Hry o Marii duchovně opravdové, uměřené, prvotřídní

28. březen 2015, 10:57

Hry o Marii duchovně opravdové, uměřené, prvotřídní

V podobě, jak je připravil režisér Jiří Heřman před několika lety pro hlavní město, mohou být a jsou Hry o Marii Bohuslava Martinů zapomenuty. Nová brněnská inscenace, jakkoli na pražskou v něčem navazuje, je nová a domyšlenější, lepší, dosahuje ideálu. Páteční premiéru v Janáčkově divadle lze počítat mezi prvořadé události.

Jiří Heřman vám po celou dobu, kdy operu sledujete, s naprostou samozřejmostí, neokázale a určitě mimoděk dává najevo, že opravdu ví, o čem chce vyprávět a o čem vypráví, a že navíc velmi pozorně poslouchá hudbu. Stejné dokonalosti dosahuje ve svém podílu dirigent Jakub Klecker. Vystihuje s velkou fantazií, dynamičností i jistotou široké rozpětí stylů a výrazu, které Martinů do partitur čtyř samostatných částí rozličným způsobem vtělil; hudba sahá od prostého vyjadřování v duchu říkadel (podobně jako v baletu Špalíček, respektive o dvacet let později v kantátě Otvírání studánek) přes archaickou údernost středověkého lidového divadla (podobně jako v Legendě o svaté Dorotě) a přes jakoby folklorní poetičnost a baladičnost (třeba jako ve Svatebních košilích a v kantátě Kytice) až po moderní dramatickou fantazijnost, která tu může připomenout nejen svět časově blízké opery Julietta, ale možná dokonce i mnohem pozdějšího oratoria Gilgameš. Hry o Marii jsou hudebně mimořádně rozmanitým, kontrastním a bohatě rozkročeným, ale přesto komplexním dílem, dílem jednotného záměru a vyznění. Orchestr hrál výborně, a to nejen na straně až odzbrojující jednoduchosti a přímočarosti, ale i na opačném pólu – ve zvukově komplikovaných plochách, při všech gradacích, výbuších a zvratech. Opeře rozhodně pomohlo, že se dirigent nesnaží o falešnou neoklasickou zdrženlivost, ale že v zájmu syrovosti a základní strhující naléhavosti v širokém spektru popouští uzdu tempům i síle, kde je třeba.

Hry o Marii tvoří dvě dvojice divadelních tvarů – mysteriózního prologu a většího a epičtějšího příběhu. Barvitému miráklu o Mariken z Nimégue, která obcovala s ďáblem, ale nahlédla nakonec svůj hřích a byla spasena, předchází kratší a sošnější moralistní výjev o moudrých a pošetilých pannách, vycházející z biblického podobenství. Velké jednoaktovce Sestra Paskalina, snovému příběhu o jeptišce, která podlehla pokušení, ale jejíž několikaletou nepřítomnost v klášteře přesto osobně „přikryla“ Panna Maria, předchází pastorální scéna, lidová koleda Narození Páně. Jiří Heřman ani v jednom případě nesklouzl k laciné mystičnosti, k církevnictví či k obrazům naivní lidové zbožnosti. Jeho výklad postihuje duchovní opravdovost, nezastírá ryze křesťanské ukotvení námětu, tedy víru, zůstává však přesto na civilní úrovni moderního uměleckého nadhledu, uměřeného a příjemně abstraktního – umění majícího smysl samo o sobě, nesnažícího se za každou cenu o velké mimohudební poselství. I když se samozřejmě poselství o hříchu, pokání a odpuštění nakonec také vyjeví… Odpovídá to ostatně dost přesně tomu, co známe z různých vyjádření skladatele, kterého přitahovala možnost přiblížit se lidové hudbě a lidovému divadlu – kterého tedy víc lákala divadelnost užitých předloh, různorodá a velmi vyhraněná, než jejich religiozita.

S režií je v tomto případě velmi úzce, ještě mnohem výrazněji než v jiných operních inscenacích, provázána choreografie. Tvoří dobrou polovinu vizuální podoby projektu. Heřman se nesnaží o realistické zpodobnění příběhů, ale v autorem dané zkratkovitosti nechává mnohé dopovědět tanečníky. A vede tak i pěvce. Spolu s choreografem Janem Kodetem (a s autory scény a světelného designu Pavlem SvobodouDanielem Tesařem) dost přesně vyhmátl potřebnou a dostatečnou míru náznaku a množství prostředků potřebných k vytvoření velmi působivé atmosféry. Jeho rukopis s oblíbenými prvky tajemna, vznešenosti a mystiky se nezapře, ale krásně se zde pojí a prolíná se syrovostí lidového divadla. S velkou imaginací Heřman vytváří v obou „velkých“ operách dramatické davové scény, stejně jako se mu daří bez zbytečných přidávaných „akcí“ udržet v pohybu i statičtější obrazy v případě obou prologů. Dobře se mu proměňují scény jedna v druhou, zdařile odlišuje i propojuje čtyři části Her o Marii. Výrazně choreograficky je v souladu s již naznačenými prvky pojata i zvýrazněná úloha vypravěče, „vůdce hry“, procházejícího mlčky i slovně celým večerem; úloha, v níž jak hlasově, tak pohybově exceluje herec Daniel Bambas.

Pavla Vykopalová jako Paskalina, stejně jako Alžběta Poláčková v roli Mariken, dávají svým úlohám ochotně k dispozici vedle plného a dobře vedeného hlasu a vedle výborné deklamace i přesné, uvolněné a přesvědčivé herectví; dobře obsazeni byli při první premiéře i další sólisté v čele s vynikajícím Svatoplukem Semem jako Ďáblem. Hry o Marii potřebují mimořádně početné sbory, ať už pro dění na scéně, nebo pro hymnické výjevy využívající sboristů na balkonech. Projekt soustředil sbor Janáčkovy opery, Pěvecký sbor Masarykovy univerzityDětský sbor Brno. Jsou pro tuto inscenaci jednotlivě i všechny společně výborně připraveny a dirigentovi se proto i při komplikovanosti některých míst podařilo mít trvale kontrolu nad celým využitým prostorem divadla, velmi dobře udržet souhru a vybudovat krásné hudební architektury. Pražská inscenace předala brněnskému uvedení kulisy a kostýmy, ostatní prvky jsou nové. V metropoli se Hry o Marii dávaly v Národním divadle. Janáčkovo divadlo má pro toto neromantické, ale přesto monumentální dílo před historickou „zlatou kapličkou“ velkou výhodu – mnohem větší a vzdušnější prostor na jevišti i v auditoriu. Z orchestřiště se v Brně ozývá plný zvuk a sbory přidávají z balkonů velkou působivost. Hry o Marii jako dílo, a tím spíše v této konkrétní podobě, brněnské scéně sluší – a to zdaleka ne pouze proto, že měly v Brně přesně před osmdesáti lety premiéru.

Bohuslav Martinů: Hry o Marii, libreto Vítězslav Nezval, Henri Ghéon (český překlad Vilém Závada) a skladatel na motivy Julia Zeyera a lidové poezie. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Alexandra Grusková, choreografie: Jan Kodet, světelný design: Daniel Tesař, sbormistr: Josef Pančík. Vůdce hry: Daniel Bambas, Archanděl Gabriel: Jana Hrochová Wallingerová, Panna pošetilá: Lenka Čermáková, Obchodník s oleji: Igor Loškár, Obchodník s oleji: Jan Šťáva, Mariken: Alžběta Poláčková, Bůh: David Nykl, Matka Boží: Jana Hrochová Wallingerová, Ďábel: Svatopluk Sem, Piják: Jiří Klecker, Maškaron: Petr Levíček, Marie: Alžběta Poláčková, Kovář: Jan Šťáva, Kovářova dcera: Jana Hrochová Wallingerová, Šenkýř: Igor Loškár, Sestra Paskalina: Pavla Vykopalová, Sestra Marta: Jana Hrochová Wallingerová, Soprán: Alžběta Poláčková, Alt: Lenka Čermáková, Tenor: Petr Levíček, Bas: David Nykl. Sbor a orchestr Janáčkovy opery, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity, sbormistr Michal Vajda, Dětský sbor Brno, sbormistr Valerie Maťašová. 27. března 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat
  • kuderova

    31. březen 2015, 21:33
    Nic krasnejsiho jsem v zivote nevidela.Opravdu silny a hluboky zazitek!
  • Marek Stopař

    30. březen 2015, 22:35
    Bylo to skutečně úchvatné. Viděl jsem už leccos, ale tohle řadím k mým nejlepším divadelním zážitkům vůbec. Díky za to!
  • zerhauová

    28. březen 2015, 13:15
    Nic tak krásnýho jsem v divadle ješte nezažila

Ohromné sbory, ohromné kulisy, ohromné množství účinkujících, ale také hloubka a pokora. Hry o Marii se v Janáčkově divadle hrají pro zrak i sluch, ale také pro duši.  více

Vydavatelství Naxos se pustilo do projektu, který by měli uvítat všichni, kdo mají rádi Bohuslava Martinů: postupně mají vyjít všechny jeho písně. Dvě CD už jsou na světě, třetí je v plánu, jejich protagonisty jsou mezzosopranistka Jana Wallingerová a klavírista Giorgio Koukl.  více

Hudebně i scénicky zdařilé, byť poněkud nesrozumitelné. Tak by se daly charakterizovat dvě nové operní inscenace v Divadle na Orlí.  více




Po jedenácté se vrátilo slavné Labutí jezero do Brna a to na jeviště Janáčkova divadla při úterní obnovené premiéře tohoto nesmrtelného titulu. V den premiéry také uplynulo rovné století od okamžiku, kdy brněnské publikum tento baletní klenot Petra Iljiče Čajkovského shlédlo vůbec poprvé. O té doby je na repertoáru největšího moravského divadla jen s krátkými přestávkami téměř nepřetržitě. Do obnovené premiéry mu předcházelo deset jevištních a choreografických přepracování.  více

Hudební cyklus „Barbara Maria Willi uvádí…“ je patnáct let hodnotou brněnského kulturního života. Koncerty staré hudby pořádané energickou cembalistkou a varhanicí v jedné osobě se těší neutuchající přízni posluchačů a programová nabídka hudebních večerů je rok od roku pestřejší. Není tedy divu, že nová sezóna přišla s něčím zcela ojedinělým – včera zahájil cyklus již 16. ročník spojením středověké hudby, výtvarného umění a Alighieriho Božské komedie. Večer s názvem KCHUN: PURGATIO vznikl spoluprací pěveckého dua KCHUN sestávajícího z tenoristy Martina Prokeše a barytonisty Marka Šulce s akademickým malířem Atilou Vörösem a video jockeyem Rudolfem Živcem. Umělecký výtvor sui generis doplnil záznam recitace herce Jiřího Dvořáka.  více

V sále Blahoslavova domu (centru Českobratrské církve evangelické) zazněla včera podvečer duchovní díla pozdní renesance a raného baroka v podání komorního sboru Ensemble Versus a souboru historických nástrojů Castello in Aria. Obě tělesa řídil umělecký vedoucí sboru Vladimír Maňas. V programu večera figurovaly skladby léty prověřených i takřka neznámých, sporadicky uváděných autorů evropské hudby.  více

Městské divadlo Brno včera uvedlo evropskou premiéru muzikálu Poslední loď (The Last Ship), jehož autorem je světoznámý hudebník Sting. A bude to směs jeho výtečné muziky vycházející z britského folku, zdařile a upřímně vyprávěný příběh, a také silné herecké výkony, které by měly zaručit šťastnou plavbu inscenace směrem k divákům.  více

Webový portál Brno - město hudby letos slaví šesté narozeniny. Jako symbolický dárek našim čtenářům přinášíme první z pravidelných měsíčních příspěvků brněnského dramatika, spisovatele a scenáristy Milana Uhdeho. Který se s vámi bude dělit o své vzpomínky, úvahy i popis aktuálního dění na poli brněnské kultury. Jeho dnešním tématem je Festival Janáček Brno.  více

Koncert uspořádaný k výjimečné události se ve čtvrtek odehrál v ZUŠ PhDr. Zbyňka Mrkose v brněnských Židenicích. Akce nesla název Cimbálový kolaudační koncert. Co vlastně bylo kolaudováno? Z titulu večera bylo patrné, že hlavní hvězdou programu se stane cimbál. Tento velký instrument se sametovým zvukem nestál v centru pozornosti náhodou. Kolaudován byl totiž nový cimbálový přírůstek do hudebního inventáře jmenované základní umělecké školy. Výrobcem nástroje, který zde pořídili, byla brněnská firma Všianský. Samotný výrobce Pavel Všianský, který je také známým hudebníkem se osobně zúčastnil, aby k zúčastněným pronesl něco slov o konstrukci a stavbě tohoto instrumentu.  více

Dlouhých patnáct let po svém debutu Rock’s Groove vydala brněnská Kulturní úderka své druhé album. Z původní sestavy zůstali zpěvák a kytarista Štěpán Dokoupil a baskytarista Mojmir Sabolovič, které na novince doplňují další tři zajímaví hráči – je to jednak zdvojená rytmika Daniel Prýgl (bicí) a Nedim Zlatar (perkuse) a dále Omer Blentić, který hraje na Hammondovy varhany, elektrický klavír, syntezátor, ale také na perský drnkací nástroj saz. Moravsko-bosenská sestava na svém novém albu nabízí mimořádně barevnou hudbu, která nezapomíná na své bluesové kořeny.  více

Nejnovější inscenací opery Národního divadla Brno se stalo dílo Don Carlos skladatele Giuseppe Verdiho a básníka Friedricha Schillera. Titul, který režíroval ředitel jmenované instituce Martin Glaser, měl premiéru v sobotu 2. února 2019 v Janáčkově divadle. Scénu navrhl Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá. O světelný design se postaral Martin Špetlík. Představení řídil Jaroslav Kyzlink, který se Sborem a orchestrem Janáčkovy opery NdB představení také nastudoval. V hlavních rolích se představili Luciano Mastro jako Don Carlos, Federico Sacchi v roli krále Filipa II., Carlosova otce; Jiří Brückler ztvárnil přítele titulní postavy a králova důvěrníka markýze Rodriga z Posy. Linda Ballová vystoupila jako mladá královna a milostně poblouzněná Alžběta z Valois; postavy pomstychtivé princezny Eboli, která tajně miluje králova syna, se ujala Veronika Hajnová-Fialová. Hrůzu nahánějícího inkvizitora představil Ondrej Mráz. Dále vystoupili také Andrea Široká, Martina Mádlová, Zdeněk Nečas a David Szendiuch.  více

Brněnská zpěvačka a výtvarnice Dáša Ubrová zpívala s kapelou, vystupuje s bigbandem, má blízko k šansonu, jazzu i rocku. Album nazvané pouze jejím jménem je pro ni důležité nejen proto, že jde o sólový debut. Zpěvačka si poprvé napsala sama všechny texty. Autory hudby jsou ve většině případů její dvorní spolupracovníci a producenti alba, pianista Vojtěch Svatoš a kytarista Pavel Šmíd.  více

Přesně na den 89. výročí úmrtí české národní a pěvecké ikony Emy Destinnové sdružení ProART Company připravilo multižánrový projekt. V příhodném prostoru vily Tugendhat umělci rozehráli hudebně-taneční drama pod titulem Ema Destinn – Bouře a klid, které vzniklo za účasti umělců z Brna, Vídně a Cottbusu.  více

Milovníci artificiální hudby čera mohli v Besedním domě vůbec poprvé slyšet nového šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese také v roli klavírního sólisty. Pod Daviesovou taktovkou zazněla Symfonie D dur op. 23 vamberského rodáka Jana Václava Huga Voříška a premiéra orchestrální úpravy komorního díla Antonína Dvořáka Maličkosti op. 47 zhotovená samotným šéfdirigentem. Za klavír Davies usedl jako interpret Klavírního koncertu č. 24 c moll Wolfganga Amadea Mozarta. V sólových partech se šéfdirigent představí ještě při dvou nadcházejících recitálech, na kterých zazní například díla Stevea Reicha, Johna Adamse a Philipa Glasse.  více

Díla soudobých skladatelů spjatých s Brnem občas slýcháme při produkcích zdejších souborů, které tuto tvorbu prezentují. Málokdy se ale dostanou k širší hudební veřejnosti. Poměrně nenápadně se včera v konventu Milosrdných bratří uskutečnil recitál věnovaný právě dílům brněnských skladatelů. O to více pozornosti by měl vzbudit jejich interpret Milan Paľa. Ten se dle svých slov „rozhodl udělat něco pro moravskou hudbu“ a pořídit v průběhu následujících let několik CD mapujících literaturu pro housle či violu z tvorby skladatelů s Moravou spjatých. Projekt Cantus Moraviae má už nyní své první dvoj CD, které se při včerejším večeru dočkalo křtu.  více

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více

Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.  více

„Dát si občas porci romantiky neškodí. Navíc za takovouto romantiku se stydět nemusíte,“ psal jsem v recenzi bilančního alba Střípky příběhů, které si brněnská skupina F.T.Prim vydala v roce 2013 u příležitosti čtvrtstoletí od svého vzniku. O pět let později, tedy k třicátým narozeninám, si skupina v čele se zpívajícím autorem a kytaristou nadělali novinkovou desku Labyrint. Platí opět vše, co jsem napsal minule. Opět by se dala vyzdvihnout romantika i trampská témata, stejně jako pozvolný posun od akustické „tulácké“ hudby k popu. I to balancování na samé hraně kýče v některých momentech zůstává, stejně jako nezpochybnitelná hráčská zručnost členů kapely. Skoro by se zdálo, že Labyrint nic nového nepřináší. Ale není to tak. Stačí dobrovolně zabloudit a v labyrintu tónů a slov najdeme zajímavé momenty. Jen si skutečně musíme připustit, že romantika občas není na škodu.  více

Nejčtenější

Kritika

Po jedenácté se vrátilo slavné Labutí jezero do Brna a to na jeviště Janáčkova divadla při úterní obnovené premiéře tohoto nesmrtelného titulu. V den premiéry také uplynulo rovné století od okamžiku, kdy brněnské publikum tento baletní klenot Petra Iljiče Čajkovského shlédlo vůbec poprvé. O té doby je na repertoáru největšího moravského divadla jen s krátkými přestávkami téměř nepřetržitě. Do obnovené premiéry mu předcházelo deset jevištních a choreografických přepracování.  více