Cotatcha Orchestra s vydařenou lekcí z jubilujícího Ellingtona

Cotatcha Orchestra s vydařenou lekcí z jubilujícího Ellingtona

Sté dvacáté výročí narození Dukea Ellingtona, bez nadsázky nejvlivnější osobnosti světového jazzu, se slavilo napříč zeměmi a kontinenty. Edward Kennedy Ellington od dětství titulovaný jako Duke přišel na svět 29. dubna 1899 ve Washingtonu D.C. Na den přesně uspořádal důstojnou oslavu v zaplněných prostorách sálu HaDivadla brněnský big band Cotatcha Orchestra.

Skvělý výkon stále sehranějšího hudebního tělesa podpořili hostující Géraldine Schnyder, švýcarská zpěvačka (donedávna studentka Hochschule der Künste v Bernu) s mimořádným citem pro jazzové frázování, a zasvěceným úsporným průvodním slovem expert na hudbu Spojených států severoamerických, jazzový hudebník a pedagog Jan Dalecký.

Nápad na uspořádání koncertu k Dukeovu jubileu vzešel od doyena muzikantské sestavy Cotatcha Orchestra a velkého Ellingtonova obdivovatele, kontrabasisty Vincence Kummera, jenž byl (spolu s pianistou Martinem Konvičkou) i autorem aranží jednotlivých koncertních čísel. Kromě letité praxe osvědčil Vincenc zkušenost s podobnou dramaturgií už před dvaceti lety, kdy ke stému výročí narození téhož umělce nahrál v brněnském rozhlasovém studiu CD Tribute to Duke Ellington se zpěvákem Laďou Kerndlem. Mnohá aranžmá od té doby nezestárla, autor k nim ovšem přidal několik dalších. I tentokrát se na akci podílel Český rozhlas Brno s hudebním režisérem Lukášem Dolejším pořizující záznam koncertu pro stanici Vltava.

Aktuální pocta v brněnském HaDivadle nesla název 120 let Duka Ellingtona a nabídla průřez tvorbou legendárního pianisty, dirigenta, skladatele a bandleadra v jedné osobě v rozpětí více než třiceti let (1930-1962). Dalecký mezi jednotlivými čísly prezentoval zajímavosti ze života oslavence i z okolností vzniku jednotlivých kompozic. Na úvod ocitoval dodnes platný výrok Leonarda Feathera z The Encyklopedia of Jazz charakterizující Duka Ellingtona jako „hudebníka, který je v jazzu tím nejmocnějším“. Zmínil jeho první orchestr, který založil, když mu bylo devatenáct. Po krátkém angažmá v orchestru Wilburyho Sweatmana získal Duke v roce 1923 se svými The Washingtonians smlouvu v harlemském klubu Exclusive a v tomto prostředí se pak pohyboval řadu let. Po dalším klubu pojmenoval i svou (tehdy sedmi- až desetičlennou) sestavu The Kentucky Club Orchestra. Nejslavnější ovšem bylo jeho angažmá ve věhlasném Cotton Clubu mezi lety 1927-1931.  Od roku 1924 nahrával v rozhlase i na gramofonové desky, objevoval se v muzikálech, divadelních inscenacích i filmech, kde jeho orchestr hrál a pro něž také komponoval divadelní i filmovou hudbu. Je autorem nebo spoluautorem více než dvou tisíc skladeb a písní. Ještě před druhou světovou válkou (1933 a 1939) podnikl Ellington svá první turné po Evropě, kde ovlivnil řadu svých obdivovatelů a následovníků.  Koncepci večera moderátor nastínil v intencích „jazzového čísla“ dvanáct: uplynulo na den přesně dvanáct dekád od narození Duka Ellingtona a do programu koncertu bylo vybráno dvanáct hudebních čísel. Lekce z Ellingtona mohla začít.

Úvodní  Don´t Get Around Much Anymore (známá v českých zemích s textem Zdeňka Borovce Všichni tancovat jdou v interpretaci Karla Hály) vznikla (a na koncertě zazněla) jako instrumentálka  Never No Lament; teprve později ji otextoval Bob Russell. Duke Ellington Orchestra ji poprvé nahrál v květnu 1940 a vzápětí dobyla první místo v americkém žebříčku R&B nahrávek.  Následující Mood Indigo má zajímavou historii. Hlavní téma skladby se její spoluautor, klarinetista Ellingtonova orchestru Barney Bigard, naučil v New Orleansu od svého učitele Lorenza Tia. Původní verzi s názvem Dreamy Blues zkomponovali s Dukem přímo pro rozhlasové vysílání v říjnu 1930.  Mood Indigo je spojeno s vrcholnou érou Cotton clubu a spolu s Ellingtonovou Sophisticated Lady je dodnes nejhranějším jazzovým standardem třicátých let. Jemnou, harmonicky vybroušenou jazzovou baladou  Prelude to a Kiss s textem Irvinga Gordona a Irvinga Millse se na pódium v HaDivadle uvedla Géraldine Schnyder, která si publikum podmanila od prvních tónů. V jejím podání vynikla i známá Sophisticated Lady – opět psaná Ellingtonem a jako instrumentálka prezentovaná jeho orchestrem v roce 1933, teprve dodatečně opatřená textem Irvinga Millse (a později proslavená v podání Elly Fitzgerald, Billie Holiday a Tonyho Bennetta). Naopak následující skladba s poněkud komplikovaným názvem Just Squeeze Me (But Please Don´t Tease Me) byla přímo komponována jako píseň do unikátní černošské revue Jump for Joy pro Mayan Theatre v Los Angeles, která měla parodovat „strýčka Toma“ a podobné společenské stereotypy. První polovinu koncertu uzavírala nikoliv autorská skladba Duke Ellingtona, ale jedna z četných poct, které byly na jeho počest zkomponovány. Skladba The Duke jeho mladšího současníka, jazzového pianisty Davea Bruebecka (*1920) byla příležitostí pro jazzovou úpravu klavíristy Cotatcha Orchestra Martina Konvičky.

Druhá půle večera začala dalším z populárních jazzových standardů s názvem Caravan, který Duke zkomponoval společně s Juanem Tizolem (hráčem na pístový trombon„šroťák“) v roce 1936. V této vůbec nejhranější skladbě z pera Duka Ellingtona se prezentovala celá řada členů orchestru jako sólisté (mj. Marek Kotača – saxofon, bandleader Jiří Kotača – trubka nebo hostující vídeňský trombonista Matthias Zeindlhofer). Následovala Lush Life, skladba Dukova dlouholetého pianisty, asistenta a nejbližšího spolupracovníka (od roku 1939 až do jeho předčasné smrti v roce 1967) Billa Strayhorna, který ji zkomponoval ještě jako teenager v roce 1936. Jazzovou baladu o zmařeném vztahu proslavila interpretace Elly Fitzgerald, na brněnském koncertě ji s citem přednesla Géraldine Schnyder – stejně jako následující filmovou melodii I´m Gonna Go Fishing. Píseň z roku 1931 parafrázující kostrbatým názvem údajné krédo trumpetisty Bubbera Mileyho It Don´t Mean A Thing If It Ain´t Got That Swing a považovanou za „prorocký titul“ období swingu o řadu let později proslavil Louis Armstrong. Sadu doplnil další velký Ellingtonův hit, o devět let mladší melodie dedikovaná Cootie Williamsovi Concerto for Cootie, později hrávaná pod názvem Do Nothing ´till You Hear from Me. Následovala další skladba komponovaná pro orchestr Cotton Clubu v roce 1931 Rockin´ in Rhythm zaranžovaná výjimečně zcela v původním stylu třicátých let, skvostnou kontrabasovou mezihrou Vincence Kummera propojená s další vlajkovou skladbou DE Orchestra - Solitude. Tuto skladbu zkomponoval Duke původně pro sebe a nahrál ji v roce 1934 nejprve jako klavírní sólo. Teprve později ji opatřili textem Eddie DeLange a Irving Mills a nezapomenutelně nazpívala Billie Holiday. Závěrečná skladba Take the „A“ Train, kterou napsal Billy Starhorn na oslavu otevření nové trati metra v roce 1939, se o dva roky později stala oficiální znělkou Duke Ellington Orchestra. Pro Géraldine Schnyder toto číslo bylo šancí pro skvostnou ukázku jazzového scatu a pro Cotatcha Orchestra krásnou příležitostí k exhibici jednotlivých nástrojových skupin (sekci saxofonů obsluhovali Marek Kotača, Radek Zapadlo, Petr Smékal, Ivan Podhola a Radim Hanousek, trombóny Matthias Zeindlhofer, Jan Galia, Radek Růžička a Johannes Oppel, trumpety Dominic Pessl, Jaroslav Konečný, Jiří Kotača a Jan Přibil a spolehlivé trio sidemanů Vincenc Kummer kontrabas, Kamil Slezák bicí a Martin Konvička piano).

Podle samotného Ellingtona slouží společný hudební jazyk k odbourávání bariér a spojování lidí navzájem, jak příhodně podotkl Jan Dalecký. A jakýkoliv pokus napodobit zvuk Ellingtonova orchestru bývá předem odsouzen k nezdaru. Cesta vede jinudy – přes citlivá, originální aranžmá vyzvedávající přednosti jednotlivých členů orchestru v sólových partech i kompaktnost a soulad zvuku kapely jako celku, to vše s respektem k záměru autora. Tudy kráčí i Cotatcha Orchestra a dlouhý potlesk přeplněného auditoria byl zaslouženým uznáním tohoto výkonu.

Foto Helena Bretfeldová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Ačkoliv za poslední dva měsíce kulturní život velmi utrpěl, touha lidí po uměleckém zážitku nepohasla. Ba naopak – umění a jeho role, kterou v našem životě plní, jsou snad ještě potřebnější, než tomu bylo předtím. A tak ačkoliv koncertní sály zejí prázdnotou a posluchači jsou nuceni je navštěvovat pouze prostřednictvím záznamů svých oblíbených koncertů, množství povedených hudebních nosičů (nejen) z počátku roku pomáhá toto nešťastné mezidobí překlenout.  více

Šestý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Oheň, poezie, banjo.  více

Kapely, které na scéně působí několik desetiletí, mají dvě možnosti: Buď žijí ze své podstaty, a tedy z hitů z doby minulé. Anebo se stále snaží přicházet s něčím novým, někdy i přáním konzervativních fanoušků navzdory. „Brněnští“ Poutníci, kteří letos slaví 50 let od svého vzniku, jsou někde na půli cesty. Stále hrají Panenku, kterou si publikum žádá, ale naštěstí neustrnuli a – sice po dlouhé době, ale přece – přicházejí s novým řadovým albem, které by mezi fanoušky české country a bluegrassu nemělo zapadnout.  více

Pátý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Muziky a krúžky.   více

V první části rozhovoru s horňáckým primášem Petrem Mičkou a s producentem Jiřím Hradilem jsme sledovali začátky spolupráce kapely Lesní zvěř s Horňáckou muzikou Petra Mičky a cestu k nadžánrovému spojení na albu Hrubá Hudba. O samotném natáčení, o kompozici dvojalba Hrubá Hudba, o spolupráci s hosty z jiných žánrů a v neposlední řadě také o Hlasech starého světa, tedy té části projektu, v níž promlouvají autentické hlasy horňáckých zpěváků, pojednává tato druhá a závěrečná část rozhovoru.  více

Brněnské vydavatelství Indies Scope vydalo v loňském roce dva tituly, které stojí i po bezmála roce za připomenutí, protože jejich obsah daleko překračuje časové určení. Prvním titulem je Beskydská Odysea Mariana Friedla (Indies Scope 2019, 2664506 – 2) a druhým je cédéčko s prostým názvem Majstr od horňácké legendy Martina Hrbáče a Musiky Folkloriky (Indies Scope 2019, 2664517 – 2).  více

Čtvrtý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Symfonie města.  více

Nejčtenější

Kritika

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více