v producenta „odjinud“ pak písně posunula o kus dál, a většinou správný směrem. Stevens se nesnažil o násilnou dekonstrukci žánru nebo tlačení Druhé trávy někam, kde by to zvuku jejich banja, kontrabasu nebo dobra neslušelo. Pracoval s drobnými detaily, které však celek neuvěřitelně povýšily. Už zkreslení zpěvákova hlasu v úvodním Úsměvu Cyrana zbystří pozornost, díky čemuž si všimneme nevšední práce s nazvučením hlasu v Crazy Horse ke konci alba. Jiný detail: Třebaže je Robert Křesťan výjimečný textař a jeho písně opravdu na příbězích a slovních obrazech stojí, u Druhé trávy byl vždy stejně důležitý i hudební doprovod. Zde je důležitý také, ale jinak, než jsme zvyklí z koncertů a starších desek. Tady nejde o bravurně hrané party na jednotlivé nástroje, ale o atmosféru. Zvukové prostředí zde tvoří šumění vody stejně jako tleskání a stejně jako opakující se rytmické vzorce vytvářené různými nástroji, „domácími“ i hostujícími. Opět příklad za všechny: U závěrečné, téměř desetiminutové, skladby Tolikrát, se vodní doprovod mění ve zvuk akustických nástrojů, který postupně nahradí elektronika. Nebo je to z větší části elektronický doprovod od samého začátku a pouze naše uši jej chtějí slyšet jinak? Výsledkem producentského vkladu je zde vlastně skutečnost, že se stírá hranice mezi nahranou hudbou a způsobem jejího záznamu a postprodukcí. Mix zvuku, který měl na starosti právě producent Stevens, je zde plnohodnotným nástroje, součástí toho, co máme slyšet nebo z čeho si postupně vytváříme představu o albu.

Při tom všem bychom však neměli zapomenout sledovat Křesťanovo textařské umění: od smysluplné práce se slovy, která bude leckdo hledat ve slovníku (pektorál, Barbaricum, palimpsest), přes fantazijní obrazy (bůh, který „naplánoval nový glaciál“) až po silné příběhy, psané mistrně v náznacích (Little Big Horn). Nebo po osobní zpověď Tolikrát („Tolikrát psal jsem o smrti a rouhal se všem bohům…“), které vlastně jako by navazovala na zmíněnou úvahu v Intermezzu C.

Album Díl druhý má několik rovin nebo os, na nichž je můžeme sledovat. Dohromady tvoří víc než trojrozměrný obrazec. Vlastně by se dalo připodobnit k teseraktu, „čtyřrozměrné krychli“, která se – viděno naším trojrozměrným vnímáním – vynořuje v různých podobách a tvarech a neustále přikrmuje naši fantazii. Druhá tráva za album sbírala ocenění: Album roku podle Radia Proglas nebo cenu Anděl. Právem. Snaží-li se jiné hudební ceny ocenit to nejprogresivnější v tuzemské hudbě, opomenutím Druhé trávy šláply jejich poroty vedle. Zde totiž máme příklad hudby, která čerpá z tradice, ctí ji, a přitom je navýsost novátorská.

Robert Křesťan & Druhá tráva – Díl druhý, vydavatel: David Němeček – ADN 2023. 8 písní + intermezza, celková stopáž: 48:37

Foto Wikipedie

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více