Brněnské kolo se vtipně valí, ale občas i skřípne

19. červen 2017, 16:00
Brněnské kolo se vtipně valí, ale občas i skřípne

Brněnské kolo, tedy nová hudební komedie z produkce Městského divadla Brno, se přikutálelo do Biskupského dvora. Titul je dalším autorským příspěvkem v sérii zdejších open air představení, které využívají magické kulisy komplexu historických budov s katedrálou v pozadí. Zábavná šaráda spojuje historická fakta i místní legendy s muzikou a s fantaskní pohádkovou story. A jak už tak tak u podobných inscenací bývá, někdy je výsledek zábavnější a jindy méně.

Autorská novinka pochází z dílny Stanislava Slováka, Jana Šotkovského a Petra Štěpána, kterým k libretu dodal noty jejich dvorní skladatel Karel Cón.  Vše se odehrává jedné noci letošního roku ve výstavních prostorách Moravského zemského muzea čili instituce, která seriál těchto představení pod širým nebem od roku 2010 hostí a která si letos připomíná dvě stě let své existence. Nečekejte ovšem nějakou způsobnou divadelně uvitou kytičku k významnému jubileu. Autoři se předhánějí v bláznivinách. V poněkud nadstavovaném příběhu figuruje řada historických i legendárních postav spjatých s městem. Na scéně se objeví loupežník Babinský, zakladatel genetiky Gregor Mendel, filmová hvězda Nataša Gollová a jde se až k bratrům Pospíšilovým. Dvacetinásobní mistři světa v kolové autorům z jeviště ale vtipně zavyčítají, že mají jen titěrné výstupy.

Název představení samozřejmě odkazuje ke známé pověsti o koláři Birkovi, který v roce 1635 údajně za jediný den dokázal porazit strom, vyrobit z něj kolo a dokutálet je z Lednice do Brna. Tento borec je také jednou z hlavních postav, i když zobrazované jmenované kolo je tady ve finále zcela něco jiného, a sice krycí název pro tajemný stroj zkonstruovaný v 19. století.  Mnohé napoví také podtitul celého kusu Jak ukrást Věstonickou venuši, což je možná nejslavnější exponát hostitelské výstavní instituce. Nu a do defilé skutečných i legendárních postav se ještě přimíchá Thomas Alva Edison, který do Brna přijede za svým přítelem profesorem Cajthamlem a který je vlastně protagonistou kusu. A aby toho nebylo málo, jsou ve hře jako hlavní hrdinové ještě tři děti (ratolesti herečky Aleny Antalové) a trio tajemných muzejních strážců, kteří jsou vlastně éterické bytosti.

Že se vám z toho točí hlava? No podobný typ spotřebního divadla, jehož primárním účelem je prostě rozverná zábava pod noční letní oblohou, podobné pocity může vyvolat. A zaleží vlastně jen vstřícnosti publika, zda na podobnou hru přistoupí. Někdy možná až zbytečně překombinovaný příběh hudebně dotvořil Karel Cón. Diváka čeká v podání živého komorní orchestru (9 hráčů), který je usazený v malebném podloubí nad hlavami herců, desítka songů. A protože sám scénář je prošpikovaný parodickými odkazy na leccos (herectví, divadelní praxe, operetní i popová klišé atp.), dělá to podobné i Cónova hudba. Tady uslyšíte legrační názvuky přeslazené operety, swingující melodie, říznou dechovku či legrační napodobení opery ve slavné vodníkově árii z Rusalky. Zpívá se tady sice Běda! Běda! Ubohý koláři bledý! jako třeba jinde v odkazu na populární píseň zase Nedávej ber!  Jindy při sborové písní všichni dostanou do ruky rudé plováky a na jevišti běží legrační narážka k televiznímu seriálu Pobřežní hlídka.  Jak už jsem připomněl, je to otázkou individuální divákovy míry vkusu a humoru, něco vás tady pobaví a něco prostě méně. Podobně jsem měl i já. Ukázkou zdařilého napodobování i lehkého zesměšňování operety je tady velmi vydařená árie Márinky a doktora Chromého. 

S hlavní rolí profesora Cajthamla se s úspěchem popasoval Michal Isteník, který se nebojí někdy adekvátně přitlačit na pilu, aby toto hraní v plenéru mělo patřičný efekt. Když ho mučí dva zloději a vyhrožují mu, ať konečně zazpívá a tedy prozradí něco o cenném exponátu, reaguje s tím, že mu vždy všichni říkali, aby namísto zpěvu raději držel pusu. Což je zčásti interní profesní legrácka, kterými se to v textu hemží.  Zdařilejší fórek zazní na adresu srovnání popularity hereček Gollové a Herfortové. Ostatně všechny vtípky ála Brno tady spolehlivě fungují.

Suma sumárum: tento pohádkový příběh s řadou parodických vsuvek, je typickou ukázkou divadelní zábavy v otevřeném prostoru. Není tady potřeba velkých kulis, diváci posedávající na dekách si do hlediště nosí víno, panuje zde uvolněnějšími nálada a také uvolněnější divadelní očekávání.  Jmenovaná autorská dílna v této sezóně vyrukovala s důmyslně hudebně i slovně konstruovaným muzikálem Bítls. Jejich Brněnské kolo je šité nepoměrně více horkou jehlou, nedosahuje kvalit jmenovaného muzikálu, což se pod širým nebem jaksi více pardonuje. A tak se při této inscenaci pobaví nejen Brňáci, kteří si sem za tímto druhem zábavy chodí odpočinout. 

Foto Tino

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Velikonoční festival duchovní hudby včera večer v Brně odstartoval svůj 27. ročník. Tentokrát pod zastřešujícím tématem Zahrada, vinice. Přehlídka duchovní hudby láká své posluchače nejen vysokou kvalitou hudební produkce, ale do značné míry také propracovaným dramaturgickým plánem, který vždy v souladu s každoročním tématem uvádí po boku historických hudebních milníků díla nová, neotřelá nebo alespoň nepříliš často slýchaná. Ačkoliv skutečným středobodem nedělního večera bylo jediné oratorium Ludwiga van Beethovena Kristus na hoře Olivetské, Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno zahájili zatím poslední ročník festivalu offertoriem Intende Voci od Franze Schuberta.  více

Nejčtenější

Kritika

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více