Defilé evropských i světových saxofonistů, které nabídl letošní ročník festivalu Jazzfest Brno, stylově uzavřeli virtuózní technici a invenční autoři propojující různá odvětví jazzu – uznávaný rakouský sideman i sólista Harald Harry Sokal se svým triem Groove a newyorská legenda Chris Potter, který v čele svého Quartetu na pódium Sono Centra uvedl svůj nejnovější projekt – album The Dreamer Is a Dream.
Dominantním nástrojem šestnáctého ročníku JazzFestu se jaksi mimochodem stal saxofon – v prvním měsíci festivalu se na pódiu totiž vystřídalo hned šest jazzových formací s bandleaderem saxofonistou a dalších několik skvělých saxofonistů na pozicích sidemanů. Symbolický „výkop“ obstaral hned na úvod série koncertů Joe Lovano, americká swingová a bebopová legenda, se svým Classic Quartetem a repertoárem postaveným na poctě dlouholetému spoluhráči, pianistovi Hanku Jonesovi. Zazněly balady i Lovanovy autorské skladby z posledního alba Classic! Live at Newport. Do Brna se vracel evidentně rád, vzpomněl na svůj dřívější koncert s Johnem Scofieldem. Další trojici saxofonistů (oproti Lovanovi o dvě až tři muzikantské generace mladší) je společný jistý společenský i žánrový kosmopolitismus: český rodák Luboš Soukup i původem norský saxofonista Marius Neset se usadili v dánské metropoli Kodani, na severu Evropy se etabloval i Michal Wróblewski. Svou hráčskou i autorskou originalitou se relativně brzy prosadili mezi špičkové evropské sólové hráče a zaujali svými hudebními projekty postavenými na výborných mezinárodních sestavách mladých jazzmanů. Luboše Soukupa si jazzová veřejnost dodnes spojuje s česko-polským projektem Inner Spaces i s působením v Concept Art Orchestra. Svůj současný Luboš Soukup Quartet si postavil v roce 2010 brzy po nástupu na studia na kodaňské hudební akademii a k sehranému bandu si pro brněnské vystoupení plánované jako živou nahrávku pro Animal Music přizval v Brně dobře známého beninského kytaristu a zpěváka Lionela Louekeho. Soukupův vrstevník Neset, saxofonový virtuóz právem považovaný za nejvýraznější talent své generace a důstojného nástupce Jana Garbareka, zaujal už svým debutem Golden Xplosion v roce 2011. S nynějším Marius Neset Quartetem vydali předloni respektované album Pinball, na němž z větší části postavili svůj koncert v Sono Centru. Nejpočetnější mezinárodní projekt představil v Huse na provázku kladenský rodák, absolvent brněnské JAMU Michal Wróblewski. Na JazzFestu debutoval před nedávnem se svou další sestavou E Converso. Dnešní osmičlenný MW Ensemble, v němž převažují mladí norští jazzmani, odráží narůstající interpretační i autorský potenciál Michala Wróblewského oscilující od americké jazzové avantgardy přes soudobou artificiální hudbu ke crossoverům inspirovaným nejrůznějšími hudebními žánry. K výčtu frontmanů a dominantních autorských osobností, které se představily na letošních jazzfestových pódiích, je zapotřebí připočíst jedinečného sólistu i sidemana Poogie Bell Bandu Mikea Stephensona, saxofonového multiinstrumentalistu Marcela Bártu (Vertigo, CAO) i další tři hráče tvořící saxofonovou sekci Concept Art Orchestra (kromě Luboše Soukupa a Marcela Bárty jsou to David Fárek, Petr Kalfus a Robert Mitrega).
Samostatnou přehlídku špičkových jazzových saxofonistů „Spojených států severoamerických i jiných zemí“ (tady si dovoluji parafrázovat chodící jazzovou encyklopedii Jana Daleckého) v rámci JazzFestu tento týden uzavřel dvojkoncert muzikantů starší střední, respektive střední generace: rakouského sopránsaxofonisty, ceněného sidemana i invenčního sólisty a improvizátora Haralda Harry Sokala a chicagského rodáka, asi nejrespektovanějšího saxofonového mága newyorské scény Chrise Pottera. Osvědčený rakouský spoluhráč mj. Arta Farmera, Davea Hollanda, Carly Bley či Joea Zawinula založil svůj první vlastní projekt Timeless už v roce 1977. V témže roce se stal jedním ze zakládajících členů Vienna Art Orchestra a po boku kapelníka Mathiase Rüegga vytrval až do jeho rozpuštění v roce 2010. Harry Sokal Groove je jeho současným projektem - trio spojující saxofonového inovátora s ambiciózním hráčem na Hammond B3 varhany Raphaelem Wressnigem (v pokoncertním prodeji nabízel hned sedm svých sólových alb) a talentovaným bubeníkem Alexem Deutschem, dynamickým, výborně sehraným i disponovaným rytmickým tandemem. Wressnig si v průběhu koncertu založeném na Sokalových autorských skladbách ze starších alb i z nedávné první společné nahrávky Harry Sokal Groove Where Sparks Start To Fly vydobyl několik invenčních sól, zatímco bubeník setrvával v pozici empatického sidemana. O frontmanovi tříčlenné sestavy na pódiu však nebylo pochyb. S přáním Bon Voyage se protagonista ponořil do svého světa saxofonových ostinát postupně rozvíjených četnými motivy. Jednotlivými čísly z jiskrného alba ( Rocket, Less We Can, Soul Eyes, Saxman, Zephyr) se koncert rozprostřel do příjemné hodinové exhibice. Asi nejzajímavějším číslem koncertu byla vtipná jazzová improvizace na známou alpskou lidovou jódlovačku Erzherzog Johann Jodler.
S napětím očekávaný vrchol festivalové saxofonové přehlídky, koncert Chrise Pottera a jeho kvartetu, měl prolog už v úterý po Velikonocích v Sono Centru v podobě muzikantského workshopu kompletní kapely. Asi 25 účastníků, většinou studentů jazzové katedry JAMU, si odneslo skvělý zážitek, který ještě vygradoval během koncertu a nečekaným epilogem po jeho skončení. Potter vrchovatě naplnil pověst všestranného invenčního saxofonisty, který není limitován technikou hry ani hudebními styly, a je schopný fúzovat poprock se všemi nuancemi historického i soudobého jazzu včetně etnických kořenů bez jakýchkoliv zvyklostí a omezení. Kdo si jej pamatoval jako sidemana v Unity Bandu Pata Methenyho na JazzFestu v roce 2012 nebo z nahrávek s Redem Rodneyem, Stevem Swallowem, Davem Douglasem, Davem Hollandem nebo Paulem Motianem, vychutnal si přerod zralé autorské osobnosti s vlastním názorem, intuicí a stále osobitějším a dobře rozpoznatelným herním stylem do frontmana užívajícího si podporu skvěle disponovaných spoluhráčů. Mám na mysli kanadsko-kubánského pianistu Davida Virellese oscilujícího od role souladného sidemana k pozici uvolněného sólisty s kaskádou nápadů (např. Ilimba) a výborně provázaného tandemu Joe Martin-Nasheet Waits za kontrabasem a bicími. Většina skladeb koncertního setu stavěla na osvědčeném schématu „základní saxofonový ostinátní motiv-unisono přehrávka s pianem, eventuálně s basou-improvizace“. S výjimkou přídavku (Eagle) nabídl Chris Potter Quartet koncertní provedení zcela čerstvého novinkového alba The Dreamer Is the Dream – jak Potter potěšeně konstatoval z pódia, byli brněnští posluchači první na světě, kteří měli možnost si album nejen poslechnout, ale též po koncertě prohlédnout a zakoupit. Sami hudebníci jej viděli ten den poprvé. Oproti aktuální koncertní sestavě na albu hraje na bicí Marcus Gilmore, Waits na pódiu byl ovšem zcela rovnocennou náhradou. Jednotlivé skladby alba (Heart In Hand, Ilimba, titulní The Dreamer Is the Dream se sólem na basklarinet, Yasodhara, Sonic Anomaly) místy propojovaly nasamplované hudební plochy s perkusemi, které postupně naživo dotvářely piano a kontrabas. Během produkce i po ní sklidili Chris Potter i jeho spoluhráči zasloužené ovace auditoria. Svoji návštěvu Brna celý kvartet završil po skončení oficiálního koncertu i aktivní účastí na jam sessionu v MusicLab na Hudební fakultě JAMU. Jak si pochvalovali organizátoři i návštěvníci JazzFestu: víc takových večerů.
Max
26. duben 2017, 17:58