Chaplin čili muzikál o králi komiků

22. leden 2017, 17:00
Chaplin čili muzikál o králi komiků

V evropské premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno muzikál Chaplin. Na tuzemské jeviště se tak dostal hudební příběh o jednom z nejslavnějších filmových tvůrců minulého století a v inscenaci režiséra Stanislava Moši velmi výpravná, poněkud natahovaná a hudebně spíše prostřední show s několika mimořádnými výkony.

Začněme u výběru titulu, který byl vůbec poprvé uvedený v New Yorku roku 2006 a na zdejší Broadwayi se dostal o šest let později. Životopisný muzikál o legendě stříbrného plátna stvořili autoři Christopher Curtis a Thomas Meehan, tedy libretista podepsaný pod tituly jako Rocky, Mladý Frankenstein či Producenti.  Umělecká pověst a kontakty na západní agentury umožnily poměrně rychlý import titulu, čímž Městské divadlo Brno stvrdilo pověst agilní scény servírující často v kontinentálních premiérách (nejen hudební) kusy, které frčí venku. Stačí na tomto místě připomenout  poslední dvě novinky předcházející Chaplinovi, a sice jevištní verzi známého sedmioscarového britsko-amerického filmu Zamilovaný Shakespeare (2013) nebo první evropské uvedení černé komedie Ryba potmě (2014), s níž na Broadwayi zářivě debutoval osmašedesátiletý stand-up komik Larry David. Takovou dramaturgii lze v tomto triu kvitovat s uznáním.

chaplin_2016_MdB_Kratochvil_02Muzikál Chaplin je poměrně náročné sousto pro inscenátory už jenom tím, že scénář předepisuje desítky a desítky rolí, ale i tím, že přehlíží celých šestasedmdesát let umělcova dlouhého, plodného a barvitého života. Jistě si lze snadno domyslet, co to znamená nejen pro casting, režii, ale třeba i pro kostýmování účinkujících, jak je skvěle zvládla Andrea Kučerová. Autoři muzikálu přivedli na jeviště hned trojího hlavního hrdinu v podobě dítěte, dospělce a seniora. Jde tady o proměnu talentovaného kloučka v mimořádného umělce angažovaného proti fašismu a posléze během studené války také s levicovými názory proti americké vládě.  Je zajímavé, jak tento muzikál, ale i režisér Moša vcelku umně pracují se sentimentalitou (fixace malého Charlie na matku, namlouvání jeho poslední ženy či grand finále, při němž na Oscarech za celoživotní dílo posléze každý uznale a obdivně rekapituluje snažení či kvality tohoto muže). Režisér se v tandemu se Zuzanou Čtveráčkovou podílel také na překladu libreta, v němž některé songy v češtině přece jen zní až cukrkandlově. To lze ale na druhou stranu chápat i jako povinnou daň muzikálovému žánru.

chaplin_2016_MdB_Kratochvil_03Moša si ve své inscenaci všímá Chaplina filmaře, Chaplina sukničkáře i Chaplina občana s poměrně vyváženou vervou. Režisér si je vědomý, o jakém muži se tady hraje, tančí a zpívá. Připomíná to zajímavě a neustále i hledišti. V jisté optice je Mošova inscenace zejména holdem světu němého i zvukového celuloidového umění. Výsledný kus je sice na mnoha úrovních složitě a zručně komponovaným tvarem, pocta filmu a grotesce je tady ovšem všudypřítomná, což podtrhuje výprava Christopha Weyerse i scénické projekce Petra Hlouška. Do děje diváka vpustí opona sestavená z plakátů k Chaplinovým filmům, vše se posléze děje v hollywoodském studiu, které je bezmála věrnou kopií originálu, v němž dnes sídlí Chaplinovo muzeum.  Inscenátoři neodolali pokušení vpustit na jeviště samotného Chaplina v podobě střípků z jeho filmů, což je přeci jen místy i ranou pod pás jeho hlavnímu představiteli, jak jej hraje Daniel Rymeš. Mladý začínající herec i přes zdařilé imitování svého vzoru, solidní pěvecký i pohybový výkon ještě místy postrádá ono potřebné charisma, s nímž by publiku připomněl nezkreslovanou velikost opravdového a jediného krále komiků.

chaplin_2016_MdB_Kratochvil_05Tím se dostáváme k hudební výbavě titulu, která je dílem Christophera Curtise a která stylově často odkazuje k době, o níž se tady hraje. Diváka tak čekají posluchačsky vstřícné názvuky swingové muziky, jindy jsme u hudby až jakoby symfonické či filmové. Je ovšem také pravdou, že Chaplin je zručně zkomponovaný, ale vcelku běžný či chcete-li řadový muzikál americké provenience, jakých si lze na tomto místě jistě představit více.  Místy ubíhá až k tanečnímu muzikálu při efektních sborových číslech, chyběl mi v něm ovšem nějaký ústřední song aspirující na hit tohoto díla. Bude také upřímné říci, že tříhodinový kolos ve svém sentimentálním a až romantickém závěru je přece jenom už neústrojně dlouhý a lze si na mnoha místech představit ráznější zásah do hudebního i textového materiálu. Jindy se tady zkratka naopak daří. Mám na mysli třeba výtečnou scénu v ringu, kde s Chaplinem boxují jeho první tři manželky, jak jinak než o balík rozvodových peněz.  

Odzbrojující profesionalita, které produkcím Městského divadla Brno nelze upřít, se tady dá číst nejen z fortelné režie, ale také z některých výkonů. Přestože muzikál se koncentruje na Chaplina a jeho tři podoby, čeká na diváka několik ukázek zajímavého herectví, které někde překračuje hranice menších či epizodních rolí. Opravdovou hvězdu této šou je Hana Holišová, která ze své novinářky umanutě pronásledující Chaplina, udělala figuru, která výtečně polarizuje veškeré dění. Holišové Hedda Hopperová nastupuje sice až po přestávce, ale záhy se stane královnou celého kusu. Holišové pěvecká perfekce, herecká suverenita i přesně kontrolovaná energičnost projevu povyšují tento muzikál na zážitek. Holišová je v tom nejlepším slova smyslu obdivuhodně vyzrálá muzikálová hvězda, na jejíž výstupy se divák až hladově těší.  Upřímně doznám, že nejsem fanouškem malých dětí na jevišti, kdy se divák nemůže bránit roztomilé autenticitě jejich nevinného projevu a vlastně ji ani nijak kriticky měřit. Výjimkou v muzikálu Chaplin je předškolák Erik Seďa, který při premiéře předvedl dech beroucí výkon.  Zvládnul na dítě poměrně náročný herecký i pěvecký part s takovou bravurou a bez chyby, že jej tady lze také zařadit k zážitkům. To už se nedá naopak říci o pěveckém projevu Jana Mazáka. Jeho finální milostný duet s Barborou Remišovou, která se tady uvedla ve své zatím nejlepší a nejpropracovanější muzikálové roli jako poslední Chaplinova žena, byl místy prostě fiaskem. Důkazem zdařile zvládnuté menší role byl také herecky přesný Lukáš Vlček jako Alf Reeves. Chaplin je ukázkou výpravné muzikálové show, která má ambice diváka nejen bavit, ale chce také připomenout fakta o životě opravdového génia. V jeho brněnské inscenační verzi se to i přes výše řečené výtky daří. Ve zcela jiné alternaci všech ústředních rolí má Chaplin druhou premiéru na Hudební scéně MDB ještě dnes.   

Chaplin/ MdB/ Foto Jef Kratochvil

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Velikonoční festival duchovní hudby včera večer v Brně odstartoval svůj 27. ročník. Tentokrát pod zastřešujícím tématem Zahrada, vinice. Přehlídka duchovní hudby láká své posluchače nejen vysokou kvalitou hudební produkce, ale do značné míry také propracovaným dramaturgickým plánem, který vždy v souladu s každoročním tématem uvádí po boku historických hudebních milníků díla nová, neotřelá nebo alespoň nepříliš často slýchaná. Ačkoliv skutečným středobodem nedělního večera bylo jediné oratorium Ludwiga van Beethovena Kristus na hoře Olivetské, Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno zahájili zatím poslední ročník festivalu offertoriem Intende Voci od Franze Schuberta.  více

Nejčtenější

Kritika

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více