V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.
V uplynulých měsících soubor Brno Contemporary Orchestra přispěl do virtuálního prostoru vedle záznamů svých už uskutečněných koncertů (Nová Má vlast, Koncert pro děti 18+) také dvěma online přenosy: skladby zkomponované skladateli „na míru“ karanténní zkušenosti vysílal orchestr z místností Divadla na Orlí. Nedávno pak mohli posluchači Pražského jara zhlédnout koncert, původně zamýšlený pro pražský DOX, z foyer Janáčkova divadla v Brně. Prvním živým koncertem po nucené přestávce zakončil orchestr současně svou odvážnou a zatěžkávací devátou sezonu nadepsanou Devátá vlna, během které si zahrál v brněnském krematoriu, v Domě pánů z Kunštátu nebo v Sono centru, a odehrál koncert i v koncertním sále.
Koncert zahájila Kasace pro komorní orchestr z roku 1985 brněnského rodáka Alexeje Frieda, který je známý mj. propojováním klasické hudby, populárních žánrů a jazzu. Z kraje programu byla osvěžující sprchou rozvolněné formy, expresivního, ale dobře čitelného výrazu i křiklavě disharmonických tónových shluků. Skladba, která byla energická a poutala svými kontrasty a postupy ne zcela zaběhlými pro vážnou hudbu, byla velmi vhodnou volbou na úvod. Nástrojové skupiny smyčců, dechů a bicích pojímá autor poměrně samostatně. Všechny podávaly výtečný výkon s překypujícím výrazem. Smyčce i dechové nástroje měly svůj tón pevně v rukou i v nejjemnějším pianu. Precizní souhra celého komorního orchestru pak vynikla v nárazových dynamických vlnách. Brno Contemporary Orchestra šel do interpretace skutečně naplno – když bicisté rozezvučeli své nástroje a v sále Konventu Milosrdných bratří se zatřásla okna, bylo už od této první skladby znatelné, že tento prostor je orchestru i uváděným skladbám poněkud těsný. Pro někoho jistě i pozitivní jev (je nadto nemožné zažít jej při sledování online přenosu) – akustika sálu však už tak intenzivní tóny a hluky nijak nezjemnila, a ty agresivnější byly na hraně únosnosti.
Jinou, zasněnější náladu přinesla skladba Un posto nell’acqua (Místo ve vodě) rakouské skladatelky Olgy Neuwirth. S vročením 2009 se jednalo o nejčerstvější skladba večera, která zazněla také na vystoupení orchestru v rámci Pražského jara 20. května 2020. Nástroje se zde v prvních a posledních minutách téměř předhánějí, který bude tišší, subtilnější a rozechvělejší, jako by jemným napětím chtěly udržet vztlak v pomyslných kapilárách. I přes občasné výboje syntetizátorů je skladba ve všem svém pohybu osobitě meditativní, jednotlivé nástroje barevně splývají a tóny, co možná neurčité, se pohybují samospádem – častá je tady klesavá figura evokující stékající vodu. Olze Neuwirth i orchestru se zdařilo neustálým chvěním (zde opět upoutaly pozornost tenounké smyčce s flažolety, dechy nebo zvonkohra) navodit pocit nehybnosti, neměnného trvání. Instrumentaci vedle elektrického klavíru nebo palety bicích ozvláštnila elektrická kytara, ve svém užití velmi decentní, ale na rozdíl od provedení na Pražském jaru lépe slyšitelná. Un posto nell’acqua dokazuje, že obdobně jako v komunikaci beze slov nejsou k porozumění nutně potřeba předepsané vztahy mezi tóny ani průzračná forma.
Rozměrem nejmohutnější byla poslední skladba György Ligetiho Violin Concerto, Houslový koncert z roku 1983, kterou s orchestrem provedl sólista večera Milan Paľa. Příjemné překvapení vlastně předcházel programový text, který napovídal, že pro sólistu Milana Paľu je toto dílo jako stvořené. Nemýlil se. Jednalo se o pětivětý náročný kus, plný hráčských i skladatelských technik, nevšedních barev (unisono houslí a marimby) a energie s kapkou patosu. Přes nepopiratelně nový zvuk odkazují názvy vět ke starým hudebním formám jako hoquet, choral či passacaglia. Po nepořádné, zvukové a úsečně svižné první větě zpomalila proud hudby lyrická Aria se sólovými houslemi v nízké poloze a tklivou melodií, vypjatá interpretace Milana Paľy lehce ubrala nabízejícímu se kontrastu se zbytkem skladby. Blok hutné tempové i frekvenční intenzity dalších částí rozčísla závěrečná bravurní cadenza sólových houslí, ve které Milan Paľa převzal všechnu expresivitu. Tu do této doby zastával celý orchestr. Dravá, proměnlivá a provedená v krajním napětí přinesla kýžený očistný i katarzní efekt.
Soubor Brno Contemporary Orchestra opět tvrdošíjně dostál svému názvu a své posluchačské základně nepřestává klást smysluplné výzvy.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..