Brněnská operní Bystrouška: mezi pohádkou a vzpomínkou

Brněnská operní Bystrouška: mezi pohádkou a vzpomínkou

Mezinárodní hudební festival Janáček Brno 2018 včera zahájil šestý ročník novým nastudováním opery Příhody lišky Bystroušky. Představení režíroval umělecký šéf brněnské opery Jiří Heřman, scénografii navrhl Dragan Stojčevski, kostýmy Alexandra Grusková a světelný design Daniel Tesař. V roli Bystroušky se představila Jana Šrejma Kačírková, revírníka ztvárnil Svatopluk Sem, role Zlatohřbítka se ujala Václava Krejčí Housková, Rechtora/Komára Ondřej Koplík, Faráře/Jezevce Jan Šťáva a Harašty Roman Hoza. Orchestr Národního divadla Brno řídil šéfdirigent opery Marko Ivanović, který se postaral také o nastudování díla.

Včera zahájený šestý ročník hudebního festivalu Janáček Brno, který se také přidává k oslavě stoletého výročí české státnosti, nabízí skutečně špičkový program sestavený nejen z Janáčkovy hudby. Kromě kompletního provedení celého skladatelova jevištního díla v pozoruhodných režijních interpretacích provází celý festival množství doprovodných akcí zahrnující mj. i nová operní představení současných autorů. Jedná se tak o ročník, který se svým rozměrem bezpochyby řadí mezi kulturní události evropského formátu. Navíc, jak poznamenal ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser, festival není významný pouze uvedením všech Janáčkových oper při jubilejní příležitosti vzniku republiky, ale také pomyslným vstupem rekonstruovaného a nyní znovuotevřeného Janáčkova divadla do 21. století.

Opera Příhody lišky Bystroušky patří mezi autorova nejuváděnější a publikem nejmilovanější díla. Příběh v sobě snoubí prudkou radost ze života, fortelný a nepopiratelně Janáčkovský humor i jistou něžnou melancholičnost vzpomínání. Některá předchozí zpracování budovala své divadelní působení na bezmála pohádkovém námětu, jiná akcentovala smyslnost a erotiku jemně vetkanou do této opery. Polapit lišku Bystroušku totiž není vůbec jednoduché a pouze režisér, který dokáže balancovat na hraně pohádkového a ryze realistického světa, aniž by přepadl na tu či onu stranu, je schopen nalézt a vyzdvihnout kouzlo Janáčkovy opery. Jiří Heřman takovým režisérem naštěstí je. V Heřmanově pojetí se najde dostatek místa pro humor, lyriku, snivou pohádkovost i pragmatický realismus. Na první pohled v této inscenaci zaujme scéna Dragana Stojčevského připomínající interiér budovy Dětského domova Dagmar, o jehož založení se autor předlohy Rudolf Těsnohlídek zasadil. Holé bílé stěny s prasklinou táhnoucí se po celé délce zdi a charakteristické kulaté okno dětského domova v Žabovřeskách představují moderní a svěží prvek, který se záhy a zcela přirozeně mění v působivou scenérii hor a stromů. Heřman takto pojatou scénu příkladně využívá – veškeré hmyzí hemžení, slepice vylézající z kurníků, staré dřevěné hračky z dob počátků Československé republiky, výtečné kostýmy Alexandry Gruskové – to vše tvoří logický a citlivě pospojovaný vizuální celek. Pozoruhodná je také režisérova práce se světlem; kromě relativně tradičních stínů postav zaslouží zmínit obrazy nasvícených a průsvitných muších křídel vrhajících obrysy přes celou scénu a umocňujících tak ještě více onu něžnou snivost Heřmanovy inscenace. Efekt nového režijního nastudování zvyšují i zmíněné kostýmy Alexandry Gruskové, které stojí na pomezí mezi čirou zvířeckostí a lidskou módou. Lidské postavy dodržují vesměs jednotný styl oblékání vycházející z dobové módy, zvířata dostala do vínku ošacení mnohem pestrobarevnější, přesto i zde je zřejmá snaha o jistou dvojakost, neboť mnoho hlavních zvířecích postav je od lidí odlišeno pouze maskou.

Dalším a neméně důležitým pilířem úspěchu operního nastudování nejen tohoto díla jsou pochopitelně umělecké výkony herců a zpěváků. Přestože Janáčkova opera obsahuje množství postav ze zvířecí říše, hlavními představiteli zůstávají po většinu představení Farář, Rechtor, lišák Zlatohřbítek, Revírník a pochopitelně liška Bystrouška. Obsazení většiny rolí slibovalo povedený hudební zážitek. Jan Šťáva v rolích Faráře a Jezevce podal intonačně pevný a výrazově bohatý výkon, neméně povedené bylo také účinkování Ondřeje Koplíka jako Rechtora. Ačkoliv měla představitelka lišky Bystroušky Jana Šrejma Kačírková na začátku mírné problémy s intonací a podivnou těžkostí v hlase, dokázala po několika úvodních minutách dostat zpěv pod maximální kontrolu. Velmi kvalitně se také vypořádala s náročným textem a nezvyklou mluvou Janáčkovy opery, zdobení tónu pak uplatňovala jen tam, kde skutečně mělo smysl a důvod. Naproti tomu Václava Krejčí Housková v roli Zlatohřbítka se v dikci mírně ztrácela a vlivem - občas přílišného - vibrata snižovala srozumitelnost svého jinak povedeného zpěvu. Skutečnou hvězdou večera byl však Svatopluk Sem v roli Revírníka, který dokázal posluchače zaujmout nejen sametovou barvou tónu, bezvadnou dikcí, srozumitelností a bohatou prací s výrazem, ale také kvalitním herectvím. Zpěvákův mírný a zasněný úsměv na tváři vnášel i do scény trestání lišky podivnou hravost a připomínal spíše vzájemné škádlení pána a jeho mazlíčka, než vážný vztek a rozhořčení. A tímto pojetím Svatopluk Sem Heřmanovu režii korunoval.

Kvalitní byl také výkon orchestru Národního divadla Brno pod řízením šéfdirigenta Marka Ivanoviće a až na drobné rytmické nesrovnalosti v začátcích některých frází a ne úplně přesné horny v závěru opery. Hudebníci předvedli vyváženou, rytmicky přesnou a dynamicky pestrou a nápaditou interpretaci. Opomenout nelze taktéž výtečný Dětský sbor Brno se sbormistryní Valerií Maťašovou a Sbor národního divadla pod vedením Kláry Složilové Roztočilové. Kromě šéfdirigenta se na nastudování a tím i na výsledném tvaru podílel také dirigent Robert Kružík.

Příhody lišky Bystroušky zahájily festival v interpretaci, jakou si tato opera zasluhuje – na pomezí něžného, křehkého, realistického, hrubého, lidského, zvířecího, snivého a melancholického. Jiřímu Heřmanovi a všem, kdo se o nové nastudování zasloužili, se podařilo najít novou, a přesto k minulosti obrácenou inscenaci, která dokáže sršet humorem, stejně jako tichým souzněním.

autor: Leoš Janáček

libreto: Leoš Janáček

hudební nastudování: Marko Ivanović

dirigent: Marko Ivanović, Robert Kružík

režie: Jiří Heřman

scéna: Dragan Stojčevski

kostýmy: Alexandra Grusková

světelný design: Daniel Tesař

sbormistr: Klára Složilová Roztočilová

dramaturgie: Patricie Částková

asistent režie: Silvie Adamová

 

Bystrouška: Jana Šrejma Kačírková

Zlatohřbítek: Václava Krejčí Housková

Revírník: Svatopluk Sem

Rechtor/Komár: Ondřej Koplík

Farář/Jezevec: Jan Šťáva

Revírníková/Sova: Daniela Straková-Šedrlová

Pásek: Petr Karas

Pásková/Datel Jitka Zerhauová

Pepík: Zdislava Bočková

Frantík: Eva Štěrbová

Harašta: Roman Hoza

Kobylka: Barbora Šancová

Cvrček: Eva Daňhelová

Lapák: Jitka Klečanská

Kohout: Andrea Široká

Chocholka: Martina Králíková

Sojka: Andrea Široká

17. listopadu 2018 v Janáčkově divadle

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více