Hry o Marii: rituály pro lid, pro divadlo i pro věčnost

28. březen 2015, 7:44

Hry o Marii: rituály pro lid, pro divadlo i pro věčnost

Ohromné sbory, ohromné kulisy, ohromné množství účinkujících, ale také hloubka a pokora. Hry o Marii se v Janáčkově divadle hrají pro zrak i sluch, ale také pro duši.

Měla by zde být recenze Her o Marii, jedné z nejkrásnějších a nejlepších oper Bohuslava Martinů. Navzdory klamné prostotě lidových inspirací ji lze přiřadit k JuliettěŘeckým pašijím. Skladatelská invence a rafinovanost se v ní střetává se svojí antitezí ve formě lidové prostoty a výsledkem je syntéza nové a ohromující kvality. Než se ale dostaneme k představení samotnému, je potřeba se zastavit u síly, která celý kus držela pohromadě, tvořila mu spolehlivou základnu, byla jeho motorem i všudypřítomným elementem. Tou silou je sbor Janáčkovy opery a její velikost vychází ze sbormistra Josefa Pančíka. Ten vede brněnský operní sbor už padesát let k úrovni, která snese srovnání s nejlepšími sbory na světě, a to nejen operními.

Zcela neoddiskutovatelná je jeho kvalita hudební. To by se mohlo zdát jako samozřejmost, ale operní sbory jsou zvyklé „překřikovat“ orchestr a na jemné cizelování detailů v jednotné tvorbě tónu, barvě, dynamice a výslovnosti se u nich často příliš nehledí. Z hlediska praxe je to vlastně pochopitelné, ve všem tom kraválu efektních finále a orchestrální vřavě vůbec se ledacos ztratí. Brněnský operní sbor má ale koncertní kvalitu a může bez problémů vystupovat i sólově a capella, s něčím takovým se v opeře opravdu jen tak nesetkáte. O tom, že je sboru leckdy rozumět lépe než sólistům, ani nemluvím. Zároveň má ale také divadelní kvality, umí se hýbat a jsou v něm i dostatečně výrazné typy na epizodní výstupy, které dodávají život celému představení. Pokud se někdo rozhodne inscenovat operu postavenou na sborech, měl by se o Janáčkovo divadlo zajímat: najde tu ideálně schopný a zároveň tvárný materiál.

Hry o Marii jsou velkolepá opera, v níž má sbor tak významnou funkci, až ji posunuje ke scénickému oratoriu. Kromě stabilního operního sboru se na představení podílely ještě Pěvecký sbor Masarykovy univerzity (sbormistr Michal Vajda) a Dětský sbor Brno (sbormistr Valerie Maťašová). S Hrami o Marii dostal Josef Pančík k padesátiletému působení v Janáčkově opeře dárek jako na vojně: za vynikající plnění úkolů ještě těžší úkol. Své pověsti dostál a secvičil všechna tři tělesa skvěle.

Inscenace Jiřího Heřmana vychází z neutrální modrošedé barvy kulis, které se ale postupně rozevírají a ukazují i z druhé strany. Vzory a malby dotvářejí gotickou atmosféru úvodu Panny moudré a panny pošetilé, jarmareční Mariken, pastorální Narození Páně i legendu Sestra Paskalina. Režie využívá velké jeviště Janáčkova divadla včetně jeho hloubky, kterou ještě opticky zvětšuje pomocí světel. Gotické vzory se objevují na kostýmech i na stěnách, inscenace zdůrazňuje hloubku myšlenek ukrytých v legendách i lidových hrách, ale zároveň si lehce pohrává i s naivitou a jistou kýčovitostí vnějších projevů mariánského kultu. Stoly slouží jako lůžka, hospodská výbava, popravčí lešení i katafalk, po otevření září vnitřním světlem a divák může přemýšlet, kolik významů se v tom skrývá. Naproti tomu stojí až okatě prvoplánový spalující hřích ztělesněný tanečnicí chrlící oheň a baletící plameny hranice. Výsledek je ale konzistentní a ohromně působivý, díky sborům umístěným částečně na balkónech má divák pocit, že je do děje přímo vtažený a účastní se na něm. Pro velké kulisy se nezapomínalo na detaily: věneček, tři Kristovy hřeby. Scénu vytvořil Pavel Svoboda, kostýmy Alexandra Grusková, rovnocennou součástí výtvarného řešení je světelný design Daniela Tesaře. Na inscenaci se jako její organická součást významně podílí i balet v choreografii Jana Kodeta.

V recenzi rodinné operní expedice Čarokraj jsem zmiňoval, že si v ní nové vedení brněnské opery vyzkoušelo schopnosti a možnosti celého souboru i samotného divadla. Z tohoto hlediska se dá říci, že byl Čarokraj jakousi generálkou na Hry o Marii: představení bohatě obsazené, nádherně vypravené, ale především postavené na bezvadně napsané a přitom v mnohém nekonvenční opeře. Její velkolepost tkví navzdory ohromným sborům opravdu spíš v hloubce prožitku: nevybuchují v ní vášně, vyvěrají z ní city, humanismus a víra. Ostatně klidné orchestrální závěry MarikenSestry Paskaliny o tom hovoří dostatečně výmluvně. Hudební nastudování měl v rukou Jakub Klecker a kromě měkce lyrického zvuku se mu dařilo z orchestru dostat i velmi dramatické momenty. Litovat můžeme jen akustiky Janáčkova divadla, která nám pořádnou orchestrální barvu nikdy nedopřeje. Netrpí tím zdaleka jen Filharmonie Brno při svých velkých koncertech, brněnská opera s tím musí žít pořád a nic lepšího ji nejspíš v dohledné době nečeká. Hudební účinek představení byl ale pronikavý a ohromující navzdory jednoduše neřešitelnému handicapu.

Mariánská opera Bohuslava Martinů nás postupně provádí čtyřmi příběhy. První je podobenství o moudrých a pošetilých pannách – ty druhé vyplýtvaly olej ve svých lampách a minul je přijíždějící ženich, Kristus. Jejich kostýmy barevně splývaly se scénou, jako by z jejich příběhu všechno ostatní vyrostlo. Kolektivní prolog rozehrál a rozhýbal celý děj.

Mariken je příběh dívky, kterou svedl ďábel, ale lidová hra o Panně Marii a čertu Maškaronovi ji přivede k pokání a spáse. Pijáckou scénu bych snesl i podstatně divočejší, ale to je spíš otázka vkusu než nedostatek. Asi by stálo za to dostat pohyb sboru trošku víc mimo rytmus hudby. Alžběta Poláčková hezky vystihla proměnu Mariken z nevinné dívky na ďáblův nástroj, byla i působivě prostou Pannou Marií v Narození Páně. Petr Levíček byl výborný Maškaron, role vyšla vstříc jeho hlasu i pohyblivému herectví. Jeho jarmareční čert pěkně kontrastoval s opravdu temným a zároveň svůdným démonem Svatopluka Sema.

Následující Narození Páně se hlásí k tradici našich domácích Betlémů a lidových koled, kterou sledovala rovněž inscenace, kombinovala ji ale také s hlavou gotické Madony. Její prozářená silueta byla světlem zářícím z lepšího světa, kterému je potřeba uvěřit: vidět do něj pro samé světlo není (působivý postup s oslnivým světlem zezadu a „shůry“ se během představení opakoval v několika variacích).

Sestra Paskalina je legenda o jeptišce, která utekla z kláštera za milencem, ale Panna Maria na sebe vzala její podobu, zastoupila ji a zachránila ji i před popravou po nespravedlivém obvinění z vraždy. Zvláštní napětí mezi Zeyerovou legendou a lidovými texty dokresluje psychologické drama, v jehož titulní roli excelovala Pavla Vykopalová. Mohutný sbor Dona nobis pacem – daruj nám pokoj – uzavřel krásné představení, které se posléze vytratilo do ticha.

V rozměrném a pestře zalidněném díle je řada drobnějších rolí, všichni jejich představitelé odvedli poctivou a zaujatou práci a měli svůj podíl na výborném výsledku. David Nykl jako vážný, trestající a posléze matčinými prosbami obměkčený Kristus z lidového divadla, Jan Šťáva jako nešťastný kovář, který neposkytl Marii nocleh, Lenka Čermáková, Igor Loškár, Jiří Klecker – doufám, že jsem na nikoho nezapomněl. Jana Hrochová Wallingerová se v několika rolích prošla celým představením. Je otázka pro dirigenta i pro režii, jestli by nestálo za to ji prostřídat – její charakteristický hlas i zjev vytváří mezi archandělem Gabrielem, Matkou Boží z pouliční hry, kovářovou dcerou a sestrou Martou významovou spojnici, která do hry nepatří (provozní důvody, které k takovému kroku vedou, jsou mi jasné). Celou hrou se rovněž prošel jako vypravěč a stylový průvodce herec Daniel Bambas.

Současný šéf opery Jiří Heřman mi v rozhovoru po svém nástupu do funkce říkal, že mu chyběla práce se stálým souborem. Byl to také jeden z hlavních důvodů, který jej přitáhl do Brna. Hry o Marii zaměstnaly a prostoupily celé divadlo, ale zároveň mu daly možnost ukázat, co všechno dovede. Pokud jsem sám na několika místech psal, že brněnský soubor má potenciál, který se dostatečně nevyužívá, po Hrách o Marii bych rád věřil, že to na dlouhou dobu přestala být pravda.

Bohuslav Martinů: Hry o Marii, libreto Vítězslav Nezval, Henri Ghéon (český překlad Vilém Závada) a skladatel na motivy Julia Zeyera a lidové poezie. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Alexandra Grusková, choreografie: Jan Kodet, světelný design: Daniel Tesař, sbormistr: Josef Pančík. Vůdce hry: Daniel Bambas, Archanděl Gabriel: Jana Hrochová Wallingerová, Panna pošetilá: Lenka Čermáková, Obchodník s oleji: Igor Loškár, Obchodník s oleji: Jan Šťáva, Mariken: Alžběta Poláčková, Bůh: David Nykl, Matka Boží: Jana Hrochová Wallingerová, Ďábel: Svatopluk Sem, Piják: Jiří Klecker, Maškaron: Petr Levíček, Marie: Alžběta Poláčková, Kovář: Jan Šťáva, Kovářova dcera: Jana Hrochová Wallingerová, Šenkýř: Igor Loškár, Sestra Paskalina: Pavla Vykopalová, Sestra Marta: Jana Hrochová Wallingerová, Soprán: Alžběta Poláčková, Alt: Lenka Čermáková, Tenor: Petr Levíček, Bas: David Nykl. Sbor a orchestr Janáčkovy opery, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity, sbormistr Michal Vajda, Dětský sbor Brno, sbormistr Valerie Maťašová. 27. března 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

V podobě, jak je připravil režisér Jiří Heřman před několika lety pro hlavní město, mohou být a jsou Hry o Marii Bohuslava Martinů zapomenuty. Nová brněnská inscenace, jakkoli na pražskou v něčem navazuje, je nová a domyšlenější, lepší, dosahuje ideálu. Páteční premiéru v Janáčkově divadle lze počítat mezi prvořadé události.  více

Nový šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović se před třemi dny představil inauguračním koncertem. S novým ředitelem opery, režisérem Jiřím Heřmanem jsme se setkali o den dříve. Mluvili jsme pochopitelně o jeho započaté práci v Brně, o budoucích sezónách, přednostech i slabinách našeho operního souboru i provozu.  více

Kromě našeho světa existuje i jiný, fantastický. Divadlo nejsou jen krásné inscenace a prostory, ale také hučící strojovny v tmavém suterénu. S první inscenací nového vedení Janáčkovy opery nahlédnete do světů, které běžně k vidění nejsou.  více

Málo hranou operu Gaetana Donizettiho Maria di Rohan včera uvedlo Janáčkovo divadlo. Premiéra důvody k zařazení opomíjeného titulu nijak nevyjasnila – provedení zůstalo přinejlepším na půli cesty.  více




V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).  více

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Folklor sice ve své prapůvodní podobě patří na venkov, ale už od roku 1892, kdy Leoš Janáček zorganizoval známý Lidový koncert, ho mohou Brňané vídat i v honosných městských sálech. Stejně tomu bylo i 19. listopadu, kdy v Mahenově divadle oslavil své třicátiny slovenský folklorní soubor Púčik.  více

Dvě velké inscenace Janáčkových oper na letošní festival Janáček Brno přijely z ciziny, a to s kompletním ansámblem včetně orchestrů. V obou případech se orchestry představily i na samostatných koncertech. Oba večery byly interpretačně špičkové, ale také osobitě pojaté. Oba večery řídili přední světoví dirigenti střední generace, oba původem z Moravy.  více

Minulou středu měli návštěvníci mezinárodního festivalu Janáček Brno možnost shlédnout skladatelovu operu Káťa Kabanová v nastudování Národního divadla Praha. Následujícím operním představením, které se v rámci 8. ročníku přehlídky uskutečnilo, se v Janáčkově divadle stala opět Káťa Kabanová v interpretaci Grand Théâtre de Genève a v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf Duisburg a souboru Orchestre de la Suisse Romande. Režie se chopila Tatjana Gürbaca, scénu navrhl Henrik Ahr, kostýmy připravila Barbara Drosihn a světelný design Stefan Bolliger. V titulní roli se představila Corinne Winters, jejího milého Borise Grigorjeviče ztvárnil Aleš Briscein, manžela Tichona Magnus Vigilius a jeho matku Kabanichu Elena Zhidkova. Role mladičké Varvary se ujala Ena Pongrac, učitele Váňy Kudrjáše Sam Furness a postavy kupce Dikoje Tomas Tomasson. Sbor vystoupil pod vedením Alana Woodbridge a hudebního nastudování, stejně jako samotného řízení, se chopil dirigent Tomáš Netopilvíce

Osmý ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno 2022 nabízí několik dramaturgických linií. Jedna z nich poukazuje na Janáčkovu lásku k Rusku, které také několikrát navštívil, a na skladatelovu náklonnost k myšlence panslavismu. Není tedy divu, že letošní program nesoutěžní přehlídky se zaměřil na uvádění děl ruských skladatelů. Týkalo se to také koncertu v divadle Reduta, kde v režii ansámblu Brno Contemporary Orchestra zazněl různorodý program zahrnující skladby ovlivněné pozdním romantismem.  více

Festival Janáček Brno není pouze přehlídkou rozmanitých režisérských a dirigentských interpretací Janáčkových operních děl. Mohli se o tom návštěvníci jeho osmého ročníku přesvědčit při sobotním Duchovním koncertu v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Program sestávající z Janáčkovy Chorální fantazie, proslulého Otčenáše a neméně pozoruhodných kompozic Hospodine! a Zdrávas Maria doplnila Mše Igora Stravinského. V rámci večera vystoupili harfenistka Dominika Svozilová, tenorista Aleš Briscein, basista Ondřej Musil, sbor Canticum Ostrava se sólisty Marcelou Gurbaľovou (soprán), Janem Rychtářem (alt), Petrem Němcem (tenor), Alešem Pirnosem (tenor) a Romanem Vlkovičem (bas), dále pak posluchači Hudební Fakulty Janáčkovy akademie múzických umění: Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), trumpetisté Petr ČižinskýRadek Juračka a Radek Hrdlička, trombonisté Ondřej MotalRadim HromádkoJaroslav Petráš a Jaroslav Broža, tubista Vít Andrýsek, fagotistky Teresa Bínová a Natálie Khemlová, hobojistky Alexandra Bláhová a Amaliia Ivanus, hráčka na anglický roh Yelyzaveta Chkhartishvili, houslista Marián Hrdlička a varhanice Petra Kujalová. Sbor řídil Jurij Galatenko. Vše znělo pod taktovkou Jakuba Kleckeravíce

Hostování Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR) s ambiciózním programem na festivalu Janáček Brno patřil páteční večer. Janáčkovo koncertní dílo není obsáhlé a pro jeho festivalovou prezentaci je důležité, aby se mu dostalo jasných dramaturgických souvislostí. Po Šumařově dítěti tak následoval čtvrtý klavírní koncert Antona Rubinštejna, jeden z hitů doby, kdy Janáček teprve tříbil svůj hudební jazyk. Po pauze pak přítomní slyšeli Vokální symfonii Vladimíra Sommera, jejíž vznik a první provedení po uplynutí tří dekád od Janáčkovy smrti podstatně ovlivnily chápání soudobého českého symfonismu.  více

Ačkoliv osmý ročník představuje u hudebních festivalů většinou ještě stále ranou fázi vývoje, mezinárodní přehlídka Janáček Brno se za sedm ročníků své existence vypracovala v jednu z nejzásadnějších operních a hudebních akcí tohoto typu nejen u nás, ale i v širším evropském prostoru. Letošním programem se prolíná téma Quo vadis jakožto citace z duchovní kantáty Felikse Nowowiejského, oblíbeného díla Leoše Janáčka. Nese s sebou velké humanistické poselství, které se zrcadlí v Janáčkově tvorbě, zejména v dílech se slovanskou inspirací. Mezi ta patří i opera Z mrtvého domu, která ve spojení s Glagolskou mší zahájila ve středu 2. listopadu v Janáčkově divadle letošní třítýdenní oslavy skladatelova hudebního odkazu. Již tradičně patří zahájení festivalu souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno, který nyní na premiéře vystoupil pod taktovkou Jakuba Hrůši, který je zodpovědný také za samotné hudební nastudování. Režie, stejně jako světelného designu, se chopil Jiří Heřman, umělecký šéf opery Národního divadla Brno. Choreografii navrhnul Jan Kodet, scénu připravil Tomáš Rusín, kostýmy pak Zuzana Štefunková Rusínová. V hlavních pěveckých rolích vystoupili Kateřina KněžíkováPavol KubáňRoman HozaPeter BergerGianluca Zampieri a další.  více

Nejnovějším přírůstkem do koncertní řady pořádané brněnským souborem Ensemble Opera Diversa se stal komorní recitál houslisty Milana Paľy a klavíristky Kataríny Paľové s názvem Pokánie. Program, který v neděli 30. října ve vile Stiassni zazněl, představil v rámci dušičkového diptychu díla skladatelů Valentina Bibika a nedávno zesnulého Romana Bergera, jehož Adagio č. 2 „Pokánie“ inspirovalo i název večera.  více

Lidověk je první sólové album Matěje Metoděje Štrunce, mladého herce, zpěváka a hudebníka původem z Brna, frontmana kapely Ateliér, syna cimbalisty Dalibora a houslistky Kateřiny Štruncových ze skupin Cimbal Classic a Javory. Jablko skutečně nepadlo daleko od stromu, ale zároveň se přiblížilo ke stromům jiným a zabarvilo se originálními barvami.  více

Městské divadlo Brno uvedlo na své Hudební scéně českou premiéru muzikálu Medicus španělských autorů Ivána Macíase a Félixe Amadora. Režisér Stanislav Moša před diváky postavil současné dílo, které v mnoha ohledech snese přívlastek velké. Nešetří se tady hudbou, počtem postav a výpravou. Bombastický výsledek naštěstí nepřekryl základní téma ambiciózního, hudebně i výtvarně velkolepého opusu, kterým je síla vědění i lásky.  více

První koncert z nové, komorně laděné linie souboru Ensemble Opera Diversa včera nabídl v kavárně PF Café domácí i zahraniční tvorbu. Dramaturgickým specifikem bylo využití nového smyčcového kvarteta Diversa Quartet, sestaveného z vedoucích nástrojových sekcí smyčcového orchestru ve složení: 1. housle – Barbara Tolarová, 2. housle – Jan Bělohlávek, viola – David Křivský, violoncello – Iva Wiesnerová. Projekt vzešel z nedostatku provádění i tvoření kvartetní tvorby v českém hudebním prostoru a proto je kladený důraz na uvádění především tuzemských skladatelů.  více

Brazilský písničkář s (nejen) japonskými kořeny Luiz Murá se na Moravě poprvé představil před pěti lety, kdy vystoupil na Folkových prázdninách v Náměšti se svou tehdejší mezinárodní kapelou Miramundo. Letos v létě přijel do Brna. Nikoli jako hudebník, ale jako pořadatel klubových koncertů v Barceloně, kde posledních několik let žije. Jako oficiální zahraniční delegát se zúčastnil dvoudenního Central European Jazz Showcase v divadle Husa na provázku. Během jeho pobytu v Brně jsme sympatickému světoběžníkovi, který je stále v první řadě hudebníkem, položili několik otázek. Už proto, že Luizův minulý pobyt na Moravě se odrazil na jeho nejnovějším sólovém albu.  více

V téměř tříhodinovém dvojkoncertu písničkářky Lucie Redlové a hudebního projektu Hrubá Hudba si ve čtvrtek brněnská Fléda dosyta užila lidových písniček. Obě části večera spojovala osobnost Jiřího Hradila v roli muzikantské, producentské, ale hlavně tvůrčí. Jak v tónech Hrubé hudby s Muzikou Petra Mičky, tak v Lucčině čistém folku byl celou dobu přítomen. Evidentní to mohlo být spíše v písních, ve kterých muzikanti hráli bez něj. Ve folkloru je to samozřejmé, u starších písniček Lucie Redlové bylo patrné, že zní jinak.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce