Bazarem proměn. Vladimír Mišík na dvacet dva způsobů

Bazarem proměn. Vladimír Mišík na dvacet dva způsobů

„Nechte zpívat Mišíka!“ zněl jeden z legendárních nápisů na Lennonově zdi na Kampě. Vladimír Mišík už si dlouho může zpívat, jak mu chuť a zdraví dovolí, což je dobrá chvíle pro reflexi jeho tvorby zvenku. Na kompilaci Bazarem proměn nechali její tvůrci Mišíka přezpívat dvaadvaceti interprety, od vrstevníků až po ty nejmladší.

S Vladimírem Mišíkem je možné se projít dějinami českého rocku od šedesátých let až po dnešek. Je to procházka více než padesáti lety kariéry a nahrávkami od prvního singlu s Matadors Malej zvon, co mám (1966), přes Blue EffectFlamengo, až po Etc… fungující v různých obměnách od roku 1974. Z neuvěřitelně špatně sejmutého zpěvu „matadorského“ singlu by se jen těžko odhadovalo, že to bude právě Mišíkův hlas, který sjednotí zvukově i stylově rozdílné náhrávky, jak postupem času vznikaly. Meditace s Blue Effectem, slavné LP Flamenga Kuře v hodinkách hodnocené v anketách tvrdošíjně jako nejlepší české rockové album, a  proměny Etc…, které nakonec vyústily do charakteristického kytarového rocku na pomezí písničkářství a blues. Obsazením Etc… také prošla v průběhu let takřka celá naše jazzrocková špička, která na sebe postupně nabalovala mladší stylově spřízněné spoluhráče. Přes to všechno tvořil Mišíkův zpěv pořád tu první, a na první poslech rozpoznatelnou devízu kapel, ve kterých zpíval.

Při tak rozsáhlém zdrojovém materiálu, jaký vznikne za půl století, tvoří 22 písní vcelku skromný výběr – jeho dramaturgie je ale zvenku odhadnutelná dost těžko. Mezi skladbami na albu Bazarem proměn nechybějí Mišíkovy zlidovělé hity Stříhali dohola malého chlapečka nebo Variace na renesanční téma. Jsou jeho poznávacím znamením i perfektně ilustrujícím shrnutím osobité kombinace rocku s poezií, v těchto případech Josefa Kainara a Václava Hraběte. Kainar kdysi otextoval Kuře v hodinkách, které s původními anglickými texty nesmělo vyjít, a je pro mě překvapení, že se z něj na kompilaci neobjevila ani jedna skladba. Slunečný hrobDeserted Alley z předchozího alba s Blue Effectem na albu zařazené jsou a vypadá to, jako by všichni současní interpreti legendární Kuře v hodinkách uctivě obcházeli.

Pro vyznění všech cover verzí je důležité odpovídající uchopení textu, se kterým zdařilé i méně zdařilé verze stojí a padají. Album má silný začátek i závěr, který tvoří dvě pojetí písně Slunečný hrob – úvodní natočila Musica folklorica a závěrečné Čankišou. Jan Spálený zpívá Byl jsem dobrej jako samozřejmou výpůjčku od stejně starého kamaráda. Lesní zvěř vytvořila k Variaci na renesanční téma opravdu povedenou antitezi, která se dívá na text z jeho odvrácené, nepatetické strany. Mňága a Žďorp srovnala Cestu do dětství do svého obvyklého modelu, který se ukazuje jako obdivuhodně univerzální a tvárný. ZVA 12-28 Band posunuli píseň S nebem to mám dobrý nejen do slovenštiny, ale především někam k blues à la Howlin’ Wolf – i toto setkání Mišíkovi neobyčejně sluší. Květy zpracovaly Návštěvní den a vytvořily zdařilou ozvěnu dobového, elektronicky poněkud vyumělkovaného zvuku, který do Etc… patrně přinesl jejich tehdejší člen Petr Skoumal. Nádhernou podobu Co jsem si vzal stvořilo duo Tara Fuki – vzdušnou, ale výraznou a nesentimentální.

Na opačném konci, kde se nové verze s originálem míjejí, stojí překvapivě Jablkoň. V aranžmá je pěkná záměna dvouplátkových nástrojů, kvaziklasické sólo hraje fagot místo původního hoboje, ale kámen úrazu je zpěv. Marii Puttnerové se nepodařilo srovnat svítivý hlas ani kantilénu do přiléhavého frázování a výrazu. Sadem, lesem, parkem Bratří Orffů je víc bezbarvé než křehké. Zvukově pozoruhodné je Stříhali dohola malého chlapečka v aranžmá Jana P. Muchova, kde ale opět neobstojí zpěv.

Vladimír Mišík prochází českou rockovou hudbou nejen jako zpěvák a autor, ale také jako charakter. Byl snad jediný z našich zpěváků, který mohl oficiálně natáčet desky, i když si prožil dvouletý zákaz činnosti a pozvolný návrat na scénu. Jeho osobnost přitom prošla bez výhrad i extrémně přísnými měřítky pamětí Mikoláše Chadimy. Když se spolu potkali na jednom pódiu při loňském Henry Lee Festu, vnímal jsem to symbolicky. A zdá se mi právě z lidského hlediska důležité, že se právě k Mišíkovi řada dnešních kapel a zpěváků hlásí. Tady nejde zdaleka jen o hudbu, jakkoli stále zůstává na prvním místě.

Bazarem proměn: A Tribute to Vladimír Mišík (Musica folklorica, Bratři Orffové, Ondřej Galuška, Lesní zvěř, Květy, Ladě, Jan P. Muchow, Jarret, Kieslowski, Mňága & Žďorp, Lucie Redlová, Boris Carloff, Ille, Tady to máš, David Stypka Band, Nylon Jail, ZVA 12-28 Band, Jablkoň, Tara Fuki, Bran, Jan Spálený & ASPM, Čankišou). TT 80:00. MAM555-2, Indies Scope 2015.

Foto Wikipedia, lovecz

Komentáře

Reagovat
  • Jana Kolečková

    23. červen 2015, 12:45
    Nápis "Nechte zpívat Mišíka" byl především v Holešovicích u Dopravních podniků, kudy jezdily tramvaje... vždycky jej zamalovali, ale objkevoval se znovu, tedy když už chceme ohromovat pamětí, že?

Dále si přečtěte

Nejen hudba samotná, ale i prostředí tovární haly s graffiti vytvářely undergroundovou atmosféru – krásnou a vtahující pro každého, kdo k ní někdy v životě aspoň na čas přilnul. Myslím, že je to největší devíza Henry Lee Festu proti níž je skoro vedlejší, kdo vlastně na festivalu hraje. Sestava účinkujících ale rozhodně ošizená nebyla.  více



Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více