Hry o Marii: rituály pro lid, pro divadlo i pro věčnost

28. březen 2015, 7:44

Hry o Marii: rituály pro lid, pro divadlo i pro věčnost

Ohromné sbory, ohromné kulisy, ohromné množství účinkujících, ale také hloubka a pokora. Hry o Marii se v Janáčkově divadle hrají pro zrak i sluch, ale také pro duši.

Měla by zde být recenze Her o Marii, jedné z nejkrásnějších a nejlepších oper Bohuslava Martinů. Navzdory klamné prostotě lidových inspirací ji lze přiřadit k JuliettěŘeckým pašijím. Skladatelská invence a rafinovanost se v ní střetává se svojí antitezí ve formě lidové prostoty a výsledkem je syntéza nové a ohromující kvality. Než se ale dostaneme k představení samotnému, je potřeba se zastavit u síly, která celý kus držela pohromadě, tvořila mu spolehlivou základnu, byla jeho motorem i všudypřítomným elementem. Tou silou je sbor Janáčkovy opery a její velikost vychází ze sbormistra Josefa Pančíka. Ten vede brněnský operní sbor už padesát let k úrovni, která snese srovnání s nejlepšími sbory na světě, a to nejen operními.

Zcela neoddiskutovatelná je jeho kvalita hudební. To by se mohlo zdát jako samozřejmost, ale operní sbory jsou zvyklé „překřikovat“ orchestr a na jemné cizelování detailů v jednotné tvorbě tónu, barvě, dynamice a výslovnosti se u nich často příliš nehledí. Z hlediska praxe je to vlastně pochopitelné, ve všem tom kraválu efektních finále a orchestrální vřavě vůbec se ledacos ztratí. Brněnský operní sbor má ale koncertní kvalitu a může bez problémů vystupovat i sólově a capella, s něčím takovým se v opeře opravdu jen tak nesetkáte. O tom, že je sboru leckdy rozumět lépe než sólistům, ani nemluvím. Zároveň má ale také divadelní kvality, umí se hýbat a jsou v něm i dostatečně výrazné typy na epizodní výstupy, které dodávají život celému představení. Pokud se někdo rozhodne inscenovat operu postavenou na sborech, měl by se o Janáčkovo divadlo zajímat: najde tu ideálně schopný a zároveň tvárný materiál.

Hry o Marii jsou velkolepá opera, v níž má sbor tak významnou funkci, až ji posunuje ke scénickému oratoriu. Kromě stabilního operního sboru se na představení podílely ještě Pěvecký sbor Masarykovy univerzity (sbormistr Michal Vajda) a Dětský sbor Brno (sbormistr Valerie Maťašová). S Hrami o Marii dostal Josef Pančík k padesátiletému působení v Janáčkově opeře dárek jako na vojně: za vynikající plnění úkolů ještě těžší úkol. Své pověsti dostál a secvičil všechna tři tělesa skvěle.

Inscenace Jiřího Heřmana vychází z neutrální modrošedé barvy kulis, které se ale postupně rozevírají a ukazují i z druhé strany. Vzory a malby dotvářejí gotickou atmosféru úvodu Panny moudré a panny pošetilé, jarmareční Mariken, pastorální Narození Páně i legendu Sestra Paskalina. Režie využívá velké jeviště Janáčkova divadla včetně jeho hloubky, kterou ještě opticky zvětšuje pomocí světel. Gotické vzory se objevují na kostýmech i na stěnách, inscenace zdůrazňuje hloubku myšlenek ukrytých v legendách i lidových hrách, ale zároveň si lehce pohrává i s naivitou a jistou kýčovitostí vnějších projevů mariánského kultu. Stoly slouží jako lůžka, hospodská výbava, popravčí lešení i katafalk, po otevření září vnitřním světlem a divák může přemýšlet, kolik významů se v tom skrývá. Naproti tomu stojí až okatě prvoplánový spalující hřích ztělesněný tanečnicí chrlící oheň a baletící plameny hranice. Výsledek je ale konzistentní a ohromně působivý, díky sborům umístěným částečně na balkónech má divák pocit, že je do děje přímo vtažený a účastní se na něm. Pro velké kulisy se nezapomínalo na detaily: věneček, tři Kristovy hřeby. Scénu vytvořil Pavel Svoboda, kostýmy Alexandra Grusková, rovnocennou součástí výtvarného řešení je světelný design Daniela Tesaře. Na inscenaci se jako její organická součást významně podílí i balet v choreografii Jana Kodeta.

V recenzi rodinné operní expedice Čarokraj jsem zmiňoval, že si v ní nové vedení brněnské opery vyzkoušelo schopnosti a možnosti celého souboru i samotného divadla. Z tohoto hlediska se dá říci, že byl Čarokraj jakousi generálkou na Hry o Marii: představení bohatě obsazené, nádherně vypravené, ale především postavené na bezvadně napsané a přitom v mnohém nekonvenční opeře. Její velkolepost tkví navzdory ohromným sborům opravdu spíš v hloubce prožitku: nevybuchují v ní vášně, vyvěrají z ní city, humanismus a víra. Ostatně klidné orchestrální závěry MarikenSestry Paskaliny o tom hovoří dostatečně výmluvně. Hudební nastudování měl v rukou Jakub Klecker a kromě měkce lyrického zvuku se mu dařilo z orchestru dostat i velmi dramatické momenty. Litovat můžeme jen akustiky Janáčkova divadla, která nám pořádnou orchestrální barvu nikdy nedopřeje. Netrpí tím zdaleka jen Filharmonie Brno při svých velkých koncertech, brněnská opera s tím musí žít pořád a nic lepšího ji nejspíš v dohledné době nečeká. Hudební účinek představení byl ale pronikavý a ohromující navzdory jednoduše neřešitelnému handicapu.

Mariánská opera Bohuslava Martinů nás postupně provádí čtyřmi příběhy. První je podobenství o moudrých a pošetilých pannách – ty druhé vyplýtvaly olej ve svých lampách a minul je přijíždějící ženich, Kristus. Jejich kostýmy barevně splývaly se scénou, jako by z jejich příběhu všechno ostatní vyrostlo. Kolektivní prolog rozehrál a rozhýbal celý děj.

Mariken je příběh dívky, kterou svedl ďábel, ale lidová hra o Panně Marii a čertu Maškaronovi ji přivede k pokání a spáse. Pijáckou scénu bych snesl i podstatně divočejší, ale to je spíš otázka vkusu než nedostatek. Asi by stálo za to dostat pohyb sboru trošku víc mimo rytmus hudby. Alžběta Poláčková hezky vystihla proměnu Mariken z nevinné dívky na ďáblův nástroj, byla i působivě prostou Pannou Marií v Narození Páně. Petr Levíček byl výborný Maškaron, role vyšla vstříc jeho hlasu i pohyblivému herectví. Jeho jarmareční čert pěkně kontrastoval s opravdu temným a zároveň svůdným démonem Svatopluka Sema.

Následující Narození Páně se hlásí k tradici našich domácích Betlémů a lidových koled, kterou sledovala rovněž inscenace, kombinovala ji ale také s hlavou gotické Madony. Její prozářená silueta byla světlem zářícím z lepšího světa, kterému je potřeba uvěřit: vidět do něj pro samé světlo není (působivý postup s oslnivým světlem zezadu a „shůry“ se během představení opakoval v několika variacích).

Sestra Paskalina je legenda o jeptišce, která utekla z kláštera za milencem, ale Panna Maria na sebe vzala její podobu, zastoupila ji a zachránila ji i před popravou po nespravedlivém obvinění z vraždy. Zvláštní napětí mezi Zeyerovou legendou a lidovými texty dokresluje psychologické drama, v jehož titulní roli excelovala Pavla Vykopalová. Mohutný sbor Dona nobis pacem – daruj nám pokoj – uzavřel krásné představení, které se posléze vytratilo do ticha.

V rozměrném a pestře zalidněném díle je řada drobnějších rolí, všichni jejich představitelé odvedli poctivou a zaujatou práci a měli svůj podíl na výborném výsledku. David Nykl jako vážný, trestající a posléze matčinými prosbami obměkčený Kristus z lidového divadla, Jan Šťáva jako nešťastný kovář, který neposkytl Marii nocleh, Lenka Čermáková, Igor Loškár, Jiří Klecker – doufám, že jsem na nikoho nezapomněl. Jana Hrochová Wallingerová se v několika rolích prošla celým představením. Je otázka pro dirigenta i pro režii, jestli by nestálo za to ji prostřídat – její charakteristický hlas i zjev vytváří mezi archandělem Gabrielem, Matkou Boží z pouliční hry, kovářovou dcerou a sestrou Martou významovou spojnici, která do hry nepatří (provozní důvody, které k takovému kroku vedou, jsou mi jasné). Celou hrou se rovněž prošel jako vypravěč a stylový průvodce herec Daniel Bambas.

Současný šéf opery Jiří Heřman mi v rozhovoru po svém nástupu do funkce říkal, že mu chyběla práce se stálým souborem. Byl to také jeden z hlavních důvodů, který jej přitáhl do Brna. Hry o Marii zaměstnaly a prostoupily celé divadlo, ale zároveň mu daly možnost ukázat, co všechno dovede. Pokud jsem sám na několika místech psal, že brněnský soubor má potenciál, který se dostatečně nevyužívá, po Hrách o Marii bych rád věřil, že to na dlouhou dobu přestala být pravda.

Bohuslav Martinů: Hry o Marii, libreto Vítězslav Nezval, Henri Ghéon (český překlad Vilém Závada) a skladatel na motivy Julia Zeyera a lidové poezie. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Alexandra Grusková, choreografie: Jan Kodet, světelný design: Daniel Tesař, sbormistr: Josef Pančík. Vůdce hry: Daniel Bambas, Archanděl Gabriel: Jana Hrochová Wallingerová, Panna pošetilá: Lenka Čermáková, Obchodník s oleji: Igor Loškár, Obchodník s oleji: Jan Šťáva, Mariken: Alžběta Poláčková, Bůh: David Nykl, Matka Boží: Jana Hrochová Wallingerová, Ďábel: Svatopluk Sem, Piják: Jiří Klecker, Maškaron: Petr Levíček, Marie: Alžběta Poláčková, Kovář: Jan Šťáva, Kovářova dcera: Jana Hrochová Wallingerová, Šenkýř: Igor Loškár, Sestra Paskalina: Pavla Vykopalová, Sestra Marta: Jana Hrochová Wallingerová, Soprán: Alžběta Poláčková, Alt: Lenka Čermáková, Tenor: Petr Levíček, Bas: David Nykl. Sbor a orchestr Janáčkovy opery, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity, sbormistr Michal Vajda, Dětský sbor Brno, sbormistr Valerie Maťašová. 27. března 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

V podobě, jak je připravil režisér Jiří Heřman před několika lety pro hlavní město, mohou být a jsou Hry o Marii Bohuslava Martinů zapomenuty. Nová brněnská inscenace, jakkoli na pražskou v něčem navazuje, je nová a domyšlenější, lepší, dosahuje ideálu. Páteční premiéru v Janáčkově divadle lze počítat mezi prvořadé události.  více

Nový šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović se před třemi dny představil inauguračním koncertem. S novým ředitelem opery, režisérem Jiřím Heřmanem jsme se setkali o den dříve. Mluvili jsme pochopitelně o jeho započaté práci v Brně, o budoucích sezónách, přednostech i slabinách našeho operního souboru i provozu.  více

Kromě našeho světa existuje i jiný, fantastický. Divadlo nejsou jen krásné inscenace a prostory, ale také hučící strojovny v tmavém suterénu. S první inscenací nového vedení Janáčkovy opery nahlédnete do světů, které běžně k vidění nejsou.  více

Málo hranou operu Gaetana Donizettiho Maria di Rohan včera uvedlo Janáčkovo divadlo. Premiéra důvody k zařazení opomíjeného titulu nijak nevyjasnila – provedení zůstalo přinejlepším na půli cesty.  více




Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.  více

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.  více

Polovina května zavdala (nejen) české hudební scéně důvod k radosti – spolupráce klavíristy Ivo Kahánka, dirigenta Jakuba Hrůši a orchestru Bamberger Symphoniker. Tato součinnost v podobě alba Dvořák & Martinů: Piano Concertos byla odměněna BBC Music Magazine Award v kategorii Nejlepší koncert. Ocenění patří k nejprestižnějším, které lze ve světě artificiální hudby získat. Přehlížený a nezřídka dehonestovaný Dvořákův Klavírní koncert g moll na koncertních pódiích často zazníval v úpravě klavíristy a pedagoga Viléma Kurze. Nyní stanul po boku Klavírního koncertu č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů, díla, které při svém uvedení sice bylo chváleno za skvělou instrumentaci a imaginativní virtuozitu, avšak kritizováno za eklekticismus a absenci formální homogenity. Na první pohled se tedy nejedná o repertoár vykalkulovaný z oblíbených skladeb a z obecně uznávaných vrcholů klavírní koncertní literatury. A to je toliko jeden z mnoha sympatických aspektů této nahrávky.  více

Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Nejčtenější

Kritika

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více