Bazarem proměn. Vladimír Mišík na dvacet dva způsobů

Bazarem proměn. Vladimír Mišík na dvacet dva způsobů

„Nechte zpívat Mišíka!“ zněl jeden z legendárních nápisů na Lennonově zdi na Kampě. Vladimír Mišík už si dlouho může zpívat, jak mu chuť a zdraví dovolí, což je dobrá chvíle pro reflexi jeho tvorby zvenku. Na kompilaci Bazarem proměn nechali její tvůrci Mišíka přezpívat dvaadvaceti interprety, od vrstevníků až po ty nejmladší.

S Vladimírem Mišíkem je možné se projít dějinami českého rocku od šedesátých let až po dnešek. Je to procházka více než padesáti lety kariéry a nahrávkami od prvního singlu s Matadors Malej zvon, co mám (1966), přes Blue EffectFlamengo, až po Etc… fungující v různých obměnách od roku 1974. Z neuvěřitelně špatně sejmutého zpěvu „matadorského“ singlu by se jen těžko odhadovalo, že to bude právě Mišíkův hlas, který sjednotí zvukově i stylově rozdílné náhrávky, jak postupem času vznikaly. Meditace s Blue Effectem, slavné LP Flamenga Kuře v hodinkách hodnocené v anketách tvrdošíjně jako nejlepší české rockové album, a  proměny Etc…, které nakonec vyústily do charakteristického kytarového rocku na pomezí písničkářství a blues. Obsazením Etc… také prošla v průběhu let takřka celá naše jazzrocková špička, která na sebe postupně nabalovala mladší stylově spřízněné spoluhráče. Přes to všechno tvořil Mišíkův zpěv pořád tu první, a na první poslech rozpoznatelnou devízu kapel, ve kterých zpíval.

Při tak rozsáhlém zdrojovém materiálu, jaký vznikne za půl století, tvoří 22 písní vcelku skromný výběr – jeho dramaturgie je ale zvenku odhadnutelná dost těžko. Mezi skladbami na albu Bazarem proměn nechybějí Mišíkovy zlidovělé hity Stříhali dohola malého chlapečka nebo Variace na renesanční téma. Jsou jeho poznávacím znamením i perfektně ilustrujícím shrnutím osobité kombinace rocku s poezií, v těchto případech Josefa Kainara a Václava Hraběte. Kainar kdysi otextoval Kuře v hodinkách, které s původními anglickými texty nesmělo vyjít, a je pro mě překvapení, že se z něj na kompilaci neobjevila ani jedna skladba. Slunečný hrobDeserted Alley z předchozího alba s Blue Effectem na albu zařazené jsou a vypadá to, jako by všichni současní interpreti legendární Kuře v hodinkách uctivě obcházeli.

Pro vyznění všech cover verzí je důležité odpovídající uchopení textu, se kterým zdařilé i méně zdařilé verze stojí a padají. Album má silný začátek i závěr, který tvoří dvě pojetí písně Slunečný hrob – úvodní natočila Musica folklorica a závěrečné Čankišou. Jan Spálený zpívá Byl jsem dobrej jako samozřejmou výpůjčku od stejně starého kamaráda. Lesní zvěř vytvořila k Variaci na renesanční téma opravdu povedenou antitezi, která se dívá na text z jeho odvrácené, nepatetické strany. Mňága a Žďorp srovnala Cestu do dětství do svého obvyklého modelu, který se ukazuje jako obdivuhodně univerzální a tvárný. ZVA 12-28 Band posunuli píseň S nebem to mám dobrý nejen do slovenštiny, ale především někam k blues à la Howlin’ Wolf – i toto setkání Mišíkovi neobyčejně sluší. Květy zpracovaly Návštěvní den a vytvořily zdařilou ozvěnu dobového, elektronicky poněkud vyumělkovaného zvuku, který do Etc… patrně přinesl jejich tehdejší člen Petr Skoumal. Nádhernou podobu Co jsem si vzal stvořilo duo Tara Fuki – vzdušnou, ale výraznou a nesentimentální.

Na opačném konci, kde se nové verze s originálem míjejí, stojí překvapivě Jablkoň. V aranžmá je pěkná záměna dvouplátkových nástrojů, kvaziklasické sólo hraje fagot místo původního hoboje, ale kámen úrazu je zpěv. Marii Puttnerové se nepodařilo srovnat svítivý hlas ani kantilénu do přiléhavého frázování a výrazu. Sadem, lesem, parkem Bratří Orffů je víc bezbarvé než křehké. Zvukově pozoruhodné je Stříhali dohola malého chlapečka v aranžmá Jana P. Muchova, kde ale opět neobstojí zpěv.

Vladimír Mišík prochází českou rockovou hudbou nejen jako zpěvák a autor, ale také jako charakter. Byl snad jediný z našich zpěváků, který mohl oficiálně natáčet desky, i když si prožil dvouletý zákaz činnosti a pozvolný návrat na scénu. Jeho osobnost přitom prošla bez výhrad i extrémně přísnými měřítky pamětí Mikoláše Chadimy. Když se spolu potkali na jednom pódiu při loňském Henry Lee Festu, vnímal jsem to symbolicky. A zdá se mi právě z lidského hlediska důležité, že se právě k Mišíkovi řada dnešních kapel a zpěváků hlásí. Tady nejde zdaleka jen o hudbu, jakkoli stále zůstává na prvním místě.

Bazarem proměn: A Tribute to Vladimír Mišík (Musica folklorica, Bratři Orffové, Ondřej Galuška, Lesní zvěř, Květy, Ladě, Jan P. Muchow, Jarret, Kieslowski, Mňága & Žďorp, Lucie Redlová, Boris Carloff, Ille, Tady to máš, David Stypka Band, Nylon Jail, ZVA 12-28 Band, Jablkoň, Tara Fuki, Bran, Jan Spálený & ASPM, Čankišou). TT 80:00. MAM555-2, Indies Scope 2015.

Foto Wikipedia, lovecz

Komentáře

Reagovat
  captcha
  • Jana Kolečková

    23. červen 2015, 12:45
    Nápis "Nechte zpívat Mišíka" byl především v Holešovicích u Dopravních podniků, kudy jezdily tramvaje... vždycky jej zamalovali, ale objkevoval se znovu, tedy když už chceme ohromovat pamětí, že?

Dále si přečtěte

Nejen hudba samotná, ale i prostředí tovární haly s graffiti vytvářely undergroundovou atmosféru – krásnou a vtahující pro každého, kdo k ní někdy v životě aspoň na čas přilnul. Myslím, že je to největší devíza Henry Lee Festu proti níž je skoro vedlejší, kdo vlastně na festivalu hraje. Sestava účinkujících ale rozhodně ošizená nebyla.  více



Propojení moderního jazzu s trampskou písní je na první pohled šílenost nebo – jak s oblibou říká Vilém Spilka – dílo s „cimrmanovským elementem“. Ve skutečnosti je však Spilkovo nové album Podvod s úpravami písní Honzy Nedvěda sice projektem překvapivým, ale z hlediska hudební tradice naprosto pochopitelným.  více

Téměř šedesát studentů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně spojilo síly při uvedení dvou oper ve svém kmenovém Divadle na Orlí. Večer patřil dvojici komorních operních děl. Premiérově byla uvedena krátká opera Mistrová aneb Když Bolševici zrušili Vánoce Petra Haly. A po téměř čtyřiceti letech zazněla opera Malý princ od Miroslava Háby.  více

Baletní inscenace Chvění je volně inspirována básní Poslední list od Vladimíra Holana. Původní balet choreografa a režiséra Petra Zusky vznikl ve spolupráci s baletem Národního divadla Brno. Na hudbu Henryka Góreckého a Jiřího Pavlici tančí dvanáct tanečnic a dvanáct tanečníků v čele s hlavními postavami, které zastupují ženský a mužský element v roli ONA a ON.  více

Hudební dráha houslistky a zpěvačky Jitky Šuranské připomíná pohyb po spirále. Před cimbálovou muzikou, v níž byla řadovou členkou, dala před více než deseti lety spolupráci v duu s Jiřím Plockem. Poté hrála lidové písně sama s looperem, její první samostatné album Nězachoď slunečko bylo skutečně sólové, nicméně s mnoha hosty. A nyní vydává další „svou“ desku, tentokrát ovšem jako kapelnice nové skupiny, velmi kompaktně a pestře znějícího tria. Mimochodem fakt, že slovo TRIO je na obalu alba – na rozdíl od jmen členů – uvedeno velkými písmeny, zdůrazňuje, že jde opravdu o desku kapelní a nikoli sólovou. V této skutečnosti se skrývá jak největší síla, tak některé drobné slabiny nahrávky.  více

Nejen na hudební návrat do počátku sladkých šedesátek sází nová rodinná komedie Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Od víkendové premiéry ji uvádí činohra Národního divadla v Brně. Živá sedmičlenná kapela přímo na jevišti tvoří zvukovou i dějovou kulisu až sentimentální cesty v čase zpět. Staří budou na sladká „sixties“ nejen přes muziku dojatě vzpomínat, malí si tuto dekádu budou objevovat. A právě na to novinka režiséra Martina Františáka sází.  více

Prologem listopadových ozvěn brněnského JazzFestu byl středeční koncert čtyřčlenné hvězdné formace kolem kytaristy Johna Scofielda.V Sono Centru tak pokračovalo jejich pětitýdenní evropské turné na podporu nového alba Country For Old Men vydaného letos v září.  více

Sopranistka Maida Hundeling, která v loňské sezoně debutovala kupříkladu v Metropolitní opeře v New Yorku, se po roce vrací do Janáčkovy opery. Pěvkyně známá z předních operních scén po celém světě se v Brně znovu uvede v roli Tosky ve stejnojmenné Pucciniho opeře. Inscenace zdejšího uměleckého šéfa Jiřího Heřmana zaujala už při premiéře. Režisér ve své koncepci vyšel z propojení příběhu zpěvačky Tosky v soukolí složité politické situace Římské republiky roku 1800 s příběhem jedné z jejích mimořádných představitelek ve druhé polovině minulého století – operní superstar Marie Callas. Jak napsala kritika, vzniklo divadelně působivé a inspirativní prolnutí osudů těchto dvou žen, adorovaných operních div, zaujatých láskou v politicky komplikované době, která je semele. V hlavních rolích této brněnské inscenace excelovala zejména Maida Hundeling.  více

I když skupina Květy stojí a padá s autorskou tvorbou a nenapodobitelným hlasovým projevem Martina E. Kyšperského, k jejímu zvuku neodmyslitelně patří barevný doprovod Aleše Pilgra. Jeho bicí, perkuse a nejrůznější ozvučené předměty dotvářejí hravý svět Martinovými jakoby snových obrazů. Jenže Aleš měl také představy o vlastní tvorbě, která se Květům do koncepce nevešla. A tak odložil bicí, vzal do ruky kytaru a před deseti lety vydal sólové album Nos na stůl, prazáklad dnešní skupiny Biorchestr.  více

Z možných zaměření festivalu Janáček Brno v jeho nynější podobě vyniká především operní část. Směs domácích, tuzemských i zahraničních inscenací, jakkoliv stále nepočetná, přinesla ojedinělé divácké prožitky. Málokdo by si ještě před pár lety vsadil na to, že jednoznačně nejskvělejšími počiny budou domácí inscenace. Ne vždy se bohužel náročné inscenační počiny na zdejším jevišti udrží po skončení festival. Zatímco si v nadcházejícím prosinci můžeme ve dvou reprízách připomenout předloňskou inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos v režii Davida Radoka, jeho mimořádně působivé ztvárnění Bartókova Modrovouse a Schönbergova Očekávání, hororové dvojice víc než sto let starých, a přesto stále znepokojivě drásavých oper, se tuto neděli na prknech Janáčkova divadla objeví naposled. Jakkoliv to může znít sugestivně, tuto příležitost by si opravdu nikdo neměl nechat ujít.  více

Je to jako se státním rozpočtem: Až dva roky po nástupu kterékoliv nové vlády jej lze považovat za její. A to po všech stránkách počínaje ideovou a konče ryze praktickou tedy technickou, propagační a organizační. Předloňský ročník festivalu Janáček Brno představoval příslovečný bod zlomu. Nový ředitel pořádajícího Národního divadla Brno byl ve funkci teprve rok a šéf opery Jiří Heřman šest měsíců. Na brněnské radnici (která zůstává jediným významným benefaktorem velkých hudebních a divadelních institucí; kraje a státu totiž jakoby se netýkaly) se zrovna točilo kormidlem a po skončení festivalu byla demontována i dosavadní dramaturgická podstata akce. Po dvou letech lze koncertní řadu hodnotit jako sérii střídavých úspěchů, ovšem s několika znepokojujícími projevy amatérismu.  více

Překvapivý materiál zařadil na své nové album Podvod Vilém Spilka Quartet. Skupina, v jejímž čele stojí ředitel a dramaturg festivalu JazzFest Brno, totiž natočila instrumentální jazzové úpravy písní Hejna včel, Tulácký ráno, Na kameni kámen, Stánky a dalších táborákových hitů Jana Nedvěda. Ten měl možnost si nahrávku vyslechnout krátce po jejím dokončení a i o jeho reakci jsme hovořili s Vilémem Spilkou. A v rozhovoru pochopitelně došlo i na Portu, špekáčky a kotlík.  více

Hudební komedii Limonádový Joe připravilo na muzikálové scéně Městské divadlo Brno. Na zdejší velké jeviště se tak o víkendu vrátil jeden z nejoblíbenějších poválečných hrdinů, který česká pódia brázdí už do roku 1944. Kontury nesmrtelnosti mu dal v roce 1964 geniální film, jehož repliku nyní ovšem nečekejte. Divadelní verze jednak obsahuje mnohem více písniček, ale i scénář je v některých momentech a ve finálním řešení jiný než mimořádná celuloidová verze. Nová inscenace režiséra Petra Gazdíka známý titul přetavila do rozevláté výpravné muzikálové šou, která se ke slavnému snímku nehlásí. Novinka se naopak díky originálnímu humoru a způsobu jeho používání snaží klestit cestu samozřejmě přes všechny zlidovělé hlášky k vlastní a legitimní inscenační verzi.  více

Hudební skladatel Leoš Janáček patří k brněnským fenoménům. Projekt Janáčkovo Brno představuje skladatele v několika fázích. Jednou z nich je právě aktualizovaná aplikace Leoš Janáček, která mapuje místa jeho působení a obsahuje úryvky děl.  více

Bokomara Luboše Javůrka sice nikdy nepatřila na naší folkové scéně k absolutní špičce, ale dlouhodobě si udržuje pozici solidní kapely, jejíž melodické písně mají potenciál oslovit široké publikum. Více než kapela je Bokomara značka, za kterou se vejdou různé Javůrkovy projekty – od písničkářského dua s Petrou Šanclovou až po – dnes už dlouholetý – společný koncertní program s Naďou Urbánkovou.  více

Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.  více