Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.
Možná i větší nejen mediální pozornost, než nová produkce sama vzbudila informace, že roli Hraběnky, respektive jednoho jejího alter ega, zastane právě legendární pěvkyně Červená. Režisér Martin Glaser totiž z role udělal herecký triangl: na jevišti se tak objevila hraběnka minulosti (Veronika Hajnová-Fialoavá), hraběnka přítomnosti (Jitka Zerhauová) a hraběnka budoucnosti, která spojuje Heřmana se smrtí (Soňa Červená). Je to právě ona, kdo podstrčí Heřmanovi revolver, aby ona sama zemřela, podává mu ho posléze, aby vzal život i sám sobě. A překvapivě tato interpretace a zmožení jediného partu organicky zapadlo do vyprávění vlastního příběhu bez jakéhokoliv možného podezření z personální samoúčelnosti.
Martin Glaser a Pavel Borák (scéna) zasadili inscenaci mezi stěny ústavu pro duševně choré. Obkroužili jeviště Mahenova divadla půlobloukem vysoké zdi vypolstrované matracemi a po dobu představení je toliko dekorovali projekcemi a svitem žárovek. Jednoduché a účelné řešení, stejně jako kostýmy Markéty Sládečkové. Kostýmní výtvarnice se v základu držela dobové klasiky ovšem bez větší zdobnosti. Snad kromě intermezza scény, která v parodii barokního divadla hýřila už příliš kýčovými kostýmy, gesty, papundeklovými andělíčky a koťátky. Trochu nepatřičně působily jen sborové kostýmy plesové scény a jejich přehršle geometrických tvarů, které měly lehce citovat oblečky z karet.
V šedých zdech tak vzpomíná Heřman na nemocničním lůžku na podlehnutí své ničivé touze po nedosažitelném. Rozehrává partii o tři osudové karty přinášející jistou výhru. Byť jsou jeho party rolí enormně ukřičenou a dramaticky exponovanou, představitel Eduard Martynyuk nedal postavě ani špetku přehnaného patosu. Dalo by se očekávat, že bude od úvodu rozkládat síly, Mertynyuk však disponuje tak širokým hlasem mohutné síly a jasné barvy, že si mohl dovolit vyrovnaný projev v maximální intenzitě ruského naturelu od začátku až do konce více než tříhodinového večera. Jako Heřman ve stavu za hranou šílenství stál na jevišti téměř po celou dobu inscenace. A i v upozaděných scénách zůstal herecky přítomný a velmi přesvědčivý, s výrazem bláznivého podivína se plížil podél stěn, kýval se na posteli a roztřeseně neustále v rukou žmoulal přikrývku. Jeho lásku Lízu a zároveň prostředek k získání tří karet ztělesnila Natalya Romaniw. Rozptýlila dojem hlasového zatemňování z prvního duetu s Pavlínkou (Jana Hrochová), vynikla pak žádoucím zvukovým jasem a dala postavě něhu, vnitřní zmatení a k smrti zničující pocit zrady. V roli prince Jeleckého po jejím boku exceloval Igor Loškár. Svoji árii nepřeexponoval, dal jí velký cit a odevzdanost, v ansámblových scénách příjemně rezonovanou barvou hlasy pojil. Na jevišti pěvecky i vizuálně vynikal také hrabě Tomskij – Pavoľ Remenár, průrazným barytonem jakoby rozbil i ony polstrované kulisy. Bravurně zpívali i hráli také Josef Škarka a Petr Levíček – komické duo podivných patronů.
Vysokou laťku interpretace si kontinuálně drží sbor Janáčkovy opery pod vedením Pavla Koňárka, který dbá na precizní artikulace, promyšlené dynamiky i čistoty harmonií. Ženské sbory se v začátku sice potýkaly s onou nešťastnou kulisou pojímající polovinu vydaného zvuku, při postavení sboru v popředí jeviště se však už zvuk odstínil a nesl. Obzvláště působivý byl a capella mužský sbor v samotném závěru přimlouvající se za Heřmanovo vykoupení. Za hudebním nastudováním stojí dirigent Robert Kružík. Orchestr vedl soudržně v nepřerušovaně plynulém napětí, hluboké emocionalitě a kontrastech a pěvce bez výjimky nepřehlušoval. Jeho jasné gesto také udrželo na uzdě rytmus i obtížné ansámblové pasáže.
Snad i díky Glaserově funkční metafoře ve ztrojení role hraběnky mohla vedle Jitky Zerhauové a Veroniky Hajnové-Fialové vystoupit i Soňa Červená, tohoto času ani ne tři neděle po operaci krčku stehenní kosti. Přestože zpívaných partů neměla mnoho, nepotřebovala většího projevu. Tato dáma vplula na jeviště a dramaticky zde existovala jako nejsilnější entita. Vytoužený návrat Soni Červené na prkna brněnského jeviště, kterou v tak úctyhodném věku nezastavila ani náročná operace, zasluhuje uznalý obdiv. Stejně tak i režijní neotřelost a interpretační vytříbenost nové operní brněnské inscenace.
Autor: Petr Iljič Čajkovskij, libreto: Modest Iljič Čajkovskij dle povídky Alexandra Sergejeviče Puškina, hudební nastudování, dirigent: Robert Kružík, režie: Martin Glaser, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Markéta Sládečková, světelný design: Martin Špetlík, pohybová spolupráce: Martin Pacek, sbormistr: Pavel Koňárek, sbormistryně Dětského sboru Brno: Valerie Maťašová, videoprojekce: Martin Svobodník, Jan Fuksa, dramaturgie: Patricie Částková. Premiéra 17. února 2018 v Mahenově divadle.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..