Naplněný příslib: Hoffmannovy povídky

21. září 2019, 17:00
Naplněný příslib: Hoffmannovy povídky

Národní divadlo Brno včera zahájilo novou sezónu nastudováním fantastické opery Hoffmannovy povídky francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha na libreto básníka Julesa Barbiera. Režie se chopil uznávaný umělecký tandem SKUTR sestávající z Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. V titulní roli se představil Luciano Mastro, jeho věrného společníka Nicklausse (a v závěru představení i postavu Múzy) ztvárnila Markéta Cukrová. V rolích Hoffmannových lásek Olympie, Antonie, Giulietty a Stelly stanuly Martina Masaryková, Pavla Vykopalová, Daniela Straková-Šedrlová a Andrea Široká. Postavu Hoffmannova věčného soka (Lindrofa/Coppélia/dr. Miracla/ Dapertutta) interpretoval Ondrej Mráz. Orchestr řídil Ondrej Olos, sbor pak Klára Složilová Roztočilová.

Hoffmannovy povídky zaujímají společně s operou Rýnské rusalky v tvorbě Jacquesa Offenbacha zvláštní místo. Ačkoliv se skladatel věnoval převážně lehčím žánrům a přeneseně (byť ne zcela správně) se o něm hovoří jako o tvůrci operety, v případě Hoffmannových povídek bylo autorovým záměrem spíše tradičnější dílo srovnatelné například s operami George Bizeta, Charlesa Gounoda a Camilla Saint-Saënse. Hoffmannovy povídky zůstaly kvůli Offenbachově smrti nedokončeny, po dokomponování zbývajících částí skladatelem Ernestem Guiraudem se uvedení opery stalo trhákem. Dodnes nad finální podobou díla nicméně visí řada otazníků a můžeme pouze spekulovat, jak by vypadaly některé části, kdyby je skladatel stihl dokončit. Příběh o básníkovi hledajícím dokonalý ženský ideál se však mezitím stal jedním z nejoblíbenějších jevištních děl Jacquesa Offenbacha.

Brněnská inscenace již od svého ohlášení vzbuzovala mnoho příslibů – režisérský tandem SKUTR má na svém kontě řadu povedených režijních počinů a spolupráce se scénografem Jakubem Kopeckým, kostymérkou Simonou Rybákovou a choreografem Janem Kodetem očekávání přinejmenším zvýšila. A SKUTR si po včerejší premiéře může do svého portfolia připsat další řemeslně vybroušenou inscenaci. Tvůrci si dali záležet, aby střet fantaskního a reálného působil naprosto organicky a vyváženě. Minimalistická scéna tento dojem jenom umocňuje a přechod mezi hraným operním světem a náhlým poflakováním a protahováním herců či pobíháním zvukařů a techniků je jedním z mnoha vkusných režijních triků, které se na posluchače začnou valit od prvního rozevření opony.

Scéna je převážně úsporná, avšak svými prvky vyvážená a lahodící oku, především však naprosto plní vizi režisérské dvojice. V každém jednání nabízí Jakub Kopecký neotřelé a působivé vyobrazení Hoffmannových zážitků. Hned v prvním dějství, ve kterém vypráví Hoffmann o své lásce k automatu Olympii, vévodí scéně vyvýšená prosklená místnost s vystavenou a otáčející se Hoffmannovou láskou, nad scénou visící šíp má na svém konci znak atomu a podobně. Druhý akt příhodně zasazuje příběh Antonie, kterou Hoffmann popisuje jako „panenku“, do stylizovaného domečku pro panenky – dokonce i s kouřícím komínkem! V každé scéně jsou menší i větší detaily odkazující na specifika toho kterého příběhu. Režisérské duo těchto uhrančivých scén využívá s citem pro detail. Pohyb na jevišti je důmyslný a v mnoha případech vychází přímo z vyprávěného příběhu, příkladem může být odplouvající gondola ve třetím dějství, přitahování rekvizit v prvním a tak dále.

Se stejným citem pro detail nakládá také choreografie Jana Kodeta, která svou formou vždy odráží Hoffmannem vyprávěný příběh. Například v prvním dějství se tanečníci, doprovázející zpívající Olympii, vyznačují trhanými robotickými pohyby. A dokonce i postava sluhy Cochenillea, hrající na harfu, krouží rukama kolem nástroje po způsobu dětských natahovacích hraček. Radost vzbuzují také drobné detaily – když si tanečníci klekají k Hoffmannovu na zemi ležícímu odrazu, skládají se do vějíře tak, aby na každého z nich bylo vidět.

Samostatnou kapitolou jsou výtečné pěvecké výkony. Zde šlo vyloženě o přehlídku velkých pěveckých hlasů – Luciano Mastro v roli Hoffmanna uchvátil excentrickým výrazem, který se skvěle hodí k roztržitému, vášnivému a bohémskému duchu titulní postavy. Mastro bez problémů zvládal vypjaté i lyrické polohy a v každé vynikaly jiné kvality jeho pestrého hlasového fondu. Jako věrná společnice, doprovázející Hoffmanna celým příběhem, zazářila Markéta Cukrová, jejíž něžné výšky s citlivě zdobeným tónem byly v závěru díla křehkým a katarzním vyvrcholením celého příběhu. Olympia – Hoffmannova první láska – uhranula posluchače precizními virtuózními běhy a průzračně jasnou barvou hlasu. Roztomile úsměvné bylo také její herecké ztvárnění robotické bytosti. Pavla Vykopalová se představila co něžná Antonie – role jí sedla nejen pěvecky ale také herecky. Obzvláště jímavý byl duet s Lucianem Mastrem, ve kterém se hlasy obou protagonistů libě výrazově a barevně doplňovaly. Křehkost své postavy zdůraznila Vykopalová něžným lyrismem a jemným sametovým vibrátem. Daniela Straková-Šedrlová coby Giulietta podala také úctyhodný výkon, byť doplatila na fakt, že Giulietta je ze všech postav nejproblematičtější a nejvíce nese známky bolestného vzniku opery. Andrea Široká v roli Stelly se objevila až v samém závěru opery a i přes relativně omezený prostor zaujala hlasově vyrovnaným, byť zvukově trochu utopeným přednesem. Ondrej Mráz působil elegantně i ďábelsky a zpěvák se snažil každé své postavě dodat jedinečný výraz, což místy vyústilo v trochu karikovanou místy až „příliš francouzskou“ francouzštinu. Zpěvákův ďábelsky klidný mohutný bas tvořil výtečný protipól vzrušenému hlasu Luciana Mastra. Velmi povedené byly také vedlejší postavy v podání Aleše Voráčka či Davida Szendiucha. Orchestr pod vedením Ondreje Olose byl plný jemných dynamických odstínů a dirigent dbal na to, aby hudebníci výrazově vystihli nejsubtilnější změny nálad a proměnlivá vyznění probíhajících scén. Až na nějaká drobná intonační pochybení hrál orchestr čistě a rytmicky spolehlivě. Neméně dobrý byl také sbor pod vedením Kláry Složilové Roztočilové, který skvěle vyvažoval sólisty a jehož závěrečné dvojsborové číslo z balkónů Janáčkova divadla vzbuzovalo doslova husí kůži.

Národní divadlo Brno zahájilo novou sezónu vskutku velkolepě a rozhodně se jedná o představení, které by si opery chtiví posluchači neměli nechat ujít. Výtečná a svěží režie, účelná a vyvážená scéna, chytrá choreografie, povedené kostýmy a takřka bezchybné pěvecké výkony stavějí laťku pro další operní představení vysoko. Nezbývá než se těšit, jak se s touto konkurencí vypořádá další premiérový titul tedy Růžový kavalír v režii Jiřího Heřmana. Pokud nová sezóna bude pokračovat, jak začala, máme se opravdu na co těšit.

autor: Jacques Offenbach

hudební nastudování: Ondrej Olos

dirigent: Ondrej Olos, Pavel Šnajdr

režie: SKUTR

scéna: Jakub Kopecký

kostýmy: Simona Rybáková

choreografie: Jan Kodet

choreografická spolupráce: Kateřina Nováčková

sbormistr: Klára Složilová Roztočilová

asistent režie: Vojtěch Orenič

dramaturgie: Patricie Částková

Osoby a obsazení:

HOFFMANN: Luciano Mastro j. h.

MÚZA/NICKLAUSSE: Markéta Cukrová j. h.

OLYMPIA: Martina Masaryková j. h.

ANTONIA: Pavla Vykopalová

GIULIETTA: Daniela Straková-Šedrlová

LINDORF/COPPÉLIUS/MIRACLE/DAPERTUTTO: Ondrej Mráz j. h.

ANDRÉS/COCHENILLE/FRANTZ/PITICHINACCIO: Petr Levíček

HERMANN/SCHLEMIL: Igor Loškár

SPALANZANI/NATHANAEL: Aleš Voráček j. h.

CRESPEL/LUTHER: David Nykl, David Szendiuch

HLAS ZE ZÁHROBÍ (MATKA): Jitka Zerhauová

WILHELM/STUDENT/WOLFRAM: Kornel Mikecz

STELLA: Andrea Široká

premiéra pátek 20. září 2019, 19:00

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více