Nězachoď slunečko nad tou naší worldmusic

Nězachoď slunečko nad tou naší worldmusic

Jitka Šuranská nahrála své první sólové album, vyšlo nedávno u Indies Happy Trails. Nejedná se o žádné překvapivé zjevení, Jitka Šuranská vystupovala s cimbálovou kapelou, s Jiřím Plockem natočila Písňobraní, v poslední době hrává sólově jen s houslemi a loop station. Na albu s ní ale kromě jiných hostů hraje vynikající Pacora Trio, jehož houslista Stano Palúch nahrávku produkoval. Tvoří také spojnici mezi ní a Plockovými Teagrass, čímž se album Nězachoď slunečko i jeho protagonistka v podstatě zařadili do proudu středoevropské worldmusic. Do proudu hudebně vyspělého, ale také velmi konzervativního.

Jitka Šuranská sólo a živě – zpěv, housle a loop station

V centru hudebního dění stojí moravské lidové písně. Nejsou z nich pouhé oběti aranžérských fines a exhibicí, charakteristická melodika a textová sdělení zůstávají na prvním místě. Všechno ostatní jsou pouhé vlivy, které i přes veškerou pestrost zůstávají spíš v pozadí. Je to jeden ze dvou hlavních důvodů, proč album působí naprosto soudržně i přesto, že se do něj opírá z jedné strany jazz a ze druhé zase Karpaty a Balkán. Tím druhým a hlavním důvodem je pochopitelně zpěv Jitky Šuranské – kultivovaný a procítěný, s lehkou dávkou dráždivé zemitosti. Tady je dobré si připomenout, že ani výběr písní se nezaměřuje na konkrétní oblast Moravy, ale pohybuje se od Valašska až po Dolňácko. Pohybujeme se tedy skutečně v oblasti world music, v níž jsou domácí zdroje vnímány hodně zeširoka, stejně jako vnější stylové vlivy.

Celé album je rámováno písněmi Nězachoď slunečkoSlunečko zachodí, které tvoří jakýsi prolog a epilog. Zelený víneček se po klidném úvodu rozběhne svižným jazzovým kontrabasem. Musím říct, že mi k dnešní ženě příliš nesedí dotazy na maměnku, zda má svůj věneček šohajovi dáti. V tom vidím snad i jedinou věc, která mě na celém albu ruší a možná to souvisí se zmíněnou konzervativností. Decentní aranže se velmi často pocitově přidržují hudeckého světa, což čiší především z písní, na nichž se nepodílí kontrabas. Několikrát mě ale napadlo, že by možná nebylo marné do nich zapojit něco z experimentátorství Dagmar Andrtové-Voňkové. Není nutné, aby hudba ubíhala pořád tak hladce, slunečko přece nemusí jenom hřát – může být zubaté, může i pálit.

Lanžhotské poleZelené se stylově obracejí k jazzu a dýchne z nich podobná nálada jako z kvintetu Zuzany Lapčíkové. Tady je nutno připomenout, že Nězachoď slunečko není žádnou kopií této „konkurenční“ kapely, jak by se při povrchním poslechu mohlo zdát. Při stejných hudebních zdrojích a podobném obsazení samozřejmě není možné, aby se jejich projev občas nesešel. Řekl bych ale, že Zuzana Lapčíková s kvintetem je mnohem víc jazz a Jitka Šuranská s hosty mnohem víc world music. Pokud si album Nězachoď slunečko představíme jako souvislý hudební oblouk, Lanžhotské poleZelené tvoří jeho časový, ale i náladový vrchol, k němuž se dobereme přes Soláň, ZasněnouDvě Marie. Išla Andulka na trávu s doprovodem pizzicata v úvodu se opět zklidní, stejně jako Bílovští pacholciNa osice. Rychlá a energická Za vodú nás přenese k Polajce, která se přes hymnicky navrstvený zvuk vytratí k epilogu.

Album je výborné po zvukové stránce, Marcel Gabriel a Studio V odvedli perfektní práci. Zvuk je v souladu s projevem Šuranské kultivovaný, ale přímočarý – neschovává se za přemíru hallu a jiných výrobníků umělého tajemna. Obal s lehce impresionistickou ilustrací by si zasloužil přiměřenější písmo na titulní stranu. Možná stálo za to, aby ji někdo zpracoval úplně celou ručně bez použití počítačové sazby. Nězachoď slunečko se dobře poslouchá a proud písniček na něm plyne jakoby sám od sebe – přirozeně a samozřejmě. Bylo by ale fantastické, kdyby se Jitce Šuranské podařilo na této hudební úrovni přejít k autorskému repertoáru. A je zcela lhostejné, jestli by jej napsala ona sama, nebo někdo jiný. První sólový krok je to výborný, ale bylo by škoda z něj vytvořit donekonečna opakovanou manýru.

Jitka Šuranská a hosté: Nězachoď slunečko. Jitka Šuranská – zpěv, housle, Pacora Trio (Stano Palúch – housle, mandolína, kytara, Marcel Comendant – cimbál, Róbert Ragan – kontrabas, Marek Pastírik – tárogató, alt saxofon, dudy, duduk, kaval, Michal Müller – citera), Jiří Plocek – mandolína, Martin Bzirský – violoncello, Petr Vavřík – baskytara, Marcel Gabriel – bicí. Vydalo Indies Happy Trails, 2013, celkový čas 41:05.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Rozhovor s Tomášem Kočkem o cenách Anděl, putování Moravou, Brnu jako kulturním centru a především o jeho posledním albu Cestou na jihvíce

Hlavní část festivalu JazzFestBrno je v plném proudu. Už první tři koncerty potvrdily dramaturgické schopnosti Viléma Spilky, ale především pestrost současného jazzu.  více

Několik rychlých dojmů a především fotoreportáž z koncertu Tomáše Kočka & Orchestru.  více

Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.  více

Hudbymilovní obyvatelé Brna si rádi připomínají návštěvu Wolfganga Amadea Mozarta ve města na přelomu let 1767-1768. Tématem třetího abonentního koncertu brněnských filharmoniků z cyklu Filharmonie doma I se však stala skladatelova návštěva Prahy. A nebylo tomu bezdůvodně. V profesionální dráze nejvýraznějšího představitele vídeňského klasicismu zaujímá Praha nezpochybnitelné místo. V souladu se zvoleným tématem pak dramaturgové vybrali důležité mezníky v autorově tvorbě, které právě s Prahou a Pražany souvisí. Orchestr Filharmonie Brno vedl Alexander Liebreich a na klavír hrál Saleem Ashkar.  více

Ve čtvrtek 8. února se v prostorách kavárny Era v Černých Polích konalo čtvrté a prozatím poslední pokračování cyklu Folklor a city, ojedinělého spojení osvětové aktivity a folklorní zábavy. Téma úvodní přednášky etnologa Martina Sítka bylo případně aktuální: masopustní tradice v České republice.  více

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. Podobně i 3fo3 (čti „tři fotři“) jsou také čtyři. K zakládajícím členům skupiny Bombarďák Michalu Daleckému, Jiřímu Jelínkovi a Filipu Nebřenskému se jako d’Artagnan přidal Matěj Pospíšil. Jinak však zůstává vše při starém. Bombarďák – respektive textař Jiří Jelínek – promlouvá k dětem dynamickým jazykem plným módních i moderních výrazů. Na ploše velmi krátkých písní (průměrná stopáž pod dvě minuty) dokáže rozehrát vtipné příběhy plné slovních hříček i situačního humoru. Jedna píseň navazuje na druhou většinou v rychlém tempu, vedle zpěvu se zde poměrně často i mluví, stírá se zde tedy hranice mezi písní a divadelním skečem, ale vše dokonale zapadá do sebe.  více

V brněnském Konventu Milosrdných bratří proběhl v pátek 2. února úvodní koncert letošního festivalu iberoamerické kultury Ibérica. Flamencový zpěv vokalistky Rocio Márquez se v něm potkal s virtuózním pojetím hráče na violu da gamba Fahmi Alqhai.  více

Město Brno je ideálním podhoubím pro mnoho soudobých hudebních projektů. Festival Expozice nové hudby, Moravský podzim nebo i řadové koncerty větších či menších hudebních těles mají nezřídka jedno společné – programovou snahu o uvádění nových a dosud neslyšených děl. V brněnském kulturním kvasu však zaujímá v tomto směru nepopiratelnou vedoucí pozici Brno Contemporary Orchestra pod uměleckým vedením Pavla Šnajdra. Již z názvu ansámblu je patrné, že stěžejní místo v jeho repertoáru zaujímají právě díla soudobých autorů. Přesto že by se mělo jednat o jednu z nejušlechtilejších a nejdůležitějších služeb milovníkům hudby, poloprázdný sál Besedního domu tomu nasvědčoval jen stěží. Nezájem publika o novou hudbu a mladé autory je smutný a skličující. Na druhou stranu je potřeba pokárat i orchestr samotný – z hlediska sebeprezentace dovedou zapracovat lépe i studentské orchestry.  více

Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.  více

Kongresové centrum brněnského výstaviště v sobotu 27.1. hostilo již 68. ročník Slováckého plesu. Organizátorem této akce je brněnský Slovácký krúžek, který se řadí k nejstarším stále fungujícím folklorním souborům v České republice. Založen byl v roce 1908 za účelem setkávání studentů z Moravského Slovácka.  více

Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.  více

Brno je město plné kontrastů. Již krátká procházka po jeho centru odhalí kuriózní protiklady: pasáž Rozkvět vedle Domu pánů z Lipé nebo obchodní dům Omega zasazený do historického centra jsou zářnými příklady. I brněnská filharmonie staví své hudební produkce na kontrastu starého s novým. Nejednou jsem chválil svěží dramaturgii koncertů, která sahá k protikladným hudebním dílům a uvádí kombinace skladeb, které jinak vedle sebe většinou nemají šanci zaznít. V případě koncertu nazvaném Romantické pohádky ze středy 24. ledna se však dramaturgové drželi při zemi. Neobjevily se žádné nenadále disonance nebo nástrojové kombinace a ani hudební jazyk nijak zvláště nevybočoval z umírněných konvencí. Nemáme však pouze protiklady starého a nového, známého a neznámého, ale naneštěstí také kvalitního a nekvalitního a v neposlední řadě i zajímavého a nezajímavého.  více

Cimbál je nástroj, který si většina z nás spojuje s lidovou hudbou. Může za to zejména dlouhá tradice cimbálových muzik, které se v průběhu 20. století začaly na území Moravy postupně prosazovat.  více

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více

Rozličné nálady Debussyho Faunova odpoledne, ticho neklidu před bouří Brittenova Houslového koncertu a severským koloritem prodchnuté Sibeliovy první symfonie nabídla ve čtvrtek 11. ledna Filharmonie Brno na zdejším Stadionu. Pod taktovkou dirigenta James Feddecka, brněnskému publiku již známého, a za spolupráce s výjimečným slovenským houslistou Milanem Paľou filharmonici představili dramaturgicky zajímavý program s interpretačním nábojem.  více

Na konci listopadu vyšlo CD s názvem Moravské hlasy. Na první pohled nenápadné album by rozhodně nemělo ujít pozornosti. Jedná se o hudební nosič, který je součástí projektu Píseň duše, jehož iniciátorem je Jiří Plocek. Jeho cílem bylo představit fenomén moravské zpěvnosti na příkladu některých oblastí Slovácka.  více