Harmonie planet jako hořkosladká vzpomínka na minulost

Harmonie planet jako hořkosladká vzpomínka na minulost

Hudební festival Znojmo je krůček od svého velkého jubilea – příští rok oslaví 20 let existence – jednu z největších dramaturgických lahůdek si prezident festivalu Jiří Ludvík a umělecký ředitel Roman Válek přichystali již na tento rok. Letos je tomu totiž přesně 300 let, co ve Znojmě zazněla gratulační serenata pro Alžbětu Kristýnu, manželku císaře Karla VI., La Concordia de‘ pianeti (Harmonie planet) dvorního vicekapelníka Antonia Caldary na libreto Pietra Pariatiho. Premiéra operního představení v režii Tomáše Ondřeje Pilaře a s hudebním doprovodem orchestru a sboru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka (sbor řídila Tereza Válková) se uskutečnila 20. července v jízdárně Louckého kláštera. Jako sólisté vystoupili mezzosopranistka Dagmar Šašková (Venuše), sopranistka Hana Blažíková (Diana), kontratenorista Andreas Scholl (Jupiter), kontratenorista Valer Sabadus (Apollon), kontratenorista Franco Klisovic (Karel VI. /Mars), tenorista Jaroslav Březina (Merkur) a barytonista Adam Plachetka (Saturn). Samotná císařovna Alžběta Kristýna byla v rámci inscenace ztvárněna hned ve dvou podobách – jako 32letou ji představila tanečnice Lydie Švojgerová a jako 59letou Ladislava Košíková. V samotném závěru se na scéně objevila rovněž mladinká Magdalena Nešporová jako představitelka nejmladší z císařovniných dcer Marie Amálie. Choreografii připravil Martin Šinták a kostýmy navrhla Ivana Ševčík Miklošková.

Samostatným hudebně-dramatickým poddruhem, který v 18. století nebývale vzkvétal, byla tzv. gratulační serenata. Jednalo se o výhradně příležitostná díla. Zatímco u operních představení se dalo očekávat, že zazní i mimo kontext původního záměru (dedikace, oslavy apod.), serenaty tento osud nečekal a nebyly vždy nutně ani určeny ke scénickému zpracování. Režisér Ondřej Pilař tak před sebou neměl vůbec jednoduchý úkol, neboť gratulační serenata La Concordia de‘ pianeti, která vznikla z popudu císaře Karla VI. a která měla oslavit těhotenství císařovny Alžběty Kristýny, podobně jako jiné skladby tohoto žánru zcela postrádá dramatickou zápletku a příběh lze shrnout do několika vět. Zatímco Merkur představuje ostatním bohům neznámou pozemšťanku a vyzdvihuje její ctnosti, ostatní se dohadují, zda si lidská bytost může podobné pocty vůbec zasloužit. Nicméně poté, co Merkur odhalí, že se jedná o císařovnu Alžbětu, která navíc nosí nového potomka, shodují se i ostatní, že si zaslouží být oslavována. Podobný námět by na tradiční operu dnes již stačil pouze stěží. Proto se Ondřej Pilař rozhodl uchopit celou inscenaci z opačného konce – zatímco gratulační serenata byla pro Alžbětu Kristýnu, znojemská opera byla o Alžbětě Kristýně.

Pilař pro svůj příběh o Alžbětě zvolil historizující zasazení, které podepřely kostýmy čerpající inspiraci z barokní a ranně klasicistní módy v návrhu Ivany Ševčík Mikloškové, které navzdory pochopitelné (a vesměs drobné) divadelní stylizaci povedeně upevňovaly atmosféru děje i časové zasazení. Mezi nejzásadnější kroky, které režisér pro transformaci díla provedl, patří především uvedení dvojice tanečnic, přičemž mladší z nich představovala 32letou císařovnu a starší 59letou ženu na pokraji fyzického i psychického vyčerpání. Dalším zásadním režijním krokem byla dvojrole kontratenoristy Franca Klisovice, který představoval nejen boha války Marta z původní serenaty, ale rovněž Karla VI. tedy samotného císaře. Toto rozdvojení je uplatněno třeba v árii Non v’e bella che non creda, ve které je Karel sváděn milenkami, zatímco Alžběta Kristýna jen zničeně přihlíží. A to je pouze jeden ze způsobů, kterými Pilař skutečné postavy v rámci gratulační serenaty propojil.

Je třeba vyzdvihnout, že Pilaře zajímala především sama osoba císařovny, jejíž život byl stíhán neradostnými zprávami a neštěstími. Starší zpodobnění Její Výsosti tak prakticky po celou dobu představení jen bezbranně přihlíží dávné minulosti, ve které bylo její mladší Já plné naděje, štěstí, krásy a očekávání. Již úvodní scéna přibližuje kupříkladu problémy s alkoholismem, kterým Alžběta Kristýna v pozdějším věku trpěla. Tato dvojí hra, toto setkávání naivní minulosti a teskné přítomnosti je záměrnou – a dobře uchopenou – juxtapozicí a samo o sobě by klidně stačilo k vytvoření zajímavé inscenace. Jenže Pilař svoji myšlenku dále prohlubuje a staví proti této prvotní juxtapozici, která se odehrává v ryze lidském světě, ještě i onen božský svět. Tento nepřestává Alžbětu – takřka nepřítomně a bez skutečné váhy – chválit, vyzdvihovat, a především naléhat na její mateřství, a to ani v situacích, kdy je Alžběta evidentně pod silným tlakem a takřka na konci svých sil. Pilařova vědomá práce s juxtapozicemi udělala z gratulační serenaty existenciální drama, a to ještě navíc nečekaně expresivní. Především ale „vzdalo hold“ lidskému trápení císařovny Alžběty Kristýny. V tomto smyslu je rovněž třeba vyzdvihnout choreografa Martina Šintáka, který obzvláště u obou představitelek císařovny dokázal výtečně pracovat s energií a významy. Výkonu Lydie Švojgerové v roli mladší Alžběty nebylo ani v nejmenším co vytknout. Nejenže byla v rámci své choreografie technicky bezchybná a ladná, ale především dokázala přirozeně vystihnout a umocnit momentální náladu scény. Ačkoliv se jednalo o ryze nezpívanou roli, prakticky neustále jí patřila hlavní pozornost. Promyšleným krokem bylo nepochybně i to, že představitelka starší podoby Alžběty Ladislava Košíková netančila a pouze se – a to navíc s velikou námahou – pohybovala po scéně a sledovala své mladší Já.

Pěvecké obsazení zůstalo zachováno z koncertního provedení, které se odehrálo letos 7. února v brněnském Besedním domě a 8. února ve Španělském sále Pražského hradu. Obě tato provedení byla nadmíru úspěšná a vzbuzovala zvědavost po samotném jevištním provedení. S radostí lze dodat, že ti, kterým se koncertní nastudování líbilo, odcházeli z jízdárny Louckého kláštera pravděpodobně zcela spokojeni. Caldara zkomponoval pro sedm představitelů planet celkem patnáct virtuózních árií. Každému tedy přidělil dvě árie, přičemž Venuše získala ještě o jednu navíc, která zaznívá v samém závěru. Je to ostatně její postava, která s chválou v té době ještě neznámé smrtelnice nejdéle nesouhlasí.

První árie (Tal se gemma) zaznívá z úst Merkura, jehož postavu nastudoval tenorista Jaroslav Březina, který se mohl pochlubit jasnou a průraznou barvou, stejně jako dobrou artikulací. Teprve však Březinova druhá árie z druhé poloviny (Madre d‘ Amor tu sei) umožnila zpěvákovi naplno prezentovat svůj technický um, a to obzvláště v dlouhých melismatických pasážích. Hned druhá árie večera (Non si turba e non si duole) patřila Venuši v podání výtečné Dagmar Šaškové. Ta dokázala oslnit nejen bohatou prací s výrazem, který se pohyboval od pobaveného pohrdání až ke skvěle ztvárněnému podráždění, ale také skvělým hereckým výkonem, který byl lehký, (patřičně) svůdný a současně vesele rozverný. Dagmar Šašková zvládla všechny tři své árie bravurně a byla stejně uhrančivá i v recitativech.

Působivá byla rovněž představitelka bohyně Diany Hana Blažíková, jejíž sametově měkká a přirozeně lyrická barva hlasu neměla problém ani s její úvodní a poměrně energickou árií Ad essa io cederò. Pochvalu si zaslouží obzvláště její práce s akcenty a důrazy v rámci hudebních frází a důkladná artikulace. Své výrazové možnosti pak měla možnost představit v árii Voti amanti. Barytonista Adam Plachetka ztvárnil roli Saturna a pravděpodobně největším vrcholem jeho interpretace byla árie Di quel bel nome al suono, při níž na (smrtelné?) posteli leží starší z dvojice Alžbět a Saturn (někdy chápaný rovněž jako bůh, který má moc nad říší mrtvých) usedá k ní. Trojice kontratenoristů, která výběr zpěváků uzavírá – Andreas Scholl (Jupiter), Valer Sabadus (Apollon), Franco Klisovic (Karel VI., Mars) – pak zasluhuje obzvláštní pochvalu. Valer Sabadus i přes mírné „škobrtnutí“ při nepřesnému nástupu v árii So ch‘io dal suolo alzai ztvárnil Apollona povedeně a s osobitě excentrickým uchopením, které navíc zdůrazňoval hektickým pohybem vějíře. Andreas Scholl byl ideální volbou pro Jupitera, který byl v jeho nastudování jemný, delikátní, elegantní a přesto mocný, to vše korunovala Schollova vybroušená pěvecká technika a bezvadná artikulace. Nejexpresivnějším – a svým způsobem také nejuhrančivějším – ve svém projevu byl představitel Marta a Karla VI. Franco Klisovic. Navzdory svému věku je Klisovic technicky extrémně vyspělý zpěvák, který má ohromující kontrolu nad svým hlasem, a to jak nad jeho barvou a výrazem, tak i dynamikou, a to vše s bezchybnou intonací a bravurní artikulací.

Skvělou práci podal již tradičně kvalitní sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové, který byl – zas a znovu – povedeně dynamicky vyvážený a intonačně přesný. Sbor přitom vystoupil více, než by se dalo u této skladby čekat, neboť na zahájení druhé poloviny doplnili Czech Ensemble Baroque také dva sbory od Johanna Josepha Fuxe z opery (festa teatrale) Costanza e Fortezz a, která rovněž zazněla během korunovačního pobytu Karla VI. a Alžběty Kristýny v zemích Koruny české. Neméně kvalitní byl rovněž výkon orchestru pod vedením Romana Válka, který dbal na to, aby si těleso neustále udržovalo homogenní zvuk a současně usměrňoval dynamiku, kdykoliv by hrozilo, že některá nástrojová část převálcuje zpěváky. (To je samozřejmě zcela běžná „práce“ dirigenta, avšak vzhledem k tomu, že se celá opera odehrála v jízdárně, která není akusticky nejpřívětivější, je třeba tento fakt zdůraznit a docenit.) Výsledkem byl jasný, učesaný a přesto plný zvuk.

Operní představení Harmonie planet je bezpochyby zajímavým a opsaným ztvárněním netradičním počinem, který obrací původní vyznění naruby, a přitom získává novější, troufnu si říci snad i hlubší význam. Nelze však pochopitelně odhlédnout od faktu, že skutečná (nikoliv „nalezená“) dramatická linka opeře schází a že se jedná místy spíše o abstraktní a snové zachycení dávné minulosti, která v sobě nese sladké vzpomínky i hořká příkoří minulosti. Nicméně Pilařova aktuální reimaginace, Caldarova věčná hudba a excelentní výkony zpěváků i hudebníků dávají na onu scházející dramatickou linku vcelku snadno zapomenout.

Režie: Tomáš Ondřej Pilař

Kostýmní výtvarník: Ivana Ševčík Miklošková

Světelný design: David Kachlíř

Choreografie: Martin Šinták

Apolón – Valer Sabadus

Jupiter – Andreas Scholl

Saturn – Adam Plachetka

Mars – Franko Klisovic

Diana – Hana Blažíková

Venuše – Dagmar Šašková

Merkur – Jaroslav Březina

Czech Ensemble Baroque Choir

Czech Ensemble Baroque Orchestra

 

dirigent: Roman Válek

Premiéra 20. 7. 2023, Jízdárna, Loucký klášter

Foto/ Petr Vokurek Photography

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Pro poslední koncert letošního, sedmnáctého ročníku multižánrového festivalu Groove Brno si organizátoři schovali opravdovou lahůdku. V sobotu 7. prosince vystoupil v brněnském Metro Music Baru americký baskytarista, zpěvák a experimentátor MonoNeon, kterého doprovodila trojice muzikantů Xavier Lynn (elektrická kytara, vokály), Dominique Xavier Taplin (klávesy, vokály) a Jackie Withfield (bicí, vokály).  více

Dnes již světoznámá švédská kapela Dirty Loops zakončila v sobotu 30. listopadu v brněnském Metro Music Bar své podzimní evropské turné. Koncertem kapela přispěla do programu sedmnáctého ročníku funkového, soulového a jazzového festivalu Groove Brno. Trio virtuózních muzikantů ve složení Jonah Nilsson – zpěv a klávesy, Henrik Linder – basová kytara a Aron Mellergård – bicí se proslavilo perfektní technickou zdatností, propracovanými vlastními kompozicemi i cover verzemi známých, zejména popových písní. Tyto písně jsou však v jejich aranžích často reharmonizovány a stylem se blíží ke kombinaci disca, popu a jazz fusion. Aby se muzikanti nemuseli uchýlit k používání předem nahraných podkladů, doplnil trio při tour klávesák a vokalista Kristian Kraftlingvíce

Největší koncertní projekt stávající sezóny 28. a 29. listopadu zahájil abonentní řadu Filharmonie v divadle II. První polovinu věnovala Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese třem kratším kompozicím Ericha Wolfganga Korngolda a Josefa Bohuslava Foerstera. Druhou část pak vyplnila monumentální Píseň žalobná Gustava Mahlera, která zazněla v původní třívěté verzi. Orchestr doplnil Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy, a čtveřice sólistů ve složení Chen Reiss – soprán, Stefanie Irányi –alt, Attilio Glaser – tenor a Michael Wagner –baryton. Dvojice koncertů navíc připomínala velká výročí: 90 let od premiéry (28. 11. 1934) původní třívěté verze Mahlerovy Písně žalobné, která se odehrála v Brně, a 100 let od otevření brněnského studia Českého (Československého) rozhlasu.  více

Hudební soubor Ensemble Opera Diversa dal svému poslednímu orchestrálnímu koncertu letošního roku osobitý „spin“. Večer se odehrál 26. listopadu v hudebním klubu Alterna, který je spíše sídlem rocku, elektroniky a indie popu než koncertním sálem artificiální hudby. Dvojice vybraných skladeb sestávající z premiérovaného díla Vojtěcha Dlaska Querellovy písně pro sopránový saxofon a smyčce a skladby Miloslava Ištvana Hard Blues pro pop-baryton, soprán, recitátora a komorní soubor tomu rovněž odpovídala. Ištvanův Hard blues přirozeně propůjčil celému večeru i jméno – právě onen střet artificiálního, komponovaného a cíleně „uměleckého“ světa (myšleno bez pejorativního nádechu) s afroamerickými autentickými hudebními projevy vyvěrajícími z hlubin duše životem zkoušeného člověka byl totiž středobodem večera. Nejednalo se tedy o pouhou stylovou inspiraci, nýbrž o inspiraci tematickou, která byla inherentně přítomná také v úvodním díle večera. Tím byla skladba Querellovy písně inspirovaná románem Jeana Geneta, již dříve věnovaná souboru Ensemble Opera Diversa, tentokrát však v nové instrumentaci.  více

Poslední z komorních koncertů v brněnských vilách na festivalu Janáček Brno 2024 se odehrál v neděli 24. listopadu odpoledne. Smyčcové kvartety Vítězslavy Kaprálové, Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka provedlo ve vile Löw-Beer Janáčkovo kvarteto ve složení Miloš Vacek – 1. housle, Richard Kružík – 2. housle, Jan Řezníček – viola a Lukáš Polák – violoncello.  více

Abonentní řadu Filharmonie doma zahájila ve čtvrtek 21. listopadu v Besedním domě Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka. Zatímco první polovina byla věnována skladbám Johanna Sebastiana Bacha, ovšem v úpravě autorů 20. století, druhou polovinu vyplnila Symfonie č. 4 Alfreda Schnittkeho. V další kompozici první poloviny před orchestr předstoupil houslista Martin Pavlík, a ve Schnittkeho Čtvrté symfonii se k orchestru přidali mezzosopranistka Hana Kopřivová a tenorista Pavel Valenta. V obou polovinách koncertu pak orchestr doplnil pěvecký sbor Gaudeamus Brno pod vedením Daši Karasové a Martiny Kirovévíce

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Raman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Nejčtenější

Kritika

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Expozice nové hudby bylo bezpochyby uvedení skladby Communicating Vessels v okouzlujících prostorách vodojemů na Žlutém kopci. Společné dílo Radima Hanouska (*1971), Michala Wróblewského (*1988), Františka Chaloupky (*1981), Iana Mikysky (*1994) a Kristýny Švihálkové (*1997) zaznělo ve čtvrtek 17. října v podání skladatelů samotných ve světové premiéře. Kompozice Communicating Vessels (Spojené nádoby) vznikla na objednávku festivalu a byla vytvořena speciálně pro prostor brněnských vodojemů. Spojené nádoby tematizují a „oslavují“ uchovávání látek různých fyzikálních skupenství, které se staly samozřejmostí našeho každodenního života až do míry, že je téměř nevnímáme. Za nádobu je také možné označit člověka vnímajícího a myslícího, jehož mysl může být naplněna různým obsahem. Za spojení nádob by se pak také dalo považovat spojení pěti muzikantů–skladatelů v tomto jedinečném projektu.   více