Operní Monument: silné drama bez afektů

Operní Monument: silné drama bez afektů

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.

Tématem opery je vnitřní etický dialog a tragický osud sochaře a umělce. Švec se povinně zúčastnil soutěže na návrh pomníku Josifa Stalina a nezáměrně v ní zvítězil. Krátce před odhalením pomníku spáchal sebevraždu. Opera chronologicky zobrazuje události od vyhlášení megalomanské soutěže v roce 1949 po až po svržení pomníku v roce 1962; vše je rozvrženo v jednom jednání a jedenácti obrazech.

monument_01_foto_Marek Olbrzymek

David Radok pojímá historickou látku spíše realisticky a jeho uchopení je tradičnější, prosto experimentů s formou vyprávění nebo manipulací s časem. Libretista cílí na pečlivé zobrazení nálad a atmosféry 50. let a šířeji jakékoli totalitní společnosti. Libreto neobsahuje jediné vlastní jméno a režie směřuje k nadkonkrétnímu zobrazení, dobové reálie určující období stalinismu opera pokud možno (avšak ne důsledně) opomíjí. Vedle jistého realismu obsahuje Radokova režie až surrealistické momenty, které navozuje ad absurdum dovedená všední skutečnost. V úzkém sousedství velkých i malých dějin, v Monumentu ve všech směrech velice tíživých, jsou dokola opakované banality nepatřičně akcentované. V dnešní době možná i prvoplánové. Oko pomyslné kamery zabíralo všechny děje na scéně jako rovnocenné, a tak se obecenstvu ve stejné důležitosti exponoval cinkot nádobí vedle fatálních politických represí. Pozitivně neobvyklá je výměra opery, která celá čítá pouhých osmdesát minut rozdělených do jedenácti obrazů. Mylné by ale bylo v tomto případě předpokládat svižný průběh. Jistá strnulost děje, obrazů i scény byla po celou dobu zřetelná. Přesuny kulis (oddělující prostor na „uvnitř“ a „venku“) byly důmyslně řešené a se mnohdy odehrávaly za úplného ticha. Výjimkou nebyla ani prázdná scéna prostá jakéhokoli pohybu či přítomnosti postav. Ač děj zaznamenával jednu z nejpohnutějších dob historie země a nezpochybnitelné vnitřní drama umělce, na pódiu se to obešlo bez výrazných afektů. Režie se tak při zobrazování historické předlohy zcela vyhnula nevhodnému patosu (smrt sochaře) a místy úspěšně docilovala monumentality právě jí opačnými postupy (písnička „Bude zima bude mráz“ namísto vnitřní zpovědi). Působivá je zde práce s náznakem, kdy je místo patnáctimetrové sochy na scéně přítomen palec J. V. Stalina nebo po ničivé explozi pouhý indexový kouř bortícího se pomníku.

monument_02_foto_Marek Olbrzymek

Hudba Marka Ivanoviće sázela na atmosféričnost a zvukovost, už v prvních minutách zaznívaly náladotvorné sugestivní ruchy a šumy. Přitakávajíc záměru Davida Radoka neodkazovala k žádnému konkrétnímu období a soustředila se na sdělné vykreslení příslušných nálad. Ty se ovšem střídaly s vysokou frekvencí. Výsledný dojem byl místy roztříštěný, k čemuž také přispívalo mísení replik postav a sborů. Neopominutelný byl jistý minimalismus instrumentace, kde téměř nikdy nezněly všechny nástrojové skupiny zároveň, naopak četná byla „sóla“ dechové a bicí sekce. Toto vše mělo na výsledný dojem velký vliv – na rozlehlé scéně Janáčkova divadla byl zážitek z opery neobvykle komorní a neokázalý. Zpěvná role byla rozdělena mezi třináct sólových postav, většina jejich projevu byla recitativně sylabická a spolu s krátkou dobou trvání díla nedostaly ani titulní role Svatopluka Sema a Markéty Cukrové tolik prostoru, kolik by jejich krátce předvedené bezchybné výkony zasloužily. Nepatrně déle se na scéně zcela zajedno s charakterem role předvedli Roman Hoza a Ondřej Koplík – jako pozitivum lze vnímat fakt, že ani zde se libreto nepřizpůsobilo vnějším podmínkám. Přestože role byly psány souboru na míru, autenticita postav byla hlavním a dosaženým cílem. Jednou z nejsilnějších hudebních stránek díla byly sbory, několikrát a capella, v nichž opakovaně exceloval Dětský sbor Brno. Zástup sochařů zněl starou vokální polyfonií (čtvrtý obraz), latinský zpěv v kostele (osmý obraz) vytvořil atmosféru funkčně kontrastující se zbytkem opery.

Přestože opera líčí vnitřní boj hlavní postavy, k pravému konfliktu děj nedojde. I bez rozsáhlých vnitřních monologů je v každé chvíli zřejmé, jaký postoj každá postava zaujímá a kam spěje. Zůstalo tak u avizovaného popisu atmosféry doby, o jejímž zasazení není zvláště zásluhou kostýmů, náznaků v libretu a rétoriky postav pochyb. Představení vládne nízký kontrast a šedé tóny s občasnou akcentací červené.  Přestože je zpracování látky ve všech směrech na vysoké a autentické úrovni, nepřináší dle mého soudu nějaký nový pohled na problematiku, která je v šedých barvách s dávkou absurdity zobrazována běžně. Výsledné sdělení bylo předvídatelné i jednoznačné (vnímatel dostal k interpretaci velmi málo prostoru), tedy ve shodě se svou formální jedenáctinásobnou variací.

Monument

Premiéra 7. února 2020 v Janáčkově divadle

autor: Marko Ivanović

dirigent: Marko Ivanović

scéna: David Radok

kostýmy: Zuzana Ježková

světelný design: Přemysl Janda

sbormistr: Pavel Koňárek, Michal Vajda, Valeria Maťašová

Sochař: Svatopluk Sem j. h.

Manželka: Markéta Cukrová j. h.

Kolega: Roman Hoza

Ministr kultury: Ondřej Koplík

tajemník: David Nykl

Manželka 1. tajemníka: Martina Mádlová

Milenka: Tereza Kyzlinková

Zpěvačka: Andrea Široká

Tajný muž 1: Igor Loškár

Tajný muž 2: Petr Levíček

náměstek: Pavel Valenta

náměstek: Petr Karas

sochař: Martin Novotný

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více