Olomoucký a rozporů plný Antonio Caldara

18. červenec 2018, 7:00
Olomoucký a rozporů plný Antonio Caldara

Jakou měrou lze zasahovat do hudební, výrazové a afektové struktury dramatického díla aniž by režisér, hudebník, tanečník nebo zpěvák vytvořil vnitřně nekonzistentní chiméru? Dává výsledek ještě smysl? To jsou palčivé otázky soudobých inscenačních snah. Ne vždy vše musí být do očí bijící. Příkladem může být svérázné provedení opery L’Amor non ha legge Antonia Caldary při šestém ročníku Olomouckých barokních slavností. Opera vznikla při příležitosti padesátých narozenin hudbymilovného hraběte Johanna Adama von Questenberg. Těleso Ensemble Damian pod uměleckým vedením Tomáše Hanzlíka provedlo novodobou premiéru opery v prostředí olomouckého konviktu počátkem týdne.

Zatímco úvodní představení barokních slavností – Vivaldiho Himeneo e Gloria – se víceméně drželo jednotného a funkčního uchopení příběhu, Caldarova opera pod několika různými vrstvami inscenačního make-upu svoji tvář nenašla. Režisér, choreograf, scénárista a kostymér Tomáš Hanzlík sice zvolil relativně tradiční umělecké prostředky, nakládal s nimi však neúčelně a svévolně. Inscenace začala relativně působivou projekcí, která nastínila úvodní uchopení díla zejména vážného charakteru. Přestože se na prknech odehrávaly také komické situace, tempo inscenace a jejího humoru se zdálo místy až melancholické. Povedená vizuální projekce na průsvitné látce podtrhla elegantní uchopení. Náhle však nastal zvrat… Hanzlík jakoby vše, co doposud v inscenaci vybudoval, vložil do krabice, zatřásl s ní a vše opět vysypal na jeviště. Herci se z neznámých důvodů začali pitvořit a charaktery postav byly velmi proměnlivé. Bolestivým příkladem byla postava Nicoriho v provedení Filipa Dámce – jeho úvodní a veskrze sentimentální árie líčí postavu jako křehkou a citlivou, zpěvák tyto charakterové vlastnosti záměrně podtrhoval a poté bum bác! Nicori naráz poskakuje v domněle komické scéně jako zajíc při honu za doprovodu dvou polonahých bytostí. A těchto rádoby veselých a odnikud nikam směřujících vylomenin bylo v představení nepřeberné množství. Postavy zůstaly ploché a jejich chování postrádalo smysl a logiku.

Druhým zcela zásadním problémem, ze kterého vyplývala výše uvedená absence logiky postav, byla délka původní opery a její problematické krácení, některá čísla byla dokonce prohozena. Nejedná se o nic nezvyklého, opery se tímto způsobem uvádí poměrně často, v případě Caldarovy L’Amor non ha legge vše zůstalo na půli cesty. Na plnohodnotně operní toto provedení bohužel nedosáhlo. Velkou mírou může za výsledek také libreto a na Caldarovy kompoziční úspěchy až nezvykle plochá – byť interpretačně náročná – hudba. Příběhy o milostných pletkách postav dokáží být zajímavé, pokud jednotlivé figury představují svébytné osoby a jedinečné charaktery, v případě Caldarovy opery však bylo ve výsledku jedno, kdo s kým peče.

Nejvíce mne zamrzela námaha hudebníků a zpěváků, jejichž výkony byly veskrze povedené. Orchestr se až na pár drobných intonačních nedostatků s náročnou partiturou popral velmi dobře. Hudebníci důkladně sledovali frázování zpěváků, které zvýrazňovali nástrojovou hrou. Hudební nastudování mělo šmak. Ze zpěváků se nejlepším výkonem pyšnil zmiňovaný Filip Dámec, kvalitní a sympaticky bodrý byl také projev Jiřího Poláčka v roli myslivce Bottandra. Mezi zpěvačkami nejvíce zářila Dora Rubart-Pavlíková jako Dorinda, která plynule přecházela mezi ryze ariózním a mluveným zpěvem. Navíc se projevovala ze všech postav nejzdařilejším hereckým výkonem. Tklivě melancholická a křehce půvabná árie zahradníka v podání Vincence Ignáce Novotného dokázala – navzdory ne vždy dokonalé intonaci – podtrhnout vše, co bylo na opeře v Hanzlíkově podání dobré. Kdyby se režisér a umělecký vedoucí jinak velmi schopného tělesa Ensemble Damian nesnažil za každou cenou o rozvernou taškařici, mohla být Caldarova opera o mnoho celistvější a ve výsledku povedenější. Že je Hanzlík schopný režisér s vytříbeným citem pro scénu i choreografii dokázal již nesčetněkrát.

Inscenaci ani nepomohlo ne zcela smysluplné krácení – z díla nevznikla úderná komická jednohubka a už vůbec z něj nezůstala původní Caldarova opera. Náhlý konec, během kterého se Tirsi hrne do svazku manželského s dívkou, o kterou předtím vůbec nestál, a to navíc pár okamžiků poté, co se snažil vlastní rukou připravit o život, výsledné nekonzistentní a vnitřně nefungující provedení jen zdůraznilo. Náhlá vzplanutí lásky i nenávisti a nelogické chování postav jistě nalezneme i v jiných operách, je však na režisérovi, aby tyto hrany obrousil. Z inscenace L’Amor non he legge vznikla navzdory výtečným výkonům instrumentalistů i zpěváků věc rozporuplná a schizofrenní. Na této operní inscenaci bylo vidět mnoho dobré a poctivé práce, ale také neméně špatných rozhodnutí.

Antonio Caldara: L’Amor non ha legge

Olomouc 16. července 2018

Obsazení:

Ortensio, šlechtic – Jaromír Nosek

Dorinda, pastýřka – Dora Rubart-Pavlíková

Albondi, její otec – Václav Jeřábek

Millène, pastýřka – Aneta Petrasová

Tirsi, milenec Dorindin – Ondřej Holub

Serpilla, sestra Dorindina – Hana Holodňáková

Nicori, její milý – Filip Dámec

Bottandro, myslivec – Jiří Poláček

Agneti, děvečka – Juliana Synková

Satyr – Bedřich Lévi

Amor – Šimon Hron

Zamilovaný zahradník – Vincenc Ignác Novotný

Ensemble Damian

Režie, choreografie, scéna, umělecké vedení – Tomáš Hanzlík

Kostýmy – Tomáš Hanzlík, Vendula Johnová

Produkce – Kateřina Zahradníčková, Karel Valenta

Videoprojekce – Karel Valenta, Pavel Láhner

Animace – Jan Flaška

Foto archiv festivalu

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více