Příběh ze života Marie di Rohan, čili paní de Chevreuse zhudebnil Gaetano Donizetti v roce 1843, je to jedna z jeho posledních oper a patří k těm málo hraným. Jedná se o Donizettiho vrcholné dílo, dožít se pozdního tvůrčího období mu bohužel nebylo dopřáno. Maria di Rohan ale pozdním dojmem působí, a to v tom horším slova smyslu. Je to bezvadně odvedené řemeslo, ale invenčně opera kulhá na obě nohy. Program k představení v Janáčkově divadle cituje kritiku pražského uvedení z roku 1865, která si stěžuje na absenci svěžích a krásných melodií, když polyfonickou práci od italského skladatele nemůžeme čekat (od italského skladatele té doby – moje poznámka). Na tom se nic nezměnilo a sotva bych řekl, že se jednalo o nepochopení klenotu, jehož krása měla zazářit až v budoucnosti, jak se to stalo o deset let později Traviatě.
Maria di Rohan je tajně provdaná za vévodu z Chevreuse a miluje hraběte z Chalais. Jejich láska je nešťastně prozrazena, Chalais spáchá sebevraždu, Marii zůstává jen zoufalství a hanba, jejímu manželovi kletby. Jednoduchý příběh komplikovaný tajným manželstvím, utajovanou láskou, dvorskými intrikami, souboji a dalšími romantickými rekvizitami je tu opravdu jen průhlednou záminkou k uspořádání pěveckých závodů, k nimž by mělo na jevišti dojít vlastně při uvedení libovolné Donizettiho opery. Představení bohužel kulhalo i po této stránce a tady se už dere do popředí obecnější otázka po smyslu uvedení takového díla. Nejde o to, že by pěvci byli špatní, ale u skladatelů „mladé Itálie“ je naprosto nutnou podmínkou, aby byli dokonalí. Musí být nejen vybavení technicky a stylově, ale obdaření i od přírody krásně zabarvenými a objemnými hlasy. Jinak to totiž celé ztrácí smysl. Tohle je opravdu příležitost pro hnidopichy, které baví vrtat se v každém tónu, pianissimu a trylku, krčit nosem a brblat, že dnes už stejně nikdo zpívat neumí. Divadlo pak stojí před strašným úkolem připravit takové představení, aby jim všem sklaplo. To se při vší úctě k zúčastněným nepovedlo, i když na tomto místě musím zmínit příznivé reakce publika. Účinkujícím je přeji zcela upřímně, i když je z větší části nechápu.
První dějství táhl pěvecky dopředu vynikající sbor, ze sólistů se nejvíc prosazovala Ľubica Vargicová v titulní roli Marie. Má na obtížnou roli potřebný rozsah, ale přece jen mi přišlo, že se do výšek musí tlačit poněkud silou. Roli měla dobře rozvrženou a zvládla ji bez zřetelné únavy až do konce se ctí. Čekal bych od ní především pestřejší práci s dynamikou, hlavně jsem postrádal vybroušená pianissima. José Manuel, představitel její tajné lásky Riccarda, měl úzce a s postupem času stále ostřeji znějící hlas a vedle Vargicové se ztrácel. Lepší to bylo v sólových výstupech – Ondrej Olos vedl orchestr dynamicky velmi citlivě a šel pěvcům na ruku. Hudba přitom neztrácela energii a měla potřebný tah. Jakub Kettner je podle mého názoru typ zpěváka na úplně jinou hudbu – v dramatických momentech byl přesvědčivý a málem strhl publikum k potlesku na otevřené scéně, když ve třetím dějství v záchvatu zuřivosti převrhl stůl. Donizettiho árie mu ale nesedí a snad by se do nich raději ani neměl pouštět.
Uvedení Marie di Rohan provázela smůla, která na sebe vzala podobu nemoci režisérky Barbary Klimo. Ta musela opustit rozpracované představení a její práci převzala Linda Keprtová. Těžko říct, jestli to z její strany byla odvaha, ztřeštěnost, sebevědomí nebo prostá snaha nenechat divadlo ve štychu a pomoci mu z těžké situace. V každém případě s ní přišly do inscenace věci, které dávaly smysl, a představení se značně zklidnilo. Můžeme jen odhadovat, co všechno měla v plánu Barbara Klimo, v divadle to rovněž nikdo nevěděl a konzultace ze zdravotních důvodů nebyly možné ani telefonicky. Po prvním jednání, které ještě aranžovala původní režisérka, došlo ke zřetelnému stylovému posunu, ale nutno říct, že byl ku prospěchu věci.
Celková idea byla představit příběh jako pohádku pro dospělé, čemuž odpovídalo pestré první dějství připomínající svou stylizací městečko mechanických loutek i závěrečný les s vlčí tlamou. Příliš to nechápu ani jako koncepční záměr, protože v prvním dějství se nic až tak veselého neodehrává. Se druhým dějstvím ubylo symbolických rekvizit, jejichž smysl zůstal ukryt v hlavě Barbary Klimo, a přibylo herectví. Linda Keprtová udělala tu nejlepší věc, kterou mohla – nesnažila se z původního záměru nic domyslet, ale zaměřila se na vztahy mezi postavami. Ty na sebe najednou začaly zcela uvěřitelně a pochopitelně reagovat, najednou před námi byli živí a cítící lidé, s nimiž bylo možné prožívat jejich tragédie. Vše se odehrávalo ve scénickém a kostýmním řešení Veroniky Stemberger, které odkazovalo ke komiksové přímočarosti a zkratce. Hudba Marie di Rohan ale přímočará ani zkratkovitá není, potrpí si na ozdoby a košatá opakování.
Myslím, že Maria di Rohan potřebovala od samého počátku věnovat více pozornosti pěvecké stránce než režijní koncepci. Říkám to velmi nerad, protože mám rád operu jako komplexní hudebně dramatický útvar, ale díla tohoto typu se bez velkých režijních záměrů obejdou. Ľubicu Vargicovou jsem si rád naživo poslechl, ale že bych kvůli tomu chtěl Marii di Rohan absolvovat znovu, to ne. Otázku, proč se to celé vlastně hrálo, jsem si kladl už dříve a preméra na ni bohužel uspokojivou odpověď nepřinesla. Zůstal mi jen silný pocit, že se tu někdo místo Ameriky pokusil objevit Itálii.
Gaetano Donizetti: Maria di Rohan, libreto Salvatore Cammarano. Hudební nastudování – Ondrej Olos, režijní spolupráce – Linda Keprtová, sbormistr – Pavel Koňárek, dramaturg – Tomáš Pilař, Pavel Petráněk, scéna a kostýmy – Veronika Stemberger, režie – Barbara Klimo. Riccardo, hrabě z Chalais – José Manuel, Enrico, vévoda z Chevreuse – Jakub Kettner, Maria, hraběnka z Rohan – Ľubica Vargicová, Armando z Gondi – Veronika Hajnová Fialová, Vikomt ze Suze – David Nykl, De Fiesque – Igor Loškár, Jiří Miroslav Procházka, Aubry, sekretář hraběte z Chalais – Milan Rudolecký, Příbuzný vévody z Chevreuse – Ladislav Mlejnek. Orchestr a sbor Janáčkova divadla. 31. 1. 2014, premiéra, Janáčkovo divadlo, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..