„Diváci přijdou na koncert, aby vnímali naši hudbu. Snažím se s nimi zacházet tak, jak bych byl rád, aby se zacházelo se mnou. S respektem ke vkusu a vnímání každého jednotlivého posluchače. Je pro mne samozřejmé, že když jim stálo za to přijít na náš koncert, měl bych se pokusit nabídnout jim něco opravdu krásného.“ To prohlásil americký pianista, hráč na elektrické klávesové nástroje a skladatel Chick Corea v nedávném e-mailovém rozhovoru pro časopis Harmonie. Na koncertě, který se konal v brněnském Boby centru 10. března 2013 v rámci festivalu JazzFestBrno, dostál svým slovům. Hudba, kterou dvacetinásobný držitel Grammy se svou novou kapelou The Vigil nabídl, byla opravdu krásná. Krásná samozřejmě neznamená dokonalá, avšak drobné problémy se zvukem zejména na začátku večera a komunikační prostoje mezi skladbami nakonec umocnily zážitek z koncertu jako celku.
Spojení Coreova rozsáhlého repertoáru a nové kapely, složené převážně z mladších muzikantů (basista Hadrien Feraud má o 43 let méně než kapelník), nabízelo spoustu různých řešení, co se výběru repertoáru týče. Nakonec tvořily většinu vystoupení nové skladby, z nichž ovšem například Planet Chia – dle dostupných záznamů na internetu – Corea hrál s jinými formacemi už v roce 2011. Během hlavní, více než hodinové, části koncertu zaznělo pouhých pět skladeb. Jako první ze dvou přídavků publikum potěšila Spain, dlouhodobě asi nejoblíbenější Coreova kompozice, skladba, kterou si fanoušci podle internetového hlasování na tomto turné nejvíce přáli slyšet.
Pětičlenná sestava skupiny The Vigil se podobá pozdní fázi Coreovy formace Return To Forever a podobně jako ona hraje především fusion. Zdaleka to však neznamená, že by kapelník stál či seděl po celou dobu za elektrickými klávesami. Zvláště v počátku večera hrál na klasické piano, už zmíněnou Planet Chia uvedl romantizujícím sólem a akustickou hru s elektrickou začal střídat až po dobré půlhodině vystoupení. Hned v první skladbě na sebe slavný pianista upozornil především výrazně rytmickou hrou. Téměř jsem si říkal, že příliš dunící basa a jakoby rozmazaný zvuk bicích v úvodu koncertu mají za úkol podpořit zvonivě jasné tóny piana, které v tomto případě načrtávaly rytmickou strukturu skladby. Výrazných sól Hadriena Ferauda i bubeníka Marcuse Gilmora se však nadšené publikum dočkalo ve třetí skladbě Legacy i v dalších momentech gradujícího koncertu.
Přestože kamera zabírala a na plátna po boku pódia velmi často promítala kytaristu Charlese Alturu s basistou Feraudem, hrající bok po boku, zajímavější bylo sledovat a srovnávat Alturu se saxofonistou Timem Garlandem. Zatímco první z nich působil po většinu koncertu distingovaným dojmem, pohyboval se minimálně a jakoby ležérně přecházel od pouhého melodického dobarvování k výrazným sólům, Garland hrál zvlášť na tenorový saxofon celým tělem a od první skladby sedícímu publiku naznačoval, že Coreova hudba, inspirovaná španělskými a latinskoamerickými rytmy, je vhodná k tanci.
Koncert byl také velkou školou jazzové komunikace, a to minimálně ve třech rovinách. První z nich byla tichá verbální komunikace mezi muzikanty mezi jednotlivými skladbami, z níž sem tam nějaké slovo unikalo do sálu. Divák mohl mít (možná nespravedlivě) pocit, že celý projekt The Vigil je teprve v záběhu, že se muzikanti musí domlouvat víc, než je běžné, a že jim nestačí samotná řeč hudby, u špičkových jazzmanů samozřejmá. Na druhou stranu však tyto krátké proluky vyznívaly spíše sympaticky a lidsky než rozpačitě. Průběh samotných skladeb navíc ukázal, že nonverbální hudební komunikaci kapela zvládá výtečně. Vynechám-li nezáživný rozjezd první skladby, znělo střídání sól po celou dobu večera naprosto přesvědčivě, a to včetně trojité „předávky“ klávesy–kytara–saxofon ve Spain. Třetí rovinou byla komunikace hudebníků s publikem. Ve zmíněném rozhovoru pro Harmonii Corea – v souvislosti s názvem The Vigil, Bdění – hovořil o bdělosti coby základní vlastnosti hudební komunikace. Publikum v laserové hale Boby centra skvěle reagovalo a vzájemnou bdělost si užívalo. Usnout mu mezigenerační kvinteto nedovolilo ani na okamžik.
Na samém začátku večera Corea diváky pozval ke sledování „historie hudby v hodině a půl“. To je samozřejmě třeba brát s nadsázkou. Ovšem to, jak se kapele podařilo nahustit do relativně krátkého času to podstatné z fusion i moderního akustického jazzu, latinské rytmy i baladickou hru na piano, sóla individualit i ukázněnou souhru kapely, si potlesk ve stoje zasloužilo. Úžasný byl mimochodem i samotný Corea, který nijak zvlášť nevyčníval a tam, kde to bylo vhodné, nechával svým spoluhráčům volnou ruku. I to je důležitá vlastnost silné muzikantské individuality.
Chick Corea & The Vigil (Chick Corea – piano, klávesové nástroje, Tim Garland – tenorový a sopránový saxofon, flétna, Charles Altura – elektrické kytary, akustická kytara, Hadrian Feraud – baskytara, Marcus Gilmore – bicí). Brno, Boby centrum, 10. března 2013.
Foto Patrick Marek
Zatím nebyl přidán žádný komentář..