Hry o Marii nadchly brněnské publikum

30. březen 2015, 9:25

Hry o Marii nadchly brněnské publikum

Početné árie, bohaté sborové party, prostor pro taneční vyjádření – to jsou jen některé příležitosti, které Hry o Marii Bohuslava Martinů skýtají. V Brně se režie zhostil Jiří Heřman, který operu už jednou inscenoval v Národním divadle v Praze. Důraz položil především na využití prostoru Janáčkova divadla a možnost realizace početných sborových partů v opeře.

Jiří Heřman se podle svých slov nepokoušel přenést svou pražskou inscenaci na brněnská prkna, ale pokusil se pro Brno vytvořit verzi, která bude lépe odpovídat brněnskému prostoru a jiným podmínkám – většinu prvků své dřívější režie ovšem ponechal. V prvé řadě to byla monumentálnost projektu a nutno říci, že prostorám Janáčkova divadla tato monumentálnost náramně svědčila. Ve sborových partech opery se představily hned tři sbory: sbor Janáčkovy opery pod vedením Josefa Pančíka, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením Michala VajdyDětský sbor Brno pod vedením sbormistryně Valerie Maťašové, přičemž sbor Janáčkovy opery a sbor Masarykovy univerzity se střídaly ve zpěvu z balkónů. Takto Heřman výborně využil prostornosti divadla a divákovi nabídnul plastický zvuk, který se k posluchačům nenesl jen z jeviště, ale také z boků. Nejpatrnější to bylo hned při samotném úvodu, když se během první jednoaktovky k divákovi nesla polyfonie hudby Bohuslava Martinů kolem hlediště od sopránů až k basům. Dalším plastickým momentem rozestavění sboru bylo vyvolávání a vytleskávání Maškarona v miráklu o Mariken. Na diváka tak dýchla atmosféra skoro až antického cirku.

Panny moudré a panny pošetilé svým libretem působí trochu pateticky. Režie se tomuto patosu zřejmě nepokoušela vyhnout a dala vyznít spíše hudební stránce. Velmi dobrým nápadem bylo promítnout příchod Pána do ležících lazarů a spojit tak roviny sňatku duchovního s Kristem se sňatkem tělesným ve vztahu muž-žena. Když ovšem panny pošetilé žádaly o pomoc panny moudré, Heřman možná až příliš velkým gestem znázornil zavržení pošetilých moudrými. V samotném libretu situace naznačuje u pannen moudrých spíše bezradnost v pomoci pošetilým. V Heřmanově provedení vzniká schizma mezi domýšlivostí pannen moudrých a jejich sňatkem s Kristem.

Mirákl Mariken z Nimègue zaujal především hrou s barevnou symbolikou, konkrétně s červenými šaty. Ty představili nejprve členové baletního souboru, když předtančili ulehání na lože a oblékání svých partnerek do červených kostýmů jako znamení poskvrnění a hříchu, k Mariken pak šaty spadly přímo shůry. Dále režisér vkusně vystihl atmosféru odvázaného způsobu života, požitkářství a pak její náhlý zlom v atmosféru kající se Mariken.

V Narození Páně změna kostýmů (Alexandra Grusková) podpořila lidovost pastorely a celkově tato část působila spíš odlehčeně (dáno i všeobecně známým motivem) před vyvrcholením závěrečnou legendou o Paskalině. Nevinnost panny Marie v Narození Páně byla podpořena dětmi, nevinně ležícími a spícími na zemi. Scéna vyvrcholila velkolepým (což se ovšem s celkovou lehkostí pastorely mírně, ale nijak zásadně, bije) společným odchodem všech postav do zákulisí skrz otvory v kulisách ve tvaru Panny Marie a malého Ježíška. Jako by tím režie chtěla říct, že postavy „odešly v Kristu“, což je prvek, který je v katarzi všech těchto jednoaktovek a všechny je tak spojuje.

V Sestře Paskalině se během jejího probouzení nejprve tanečně odehrál celý děj legendy – tanec zároveň naznačil snovost příběhu. Velmi dobře bylo naznačeno také upálení Paskaliny (opět tancem) a pomoc Pannou Marií velmi decentním prosvícením otvoru v kulise ve tvaru Marie (stejná kulisa jako v části Narození Páně). Závěr jednoaktovky ovšem režie nechala pod rouškou tajemna: v programu se píše, že „Paskalina umírá, usmířena, za zvuku ranní mše,...“, což úplně nekorespondovalo s tím, co bylo k vidění. Paskalina ulehla a kulisy se změnily na noc, což symbolizuje spíš spánek než smrt. V každém případě tímto zobrazením Heřman setřel nejen rozdíly mezi snem a realitou, ale také mezi sněním a smrtí.

Ze zpěváků nutno vyzdvihnout především Alžbětu Poláčkovou, která zaujalala především v roli Mariken svou energií a pohybovou flexibilitou. Místy se mohl divák domnívat, že kromě vynikající pěvkyně vidí zároveň členku baletu – zvláště ve scénách, ve kterých ji obklopují tanečníci v rolích pomocníků Ďábla. Dále se Alžběta Poláčková představila jako Marie v Narození Páně. Z hlediska obsazení ovšem nutno polemizovat, jestli tuto Marii neměla interpretovat spíš Jana Přibylová, která jako Marie prochází celou hrou jako spojující prvek. Další takto procházející postavou byl Vůdce hry Daniel Bambas, který svým zvučným recitativem dokázal zaplnit prostory Janáčkova divadla a zapůsobil i ovládáním svého temporytmu, když bylo potřeba přejít jeviště obzvlášť pomalu. Pavla Vykopalová v roli Paskaliny odvedla stoprocentní výkon a jejímu výkonu není co vytknout. Jana Hrochová se ve svých rolích představila krásně sytou barvou svého mezzosopránu, ovšem v roli Archanděla Gabriela v první hře se vyskytlo i pár hlubších tónů, které tuto sytost pozbyly. Svatopluk Sem si zahrál roli Ďábla a pojal ho jako sebevědomého muže, který ví, co chce, Petr Levíček svého Maškarona pojal jako vkusnou karikaturu a Jan Šťáva nasadil svému Kováři nejprve trochu patetický výraz, ale pak ho stáhl do uvěřitelnější polohy.

Orchestr, sólisti i sbory byli vedeni taktovkou Jakuba Kleckera. Většinou se dařilo podmanit si dynamikou prostor divadla, jen místy bychom zpěvákům, nebýt titulkovacího zařízení, nerozuměli, když zněl orchestr příliš nahlas. Občas se taky stalo, že se sbory s orchestrem mírně rozjely v tempu, a to především když zpívaly na jevišti zády k divákovi a nemohly tempo hlídat. Ale to jsou spíš marginálnosti.

Choreografie Jana Kodeta také vyplnily notnou část představení – jednak působily jako estetická intermezza mezi hrami, dále jako jevištní metafory (např. upálení Paskaliny, zmítání se Mariken v moci Ďábla,...) a také naznačovaly děj (sen Paskaliny).

Zdá se, že s novým vedením mají inscenace Janáčkova divadla prozatím stoupající tendenci ve zpracování i ve spokojenosti odcházejících diváků. Hry o Marii dokázaly zvukově naplnit akusticky problematické Janáčkovo divadlo, využít jej prostorově a navázaly tak na předchozí Čarokraj. Do Brna se vrátily po 80 letech od své světové premiéry (v nynějším Mahenově divadle) a mohly by být uváděny častěji, protože svým provedením a tématem mají stále co říci: všechny hry (možná až na odpočinkovou pastorelu Narození Páně) totiž obsahují hlavní ženské hrdinky, které si musí projít světem hříchů, aby došly pokání. Nenáboženským jazykem řečeno: musíme se dopouštět chyb, abychom poznali, že tudy cesta nevede.

Bohuslav Martinů: Hry o Marii, libreto Vítězslav Nezval, Henri Ghéon (český překlad Vilém Závada) a skladatel na motivy Julia Zeyera a lidové poezie. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Alexandra Grusková, choreografie: Jan Kodet, světelný design: Daniel Tesař, sbormistr: Josef Pančík. Vůdce hry: Daniel Bambas, Archanděl Gabriel: Jana Hrochová Wallingerová, Panna pošetilá: Lenka Čermáková, Obchodník s oleji: Igor Loškár, Obchodník s oleji: Jan Šťáva, Mariken: Alžběta Poláčková, Bůh: David Nykl, Matka Boží: Jana Hrochová Wallingerová, Ďábel: Svatopluk Sem, Piják: Jiří Klecker, Maškaron: Petr Levíček, Marie: Alžběta Poláčková, Kovář: Jan Šťáva, Kovářova dcera: Jana Hrochová Wallingerová, Šenkýř: Igor Loškár, Sestra Paskalina: Pavla Vykopalová, Sestra Marta: Jana Hrochová Wallingerová, Soprán: Alžběta Poláčková, Alt: Lenka Čermáková, Tenor: Petr Levíček, Bas: David Nykl. Sbor a orchestr Janáčkovy opery, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity, sbormistr Michal Vajda, Dětský sbor Brno, sbormistr Valerie Maťašová. 27. března 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

V podobě, jak je připravil režisér Jiří Heřman před několika lety pro hlavní město, mohou být a jsou Hry o Marii Bohuslava Martinů zapomenuty. Nová brněnská inscenace, jakkoli na pražskou v něčem navazuje, je nová a domyšlenější, lepší, dosahuje ideálu. Páteční premiéru v Janáčkově divadle lze počítat mezi prvořadé události.  více

Ohromné sbory, ohromné kulisy, ohromné množství účinkujících, ale také hloubka a pokora. Hry o Marii se v Janáčkově divadle hrají pro zrak i sluch, ale také pro duši.  více




Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Folklor sice ve své prapůvodní podobě patří na venkov, ale už od roku 1892, kdy Leoš Janáček zorganizoval známý Lidový koncert, ho mohou Brňané vídat i v honosných městských sálech. Stejně tomu bylo i 19. listopadu, kdy v Mahenově divadle oslavil své třicátiny slovenský folklorní soubor Púčik.  více

Dvě velké inscenace Janáčkových oper na letošní festival Janáček Brno přijely z ciziny, a to s kompletním ansámblem včetně orchestrů. V obou případech se orchestry představily i na samostatných koncertech. Oba večery byly interpretačně špičkové, ale také osobitě pojaté. Oba večery řídili přední světoví dirigenti střední generace, oba původem z Moravy.  více

Minulou středu měli návštěvníci mezinárodního festivalu Janáček Brno možnost shlédnout skladatelovu operu Káťa Kabanová v nastudování Národního divadla Praha. Následujícím operním představením, které se v rámci 8. ročníku přehlídky uskutečnilo, se v Janáčkově divadle stala opět Káťa Kabanová v interpretaci Grand Théâtre de Genève a v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf Duisburg a souboru Orchestre de la Suisse Romande. Režie se chopila Tatjana Gürbaca, scénu navrhl Henrik Ahr, kostýmy připravila Barbara Drosihn a světelný design Stefan Bolliger. V titulní roli se představila Corinne Winters, jejího milého Borise Grigorjeviče ztvárnil Aleš Briscein, manžela Tichona Magnus Vigilius a jeho matku Kabanichu Elena Zhidkova. Role mladičké Varvary se ujala Ena Pongrac, učitele Váňy Kudrjáše Sam Furness a postavy kupce Dikoje Tomas Tomasson. Sbor vystoupil pod vedením Alana Woodbridge a hudebního nastudování, stejně jako samotného řízení, se chopil dirigent Tomáš Netopilvíce

Osmý ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno 2022 nabízí několik dramaturgických linií. Jedna z nich poukazuje na Janáčkovu lásku k Rusku, které také několikrát navštívil, a na skladatelovu náklonnost k myšlence panslavismu. Není tedy divu, že letošní program nesoutěžní přehlídky se zaměřil na uvádění děl ruských skladatelů. Týkalo se to také koncertu v divadle Reduta, kde v režii ansámblu Brno Contemporary Orchestra zazněl různorodý program zahrnující skladby ovlivněné pozdním romantismem.  více

Festival Janáček Brno není pouze přehlídkou rozmanitých režisérských a dirigentských interpretací Janáčkových operních děl. Mohli se o tom návštěvníci jeho osmého ročníku přesvědčit při sobotním Duchovním koncertu v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Program sestávající z Janáčkovy Chorální fantazie, proslulého Otčenáše a neméně pozoruhodných kompozic Hospodine! a Zdrávas Maria doplnila Mše Igora Stravinského. V rámci večera vystoupili harfenistka Dominika Svozilová, tenorista Aleš Briscein, basista Ondřej Musil, sbor Canticum Ostrava se sólisty Marcelou Gurbaľovou (soprán), Janem Rychtářem (alt), Petrem Němcem (tenor), Alešem Pirnosem (tenor) a Romanem Vlkovičem (bas), dále pak posluchači Hudební Fakulty Janáčkovy akademie múzických umění: Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), trumpetisté Petr ČižinskýRadek Juračka a Radek Hrdlička, trombonisté Ondřej MotalRadim HromádkoJaroslav Petráš a Jaroslav Broža, tubista Vít Andrýsek, fagotistky Teresa Bínová a Natálie Khemlová, hobojistky Alexandra Bláhová a Amaliia Ivanus, hráčka na anglický roh Yelyzaveta Chkhartishvili, houslista Marián Hrdlička a varhanice Petra Kujalová. Sbor řídil Jurij Galatenko. Vše znělo pod taktovkou Jakuba Kleckeravíce

Hostování Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR) s ambiciózním programem na festivalu Janáček Brno patřil páteční večer. Janáčkovo koncertní dílo není obsáhlé a pro jeho festivalovou prezentaci je důležité, aby se mu dostalo jasných dramaturgických souvislostí. Po Šumařově dítěti tak následoval čtvrtý klavírní koncert Antona Rubinštejna, jeden z hitů doby, kdy Janáček teprve tříbil svůj hudební jazyk. Po pauze pak přítomní slyšeli Vokální symfonii Vladimíra Sommera, jejíž vznik a první provedení po uplynutí tří dekád od Janáčkovy smrti podstatně ovlivnily chápání soudobého českého symfonismu.  více

Ačkoliv osmý ročník představuje u hudebních festivalů většinou ještě stále ranou fázi vývoje, mezinárodní přehlídka Janáček Brno se za sedm ročníků své existence vypracovala v jednu z nejzásadnějších operních a hudebních akcí tohoto typu nejen u nás, ale i v širším evropském prostoru. Letošním programem se prolíná téma Quo vadis jakožto citace z duchovní kantáty Felikse Nowowiejského, oblíbeného díla Leoše Janáčka. Nese s sebou velké humanistické poselství, které se zrcadlí v Janáčkově tvorbě, zejména v dílech se slovanskou inspirací. Mezi ta patří i opera Z mrtvého domu, která ve spojení s Glagolskou mší zahájila ve středu 2. listopadu v Janáčkově divadle letošní třítýdenní oslavy skladatelova hudebního odkazu. Již tradičně patří zahájení festivalu souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno, který nyní na premiéře vystoupil pod taktovkou Jakuba Hrůši, který je zodpovědný také za samotné hudební nastudování. Režie, stejně jako světelného designu, se chopil Jiří Heřman, umělecký šéf opery Národního divadla Brno. Choreografii navrhnul Jan Kodet, scénu připravil Tomáš Rusín, kostýmy pak Zuzana Štefunková Rusínová. V hlavních pěveckých rolích vystoupili Kateřina KněžíkováPavol KubáňRoman HozaPeter BergerGianluca Zampieri a další.  více

Nejnovějším přírůstkem do koncertní řady pořádané brněnským souborem Ensemble Opera Diversa se stal komorní recitál houslisty Milana Paľy a klavíristky Kataríny Paľové s názvem Pokánie. Program, který v neděli 30. října ve vile Stiassni zazněl, představil v rámci dušičkového diptychu díla skladatelů Valentina Bibika a nedávno zesnulého Romana Bergera, jehož Adagio č. 2 „Pokánie“ inspirovalo i název večera.  více

Lidověk je první sólové album Matěje Metoděje Štrunce, mladého herce, zpěváka a hudebníka původem z Brna, frontmana kapely Ateliér, syna cimbalisty Dalibora a houslistky Kateřiny Štruncových ze skupin Cimbal Classic a Javory. Jablko skutečně nepadlo daleko od stromu, ale zároveň se přiblížilo ke stromům jiným a zabarvilo se originálními barvami.  více

Městské divadlo Brno uvedlo na své Hudební scéně českou premiéru muzikálu Medicus španělských autorů Ivána Macíase a Félixe Amadora. Režisér Stanislav Moša před diváky postavil současné dílo, které v mnoha ohledech snese přívlastek velké. Nešetří se tady hudbou, počtem postav a výpravou. Bombastický výsledek naštěstí nepřekryl základní téma ambiciózního, hudebně i výtvarně velkolepého opusu, kterým je síla vědění i lásky.  více

První koncert z nové, komorně laděné linie souboru Ensemble Opera Diversa včera nabídl v kavárně PF Café domácí i zahraniční tvorbu. Dramaturgickým specifikem bylo využití nového smyčcového kvarteta Diversa Quartet, sestaveného z vedoucích nástrojových sekcí smyčcového orchestru ve složení: 1. housle – Barbara Tolarová, 2. housle – Jan Bělohlávek, viola – David Křivský, violoncello – Iva Wiesnerová. Projekt vzešel z nedostatku provádění i tvoření kvartetní tvorby v českém hudebním prostoru a proto je kladený důraz na uvádění především tuzemských skladatelů.  více

Brazilský písničkář s (nejen) japonskými kořeny Luiz Murá se na Moravě poprvé představil před pěti lety, kdy vystoupil na Folkových prázdninách v Náměšti se svou tehdejší mezinárodní kapelou Miramundo. Letos v létě přijel do Brna. Nikoli jako hudebník, ale jako pořadatel klubových koncertů v Barceloně, kde posledních několik let žije. Jako oficiální zahraniční delegát se zúčastnil dvoudenního Central European Jazz Showcase v divadle Husa na provázku. Během jeho pobytu v Brně jsme sympatickému světoběžníkovi, který je stále v první řadě hudebníkem, položili několik otázek. Už proto, že Luizův minulý pobyt na Moravě se odrazil na jeho nejnovějším sólovém albu.  více

V téměř tříhodinovém dvojkoncertu písničkářky Lucie Redlové a hudebního projektu Hrubá Hudba si ve čtvrtek brněnská Fléda dosyta užila lidových písniček. Obě části večera spojovala osobnost Jiřího Hradila v roli muzikantské, producentské, ale hlavně tvůrčí. Jak v tónech Hrubé hudby s Muzikou Petra Mičky, tak v Lucčině čistém folku byl celou dobu přítomen. Evidentní to mohlo být spíše v písních, ve kterých muzikanti hráli bez něj. Ve folkloru je to samozřejmé, u starších písniček Lucie Redlové bylo patrné, že zní jinak.  více

V hlavě bandleadera Jiřího Kotači se před čtyřmi lety při odpočinku a promýšlení dalšího muzikantského směřování vlastního bigbandu v jedné kavárně v Rize zrodil nápad na spolupráci s Lenkou Dusilovou. Šlo vlastně jen o další logický krok v hledání vlastní osobité autorské tvorby, víceméně nadžánrové cesty se stále větším důrazem na možnosti elektronické hudby. Že by mohlo dojít k porozumivé spolupráci a vzájemnému obohacení, rozhodně stálo za pokus. První náznak se objevil už na předloňské debutové desce, kde Lenka Dusilová hostovala ve skladbě Billy´s Pilgrimage. Potom přišel covid a s ním omezení koncertních možností. Stejně jako mnozí jiní komponisté využili Jiří Kotača a dominantní autorská osobnost bigbandu pianista Martin Konvička čas koronavirové uzávěry veřejných produkcí k rozpracování nových skladeb; na neformální jam session se v zimě 2021 sešli právě s Lenkou Dusilovou, pro kterou bylo setkání i autorskou výzvou.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce