Nězachoď slunečko nad tou naší worldmusic

Nězachoď slunečko nad tou naší worldmusic

Jitka Šuranská nahrála své první sólové album, vyšlo nedávno u Indies Happy Trails. Nejedná se o žádné překvapivé zjevení, Jitka Šuranská vystupovala s cimbálovou kapelou, s Jiřím Plockem natočila Písňobraní, v poslední době hrává sólově jen s houslemi a loop station. Na albu s ní ale kromě jiných hostů hraje vynikající Pacora Trio, jehož houslista Stano Palúch nahrávku produkoval. Tvoří také spojnici mezi ní a Plockovými Teagrass, čímž se album Nězachoď slunečko i jeho protagonistka v podstatě zařadili do proudu středoevropské worldmusic. Do proudu hudebně vyspělého, ale také velmi konzervativního.

Jitka Šuranská sólo a živě – zpěv, housle a loop station

V centru hudebního dění stojí moravské lidové písně. Nejsou z nich pouhé oběti aranžérských fines a exhibicí, charakteristická melodika a textová sdělení zůstávají na prvním místě. Všechno ostatní jsou pouhé vlivy, které i přes veškerou pestrost zůstávají spíš v pozadí. Je to jeden ze dvou hlavních důvodů, proč album působí naprosto soudržně i přesto, že se do něj opírá z jedné strany jazz a ze druhé zase Karpaty a Balkán. Tím druhým a hlavním důvodem je pochopitelně zpěv Jitky Šuranské – kultivovaný a procítěný, s lehkou dávkou dráždivé zemitosti. Tady je dobré si připomenout, že ani výběr písní se nezaměřuje na konkrétní oblast Moravy, ale pohybuje se od Valašska až po Dolňácko. Pohybujeme se tedy skutečně v oblasti world music, v níž jsou domácí zdroje vnímány hodně zeširoka, stejně jako vnější stylové vlivy.

Celé album je rámováno písněmi Nězachoď slunečkoSlunečko zachodí, které tvoří jakýsi prolog a epilog. Zelený víneček se po klidném úvodu rozběhne svižným jazzovým kontrabasem. Musím říct, že mi k dnešní ženě příliš nesedí dotazy na maměnku, zda má svůj věneček šohajovi dáti. V tom vidím snad i jedinou věc, která mě na celém albu ruší a možná to souvisí se zmíněnou konzervativností. Decentní aranže se velmi často pocitově přidržují hudeckého světa, což čiší především z písní, na nichž se nepodílí kontrabas. Několikrát mě ale napadlo, že by možná nebylo marné do nich zapojit něco z experimentátorství Dagmar Andrtové-Voňkové. Není nutné, aby hudba ubíhala pořád tak hladce, slunečko přece nemusí jenom hřát – může být zubaté, může i pálit.

Lanžhotské poleZelené se stylově obracejí k jazzu a dýchne z nich podobná nálada jako z kvintetu Zuzany Lapčíkové. Tady je nutno připomenout, že Nězachoď slunečko není žádnou kopií této „konkurenční“ kapely, jak by se při povrchním poslechu mohlo zdát. Při stejných hudebních zdrojích a podobném obsazení samozřejmě není možné, aby se jejich projev občas nesešel. Řekl bych ale, že Zuzana Lapčíková s kvintetem je mnohem víc jazz a Jitka Šuranská s hosty mnohem víc world music. Pokud si album Nězachoď slunečko představíme jako souvislý hudební oblouk, Lanžhotské poleZelené tvoří jeho časový, ale i náladový vrchol, k němuž se dobereme přes Soláň, ZasněnouDvě Marie. Išla Andulka na trávu s doprovodem pizzicata v úvodu se opět zklidní, stejně jako Bílovští pacholciNa osice. Rychlá a energická Za vodú nás přenese k Polajce, která se přes hymnicky navrstvený zvuk vytratí k epilogu.

Album je výborné po zvukové stránce, Marcel Gabriel a Studio V odvedli perfektní práci. Zvuk je v souladu s projevem Šuranské kultivovaný, ale přímočarý – neschovává se za přemíru hallu a jiných výrobníků umělého tajemna. Obal s lehce impresionistickou ilustrací by si zasloužil přiměřenější písmo na titulní stranu. Možná stálo za to, aby ji někdo zpracoval úplně celou ručně bez použití počítačové sazby. Nězachoď slunečko se dobře poslouchá a proud písniček na něm plyne jakoby sám od sebe – přirozeně a samozřejmě. Bylo by ale fantastické, kdyby se Jitce Šuranské podařilo na této hudební úrovni přejít k autorskému repertoáru. A je zcela lhostejné, jestli by jej napsala ona sama, nebo někdo jiný. První sólový krok je to výborný, ale bylo by škoda z něj vytvořit donekonečna opakovanou manýru.

Jitka Šuranská a hosté: Nězachoď slunečko. Jitka Šuranská – zpěv, housle, Pacora Trio (Stano Palúch – housle, mandolína, kytara, Marcel Comendant – cimbál, Róbert Ragan – kontrabas, Marek Pastírik – tárogató, alt saxofon, dudy, duduk, kaval, Michal Müller – citera), Jiří Plocek – mandolína, Martin Bzirský – violoncello, Petr Vavřík – baskytara, Marcel Gabriel – bicí. Vydalo Indies Happy Trails, 2013, celkový čas 41:05.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Rozhovor s Tomášem Kočkem o cenách Anděl, putování Moravou, Brnu jako kulturním centru a především o jeho posledním albu Cestou na jihvíce

Hlavní část festivalu JazzFestBrno je v plném proudu. Už první tři koncerty potvrdily dramaturgické schopnosti Viléma Spilky, ale především pestrost současného jazzu.  více

Několik rychlých dojmů a především fotoreportáž z koncertu Tomáše Kočka & Orchestru.  více

Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více