Hry o Marii nadchly brněnské publikum

30. březen 2015, 9:25

Hry o Marii nadchly brněnské publikum

Početné árie, bohaté sborové party, prostor pro taneční vyjádření – to jsou jen některé příležitosti, které Hry o Marii Bohuslava Martinů skýtají. V Brně se režie zhostil Jiří Heřman, který operu už jednou inscenoval v Národním divadle v Praze. Důraz položil především na využití prostoru Janáčkova divadla a možnost realizace početných sborových partů v opeře.

Jiří Heřman se podle svých slov nepokoušel přenést svou pražskou inscenaci na brněnská prkna, ale pokusil se pro Brno vytvořit verzi, která bude lépe odpovídat brněnskému prostoru a jiným podmínkám – většinu prvků své dřívější režie ovšem ponechal. V prvé řadě to byla monumentálnost projektu a nutno říci, že prostorám Janáčkova divadla tato monumentálnost náramně svědčila. Ve sborových partech opery se představily hned tři sbory: sbor Janáčkovy opery pod vedením Josefa Pančíka, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením Michala VajdyDětský sbor Brno pod vedením sbormistryně Valerie Maťašové, přičemž sbor Janáčkovy opery a sbor Masarykovy univerzity se střídaly ve zpěvu z balkónů. Takto Heřman výborně využil prostornosti divadla a divákovi nabídnul plastický zvuk, který se k posluchačům nenesl jen z jeviště, ale také z boků. Nejpatrnější to bylo hned při samotném úvodu, když se během první jednoaktovky k divákovi nesla polyfonie hudby Bohuslava Martinů kolem hlediště od sopránů až k basům. Dalším plastickým momentem rozestavění sboru bylo vyvolávání a vytleskávání Maškarona v miráklu o Mariken. Na diváka tak dýchla atmosféra skoro až antického cirku.

Panny moudré a panny pošetilé svým libretem působí trochu pateticky. Režie se tomuto patosu zřejmě nepokoušela vyhnout a dala vyznít spíše hudební stránce. Velmi dobrým nápadem bylo promítnout příchod Pána do ležících lazarů a spojit tak roviny sňatku duchovního s Kristem se sňatkem tělesným ve vztahu muž-žena. Když ovšem panny pošetilé žádaly o pomoc panny moudré, Heřman možná až příliš velkým gestem znázornil zavržení pošetilých moudrými. V samotném libretu situace naznačuje u pannen moudrých spíše bezradnost v pomoci pošetilým. V Heřmanově provedení vzniká schizma mezi domýšlivostí pannen moudrých a jejich sňatkem s Kristem.

Mirákl Mariken z Nimègue zaujal především hrou s barevnou symbolikou, konkrétně s červenými šaty. Ty představili nejprve členové baletního souboru, když předtančili ulehání na lože a oblékání svých partnerek do červených kostýmů jako znamení poskvrnění a hříchu, k Mariken pak šaty spadly přímo shůry. Dále režisér vkusně vystihl atmosféru odvázaného způsobu života, požitkářství a pak její náhlý zlom v atmosféru kající se Mariken.

V Narození Páně změna kostýmů (Alexandra Grusková) podpořila lidovost pastorely a celkově tato část působila spíš odlehčeně (dáno i všeobecně známým motivem) před vyvrcholením závěrečnou legendou o Paskalině. Nevinnost panny Marie v Narození Páně byla podpořena dětmi, nevinně ležícími a spícími na zemi. Scéna vyvrcholila velkolepým (což se ovšem s celkovou lehkostí pastorely mírně, ale nijak zásadně, bije) společným odchodem všech postav do zákulisí skrz otvory v kulisách ve tvaru Panny Marie a malého Ježíška. Jako by tím režie chtěla říct, že postavy „odešly v Kristu“, což je prvek, který je v katarzi všech těchto jednoaktovek a všechny je tak spojuje.

V Sestře Paskalině se během jejího probouzení nejprve tanečně odehrál celý děj legendy – tanec zároveň naznačil snovost příběhu. Velmi dobře bylo naznačeno také upálení Paskaliny (opět tancem) a pomoc Pannou Marií velmi decentním prosvícením otvoru v kulise ve tvaru Marie (stejná kulisa jako v části Narození Páně). Závěr jednoaktovky ovšem režie nechala pod rouškou tajemna: v programu se píše, že „Paskalina umírá, usmířena, za zvuku ranní mše,...“, což úplně nekorespondovalo s tím, co bylo k vidění. Paskalina ulehla a kulisy se změnily na noc, což symbolizuje spíš spánek než smrt. V každém případě tímto zobrazením Heřman setřel nejen rozdíly mezi snem a realitou, ale také mezi sněním a smrtí.

Ze zpěváků nutno vyzdvihnout především Alžbětu Poláčkovou, která zaujalala především v roli Mariken svou energií a pohybovou flexibilitou. Místy se mohl divák domnívat, že kromě vynikající pěvkyně vidí zároveň členku baletu – zvláště ve scénách, ve kterých ji obklopují tanečníci v rolích pomocníků Ďábla. Dále se Alžběta Poláčková představila jako Marie v Narození Páně. Z hlediska obsazení ovšem nutno polemizovat, jestli tuto Marii neměla interpretovat spíš Jana Přibylová, která jako Marie prochází celou hrou jako spojující prvek. Další takto procházející postavou byl Vůdce hry Daniel Bambas, který svým zvučným recitativem dokázal zaplnit prostory Janáčkova divadla a zapůsobil i ovládáním svého temporytmu, když bylo potřeba přejít jeviště obzvlášť pomalu. Pavla Vykopalová v roli Paskaliny odvedla stoprocentní výkon a jejímu výkonu není co vytknout. Jana Hrochová se ve svých rolích představila krásně sytou barvou svého mezzosopránu, ovšem v roli Archanděla Gabriela v první hře se vyskytlo i pár hlubších tónů, které tuto sytost pozbyly. Svatopluk Sem si zahrál roli Ďábla a pojal ho jako sebevědomého muže, který ví, co chce, Petr Levíček svého Maškarona pojal jako vkusnou karikaturu a Jan Šťáva nasadil svému Kováři nejprve trochu patetický výraz, ale pak ho stáhl do uvěřitelnější polohy.

Orchestr, sólisti i sbory byli vedeni taktovkou Jakuba Kleckera. Většinou se dařilo podmanit si dynamikou prostor divadla, jen místy bychom zpěvákům, nebýt titulkovacího zařízení, nerozuměli, když zněl orchestr příliš nahlas. Občas se taky stalo, že se sbory s orchestrem mírně rozjely v tempu, a to především když zpívaly na jevišti zády k divákovi a nemohly tempo hlídat. Ale to jsou spíš marginálnosti.

Choreografie Jana Kodeta také vyplnily notnou část představení – jednak působily jako estetická intermezza mezi hrami, dále jako jevištní metafory (např. upálení Paskaliny, zmítání se Mariken v moci Ďábla,...) a také naznačovaly děj (sen Paskaliny).

Zdá se, že s novým vedením mají inscenace Janáčkova divadla prozatím stoupající tendenci ve zpracování i ve spokojenosti odcházejících diváků. Hry o Marii dokázaly zvukově naplnit akusticky problematické Janáčkovo divadlo, využít jej prostorově a navázaly tak na předchozí Čarokraj. Do Brna se vrátily po 80 letech od své světové premiéry (v nynějším Mahenově divadle) a mohly by být uváděny častěji, protože svým provedením a tématem mají stále co říci: všechny hry (možná až na odpočinkovou pastorelu Narození Páně) totiž obsahují hlavní ženské hrdinky, které si musí projít světem hříchů, aby došly pokání. Nenáboženským jazykem řečeno: musíme se dopouštět chyb, abychom poznali, že tudy cesta nevede.

Bohuslav Martinů: Hry o Marii, libreto Vítězslav Nezval, Henri Ghéon (český překlad Vilém Závada) a skladatel na motivy Julia Zeyera a lidové poezie. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Alexandra Grusková, choreografie: Jan Kodet, světelný design: Daniel Tesař, sbormistr: Josef Pančík. Vůdce hry: Daniel Bambas, Archanděl Gabriel: Jana Hrochová Wallingerová, Panna pošetilá: Lenka Čermáková, Obchodník s oleji: Igor Loškár, Obchodník s oleji: Jan Šťáva, Mariken: Alžběta Poláčková, Bůh: David Nykl, Matka Boží: Jana Hrochová Wallingerová, Ďábel: Svatopluk Sem, Piják: Jiří Klecker, Maškaron: Petr Levíček, Marie: Alžběta Poláčková, Kovář: Jan Šťáva, Kovářova dcera: Jana Hrochová Wallingerová, Šenkýř: Igor Loškár, Sestra Paskalina: Pavla Vykopalová, Sestra Marta: Jana Hrochová Wallingerová, Soprán: Alžběta Poláčková, Alt: Lenka Čermáková, Tenor: Petr Levíček, Bas: David Nykl. Sbor a orchestr Janáčkovy opery, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity, sbormistr Michal Vajda, Dětský sbor Brno, sbormistr Valerie Maťašová. 27. března 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

V podobě, jak je připravil režisér Jiří Heřman před několika lety pro hlavní město, mohou být a jsou Hry o Marii Bohuslava Martinů zapomenuty. Nová brněnská inscenace, jakkoli na pražskou v něčem navazuje, je nová a domyšlenější, lepší, dosahuje ideálu. Páteční premiéru v Janáčkově divadle lze počítat mezi prvořadé události.  více

Ohromné sbory, ohromné kulisy, ohromné množství účinkujících, ale také hloubka a pokora. Hry o Marii se v Janáčkově divadle hrají pro zrak i sluch, ale také pro duši.  více




Hudební festival Moravský podzim včera došel do finále – v průběhu sedmnácti dní zazněla hudba skladatele Jana Nováka, díla světových minimalistů i tvorba arménských umělců. A právě arménská dramaturgická linka 51. ročník festivalu v sále Janáčkova divadla uzavřela. Nejednalo se však o arménskou hudbu v nastudování Filharmonie Brno, která festival pořádá, ale o skutečnou Arménskou filharmonii v čele s dirigentem Eduardem Topčjanem. Jako sólista vystoupil violista Luca Ranieri a zazněla díla Tigrana Mansurjana, Aveta Terterjana a Arama Chačaturjana. Koncert se konal při příležitosti 30. výročí arménské nezávislosti a byl zaštítěn J. E. Ashotem Hovakimianem, velvyslancem Arménské republiky v tuzemsku.  více

Letošní ročník hudebního festivalu Moravský podzim se svým tematickým ukotvením ani okrajově nedotýká skladatelského odkazu Antonína Rejchy. Jeho Umění variace aneb 57 variací pro klavír (L’Art de varier ou 57 Variations pour le piano-forte), op. 57, věnované knížeti Louisi-Ferdinandovi Pruskému, se však objevilo na program úterního koncertu 12. října v Besedním domě. Není se čemu divit: Filharmonie Brno, která festival pořádá, se propagaci díla tohoto českého rodáka poměrně intenzivně věnuje ve svých abonentních koncertech či nedávno vydanou nahrávkou skladatelovy Lenory. Tento rok si navíc připomínáme výročí 185 let od Rejchova úmrtí. S celovečerním cyklem variací vystoupil srbsko-americký klavírista Ivan Ilić, který momentálně pracuje na pětidílné řadě kompaktních disků s názvem Reicha Rediscovered, z níž třetí a momentálně nejnovější přírůstek vyšel v lednu tohoto roku.  více

Brněnskému kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým v poslední době koncertuje, připravila knihu k osmdesátinám. Současně dala dohromady další knížku s vlastními texty a ilustracemi. Vyšlo jí živé album a průběžně připravuje videoklipy, ve které jsou její texty tlumočeny do českého znakového jazyka. Zpěvačka, textařka a výtvarnice Dáša Ubrová prožívá pestré tvůrčí období.  více

Novinkou Městského divadla Brno je hudební inscenace První rande. Co vše se může stát na prvním dostaveníčku naslepo, se dozvíte v této svižné muzikálové komedii, která měla premiéru před sedmi lety na Broadwayi. Její brněnská podoba v evropské premiéře a v režii Stanislava Moši představuje vtipné, herecky svižné, plnokrevné a hudebně přitažlivé divadlo.  více

Jedním z koncertů hudebního festivalu Moravský podzim, které jsou věnovány památce skladatelského – a v tomto případě i básnického – odkazu Jana Nováka, se stal páteční večer s názvem Ludicra. V sále Besedního domu zaznělo v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a ansámblu Brno Contemporary Orchestra pod vedením Pavla Šnajdra pět světových premiér na latinskou poezii Jana Nováka z částečně autobiograficky laděné sbírky Ludicra. Novákovu poezii zhudebnili Jakub Rataj, Lenka Nota, Barry Wan, David Carpenter a Jana Vöröšová.  více

Barvitá dramaturgie letošního ročníku festivalu Moravský podzim vsadila také na tradiční francouzské písně v podání souboru Le Poème Harmonique, který řídí loutnista, kytarista a dirigent Vincent Dumestre. Renomovaný soubor představil program Na palácových schodech (Aux marches du palais), kterým si již dávno získal světový věhlas u posluchačů i kritiků. Brněnské publikum jej vyslechlo včera v Besedním domě.  více

Hudební festival Moravský podzim v Janáčkově divadle vykročil do druhé padesátky. Program jeho včera zahájeného 51. ročníku připomíná především skladatelský odkaz Jana Nováka, jehož stoleté narozeninové jubileum připadá na tento rok. Kromě Novákových děl v provedení nejrůznějších ansámblů a sólistů zazní také díla amerických, českých a ruských minimalistů. Dramaturgickou trojici letošního ročníku uzavírá hudba z Arménie, která vyvrcholí závěrečným festivalovým koncertem Arménské filharmonie. Včerejší zahájení festivalu ale obstarala pořadatelská Filharmonie Brno v čele s Dennisem Russellem Daviesem. Dále vystoupili zpěvačka Angélique Kidjo a varhaník Christian Schmittvíce

Kontrabasista František Uhlíř je nejen vynikajícím kontrabasovým interpretem, ale také neuvěřitelně plodným autorem - k loňským sedmdesátinám si nadělil hned trojici alb: s triem MUH (Magris-Uhlíř-Helešic) s italským pianistou Robertem Magrisem album A Step Into Light, s dalším triem KUH (Kohldorfer-Uhlíř-Helešic) desku Old Souls a do třetice reprezentativní CD Story Of My Life, velkolepou sedmidílnou suitu pro jazzový septet. Koncertní provedení této hudební autobiografie bylo na programu přehlídky JazzFestBrno už pro loňský ročník, ale covidové restrikce vše odsunulo na letošní září. Šťastný dramaturgický záměr tady vše spojil se symbolickou oslavou červencových osmdesátin Vincence Kummera, rovněž absolventa oboru kontrabas na brněnské konzervatoři (což starší z jubilantů v pozvánce na koncert vtipně glosoval slovy „brněnská basová škola slaví“). Zbytečná skromnost: oba jubilanti předvedli na pódiu skvělé výkony popírající jakékoliv věkové limity a potvrdili, že patří (spolu s nedávno zesnulým Jiřím/Georgem Mrázem a Miroslavem Vitoušem) ke světově uznávané české kontrabasové škole. Dvojkoncert obou jubilantů tak nabídl každému z nich jeden „poločas“, při kterém dostali možnost představit vlastní tvorbu (Uhlíř autorskou, Kummer převážně aranžérskou), spoluhráče a hosty.  více

„Album o zatemňování estetizací stoji na větě, že se lidé skrz krásu nemohou dostat do dolní části země,“ vysvětluje na svém webu kapela Pátí na světě a pokračuje: „Původně kvarteto, dnes trio, vydává se do hájemství sirupovitých smyčců. Tímto lepkavým houštím klestí si cestu k dalším a dalším refrénům, jež se tak lehce ztrácí u táborových ohňů.“ Skupinu, která v červnu vydala své druhé album Jupiter Carousel, dnes tvoří Tomáš Deležal (dechový syntezátor EWI), Petr Fučík (bicí, klávesové nástroje) a Ivan Palacký (kytara, zpěv). Všichni při mají na brněnské alternativní scéně už leccos za sebou, Palacký byl například jedním z pilířů velmi zajímavé skupiny Sledě živé sledě a za zmínku stojí i jeho duo s Peterem Grahamem Palagrachio, v němž hrál na pletací stroj. Pátí na světě sice navazuje na mnohé ze zdejší alternativní scény, mnoho toho v určitých fragmentech a vrstvách připomíná, ale přes to všechno jde o jednu z nejoriginálnějších kapel, které momentálně na Moravě fungují.  více

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Nejčtenější

Kritika

Hudební festival Moravský podzim včera došel do finále – v průběhu sedmnácti dní zazněla hudba skladatele Jana Nováka, díla světových minimalistů i tvorba arménských umělců. A právě arménská dramaturgická linka 51. ročník festivalu v sále Janáčkova divadla uzavřela. Nejednalo se však o arménskou hudbu v nastudování Filharmonie Brno, která festival pořádá, ale o skutečnou Arménskou filharmonii v čele s dirigentem Eduardem Topčjanem. Jako sólista vystoupil violista Luca Ranieri a zazněla díla Tigrana Mansurjana, Aveta Terterjana a Arama Chačaturjana. Koncert se konal při příležitosti 30. výročí arménské nezávislosti a byl zaštítěn J. E. Ashotem Hovakimianem, velvyslancem Arménské republiky v tuzemsku.  více