Harmonie planet jako hořkosladká vzpomínka na minulost

Harmonie planet jako hořkosladká vzpomínka na minulost

Hudební festival Znojmo je krůček od svého velkého jubilea – příští rok oslaví 20 let existence – jednu z největších dramaturgických lahůdek si prezident festivalu Jiří Ludvík a umělecký ředitel Roman Válek přichystali již na tento rok. Letos je tomu totiž přesně 300 let, co ve Znojmě zazněla gratulační serenata pro Alžbětu Kristýnu, manželku císaře Karla VI., La Concordia de‘ pianeti (Harmonie planet) dvorního vicekapelníka Antonia Caldary na libreto Pietra Pariatiho. Premiéra operního představení v režii Tomáše Ondřeje Pilaře a s hudebním doprovodem orchestru a sboru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka (sbor řídila Tereza Válková) se uskutečnila 20. července v jízdárně Louckého kláštera. Jako sólisté vystoupili mezzosopranistka Dagmar Šašková (Venuše), sopranistka Hana Blažíková (Diana), kontratenorista Andreas Scholl (Jupiter), kontratenorista Valer Sabadus (Apollon), kontratenorista Franco Klisovic (Karel VI. /Mars), tenorista Jaroslav Březina (Merkur) a barytonista Adam Plachetka (Saturn). Samotná císařovna Alžběta Kristýna byla v rámci inscenace ztvárněna hned ve dvou podobách – jako 32letou ji představila tanečnice Lydie Švojgerová a jako 59letou Ladislava Košíková. V samotném závěru se na scéně objevila rovněž mladinká Magdalena Nešporová jako představitelka nejmladší z císařovniných dcer Marie Amálie. Choreografii připravil Martin Šinták a kostýmy navrhla Ivana Ševčík Miklošková.

Samostatným hudebně-dramatickým poddruhem, který v 18. století nebývale vzkvétal, byla tzv. gratulační serenata. Jednalo se o výhradně příležitostná díla. Zatímco u operních představení se dalo očekávat, že zazní i mimo kontext původního záměru (dedikace, oslavy apod.), serenaty tento osud nečekal a nebyly vždy nutně ani určeny ke scénickému zpracování. Režisér Ondřej Pilař tak před sebou neměl vůbec jednoduchý úkol, neboť gratulační serenata La Concordia de‘ pianeti, která vznikla z popudu císaře Karla VI. a která měla oslavit těhotenství císařovny Alžběty Kristýny, podobně jako jiné skladby tohoto žánru zcela postrádá dramatickou zápletku a příběh lze shrnout do několika vět. Zatímco Merkur představuje ostatním bohům neznámou pozemšťanku a vyzdvihuje její ctnosti, ostatní se dohadují, zda si lidská bytost může podobné pocty vůbec zasloužit. Nicméně poté, co Merkur odhalí, že se jedná o císařovnu Alžbětu, která navíc nosí nového potomka, shodují se i ostatní, že si zaslouží být oslavována. Podobný námět by na tradiční operu dnes již stačil pouze stěží. Proto se Ondřej Pilař rozhodl uchopit celou inscenaci z opačného konce – zatímco gratulační serenata byla pro Alžbětu Kristýnu, znojemská opera byla o Alžbětě Kristýně.

Pilař pro svůj příběh o Alžbětě zvolil historizující zasazení, které podepřely kostýmy čerpající inspiraci z barokní a ranně klasicistní módy v návrhu Ivany Ševčík Mikloškové, které navzdory pochopitelné (a vesměs drobné) divadelní stylizaci povedeně upevňovaly atmosféru děje i časové zasazení. Mezi nejzásadnější kroky, které režisér pro transformaci díla provedl, patří především uvedení dvojice tanečnic, přičemž mladší z nich představovala 32letou císařovnu a starší 59letou ženu na pokraji fyzického i psychického vyčerpání. Dalším zásadním režijním krokem byla dvojrole kontratenoristy Franca Klisovice, který představoval nejen boha války Marta z původní serenaty, ale rovněž Karla VI. tedy samotného císaře. Toto rozdvojení je uplatněno třeba v árii Non v’e bella che non creda, ve které je Karel sváděn milenkami, zatímco Alžběta Kristýna jen zničeně přihlíží. A to je pouze jeden ze způsobů, kterými Pilař skutečné postavy v rámci gratulační serenaty propojil.

Je třeba vyzdvihnout, že Pilaře zajímala především sama osoba císařovny, jejíž život byl stíhán neradostnými zprávami a neštěstími. Starší zpodobnění Její Výsosti tak prakticky po celou dobu představení jen bezbranně přihlíží dávné minulosti, ve které bylo její mladší Já plné naděje, štěstí, krásy a očekávání. Již úvodní scéna přibližuje kupříkladu problémy s alkoholismem, kterým Alžběta Kristýna v pozdějším věku trpěla. Tato dvojí hra, toto setkávání naivní minulosti a teskné přítomnosti je záměrnou – a dobře uchopenou – juxtapozicí a samo o sobě by klidně stačilo k vytvoření zajímavé inscenace. Jenže Pilař svoji myšlenku dále prohlubuje a staví proti této prvotní juxtapozici, která se odehrává v ryze lidském světě, ještě i onen božský svět. Tento nepřestává Alžbětu – takřka nepřítomně a bez skutečné váhy – chválit, vyzdvihovat, a především naléhat na její mateřství, a to ani v situacích, kdy je Alžběta evidentně pod silným tlakem a takřka na konci svých sil. Pilařova vědomá práce s juxtapozicemi udělala z gratulační serenaty existenciální drama, a to ještě navíc nečekaně expresivní. Především ale „vzdalo hold“ lidskému trápení císařovny Alžběty Kristýny. V tomto smyslu je rovněž třeba vyzdvihnout choreografa Martina Šintáka, který obzvláště u obou představitelek císařovny dokázal výtečně pracovat s energií a významy. Výkonu Lydie Švojgerové v roli mladší Alžběty nebylo ani v nejmenším co vytknout. Nejenže byla v rámci své choreografie technicky bezchybná a ladná, ale především dokázala přirozeně vystihnout a umocnit momentální náladu scény. Ačkoliv se jednalo o ryze nezpívanou roli, prakticky neustále jí patřila hlavní pozornost. Promyšleným krokem bylo nepochybně i to, že představitelka starší podoby Alžběty Ladislava Košíková netančila a pouze se – a to navíc s velikou námahou – pohybovala po scéně a sledovala své mladší Já.

Pěvecké obsazení zůstalo zachováno z koncertního provedení, které se odehrálo letos 7. února v brněnském Besedním domě a 8. února ve Španělském sále Pražského hradu. Obě tato provedení byla nadmíru úspěšná a vzbuzovala zvědavost po samotném jevištním provedení. S radostí lze dodat, že ti, kterým se koncertní nastudování líbilo, odcházeli z jízdárny Louckého kláštera pravděpodobně zcela spokojeni. Caldara zkomponoval pro sedm představitelů planet celkem patnáct virtuózních árií. Každému tedy přidělil dvě árie, přičemž Venuše získala ještě o jednu navíc, která zaznívá v samém závěru. Je to ostatně její postava, která s chválou v té době ještě neznámé smrtelnice nejdéle nesouhlasí.

První árie (Tal se gemma) zaznívá z úst Merkura, jehož postavu nastudoval tenorista Jaroslav Březina, který se mohl pochlubit jasnou a průraznou barvou, stejně jako dobrou artikulací. Teprve však Březinova druhá árie z druhé poloviny (Madre d‘ Amor tu sei) umožnila zpěvákovi naplno prezentovat svůj technický um, a to obzvláště v dlouhých melismatických pasážích. Hned druhá árie večera (Non si turba e non si duole) patřila Venuši v podání výtečné Dagmar Šaškové. Ta dokázala oslnit nejen bohatou prací s výrazem, který se pohyboval od pobaveného pohrdání až ke skvěle ztvárněnému podráždění, ale také skvělým hereckým výkonem, který byl lehký, (patřičně) svůdný a současně vesele rozverný. Dagmar Šašková zvládla všechny tři své árie bravurně a byla stejně uhrančivá i v recitativech.

Působivá byla rovněž představitelka bohyně Diany Hana Blažíková, jejíž sametově měkká a přirozeně lyrická barva hlasu neměla problém ani s její úvodní a poměrně energickou árií Ad essa io cederò. Pochvalu si zaslouží obzvláště její práce s akcenty a důrazy v rámci hudebních frází a důkladná artikulace. Své výrazové možnosti pak měla možnost představit v árii Voti amanti. Barytonista Adam Plachetka ztvárnil roli Saturna a pravděpodobně největším vrcholem jeho interpretace byla árie Di quel bel nome al suono, při níž na (smrtelné?) posteli leží starší z dvojice Alžbět a Saturn (někdy chápaný rovněž jako bůh, který má moc nad říší mrtvých) usedá k ní. Trojice kontratenoristů, která výběr zpěváků uzavírá – Andreas Scholl (Jupiter), Valer Sabadus (Apollon), Franco Klisovic (Karel VI., Mars) – pak zasluhuje obzvláštní pochvalu. Valer Sabadus i přes mírné „škobrtnutí“ při nepřesnému nástupu v árii So ch‘io dal suolo alzai ztvárnil Apollona povedeně a s osobitě excentrickým uchopením, které navíc zdůrazňoval hektickým pohybem vějíře. Andreas Scholl byl ideální volbou pro Jupitera, který byl v jeho nastudování jemný, delikátní, elegantní a přesto mocný, to vše korunovala Schollova vybroušená pěvecká technika a bezvadná artikulace. Nejexpresivnějším – a svým způsobem také nejuhrančivějším – ve svém projevu byl představitel Marta a Karla VI. Franco Klisovic. Navzdory svému věku je Klisovic technicky extrémně vyspělý zpěvák, který má ohromující kontrolu nad svým hlasem, a to jak nad jeho barvou a výrazem, tak i dynamikou, a to vše s bezchybnou intonací a bravurní artikulací.

Skvělou práci podal již tradičně kvalitní sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové, který byl – zas a znovu – povedeně dynamicky vyvážený a intonačně přesný. Sbor přitom vystoupil více, než by se dalo u této skladby čekat, neboť na zahájení druhé poloviny doplnili Czech Ensemble Baroque také dva sbory od Johanna Josepha Fuxe z opery (festa teatrale) Costanza e Fortezz a, která rovněž zazněla během korunovačního pobytu Karla VI. a Alžběty Kristýny v zemích Koruny české. Neméně kvalitní byl rovněž výkon orchestru pod vedením Romana Válka, který dbal na to, aby si těleso neustále udržovalo homogenní zvuk a současně usměrňoval dynamiku, kdykoliv by hrozilo, že některá nástrojová část převálcuje zpěváky. (To je samozřejmě zcela běžná „práce“ dirigenta, avšak vzhledem k tomu, že se celá opera odehrála v jízdárně, která není akusticky nejpřívětivější, je třeba tento fakt zdůraznit a docenit.) Výsledkem byl jasný, učesaný a přesto plný zvuk.

Operní představení Harmonie planet je bezpochyby zajímavým a opsaným ztvárněním netradičním počinem, který obrací původní vyznění naruby, a přitom získává novější, troufnu si říci snad i hlubší význam. Nelze však pochopitelně odhlédnout od faktu, že skutečná (nikoliv „nalezená“) dramatická linka opeře schází a že se jedná místy spíše o abstraktní a snové zachycení dávné minulosti, která v sobě nese sladké vzpomínky i hořká příkoří minulosti. Nicméně Pilařova aktuální reimaginace, Caldarova věčná hudba a excelentní výkony zpěváků i hudebníků dávají na onu scházející dramatickou linku vcelku snadno zapomenout.

Režie: Tomáš Ondřej Pilař

Kostýmní výtvarník: Ivana Ševčík Miklošková

Světelný design: David Kachlíř

Choreografie: Martin Šinták

Apolón – Valer Sabadus

Jupiter – Andreas Scholl

Saturn – Adam Plachetka

Mars – Franko Klisovic

Diana – Hana Blažíková

Venuše – Dagmar Šašková

Merkur – Jaroslav Březina

Czech Ensemble Baroque Choir

Czech Ensemble Baroque Orchestra

 

dirigent: Roman Válek

Premiéra 20. 7. 2023, Jízdárna, Loucký klášter

Foto/ Petr Vokurek Photography

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Ve Svatém týdnu Velikonoční festival duchovní hudby každý rok připravuje tzv. temné hodinky – zpěvy lamentací a responsorií prováděných za tmy v předvečer daného svátku. Po souborném uvedení například Zelenkových či Gesualdových zpěvů se soubor Ensemble Versus rozhodl pro letošní ročník nastudovat chorální repertoár českého původu. Další novinkou je také přesunutí hodinek z chrámového prostoru do tří brněnských vodojemů na Žlutém kopci, kde se každý večer uskuteční tři asi čtyřiceti minutové koncerty. Diváci si tak mohou vybrat danou hodinu, která jim nejvíce vyhovuje. Recenze se zabývá prvními z hodinek konanými na Škaredou středu 16. dubna ve vodojemu č. 2.  více

Zahajovací koncert 32. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby uskutečněný včera v nově zrekonstruovaném kostele sv. Jakuba nabídl více než hodinové rozjímání s dílem Janovy pašije od soudobého, estonského skladatele a letošního jubilanta Arvo Pärta (*1935). Dílo zaznělo v podání vokálního souboru Martinů Voices s uměleckým vedoucím Lukášem Vasilkem, sólisty Jiřím BrückleremOndřejem HolubemAlenou HellerovouJanou KuželovouOndřejem Benekem a Martinem Kalivodou za doprovodu komorního ansámblu: Daniela Valtová Kosinová (varhany), Pavla Tesařová (housle), Lukáš Pospíšil (violoncello), Vladislav Borovka (hoboj), Martin Petrák (fagot).  více

Vojenský umělecký soubor Ondráš se v premiéře nového pořadu Karpatami vydal tanečním krokem přes vršky a doliny Karpatského oblouku. Novinka profesionální části souboru se odehrála na jevišti brněnského divadla Radost. A radostné bylo i sledování tohoto nového počinu. Soubor v něm na chvíli opouští velkolepé choreografie a vrací se blíže k původnímu lidovému materiálu, aniž by se vzdal vlastního výrazu.  více

Jarní koncert tělesa Diversa Quartet po delší době nabídl díla ryze tuzemských autorů. Večer konaný v pondělí 7. dubna v prostorách vily Löw-Beer nesl podtitul Tempus est iocundum podle milostné písně z rukopisu Carmina Burana. Píseň se svou rozverností stala inspirací pro dramaturgii koncertu, kterým provázelo těleso ve složení Barbara Tolarová (1. housle), Jan Bělohlávek (2. housle), David Křivský (viola) a Iva Wiesnerová (violoncello).  více

Íránská zpěvačka Mahsa Vahdat propojuje tradiční perskou hudbu s evropskými hudebními prvky, například s jazzem nebo se sborovým zpěvem. Své zatím nejnovější album Braids of Innocence, Copánky nevinnosti, které nahrála s norským pěveckým sborem SKRUK. Písně na albu vycházejí z perských básní od autorů Rúmího a Hafíze, ale i ze současných textů, které zachycují osobní i politická témata. Album tak reflektuje represivní režim v Íránu i život v exilu. Zpěvačka svou tvorbu představila v roce 2024 na festivalu Maraton hudby Brno.  více

Po měsíci se do prostoru Janáčkova divadla vrátila Filharmonie Brno, která pod vedením svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese provedla ve čtvrtek 27. března díla Roberta Schumanna a Dimitrije Šostakoviče. V první polovině orchestr doplnil věhlasný britský violoncellista Steven Isserlisvíce

Po prosincovém uvedení Händelova Mesiášev instrumentaci W. A. Mozarta, provedla Filharmonie Brno další oratorium, tentokrát Die Schöpfung(Stvoření) Josepha Haydna (1732–1809). Ve čtvrtek 13. března se v Besedním domě do čela orchestru postavil dirigent Petr Altrichter, sborových pasáží se ujal Petrem Fialou vedený Český filharmonický sbor Brno, a sól se zhostili sopranistka Jana Sibera, tenorista Petr Nekoranec, a basista Peter Mikulášvíce

Další z jazzových večerů, které jsou pravidelně pořádány Filharmonií Brno, byl věnován duu Will Vinson (altsaxofon) a Aaron Parks (klavír). Tito hudebníci se spolu v různých formacích potkávají už dvacet let. Proto se rozhodli, že nastal čas, aby si vyzkoušeli to nejintimnější a podle mnohých i to nejtěžší – formát pouhého dua. V podání těchto muzikantů střední jazzové generace zazněl v pondělí 10. března v Besedním domě jak výběr z klasického jazzového materiálu, tak několik vlastních kompozic.  více

Pátý koncert z cyklu Auskultace, ve kterém se Brno Contemporary Orchestra postupně věnuje různým částem lidského těla, byl zaměřený na sluch. Nesl příznačný název Audio, přičemž byl především zdůrazněn rozdíl mezi pouhým slyšením a posloucháním. V pondělí 3. března (datum Mezinárodního dne sluchu) provedl soubor pod taktovkou Pavla Šnajdra v obřadní síni Ústředního hřbitova díla Petera Grahama, Petra Bakly, Jürga Freye a Iana Mikysky, který ve své skladbě orchestr doplnil tóny mikrotonální kytary. Jako klavírní sólista se představil Miroslav Beinhauervíce

V duchu romantických děl známých i méně známých autorů, která nejsou často zahrnována do repertoáru orchestrů, se nesl včerejší koncert v Janáčkově divadle. Filharmonie Brno s hostujícím dirigentem Robertem Kružíkem zde představila poutavý program pojmenovaný Skryté poklady romantismu, při kterém se publiku představil i tuzemský houslista a koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodičkavíce

Dvacátý druhý ročník cyklu koncertů staré hudby s názvem Barbara Maria Willi uvádí… přivítal v úterý 25. února v Konventu Milosrdných bratří soubor Capella Mariana s uměleckým vedoucím a tenoristou Vojtěchem Semerádem. Ansámbl se svými kmenovými členy Hanou Blažíkovou (soprán, gotická harfa), Jakubem Kydlíčkem (flétny) a Ondřejem Holubem (tenor) z důvodu hlasové indispozice zbylých kolegů mezi sebe na poslední chvíli přijal jako výpomoc barytonistu Jana Kukala. Večer byl unikátní propojením filmové epopeje Svatý Václav s živou hudbou, jež měla podpořit stylovost i historičnost svatováclavské epochy zachycené v němém snímku.  více

Vojtěch Semerád je uměleckým vedoucím vokálního souboru Cappella Mariana, se kterým interpretuje zapomenutá díla středověké a renesanční vokální polyfonie. Soubor pravidelně vystupuje na prestižních festivalech v České republice i v Evropě. Hlavním tématem našeho rozhovoru byla chystaná projekce prvního československého velkofilmu Svatý Václav se živým hudebním doprovodem sestaveným z památek období středověku vázaných na svatováclavskou legendu.  více

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nejčtenější

Kritika

Ve Svatém týdnu Velikonoční festival duchovní hudby každý rok připravuje tzv. temné hodinky – zpěvy lamentací a responsorií prováděných za tmy v předvečer daného svátku. Po souborném uvedení například Zelenkových či Gesualdových zpěvů se soubor Ensemble Versus rozhodl pro letošní ročník nastudovat chorální repertoár českého původu. Další novinkou je také přesunutí hodinek z chrámového prostoru do tří brněnských vodojemů na Žlutém kopci, kde se každý večer uskuteční tři asi čtyřiceti minutové koncerty. Diváci si tak mohou vybrat danou hodinu, která jim nejvíce vyhovuje. Recenze se zabývá prvními z hodinek konanými na Škaredou středu 16. dubna ve vodojemu č. 2.  více