Květy: Komik do půl osmé

Květy: Komik do půl osmé

„Květy jsou dnes hodně rocková a kytarová skupina. Chtěl jsem něco jiného,“ vysvětloval Martin Kyšperský, proč se rozhodl své loňské sólové album Vlakem pojmout ve stylu elektronické hudby. Když jsem nyní poslouchal nové Květy – album se zvláštně poetickým názvem Komik do půl osmé –, okamžitě jsem nabyl dojmu, že Martinova zkušenost s povedenou sólovou deskou skupinu zpětně ovlivnila. Nikdy předtím nebyly na albu Květů elektronické zvuky tak dominantní jako v případě „Komika“. A nemyslím, že by šlo pouze o zásluhy nového člena skupiny, klávesisty Ondřeje Kyase. Vždyť i Kyšperský má na obalu alba uvedeny kromě kytar syntezátory, elektronické smyčky a klávesy a Aleš Pilgr vedle akustických bicích, vibrafonu nebo tympánů hraje i na elektronické pady.

O tom, že Kyšperského tvorba tvoří jedno kontinuum, ať píše pro kapelu, nebo své sólové projekty, svědčí i některé další detaily nového alba. Opět tu máme tajemnou zkratku (WNS), následníka ČKNO z alba Květů Miláček slunce nebo DWYL ze sólové desky Vlakem (a na přechozí sólovce Svetr byla píseň BMX ABC). A píseň Dům zrcadel Scarabeus na novém albu jako by úsporností textu a častým opakováním jednotlivých veršů na slovní minimalismus sólové desky Vlakem přímo navazovala (možná ne náhodou začíná slovy: „Slyšíš, slyšíš? V dálce hučí vlak“). Text písně Komplikovaná růže mi pro změnu svou formou připomíná automatický surrealismus básnické sbírky Marťanské lodě, kterou Kyšperský napsal napůl se svou přítelkyní Alenou Černou.

Tyto paralely a podobnosti však v žádném případě neznamenají, že by Květy, a především Kyšperský jako autor, rezignovali na silné písňové příběhy, v nichž se zračí přesné a originální pozorování světa kolem sebe a prolínání reálných a nadreálných obrazů. V úvodní písni je pro mne například titulní postava Kouzelníka z refrénu méně důležitá než interakce autora písně s osmnáctiletými kluky a stejně starými holkami z první a druhé sloky („Není žádnej rozdíl mezi nimi a mou neteří“). Ostatně tato další silná píseň Květů o stárnutí („protože mám šedivý vlasy“) naprosto přirozeně pokračuje skladbou snad ještě silnější, Odpočinout, v níž se podařilo – v tvorbě Květů nikoli poprvé – šťastně propojit výraznou melodii, sugestivní interpretaci a silný text. V něm zaujme nejen lehce sociální téma („Panelák a pokoje kout, kde z kapsy kalhot čouhá výplata“), ale opět také paralely s další Kyšperského tvorbou (panelák a tráva v parku jako vzdálené ohlasy písně Pole, tráva a činžáky a kočka jako Martinovo erbovní zvíře – viz třeba píseň Kočičí dům). A také s tvorbou jeho spoluhráče Aleše Pilgra (má slovo „umakart“ v písni něco společného s deskou Umakartové Alešovy skupiny Biorchestr?).

Odpočinout je ovšem vedle smutku a bezčasí také naplno slyšet sestava s výraznými klávesami, jakkoli jde o pouhý náznak toho, čím nás skupina překvapí v některých dalších písních. Dusavý rytmus písně Holka bude pro nepřipraveného posluchače podobných překvapením, jako když Traband experimentoval s elektronickým doprovodem a rytmem v písni Takovej pán, která na albu Neslýchané! následovala po hudebně konvenčnější folkrockové Princezně Ladě. U Květů je však přechod pozvolnější, protože předchozí píseň WNS kombinuje výrazné bicí s klávesami. I zde však Květy nabízejí mnohem víc než jen hudební dobrodružství. Píseň o pěkných holkách, zvláštních a dlouhých bodlinách ježka a brněnském muzikantovi Tomovi Vtípilovi tvoří totiž zajímavý kontrast ke zmínce o „nějaké staré herečce“, která v následující skladbě Ptáček „vzpomíná na to, jak chodila za války z továrny lesem“. Válka se jako téma znovu objeví v písni Socha: „Všechny díry po kulkách z války už dávno zamazali vápnem“ a „Opuštěný holky z předměstí vychovávají svoje vnuky“. Příběh sochy z parku, která má „dnes večer“ pohřeb a kterou možná roztlučou na prášek trpaslíci v lesích (vedle televizního seriálu Trpaslík jsem si hned vzpomněl i na Kyšperského sólovou miniaturu Umírá trpaslíků král), Květy obalily opět do dusavého elektronického doprovodu. Ten v jeden moment použitými barvami evokuje disco styl 80. let (ano, vybavil se mi Svět pod hlavou), zatímco nervní rytmus ve stylu někdejšího hitu Pasáček ovcí a Kyšperského hlas jsou naprosto typické Květy.

S dalšími poslechy celého alba si stále víc uvědomuji, že se Květům podařilo současně: 1. navázat na to nejlepší ze své předchozí tvorby (silné příběhy a obrazy, práce s rytmem, na povrch probublávající silné melodie); 2. přijít s novými hudebními prvky (klávesový doprovod, výrazná syntetická basa například v písni Indián); 3. vzít v potaz i vedlejší či sólové projekty svého kapelníka. Nevím, jak to ta kapela dělá. A ani netuším, odkud se berou slovní spojení, jako je oslovení „Ty číšníku, lovče velryb, ty sněhuláku v ohni“. Ale stále mě to baví a vůbec mi nevadí, že mi nová deska nepotvrdila Martinova slova o „hodně rockové a kytarové skupině“. Moc se těším se na další dobrodružství.

Květy: Komik do půl osmé, vydavatel: Indies Scope 2017. 12 skladeb. Celkový čas 40:18.

Květy/ foto Alena Černá

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Pokud patříte mezi příznivce a posluchače tzv. staré hudby, o hudebním tělese Czech Ensemble Baroque a jeho uměleckém vedoucím Romanu Válkovi jste již bezpochyby slyšeli. Ansámbl se věnuje historicky poučené interpretaci děl starších slohových období, převážně baroka a klasicismu. Hlavní devizou orchestru je pak uvádění velkých hudebně-dramatických útvarů. Mezi nedávné počiny patří například uměle vytvořené oratorium Příběh o Kristu sestavené z tematicky spojitých děl skladatele Heinricha Schütze. Velkou pozornost věnuje ansámbl také dílu Františka Xavera Richtera, jehož Requiem, Te Deum a pašijové oratorium Deposizione dalla croce di Gesu Cristo patří k zatím posledním nahrávkám orchestru.  více

Jednou za čas na koncertních programech objeví i skladby, které posluchači ještě nemohli ocenit. Ve většině případů tyto premiéry slouží především k okořenění jinak standardního repertoáru večera. Ať už se jedná o zbrusu nové hudební dílo nebo o novodobou premiéru, které předcházelo dlouhé badatelské úsilí v archivu, vše je povětšinou nasazeno po boku letitých klasik. Zazní-li tak například rekonstruovaná symfonie neznámého skladatele období klasicismu, je téměř jisté, že si k ní poslechneme určitě i Mozarta, Beethovena nebo Haydna. Program koncertu brněnského orchestru Ensemble Opera Diversa s houslovým virtuózem Milanem Paľou, kterým těleso zahájilo svůj koncertní cyklus Slovensko v Brně, však sestával pouze z premiér soudobé hudby.  více

Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.  více

Hudbymilovní obyvatelé Brna si rádi připomínají návštěvu Wolfganga Amadea Mozarta ve města na přelomu let 1767-1768. Tématem třetího abonentního koncertu brněnských filharmoniků z cyklu Filharmonie doma I se však stala skladatelova návštěva Prahy. A nebylo tomu bezdůvodně. V profesionální dráze nejvýraznějšího představitele vídeňského klasicismu zaujímá Praha nezpochybnitelné místo. V souladu se zvoleným tématem pak dramaturgové vybrali důležité mezníky v autorově tvorbě, které právě s Prahou a Pražany souvisí. Orchestr Filharmonie Brno vedl Alexander Liebreich a na klavír hrál Saleem Ashkar.  více

Ve čtvrtek 8. února se v prostorách kavárny Era v Černých Polích konalo čtvrté a prozatím poslední pokračování cyklu Folklor a city, ojedinělého spojení osvětové aktivity a folklorní zábavy. Téma úvodní přednášky etnologa Martina Sítka bylo případně aktuální: masopustní tradice v České republice.  více

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. Podobně i 3fo3 (čti „tři fotři“) jsou také čtyři. K zakládajícím členům skupiny Bombarďák Michalu Daleckému, Jiřímu Jelínkovi a Filipu Nebřenskému se jako d’Artagnan přidal Matěj Pospíšil. Jinak však zůstává vše při starém. Bombarďák – respektive textař Jiří Jelínek – promlouvá k dětem dynamickým jazykem plným módních i moderních výrazů. Na ploše velmi krátkých písní (průměrná stopáž pod dvě minuty) dokáže rozehrát vtipné příběhy plné slovních hříček i situačního humoru. Jedna píseň navazuje na druhou většinou v rychlém tempu, vedle zpěvu se zde poměrně často i mluví, stírá se zde tedy hranice mezi písní a divadelním skečem, ale vše dokonale zapadá do sebe.  více

V brněnském Konventu Milosrdných bratří proběhl v pátek 2. února úvodní koncert letošního festivalu iberoamerické kultury Ibérica. Flamencový zpěv vokalistky Rocio Márquez se v něm potkal s virtuózním pojetím hráče na violu da gamba Fahmi Alqhai.  více

Město Brno je ideálním podhoubím pro mnoho soudobých hudebních projektů. Festival Expozice nové hudby, Moravský podzim nebo i řadové koncerty větších či menších hudebních těles mají nezřídka jedno společné – programovou snahu o uvádění nových a dosud neslyšených děl. V brněnském kulturním kvasu však zaujímá v tomto směru nepopiratelnou vedoucí pozici Brno Contemporary Orchestra pod uměleckým vedením Pavla Šnajdra. Již z názvu ansámblu je patrné, že stěžejní místo v jeho repertoáru zaujímají právě díla soudobých autorů. Přesto že by se mělo jednat o jednu z nejušlechtilejších a nejdůležitějších služeb milovníkům hudby, poloprázdný sál Besedního domu tomu nasvědčoval jen stěží. Nezájem publika o novou hudbu a mladé autory je smutný a skličující. Na druhou stranu je potřeba pokárat i orchestr samotný – z hlediska sebeprezentace dovedou zapracovat lépe i studentské orchestry.  více

Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.  více

Kongresové centrum brněnského výstaviště v sobotu 27.1. hostilo již 68. ročník Slováckého plesu. Organizátorem této akce je brněnský Slovácký krúžek, který se řadí k nejstarším stále fungujícím folklorním souborům v České republice. Založen byl v roce 1908 za účelem setkávání studentů z Moravského Slovácka.  více

Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.  více

Brno je město plné kontrastů. Již krátká procházka po jeho centru odhalí kuriózní protiklady: pasáž Rozkvět vedle Domu pánů z Lipé nebo obchodní dům Omega zasazený do historického centra jsou zářnými příklady. I brněnská filharmonie staví své hudební produkce na kontrastu starého s novým. Nejednou jsem chválil svěží dramaturgii koncertů, která sahá k protikladným hudebním dílům a uvádí kombinace skladeb, které jinak vedle sebe většinou nemají šanci zaznít. V případě koncertu nazvaném Romantické pohádky ze středy 24. ledna se však dramaturgové drželi při zemi. Neobjevily se žádné nenadále disonance nebo nástrojové kombinace a ani hudební jazyk nijak zvláště nevybočoval z umírněných konvencí. Nemáme však pouze protiklady starého a nového, známého a neznámého, ale naneštěstí také kvalitního a nekvalitního a v neposlední řadě i zajímavého a nezajímavého.  více

Cimbál je nástroj, který si většina z nás spojuje s lidovou hudbou. Může za to zejména dlouhá tradice cimbálových muzik, které se v průběhu 20. století začaly na území Moravy postupně prosazovat.  více

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více