Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.
Tématem opery je vnitřní etický dialog a tragický osud sochaře a umělce. Švec se povinně zúčastnil soutěže na návrh pomníku Josifa Stalina a nezáměrně v ní zvítězil. Krátce před odhalením pomníku spáchal sebevraždu. Opera chronologicky zobrazuje události od vyhlášení megalomanské soutěže v roce 1949 po až po svržení pomníku v roce 1962; vše je rozvrženo v jednom jednání a jedenácti obrazech.
David Radok pojímá historickou látku spíše realisticky a jeho uchopení je tradičnější, prosto experimentů s formou vyprávění nebo manipulací s časem. Libretista cílí na pečlivé zobrazení nálad a atmosféry 50. let a šířeji jakékoli totalitní společnosti. Libreto neobsahuje jediné vlastní jméno a režie směřuje k nadkonkrétnímu zobrazení, dobové reálie určující období stalinismu opera pokud možno (avšak ne důsledně) opomíjí. Vedle jistého realismu obsahuje Radokova režie až surrealistické momenty, které navozuje ad absurdum dovedená všední skutečnost. V úzkém sousedství velkých i malých dějin, v Monumentu ve všech směrech velice tíživých, jsou dokola opakované banality nepatřičně akcentované. V dnešní době možná i prvoplánové. Oko pomyslné kamery zabíralo všechny děje na scéně jako rovnocenné, a tak se obecenstvu ve stejné důležitosti exponoval cinkot nádobí vedle fatálních politických represí. Pozitivně neobvyklá je výměra opery, která celá čítá pouhých osmdesát minut rozdělených do jedenácti obrazů. Mylné by ale bylo v tomto případě předpokládat svižný průběh. Jistá strnulost děje, obrazů i scény byla po celou dobu zřetelná. Přesuny kulis (oddělující prostor na „uvnitř“ a „venku“) byly důmyslně řešené a se mnohdy odehrávaly za úplného ticha. Výjimkou nebyla ani prázdná scéna prostá jakéhokoli pohybu či přítomnosti postav. Ač děj zaznamenával jednu z nejpohnutějších dob historie země a nezpochybnitelné vnitřní drama umělce, na pódiu se to obešlo bez výrazných afektů. Režie se tak při zobrazování historické předlohy zcela vyhnula nevhodnému patosu (smrt sochaře) a místy úspěšně docilovala monumentality právě jí opačnými postupy (písnička „Bude zima bude mráz“ namísto vnitřní zpovědi). Působivá je zde práce s náznakem, kdy je místo patnáctimetrové sochy na scéně přítomen palec J. V. Stalina nebo po ničivé explozi pouhý indexový kouř bortícího se pomníku.
Hudba Marka Ivanoviće sázela na atmosféričnost a zvukovost, už v prvních minutách zaznívaly náladotvorné sugestivní ruchy a šumy. Přitakávajíc záměru Davida Radoka neodkazovala k žádnému konkrétnímu období a soustředila se na sdělné vykreslení příslušných nálad. Ty se ovšem střídaly s vysokou frekvencí. Výsledný dojem byl místy roztříštěný, k čemuž také přispívalo mísení replik postav a sborů. Neopominutelný byl jistý minimalismus instrumentace, kde téměř nikdy nezněly všechny nástrojové skupiny zároveň, naopak četná byla „sóla“ dechové a bicí sekce. Toto vše mělo na výsledný dojem velký vliv – na rozlehlé scéně Janáčkova divadla byl zážitek z opery neobvykle komorní a neokázalý. Zpěvná role byla rozdělena mezi třináct sólových postav, většina jejich projevu byla recitativně sylabická a spolu s krátkou dobou trvání díla nedostaly ani titulní role Svatopluka Sema a Markéty Cukrové tolik prostoru, kolik by jejich krátce předvedené bezchybné výkony zasloužily. Nepatrně déle se na scéně zcela zajedno s charakterem role předvedli Roman Hoza a Ondřej Koplík – jako pozitivum lze vnímat fakt, že ani zde se libreto nepřizpůsobilo vnějším podmínkám. Přestože role byly psány souboru na míru, autenticita postav byla hlavním a dosaženým cílem. Jednou z nejsilnějších hudebních stránek díla byly sbory, několikrát a capella, v nichž opakovaně exceloval Dětský sbor Brno. Zástup sochařů zněl starou vokální polyfonií (čtvrtý obraz), latinský zpěv v kostele (osmý obraz) vytvořil atmosféru funkčně kontrastující se zbytkem opery.
Přestože opera líčí vnitřní boj hlavní postavy, k pravému konfliktu děj nedojde. I bez rozsáhlých vnitřních monologů je v každé chvíli zřejmé, jaký postoj každá postava zaujímá a kam spěje. Zůstalo tak u avizovaného popisu atmosféry doby, o jejímž zasazení není zvláště zásluhou kostýmů, náznaků v libretu a rétoriky postav pochyb. Představení vládne nízký kontrast a šedé tóny s občasnou akcentací červené. Přestože je zpracování látky ve všech směrech na vysoké a autentické úrovni, nepřináší dle mého soudu nějaký nový pohled na problematiku, která je v šedých barvách s dávkou absurdity zobrazována běžně. Výsledné sdělení bylo předvídatelné i jednoznačné (vnímatel dostal k interpretaci velmi málo prostoru), tedy ve shodě se svou formální jedenáctinásobnou variací.
Monument
Premiéra 7. února 2020 v Janáčkově divadle
autor: Marko Ivanović
dirigent: Marko Ivanović
scéna: David Radok
kostýmy: Zuzana Ježková
světelný design: Přemysl Janda
sbormistr: Pavel Koňárek, Michal Vajda, Valeria Maťašová
Sochař: Svatopluk Sem j. h.
Manželka: Markéta Cukrová j. h.
Kolega: Roman Hoza
Ministr kultury: Ondřej Koplík
tajemník: David Nykl
Manželka 1. tajemníka: Martina Mádlová
Milenka: Tereza Kyzlinková
Zpěvačka: Andrea Široká
Tajný muž 1: Igor Loškár
Tajný muž 2: Petr Levíček
náměstek: Pavel Valenta
náměstek: Petr Karas
sochař: Martin Novotný
Zatím nebyl přidán žádný komentář..