Trojici koncertů se stejným pořadem, kterou provedl soubor Czech Virtuosi v prvních zářijových dnech v chrámech na Vranově, v Brně na Grohově ulici a v Doubravníku, lze považovat stejně dobře za doznívání krásné dovolené (návštěva kostela citlivě zasazeného do krásné krajiny je sama o sobě jedním z nejušlechtilejších turistických zážitků), jako za vykročení do nové koncertní sezony. Připomeňme si, že brněnský soubor s těžko skloňovatelným angloitalským jménem vyplňuje od svého založení v roce 1998 místo mezi velkými tělesy a komorními soubory nejen v brněnském koncertním životě - třetinu svých dosavadních koncertů totiž provedl v zahraničí. A činí tak na úrovni: jeho členy jsou špičkoví hráči z filharmonie a z operního orchestru, jež od svého pultu vede koncertní mistr Pavel Wallinger.
Vyvrcholením třídílné akce byl zřejmě nedělní koncert (4. září) v doubravnickém chrámu Povýšení svatého Kříže. Jeho jedinečně architektonicky rytmizovaný a přitom vzácně ucelený interiér, organicky spojující převládající prvky pozdní gotiky s renesančními a vrcholně barokními, se ukázal ideálním prostředím pro šestidílný, rovnou hodinu trvající pořad z tvorby skladatelů osmnáctého století, z nichž každý si hledá cestu z barokního základu k novému slohu po svém. Barokní základ v pořadu představoval Bachův proslulý Air, provedený - jak se sluší - s continuem; od běžné (i od poučené) interpretace se lišil hlavně citlivým frázováním svého zdánlivě jednodechého dvouhlasu, přesvědčivě vyvedeným k výrazovému vrcholu pět taktů před koncem. Naopak - nejblíž k mozartovskému klasicismu se ovšem ukázal úvodní Kvintet A dur Josefa Myslivečka; jistou nevýhodou jeho orchestrálního pojetí byla skutečnost, že každý z obou violových hlasů hrál jen jeden hráč. Pokud si však posluchač zvykl v dlouhé akustice chrámového prostoru vnímat orchestrální zvuk jako celek, nemuselo mu to vadit. Málo známá třívětá Symfonie C dur v galantním slohu Františka Bendy působila i na zkušeného posluchače jako příjemný objev. Vrcholným zážitkem se však stala skladba Františka Xavera Richtra Adagio a fuga g moll: skladatel, který se za svého působení v proslulé mannheimské kapele stal průkopníkem nového slohu, zde dokazuje, jak hluboko v něm tkvěla představa barokního kontrapunktu jako nositele mohutného výrazu. A právě na něj se soustředil orchestr, který - vzhledem k častému zařazování této skladby do svých pořadů - už její technická úskalí ani nevnímá.
Atraktivním obohacením koncertu byla účast čtyř dechových sólistů v závěrečném Koncertu B dur pro dvě zobcové flétny, dva hoboje, smyčce a basso continuo Georga Philippa Telemanna. Sólisté (Martina Komínková, Anna Todorová, Rastislav Kozoň a Martina Vávrová, první z nich přednesla jako druhé číslo pořadu ještě také Ciacconu Gottfrieda Fingera s continuem) vnesli do chrámu po doznění velkolepé Richtrovy skladby nový život a poskytli vděčnému publiku příležitost k ovacím. Doubravnický kostel, který vděčí za svou nádheru nejen dlouholeté péči mocných Pernštejnů, ale v poslední době hlavně lidem, kteří ho mají rádi, si zaslouží být nejen jednou ze zastávek na turistických zájezdech, ale duchovním a kulturním střediskem odpovídajícím jeho historickému významu i dnešní jedinečné podobě.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..