Piková dáma a návrat hraběnky do Brna

Piková dáma a návrat hraběnky do Brna

Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.

Možná i větší nejen mediální pozornost, než nová produkce sama vzbudila informace, že roli Hraběnky, respektive jednoho jejího alter ega, zastane právě legendární pěvkyně Červená. Režisér Martin Glaser totiž z role udělal herecký triangl: na jevišti se tak objevila hraběnka minulosti (Veronika Hajnová-Fialoavá), hraběnka přítomnosti (Jitka Zerhauová) a hraběnka budoucnosti, která spojuje Heřmana se smrtí (Soňa Červená). Je to právě ona, kdo podstrčí Heřmanovi revolver, aby ona sama zemřela, podává mu ho posléze, aby vzal život i sám sobě. A překvapivě tato interpretace a zmožení jediného partu organicky zapadlo do vyprávění vlastního příběhu bez jakéhokoliv možného podezření z personální samoúčelnosti.

Martin Glaser a Pavel Borák (scéna) zasadili inscenaci mezi stěny ústavu pro duševně choré. Obkroužili jeviště Mahenova divadla půlobloukem vysoké zdi vypolstrované matracemi a po dobu představení je toliko dekorovali projekcemi a svitem žárovek. Jednoduché a účelné řešení, stejně jako kostýmy Markéty Sládečkové. Kostýmní výtvarnice se v základu držela dobové klasiky ovšem bez větší zdobnosti. Snad kromě intermezza scény, která v parodii barokního divadla hýřila už příliš kýčovými kostýmy, gesty, papundeklovými andělíčky a koťátky. Trochu nepatřičně působily jen sborové kostýmy plesové scény a jejich přehršle geometrických tvarů, které měly lehce citovat oblečky z karet.

V šedých zdech tak vzpomíná Heřman na nemocničním lůžku na podlehnutí své ničivé touze po nedosažitelném. Rozehrává partii o tři osudové karty přinášející jistou výhru. Byť jsou jeho party rolí enormně ukřičenou a dramaticky exponovanou, představitel Eduard Martynyuk nedal postavě ani špetku přehnaného patosu. Dalo by se očekávat, že bude od úvodu rozkládat síly, Mertynyuk však disponuje tak širokým hlasem mohutné síly a jasné barvy, že si mohl dovolit vyrovnaný projev v maximální intenzitě ruského naturelu od začátku až do konce více než tříhodinového večera. Jako Heřman ve stavu za hranou šílenství stál na jevišti téměř po celou dobu inscenace. A i v upozaděných scénách zůstal herecky přítomný a velmi přesvědčivý, s výrazem bláznivého podivína se plížil podél stěn, kýval se na posteli a roztřeseně neustále v rukou žmoulal přikrývku. Jeho lásku Lízu a zároveň prostředek k získání tří karet ztělesnila Natalya Romaniw. Rozptýlila dojem hlasového zatemňování z prvního duetu s Pavlínkou (Jana Hrochová), vynikla pak žádoucím zvukovým jasem a dala postavě něhu, vnitřní zmatení a k smrti zničující pocit zrady. V roli prince Jeleckého po jejím boku exceloval Igor Loškár. Svoji árii nepřeexponoval, dal jí velký cit a odevzdanost, v ansámblových scénách příjemně rezonovanou barvou hlasy pojil. Na jevišti pěvecky i vizuálně vynikal také hrabě Tomskij – Pavoľ Remenár, průrazným barytonem jakoby rozbil i ony polstrované kulisy. Bravurně zpívali i hráli také Josef Škarka a Petr Levíček – komické duo podivných patronů.

Vysokou laťku interpretace si kontinuálně drží sbor Janáčkovy opery pod vedením Pavla Koňárka, který dbá na precizní artikulace, promyšlené dynamiky i čistoty harmonií. Ženské sbory se v začátku sice potýkaly s onou nešťastnou kulisou pojímající polovinu vydaného zvuku, při postavení sboru v popředí jeviště se však už zvuk odstínil a nesl. Obzvláště působivý byl a capella mužský sbor v samotném závěru přimlouvající se za Heřmanovo vykoupení. Za hudebním nastudováním stojí dirigent Robert Kružík. Orchestr vedl soudržně v nepřerušovaně plynulém napětí, hluboké emocionalitě a kontrastech a pěvce bez výjimky nepřehlušoval. Jeho jasné gesto také udrželo na uzdě rytmus i obtížné ansámblové pasáže.

Snad i díky Glaserově funkční metafoře ve ztrojení role hraběnky mohla vedle Jitky Zerhauové a Veroniky Hajnové-Fialové vystoupit i Soňa Červená, tohoto času ani ne tři neděle po operaci krčku stehenní kosti. Přestože zpívaných partů neměla mnoho, nepotřebovala většího projevu. Tato dáma vplula na jeviště a dramaticky zde existovala jako nejsilnější entita. Vytoužený návrat Soni Červené na prkna brněnského jeviště, kterou v tak úctyhodném věku nezastavila ani náročná operace, zasluhuje uznalý obdiv. Stejně tak i režijní neotřelost a interpretační vytříbenost nové operní brněnské inscenace.

Autor: Petr Iljič Čajkovskij, libreto: Modest Iljič Čajkovskij dle povídky Alexandra Sergejeviče Puškina, hudební nastudování, dirigent: Robert Kružík, režie: Martin Glaser, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Markéta Sládečková, světelný design: Martin Špetlík, pohybová spolupráce: Martin Pacek, sbormistr: Pavel Koňárek, sbormistryně Dětského sboru Brno: Valerie Maťašová, videoprojekce: Martin Svobodník, Jan Fuksa, dramaturgie: Patricie Částková. Premiéra 17. února 2018 v Mahenově divadle.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více