Ke stému výročí narození a dvacátému výročí úmrtí dirigenta Františka Jílka se na zahajovací koncert Moravského podzimu nalepila veškerá možná smůla. V kontrastu s nepříznivými zásahy neovlivnitelných vyšších mocí byl vynikající výkon orchestru vedeného Aleksandarem Markovićem. Ředitelka Filharmonie Brno zahájila oficiálně festival a na závěr svého proslovu s lítostí oznámila publiku, že klavírista Boris Berezovskij na poslední chvíli odřekl své vystoupení. I když opominu rozbitou dramaturgii večera, byla to prostě rána pro všechny a Marii Kučerové jsem její úlohu posla špatných zpráv vůbec nezáviděl. Filharmonici se z nečekaných změn naštěstí nepoložili a svým výkonem jako by se snažili nepřítomnost očekávaného sólisty vynahradit.
Na úvod tedy zazněla Vltava Bedřicha Smetany, která vyplnila první polovinu koncertu na standardní délku. Provedení mělo švih, bylo hodně rytmické a dynamicky kontrastní. V hlavním tématu se smyčce podle mého názoru mohly trošku víc rozezpívat, ale netvrdím, že se jednalo o chybu – jen jsem to cítil jinak.
Na Vltavu poněkud nesourodě navázala Vojenská sinfonietta Vítězslavy Kaprálové. Málo hraná skladba už byla i na původním programu a během jejího provedení jsem si uvědomil, jak dobře byl dramaturgickky sestavený. Všechny ostatní plánované skladby vznikly v krátkém časovém rozmezí (1926-1931) a mohli jsme tak být postaveni před konfrontaci zralého Janáčka a Ravela s propukající genialitou mladé Kaprálové, která z časů jejich vrcholů vyrůstala. Její Sinfonietta z roku 1937 ještě nezní vysloveně osobitě, jsou v ní slyšet vlivy Maurice Ravela (jehož klavírní koncerty jsme neslyšeli) i jazzu, je to hudba reflektující svou dobu a hledající svoji vlastní cestu. Přitom je ale slyšet, že Kaprálová si s velkým orchestrem věděla už ve svých dvaadvaceti letech rady a byla plná elánu a energie. Filharmonie Brno její partituru tlumočila skvěle, Marković hnal orchestr dopředu naplno, zdůrazňoval dynamické kontrasty a kompaktní zvuk.
Ve zvukovém kontrastu spočíval i zásadní předěl ke druhé Sinfoniettě, samozřejmě té slavnější Janáčkově. Zvuk orchestru v souladu s partiturou zprůhledněl a vytvářel posluchačům odlišný prostor pro vnímání celku. Energie a kontrastní dynamika zůstaly zachovány.
Po celý večer jednoznačně excelovaly bicí a tympány dvojnásob, za jejich včerejší hru opravdu díky. Nad celkově výborným výkonem se mi zdály ještě o maličko výš flétny, ale nechci nikoho opomenout, Filharmonie Brno včera šlapala jako hodinky. Škoda drobného trombonového kiksu ve třetí větě Janáčkovy Sinfonietty – naštěstí se na něj dalo stejně rychle zapomenout, jako byl dobře slyšet.
Úvodní koncert bych si představoval i lépe navštívený, tady už se musí zamyslet někdo v brněnské filharmonii, proč byl začátek festivalu načasován doprostřed prodlouženého víkendu. Navíc – když se vrátím k neovlivnitelným věcem – se udělalo hezky a lidi v posledních týdnech nezajímalo nic jiného než politika. Jak to dopadlo, vidíte kolem sebe sami. Doufejme, že si alespoň Moravský podzim svou letošní dávku smůly vyčerpal, vždyť i ten zahajovací koncert nakonec dopadl výborně.
Bedřich Smetana: Vltava, Vítězslava Kaprálová: Vojenská sinfonietta op. 11, Maurice Ravel: Klavírní koncert G dur, Klavírní koncert D dur pro levou ruku, Leoš Janáček: Sinfonietta. Hudební nastudování – Aleksandar Marković, Boris Berezovskij – klavír, Fiharmonie Brno. 27. 10. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..