V podobě, jak je připravil režisér Jiří Heřman před několika lety pro hlavní město, mohou být a jsou Hry o Marii Bohuslava Martinů zapomenuty. Nová brněnská inscenace, jakkoli na pražskou v něčem navazuje, je nová a domyšlenější, lepší, dosahuje ideálu. Páteční premiéru v Janáčkově divadle lze počítat mezi prvořadé události.
Jiří Heřman vám po celou dobu, kdy operu sledujete, s naprostou samozřejmostí, neokázale a určitě mimoděk dává najevo, že opravdu ví, o čem chce vyprávět a o čem vypráví, a že navíc velmi pozorně poslouchá hudbu. Stejné dokonalosti dosahuje ve svém podílu dirigent Jakub Klecker. Vystihuje s velkou fantazií, dynamičností i jistotou široké rozpětí stylů a výrazu, které Martinů do partitur čtyř samostatných částí rozličným způsobem vtělil; hudba sahá od prostého vyjadřování v duchu říkadel (podobně jako v baletu Špalíček, respektive o dvacet let později v kantátě Otvírání studánek) přes archaickou údernost středověkého lidového divadla (podobně jako v Legendě o svaté Dorotě) a přes jakoby folklorní poetičnost a baladičnost (třeba jako ve Svatebních košilích a v kantátě Kytice) až po moderní dramatickou fantazijnost, která tu může připomenout nejen svět časově blízké opery Julietta, ale možná dokonce i mnohem pozdějšího oratoria Gilgameš. Hry o Marii jsou hudebně mimořádně rozmanitým, kontrastním a bohatě rozkročeným, ale přesto komplexním dílem, dílem jednotného záměru a vyznění. Orchestr hrál výborně, a to nejen na straně až odzbrojující jednoduchosti a přímočarosti, ale i na opačném pólu – ve zvukově komplikovaných plochách, při všech gradacích, výbuších a zvratech. Opeře rozhodně pomohlo, že se dirigent nesnaží o falešnou neoklasickou zdrženlivost, ale že v zájmu syrovosti a základní strhující naléhavosti v širokém spektru popouští uzdu tempům i síle, kde je třeba.
Hry o Marii tvoří dvě dvojice divadelních tvarů – mysteriózního prologu a většího a epičtějšího příběhu. Barvitému miráklu o Mariken z Nimégue, která obcovala s ďáblem, ale nahlédla nakonec svůj hřích a byla spasena, předchází kratší a sošnější moralistní výjev o moudrých a pošetilých pannách, vycházející z biblického podobenství. Velké jednoaktovce Sestra Paskalina, snovému příběhu o jeptišce, která podlehla pokušení, ale jejíž několikaletou nepřítomnost v klášteře přesto osobně „přikryla“ Panna Maria, předchází pastorální scéna, lidová koleda Narození Páně. Jiří Heřman ani v jednom případě nesklouzl k laciné mystičnosti, k církevnictví či k obrazům naivní lidové zbožnosti. Jeho výklad postihuje duchovní opravdovost, nezastírá ryze křesťanské ukotvení námětu, tedy víru, zůstává však přesto na civilní úrovni moderního uměleckého nadhledu, uměřeného a příjemně abstraktního – umění majícího smysl samo o sobě, nesnažícího se za každou cenu o velké mimohudební poselství. I když se samozřejmě poselství o hříchu, pokání a odpuštění nakonec také vyjeví… Odpovídá to ostatně dost přesně tomu, co známe z různých vyjádření skladatele, kterého přitahovala možnost přiblížit se lidové hudbě a lidovému divadlu – kterého tedy víc lákala divadelnost užitých předloh, různorodá a velmi vyhraněná, než jejich religiozita.
S režií je v tomto případě velmi úzce, ještě mnohem výrazněji než v jiných operních inscenacích, provázána choreografie. Tvoří dobrou polovinu vizuální podoby projektu. Heřman se nesnaží o realistické zpodobnění příběhů, ale v autorem dané zkratkovitosti nechává mnohé dopovědět tanečníky. A vede tak i pěvce. Spolu s choreografem Janem Kodetem (a s autory scény a světelného designu Pavlem Svobodou a Danielem Tesařem) dost přesně vyhmátl potřebnou a dostatečnou míru náznaku a množství prostředků potřebných k vytvoření velmi působivé atmosféry. Jeho rukopis s oblíbenými prvky tajemna, vznešenosti a mystiky se nezapře, ale krásně se zde pojí a prolíná se syrovostí lidového divadla. S velkou imaginací Heřman vytváří v obou „velkých“ operách dramatické davové scény, stejně jako se mu daří bez zbytečných přidávaných „akcí“ udržet v pohybu i statičtější obrazy v případě obou prologů. Dobře se mu proměňují scény jedna v druhou, zdařile odlišuje i propojuje čtyři části Her o Marii. Výrazně choreograficky je v souladu s již naznačenými prvky pojata i zvýrazněná úloha vypravěče, „vůdce hry“, procházejícího mlčky i slovně celým večerem; úloha, v níž jak hlasově, tak pohybově exceluje herec Daniel Bambas.
Pavla Vykopalová jako Paskalina, stejně jako Alžběta Poláčková v roli Mariken, dávají svým úlohám ochotně k dispozici vedle plného a dobře vedeného hlasu a vedle výborné deklamace i přesné, uvolněné a přesvědčivé herectví; dobře obsazeni byli při první premiéře i další sólisté v čele s vynikajícím Svatoplukem Semem jako Ďáblem. Hry o Marii potřebují mimořádně početné sbory, ať už pro dění na scéně, nebo pro hymnické výjevy využívající sboristů na balkonech. Projekt soustředil sbor Janáčkovy opery, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity a Dětský sbor Brno. Jsou pro tuto inscenaci jednotlivě i všechny společně výborně připraveny a dirigentovi se proto i při komplikovanosti některých míst podařilo mít trvale kontrolu nad celým využitým prostorem divadla, velmi dobře udržet souhru a vybudovat krásné hudební architektury. Pražská inscenace předala brněnskému uvedení kulisy a kostýmy, ostatní prvky jsou nové. V metropoli se Hry o Marii dávaly v Národním divadle. Janáčkovo divadlo má pro toto neromantické, ale přesto monumentální dílo před historickou „zlatou kapličkou“ velkou výhodu – mnohem větší a vzdušnější prostor na jevišti i v auditoriu. Z orchestřiště se v Brně ozývá plný zvuk a sbory přidávají z balkonů velkou působivost. Hry o Marii jako dílo, a tím spíše v této konkrétní podobě, brněnské scéně sluší – a to zdaleka ne pouze proto, že měly v Brně přesně před osmdesáti lety premiéru.
Bohuslav Martinů: Hry o Marii, libreto Vítězslav Nezval, Henri Ghéon (český překlad Vilém Závada) a skladatel na motivy Julia Zeyera a lidové poezie. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Alexandra Grusková, choreografie: Jan Kodet, světelný design: Daniel Tesař, sbormistr: Josef Pančík. Vůdce hry: Daniel Bambas, Archanděl Gabriel: Jana Hrochová Wallingerová, Panna pošetilá: Lenka Čermáková, Obchodník s oleji: Igor Loškár, Obchodník s oleji: Jan Šťáva, Mariken: Alžběta Poláčková, Bůh: David Nykl, Matka Boží: Jana Hrochová Wallingerová, Ďábel: Svatopluk Sem, Piják: Jiří Klecker, Maškaron: Petr Levíček, Marie: Alžběta Poláčková, Kovář: Jan Šťáva, Kovářova dcera: Jana Hrochová Wallingerová, Šenkýř: Igor Loškár, Sestra Paskalina: Pavla Vykopalová, Sestra Marta: Jana Hrochová Wallingerová, Soprán: Alžběta Poláčková, Alt: Lenka Čermáková, Tenor: Petr Levíček, Bas: David Nykl. Sbor a orchestr Janáčkovy opery, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity, sbormistr Michal Vajda, Dětský sbor Brno, sbormistr Valerie Maťašová. 27. března 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.
kuderova
31. březen 2015, 21:33Marek Stopař
30. březen 2015, 22:35zerhauová
28. březen 2015, 13:15