Hlavním dramaturgickým záměrem letošního Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2018 je uvedení kompletního hudebně-dramatického autorova díla. Po divácky úspěšné Káti Kabanové a precizním provedení Věci Makropulos včera přišel na řadu polský soubor Teatr Wielki z Poznani s uvedením Její pastorkyně tedy díla, které dvanáct let po své Brněnské premiéře v roce 1904 otevřelo Leoši Janáčkovi dveře na mezinárodní hudební scénu.
Realistické drama z prostředí moravské vesnice Gabriely Preissové Její pastorkyňa (ve světě uváděné pod titulem Jenůfa) je prvním neveršovaným textem, který v české opeře došel zhudebnění. V tragickém příběhu, který je ostrou a nesmlouvavou kritikou společenských poměrů a konvencí, zachází Leoš Janáček přes škrty v libretu s city postav obezřetně a zanechává je celistvé a vlastní interpretací nedotčené. A právě obdobně citlivé bylo i uchopení Její pastorkyně režisérem a autorem scény Alvisem Hermanisem. V působivém ornamentálním prostoru secesních kulis ztvárnily hlavní role Ilona Krzywicka jako Jenůfa, Eliška Weissová jako Kostelnička a Olga Maroszek, stařenka. V mužských rolích se představili tenoři Titusz Tóbisz jako Laca a Piotr Friebe v roli Števy. Orchestr řídil dirigent a umělecký šéf opery Velkého divadla Stanisława Moniuszka v Poznani Gabriel Chmura.
Již od prvních tónů předehry bylo publikum konfrontováno s jevištní řečí tak neobvyklou a plnou kontrastů, že mnoha divákům mohlo výtvarné řešení scény zůstat hádankou až do konce. Záplava ornamentů a vizuálních vjemů totiž neslibovala jednoduchou interpretaci. Jen co na jevišti neustále přítomná skupina tanečnic v bílých krojích svými pohyby začala vyprávět příběh, bylo jasné že se i choreografie uchýlila k ornamentálnosti a jisté neartikulovanosti, stejně jako výjimečně povedené a oku lahodící kostýmy. Bohatým zdobením byly navýsost folklórní a přesto místně nezařaditelné. Obrazy Alfonse Muchy či Joži Úprky promítané na scénu však nesdělovaly mnoho podstatného. Nevtíravě zaměstnávala pozornost očí, zatímco většinu vnímání na sebe už plně stáhly repliky postav.
Pěvecké role překvapily statičností, také rekvizity byly omezeny na naprosté minimum. Svá slova však interpreti doprovázeli výraznou, až schematickou gestikulací i afektem hlasu, který dokazoval stoprocentní porozumění textu a nenechal zapadnout jediné vnitřní hnutí.
Rozdělení prostoru 1. a 3. dějství na tři úrovně pro sólisty, tanec a sbor bylo bezezbytku funkční ve všech dramatických situacích a organicky podtrhovalo jejich proměny. Dějství druhé se jako svébytné, komorní a dějově kontrastní samo nabízí pro zcela rozdílné řešení. Klíčové dění dramatu bylo v této inscenaci přeneseno do konkrétních realistických kulis dvacátého století. Škrobení krojů pomíjí a přišlo razantní zcivilnění. Nechyběly ani odvážné rekvizity jako barevná světélka na svatém obraze nebo funkční domácí spotřebiče. I pěvecký projev interpretů se pod vlivem vypjatých situací přiblížil prosté řeči a místy na kultivovaný tón zcela rezignoval, především v působivém závěru jednání v podání Elišky Weiss jako Kostelnička.
Výkony všech hlavních představitelů se pohybovaly na vyvážené, stejně špičkové úrovni. Ilona Krzywicka v roli Jenůfy se vyhnula glissandům v náročných intervalových skocích a skvěle obstála i v nasazování ve zvláště vysokých polohách. Ve své roli zdomácnělá Eliška Weissová jí byla rovnocenným partnerem s příhodně příbuznou barvou hlasu. Piotr Friebe v roli marnotratného Števy výtečně projevil záměrnou a na libretu postavenou neurvalost výrazu, hereckého i pěveckého. Jeho protějšek, autoritativní Titusz Tóbisz, jako by uvažoval v intencích celého nastudování a veškerou průraznost a sílu hlasu vyhradil na několik dějově nejzásadnějších zvolání. Sbory potěšily hutným zvukem, ačkoli ženský sbor třetího dějství, ač vizuálně statický, projevil více energie a vyzněl snad o něco lépe.
Úhrnem byla poznaňská Její pastorkyňa inscenací vyzařující úctu k dílu a záměrům tvůrců. Režie se obdivuhodným způsobem vzdala vlastního výkladu ve prospěch sdělení obsaženého v libretu i hudbě. Díky nadprůměrné úrovni všech složek incenace mohlo brněnské publikum spatřit klíčové dílo české hudby v podobě zároveň nové, odvážně plné i pokorně průzračné.
Dirigent: Gabriel Chmura
Režie: Alvis Hermanis
Scéna: Alvis Hermanis
Kostýmy: Anna Watkins
Choreografie: Alla Sigalova
Světelný design: Gleb Filshtinsky
Projekce: Ineta Sipunova
Sbormistr: Mariusz Otto
Obsazení:
Jenůfa: Ilona Krzywicka – soprán
Laca Klemeň: Titusz Tóbisz – tenor
Števa Buryja: Piotr Friebe – tenor
Kostelnička Buryjovka: Eliška Weissová – soprán
Stařenka Buryjovka: Olga Maroszek – mezzosoprán
Stárek: Rafał Korpik – bas
Zatím nebyl přidán žádný komentář..