Třebíčská kapela Fru Fru se na posledním albu Freak Show svým způsobem zúročuje svůj dosavadní vývoj. Z výsledku je hlavně cítit, že žánry a škatulky jsou mimořádně ošemetné, a často je lépe s nimi vůbec nežonglovat. Pokud ale sami říkají „fajnovej underground, navoněnej punk a blbej jazz“, docela bych souhlasil. Ve všech třech případech se ale máme před sebou tak všeobjímající hudební pojmy, že se jedná spíš o ideové než stylové vymezení. Fru Fru si berou inspirace ze všech možných hudebních koutů, album je písničkově chytlavé a pohromadě jej drží především zvuk a zpěv.
Když začnu u zvuku, jedná se vlastně o velmi příjemné retro, které se nesnaží imitovat některou z konkrétních poválečných dekád. I když to nejspíš nebyl záměr, střetává se tím s hipstery a jejich fetišistickým lpěním na nahodile vybraných artefaktech z výrazných hnutí a stylů minulosti. V případě Fru Fru se ale nejedná o nahodilost, celek je promyšlenější než se může na první poslech zdát. Z rytmiky je cítit funky atmosféra, a přelom šedesátých a sedmdesátých let připomenou i hammondy hostujícího Jana Coufala.
Nejsilnější stylové spříznění ale vnímám s Talking Heads. Není to kopie, cítím toto spříznění spíš jako ponornou řeku někde vespod, i když třeba z kytarového sóla v Modlitbičce středověkého rytíře slyším Adriana Belewa zcela zřetelně a Kdo jsem já se k nim hlásí se vším všudy. Jedna z nejlepších skladeb alba Válka připomene Dunaj a Pluto, v němž působil frontman Václav Bartoš. Základní rockové trio občas doplňují kromě hammondek i samply, steel drums dodávají exotický nádech zmíněné Kdo jsem já, Realitu prostupuje vokál Lenky Dusilové. Na kompaktním výsledku má určitě velký podíl Milan Cimfe (produkce a zvuk spolu s Vladimírem Martinem Fořtem). Jednoznačným poznávacím znamením Fru Fru je zpěv Václava Bartoše. Charakteristický, pevný hlas bez vibratových a falzetových manýr, kterými český bigbít tak často trpí. Je v něm velký kus rythm & bluesové přímočarosti a naléhavosti bez patosu.
Za pozornost určitě stojí texty, které si skvěle rozumějí s hudbou. Ať už si je napsal Bartoš sám, nebo je jejich autorem Kryštof Ewanče, jsou stejně jako ona hravé, ale v hříčkách se neutápějí. Mluví se v nich často z různých pozic o nechuti nechat se svázat nějakou (hudební) doktrínou a Fru Fru tak svým způsobem rozvádějí Dylanovu Maggie’s Farm. K retro vnímání alba svádí i jeho název, který se odkazuje k debutu Franka Zappy, navíc obal velmi vzdáleně evokuje jeho dvojalbum We Are Only In It For The Money. Vnímám to spíš jako ironii – Freak Show od Fru Fru i při vysoké kvalitě není žádná alternativa, pokud za mainstream nepovažujeme jen tu nejhloupější houseovou tucku a Karla Gotta.
Fru Fru: Freak Show. Indies Scope 2013, celkový čas 44:42
Zatím nebyl přidán žádný komentář..