Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.
Dramaturgie koncertu akcentuje dvě stěžejní linie Daviesovy první brněnské sezóny: klíčová díla americké hudby 20. století a řidčeji uváděné skladby českých autorů – Antonín Dvořák, autor spřízněný s americkou hudební kulturou jako nikdo jiný, elegantně doplnil Adamsovo klíčové dílo americké hudby. O pohnuté minulosti Dvořákovy první symfonie toho bylo napsáno mnoho, přesto se sluší alespoň zmínit, že se svého vůbec prvního provedení dočkala až dvaatřicet let po mistrově smrti. Zlonické zvony, jak autor symfonii označil v seznamu svých děl, se totiž ještě za skladatelova života ztratily, a nebýt univerzitního profesora Rudolfa Dvořáka, který dílo úplnou náhodou zakoupil v lipském antikvariátu, mohla být první symfonie jednoho z největších českých autorů nadobro ztracena. Díky svému neblahému osudu unikla skladba autorským opravám, které bývaly ve Dvořákově případě více než časté, a můžeme téměř s jistotou tvrdit, že pokud by se dostala autorovi do rukou, nezůstal by kámen na kameni. Máme tedy jedinečnou příležitost nahlédnout do raného rukopisu skladatele, který představuje milník nejen pro hudbu českou, ale také světovou. Je třeba přiznat, že se jedná o dílo mladické, nevybouřené a technicky ne zcela dokonalé, některé instrumentační postupy mohou působit neohrabaně a formální stránka díla – u Dvořáka obyčejně průzračná, a přesto nápaditá – má tendenci se vléci a ztratit jinak přítomný náboj a zápal. A zcela upřímně – ani interpretace v podání Filharmonie Brno nezačala úplně nejšťastněji. Z výrazového hlediska se toho příliš vytknout nedá, nezvykle krotký začátek byl dále rozvíjen a Davies rozezníval orchestr v rozličných dynamických odstínech. Naneštěstí chvíli trvalo, než se hráči zcela sjednotili, a tak se v první větě – obzvláště ve vysokých polohách – objevovaly ne zcela přesvědčivá unisona. Rytmická stránka byla v některých případech skvostná, jindy nebezpečně balancovala na hraně. Po první větě se orchestr semkl a hudba se stala mnohem jednotnější, přesto se po zbytek skladby tu a tam objevovaly drobné, nicméně postřehnutelné rytmické a intonační odchylky. Také problematická instrumentace a celková struktura díla, přestože upraveny samotným Daviesem do vyváženější podoby, částečně kazily výsledný dojem. Dvořákovu První symfonii c moll je třeba brát jako dílo sui generis – v porovnání se skladatelovým vyzrálejším dílem bledne, přesto si zachovává neotesané a neučesané půvaby živoucí mladickosti a bohatého melodického temperamentu.
Ačkoliv uvedení nepříliš hrané Dvořákovy symfonie je samo o sobě záslužné, k účelu inauguračního koncertu nového šéfdirigenta by nejspíš nestačilo. Druhou polovinu večera tedy představovala kompozice amerického skladatele a dirigenta Johna Adamse Harmonielehre z roku 1985, kombinující hudební jazyk pozdního romantismu a minimalismu. Název skladby odkazuje ke stejnojmenné knize Arnolda Schönberga – zčásti učebnici, zčásti filosofické úvaze – vydané roku 1911. Adams sice studoval u Schönbergova žáka Leona Kirchnera, z dodekafonické kompoziční techniky však do svého hudebního jazyka příliš nepřevzal. Dílo je biografem orchestrálních barev, které ve spojení s minimalistickými technikami takřka zamrzají v hudbě. Pokud pro první část koncertu platilo, že sestávala z relativně kvalitního díla v relativně dobré interpretaci, pak druhá polovina večera představovala kompozičně – barevně i formálně – vybroušené dílo v interpretaci precizní a detailně nacvičené. Hudebníci Filharmonie Brno si bezchybně poradili s náročnými polyrytmy i s pestrou dynamikou – rychlé běhy střídaly dramatické zářezy smyčců a nesmlouvavé vstupy žesťových nástrojů. Velké ocenění si zaslouží také samotné uchopení skladby. Adamsova Harmonielehre není totiž striktně minimalistická, ale objevují se v ní i celé dlouhé plochy klenutých melodií a romantických hudebních postupů. Davies spolu s hudebníky dokázal v jedinečné symbióze zvýraznit to nejtypičtější z obou světů a dodat již tak formálně vyvážené skladbě vnitřní pojivo. Každá sekce orchestru dokázala navíc využít Adamsovy hozené rukavice – z jistého úhlu pohledu se totiž více než o učebnici harmonie jedná o učebnici instrumentace. Široká varieta orchestrálních barev se skvěle snoubila s minimalisticko-romantickým uchopením díla.
Inaugurační koncert Dennise Russella Daviese představil dvě hlavní dramaturgické linie, které budou první sezónu Filharmonie Brno provázet. Jak se orchestr v čele s novým šéfdirigentem popere s nadcházejícími skladbami, je ve hvězdách, přesto je již dnes zřejmé, že Davies dokáže nasměrovat orchestr směrem, který pozdvihne úroveň tohoto tělesa o další stupeň. Nezbývá než popřát novému šéfdirigentovi i členům orchestru hodně štěstí na této náročné cestě a věřit, že i další koncerty budou stejně povedené jako ten včerejší.
ANTONÍN DVOŘÁK Symfonie č. 1 c moll op. 3 „Zlonické zvony“
JOHN ADAMS Harmonielehre (Nauka o harmonii), česká premiéra
Filharmonie Brno
dirigent Dennis Russell Davies
Zatím nebyl přidán žádný komentář..