Národní divadlo moravskoslezské z Ostravy se na hlavním programu festivalu Janáček Brno podílelo již několikrát. Včera soubor zavítal do brněnského Mahenova divadla se zcela novou inscenací nepříliš často uváděné opery Osud v režii svého ředitele Jiřího Nekvasila, se scénou Daniela Dvořáka, kostýmy Simony Rybákové a v hudebním nastudování hudebního ředitele Jakuba Kleckera. Moravskoslezské divadlo se tak v tuzemsku stalo teprve druhým divadelním domem, který za dobu své existence uvedl všechny opery Leoše Janáčka. V hlavních rolích se představili Martin Šrejma jako skladatel Živný, Veronika Holbová jako Míla Válková a Petra Alvarez Šimková jako její matka, ve vedlejších pak Roman Hoza v roli malíře Lhotského a Tomáš Kořínek jako doktor Suda, dále účinkoval Sbor a orchestr Národního divadla moravskoslezského.
Janáčkova v pořadí čtvrtá opera Osud z broku 1905 si toho zažila hodně – neustálé výtky Janáčkových přátel a předních literátů vůči problematickému libretu, zmařené inscenační snahy v Brně i v Praze, a především nezájem operních režisérů tehdy i nyní. Teprve roku 1934 zazněla opera díky Janáčkovu žákovi Břetislavu Bakalovi alespoň v brněnském rozhlase, scénicky byl Osud poprvé uveden v Brně 25. října 1958 v úpravě Václava Noska, tedy až třicet let po Mistrově skonu. Otázkou zůstává, jak zásadní změny by Janáček v díle provedl, pokud by měl možnost jej vidět a slyšet na divadelních prknech. S libretem mladé učitelky Fedory Bartošové, přítelkyní Janáčkovy nešťastně zesnulé dcery Olgy, byl však autor spokojen. Bartošová vypracovala operní text zcela dle Janáčkových intencí, přesto nelze nepostřehnout, že libretu schází spád. Je zatěžkáno přespříliš umělým jazykem, myšlenkovou naivitou, a navíc ani neposkytuje dostatek prostoru pro výraznější jevištní akci. Inscenační oříšek, kterým Janáčkův Osud bezpochyby je, se pokusil rozlousknout režisér a ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil.
Nekvasilovo uchopení Janáčkovy opery staví především na jemné estetice oscilující mezi realitou, snem, vzpomínkou a vyznáním. Režisér se diváků táže: Co je báseň a co je pravda? A co z nich má větší cenu? Zcela záměrně tak rozmazává pevné hranice reálného a chápe Janáčkovo dílo jako jakýsi obraz s mlhavými konturami i hranicemi. Nekvasil navíc opírá tuto režijní koncepci o výtečnou scénu Daniela Dvořáka – prostoru vévodí klaviatura, která představuje zdi a ve většině případů i pozadí. Tuto výpravu pak dotvářejí ještě detaily, které pomáhají symbolicky propojit příběh a jevištní akci. V prvním jednání se tak na scéně objevují například fontánky připomínající léčivé minerální prameny Luhačovických lázní, druhému dějství vévodí záclony okna, ze kterého nedopatřením vypadne Míla a její matka, a ve třetím, dramaticky nejnabitějším aktu rozčísnou jeviště zářivky symbolizující blesky bouře. Nekvasilova režie má snad jen jeden zásadnější nedostatek – poněkud vágní, statické a nenápadité chování postav (především sborů) na scéně. Zatímco pohyby hlavních postav, ačkoliv také nepřekypují inovací, jsou funkční a dávají smysl, davové scény jsou téměř bez pohybu a tam, kde se nějaký objevuje, působí podivně odcizeně a nezaujatě. Ano, svým způsobem takto režie dotváří snový dojem z inscenace, přesto by se jistě daly nalézt jiné způsoby, jak se s pohybem na scéně vypořádat.
Ačkoliv se postav v této opeře vyskytuje poměrně hodně, nejdůležitější je nepochybně trojúhelník Míla, Živný, Matka, a tomu také odpovídaly pěvecké a herecké výkony. Postavy Matky se zhostila Petra Alvarez Šimková, která se svým temněji zabarveným hlasem a výraznějším vibratem dokázala dodat emočně vypjaté postavě uvěřitelnost a podtrhnout její vnitřní drama. Obzvláště ke konci druhého jednání rozvinula bohatou paletu svého hlasu. Také Veronika Holbová jakožto její dcera Míla podala kvalitní výkon charakteristický především měkčí barvou hlasu a povedenou prací s výrazem – rozdíl mezi zpěvem „na veřejnosti“ a „v soukromí“ je ideálním příkladem. Bezpochyby nejlepší však bylo ztvárnění postavy skladatele Živného zpěvákem Martinem Šrejmou. Šrejmův hlas se pohyboval od jemných, bezmála sametově rozněžnělých tónu až k prudkým hněvivým výpadům, to vše korunoval zpěvák výtečnou gestikou a hereckým nasazením. Obzvláště v závěrečném jednání oslnil posluchače procítěným a snad v předtuše brzkého skonu až nadzemsky lehkým a klidným zpěvem. Právě při scéně Živného skonu se nejvíce projevily Šrejmovy herecké kvality. Ani ostatní postavy nebyly ve svém obsazení špatné – potěšil tradičně kvalitní výkon Romana Hozy v roli malíře Lhotského, nebo rozverný zpěv děvčaty milovaného doktora Sudy v interpretaci Tomáše Kořínka.
Orchestr pod vedením Jakuba Kleckera podal uspokojivý výkon, dirigent se snažil nalézt vhodnou rovnováhu mezi zamilovaným poblouzněním Živného, i krutými ranami osudu. Některé intonační nedostatky se však představení nevyhnuly, a to obzvláště v nejvyšších polohách smyčců. Také žešťovým nástrojům občas scházela interpretační jistota, která se na výsledném zvuku částečně projevila. Sbor přednesl Janáčkovo dílo se vší vervou, bohužel jinak kvalitní výkon narušoval občasný rytmický nesoulad, který se projevil především ve třetím jednání při užití cori spezzati. I přes tyto interpretační potíže byl výsledek snažení sboru i orchestru na vysoké úrovni.
Festival Janáček Brno nabídl další z řady autorových jevištních děl. Opera Osud v provedení Národního divadla moravskoslezského dokázala oslovit brněnské publikum podobně, jako se jí to podařilo před měsícem v Ostravě. I přes problematické libreto se inscenátorům a interpretům podařilo vytvořit poutavé představení stojící na působivé scéně, povedeném režijním uchopení a kvalitním hudebním nastudování.
Dirigent: Jakub Klecker
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Simona Rybáková
Obsazení
Živný, skladatel: Martin Šrejma
Míla Válková: Veronika Holbová
Dr. Suda: Tomáš Kořínek
Lhotský, malíř: Roman Hoza
Matka Míly: Petra Alvarez Šimková
Konečný: Lukáš Bařák
Slečna Stuhlá, učitelka: Eva Dřízgová-Jirušová
Doubek, syn Míly a Živného jako pětiletý: Ondřej Mager
Doubek, syn Míly a Živného jako šestnáctiletý elév: Filip Kasztura
Poeta: Václav Čížek
- dáma: Karolína Žmolíková
- dáma: Ivana Ambrúsová
Stará Slovenka: Tatiana Pituchová
24. listopadu v 19:00 v Mahenově divadle
Zatím nebyl přidán žádný komentář..