Premiérou nového nastudování opery Nápoj lásky od Gaetana Donizettiho se včera uvedl brněnský operní soubor v Mahenově divadle. V roli krásné Adiny se představila Kateřina Kněžíková, zamilovaného Nemorina ztvárnil španělský tenorista José Manuel, postavy seržanta Belcora se ujal Roman Hoza, doktor Dulcamara prodával svůj elixír v provedení Jiřího Sulženka a roztomile všetečná Giannetta vděčí za svůj půvab Tereze Merklové Kyzlinkové. Operní sbor a orchestr Národního divadla Brno vedl dirigent Ondrej Olos.
Gaetano Donizetti se řadí mezi tři nejvýznamnější italské operní autory své doby. Po boku Rossiniho a Belliniho pomohl upevnit pozici krásného zpěvu tedy bel canta a do svých děl uvedl rašící drama romantismu. Spousta jeho děl zůstává dodnes hojně provozována na operních scénách napříč celým světem.
Opera Nápoj lásky patří plným právem do výkladní skříně hudby italského bel canta, potažmo operní tvorby své doby vůbec. Nestárnoucí příběh o elixíru schopném přivodit věčnou lásku je vděčným námětem pohádek a příběhů i v současném, zdánlivě přetechnizovaném světě. Pokud navíc okořeníme výtečné libreto Felice Romaniho hravou, jiskřivou a energickou hudbou Gaetana Donizettiho, dojdeme k jednomu ze stěžejních operních děl první poloviny 19. století. Nápoj lásky se řadí mezi autorovy nejhranější opery. Nemorinova árie Una furtiva lagrima se dočkala velké popularity, mezi nejznámější provedení patří bezpochyby nahrávka Enrica Carusa.
Režisérka nové brněnské inscenace Magdalena Švecová zasadila příběh do filmového studia 1. poloviny 20. století. Hlavní herecké hvězdy představují právě Adinu a Belcora, milující Nemorino pak připomíná ponejvíce postavu externisty. Právě zdařilé využívání filmové stylizace dovolilo autorům vystavět most mezi dobou vzniku opery a současným světem. Například již úvodní árie seržanta byla pojatá jako natáčení scény filmu – početný sbor na pódiu se postaví k postavě režiséra, nastaví se světla, kamera, mikrofony a natáčí se. Po skončení probíhá duet mezi Belcorem a Adinou, který je stylizován již jako scéna z šatny, ve které herec (seržant) nabízí herečce sňatek. Častokrát není zcela zřejmé, jaký vztah vůči sobě mají ostatní postavy při natáčení a po něm. Tato rozpolcenost charakterů postav (například právě herec-seržant) této inscenaci ale nic neubírá, neboť samotná filmová stylizace není příliš těsná a ve výsledku tvoří pouze efektní prostředí pro zápletku děje.
Co se samotné hudby týče, je opera svěží, energická, hravá, dovádivá a mírně kousavá, není tedy divu, že Donizetti je stále vyhledávaným a inscenovaným autorem. Skladatel umně pracuje s texturou, hudební prostředky dávkuje zcela s ohledem na text a přitom stále zůstává hravým a líbezným v tom nejlepším slova smyslu. Zhudebnění opileckého popěvku „la-la-la“ se nabízí jako výtečný příklad dovádivé árie za adekvátního orchestrálního doprovodu.
Z hlediska interpretace se vše dařilo na výbornou – sóloví zpěváci podali úctyhodné výkony a ve svých rolích působili zcela přirozeně. Kateřina Kněžíková dodala postavě Adiny nejen jistou rozvernost, ale především mohutný, barevně plný a pevný hlasový projev. Vibrato nebylo přehnané, naopak znělo pevně a zpěvačka jím na rozdíl od mnoha jiných nezakrývala vlastní zpěvní nedostatky. Pochvalu zaslouží také její příkladné vypořádání se s mírnou dynamikou orchestru v části, kde jediný doprovod tvořilo pizzicato smyčců. Intonace zpěvačky i tady zůstala čistá a jasná. José Manuel jako Nemorino zazářil též – vášnivý projev se k roli zamilovaného nešťastníka skvěle hodil. Zpěvák se prezentoval precizní dikcí a chvályhodným sledováním afektu textu. Obzvláště pak ona již výše zmíněná árie si zasloužila značný potlesk a nejedno zvolání bravo. Roman Hoza jako Belcore dodal roli potřebnou vážnost, eleganci a i jistou rozšafnost, v poslední části opery pak působil téměř blahosklonně, což však vzhledem k příběhu dávalo smysl. Mne osobně pak ponejvíce potěšil Jiří Sulženko jako doktor Dulcamara – jeho výtečně artikulovaný přednes byl nejen intonačně přesný, ale také vždy srozumitelný. Obzvláště v rychlých pasážích byl tento výkon skutečně úctyhodný. Také orchestr nepochybně zaslouží pochvalu, neboť po celou dobu představení byl rytmicky a intonačně jednotný a z typické italské hudební faktury vyždímal patřičně dramatickou hudební interpretaci.
Režie Magdalény Švecové si rozhodně zaslouží pozornost. Bez větších problémů se jí podařilo spojit dvě odlišná prostředí a s úspěchem je prezentovat i ve světě našem. Filmové prostředí navíc vybízelo ke spoustě koncepčně nových řešení, působilo organicky a navíc dokázalo vždy elegantně ospravedlnit pohyb na scéně. Vzhledem k celkovému konceptu také nezbývá než pochválit Andreje Ďuríka za scénu a Evu Jiřikovskou za kostýmy.
Na půdě brněnského divadla vznikla pozoruhodná inscenace se svěžím a sympatickým konceptem i s výbornými hereckými a pěveckými výkony. Určitě si zajděte a posuďte sami – kamera, střih, akce!
Autor: Gaetano Donizetti, libreto: Felice Romani, dirigent: Ondrej Olos a Robert Kružík, režie: Magdalena Švecová, scéna: Andrej Ďurík, kostýmy: Eva Jiřikovská, světelný design: Pavla Beranová, choreografie: Martin Pacek, sbormistr: Pavel Koňárek, Klára Roztočilová, dramaturgie: Patricie Částková, asistent režie: Vojtěch Orenič. Premiéra 20. října 2017 v Mahenově divadle
Zatím nebyl přidán žádný komentář..