Někdejší rockeři se obloukem vracejí ke svým hudebním kořenům. Posluchač si jaksepatří užije rockových sól, silového zpěvu i nekompromisních bicích.
„Odhodili jsme veškeré zábrany a úplně jsme popustili uzdu fantazii. I muzikanti, kteří do té doby stáli spíš v pozadí, začali teď sami dotvářet aranže. Všech sedm nás tvořilo album jako celek. I proto je to pro mne naše dospělá deska,“ říkal v roce 2011 zpěvák Karel Heřman o pátém řadovém albu skupiny Čankišou, nazvaném Faÿt. Od té doby se originální brněnská skupina podílela na dětském projektu (společně s divadelním sdružením maléHry) Jak na příšery a pro albovou poctu Vladimíru Mišíkovi Bazarem proměn nahrála svou verzi písně Slunečný hrob (jako Jua kaburi). A nyní pánové přicházejí s novým studiovým albem Supay, na kterém navazují na Faÿt. Jestliže totiž na pátém albu ubylo oproti předchozímu Lé La etno prvků a vůbec inspirace dalekými krajinami, novinka Supay je ještě přímočařejší a méně „zdobná“, dá-li se u tak energické skupiny jako Čankišou toto slovo vůbec použít. Někdejší rockeři se obloukem vracejí ke svým hudebním kořenům. A přitom jsou jejich současné písně stále dost „Čanki“ na to, abyste po prvních několika taktech poznali, s kým máte tu čest.
Jak taková kombinace funguje? Posluchač si jaksepatří užije rockových sól, silového zpěvu i nekompromisních bicích. Avšak sóla i přiznávky dechových nástrojů, lámané rytmy perkusí a vlastně i sám jazyk-nejazyk, kterým Karel Heřman zpívá, stále evokují Čankišou, jak je známe z minulých nahrávek. I když lze každé album skupiny vnímat jako celek – nepřetržitý proud hudby –, síla nahrávky se pochopitelně skrývá v detailech. A tak můžeme zbystřit třeba při staccatech saxofonu v Nomadisavej, hutném zvuku Fridy (zde se etno prvky opravdu skrývají hodně hluboko pod povrchem) nebo silných sborech a ostrých kytarách Sar di va. Skladba Korobori je vystavěna na basové lince, nad kterou svítí sóla harmoniky a mandolíny, následující Saribe je opět rocková, naléhavá (sledujte melodii sólového zpěvu!) a přitom nevšedně rytmická (není název odvozen od Karibe?).
Jazyk Čankišou však nestojí pouze na barvě hudebních nástrojů, rytmech a kontrastu rockové tvrdosti a exotických odstínů. Důležité jsou i texty písní, třebaže jim nemůžeme rozumět. Opět citát z rozhovoru s Karlem Heřmanem z roku 2011: „Těmi nesrozumitelnými texty si pleteme sami na sebe bič. Všechno se musí napsat slovo od slova a my si to pak musíme přesně zapamatovat. Má to pravidla normálního textu pouze s tím, že mu nikdo nesmí rozumět. Zapamatovat si to je strašné a některé věci se samozřejmě učíme jen orientačně. Ale nakonec ty texty stejně zpívám přesně stejně jako na desce.“ Texty Čankišou totiž nejsou jen nesmyslné změti zvuků. Měly by vytvářet příběhy, a to jak na půdorysu jednotlivých písní, tak na ploše alba jako celku.
Ačkoli to pro vnímání hudby není podstatné a každý z nás si může písně propojit s vlastními příběhy (nebo vnímat hudbu bez „děje“), skupina posluchačům přece jen napovídá na obalu svého nového alba. „Jejich oko se upírá na každého z nás a neustále vyhlíží. A okamžik, kdy jim otevřeme dveře,“ píše se zde o zlých bytostech „supayích“. Nové album má popisovat boj proti nim, boj jednonohých Čankiů proti jednookým. A k čemu že je dobré tento příběh vůbec znát a při poslechu (nebo ještě lépe před poslechem) číst? Můžeme pak za rozzlobenými tóny saxofonů, za nabroušenou kytarou a za Heřmanových zarputilým zpěvem-řevem opravdu vnímat boj. Boj proti fyzickému i psychickému utrpení, které způsobují fiktivní bytosti Supay nebo možná démoni v nás samých. Supay je totiž navýsost symbolická deska.
Čankišou – Supay, vydavatel: Indies Scope 2015. 10 skladeb, celková stopáž: 40:30
Zatím nebyl přidán žádný komentář..