Plastici a Filharmonie Brno propojili a neutralizovali dva světy

Plastici a Filharmonie Brno propojili a neutralizovali dva světy

Čtvrteční večer byl v Brně vskutku nabitý, a to přinejmenším díky dvěma legendám, jež tu zpřeházely, co mohly. V Janáčkově divadle nehrála filharmonie, nýbrž Brad Mehldau se svým jazzovým triem. Filharmonie Brno hrála na Vaňkovce v Richard Adam Gallery, ovšem nikoliv klasiku, nýbrž aranžovaný doprovod k undergroundové legendě – poslednímu ucelenému albu kapely The Plastic People of the Universe vzniknuvšímu v podzemí normalizačního Československa – Co znamená vésti koně (1981).

Příběh, který provázel uvedení alba na svět, tehdy již nebyl ničím novým. Jediné úspěšně uskutečněné koncertní uvedení (15. března 1981) bylo provázeno detailní konspirací, nicméně dům v Kerharticích u České Lípy, kde se utajené vystoupení uskutečnilo, tajná policie v souladu se svým nejednou realizovaným nápadem za trest podpálila a nechala shořet. Album pak bylo v dubnu nahráno na Hrádečku u Václava Havla a tím se uzavřela tvůrčí kapitola působení původních Plastic People během normalizace. Z plánovaného solženicynovského projektu vznikly pouze tři písně a záhy po jejich natočení odjíždí Brabenec pod nátlakem do emigrace.

Je potěšitelné i kuriózní, že kapela, která svým zaujetím progresivními hudebními směry podstatně ovlivnila dějiny Československa ve druhé polovině 20. století, stále hraje, a to nikoliv jako celebrity na velkých stadionech jednou za uherský rok, nýbrž prakticky týden co týden, kdykoliv a kdekoliv, bez slávy a humbuku. Neřeší, jak moc jsou oblíbení nebo co je zrovna vhodné, prostě se jen věnují hudbě, protože to považují za správné. Ať už je její aktuální podoba jakákoliv a jejich tvůrčí potenciál jakýkoliv, odešedší členy nahrazují novými a úspěšně vzdorují všemožným „proměnám času“. Přitom jsou zatím posledním zářným dokladem faktu, že v historii žádného jiného národa nehrála hudba tak zásadní roli, jako u Čechů. Počínaje Velkou Moravou přes husitství, hudební emigraci, smetanovskou operu a Národní divadlo až po Ivana Jirouse a proces s kapelou Plastic People v roce 1976. Ten se stal jedním z hlavních impulsů ke vzniku Charty 77, dosud jednoho z nejobdivovanějších světových protestních hnutí 20. století. Za zmínku stojí také srovnání historie obou těles, díky němuž koncert tak trochu připomínal zpěv národní hymny v listopadu 1989 na Václavském náměstí v podání Karla Gotta a Karla Kryla. Plastic People vznikli již v roce 1968, tedy pouhých 12 let po tehdejší Státní filharmonii Brno.

Spojení amplifikovaného psychedelického bigbítu se symfonickým orchestrem je nejen velkolepé a umocňující, má také určité mouchy. Bigbítová kapela dokáže díky amplifikaci naplnit zvukem jakýkoliv prostor a není třeba usilovat o větší zesílení. Posílení o orchestrální aranže má především účinek optický a mám za to, že zvuková stránka bude o mnoho zajímavěji znít z nahrávky. Při tomto spojení musí původní syrový zvuk kapely ustoupit do pozadí, orchestr ve velkém obsazení ovšem také není slyšet tak, jak je zvyklý, a to jak z pohledu posluchače, tak i samotných hráčů. Při živém provedení v mamutí hale se tak ztrácejí jak přednosti hlasitého bigbítu, tak i zvukové nuance orchestru. Přitom si myslím, že největší odklon od původní zvukové drsnosti nepředstavovalo vůbec první spojení Plastic People s orchestrem, kterým byl v roce 2004 Kofroňův Agon v Pašijových hrách, ale právě rozdíl mezi stylově drsným a expresivním Agonem a studiově klidným doprovodem Filharmonie Brno pod vedením Marka Ivanoviče. Výsledkem bylo, že na poměry undergroundu byl zvuk příliš potichu, na poměry PPU jsme takřka nedokázali rozeznat jejich charakteristický zvuk, především violu Jiřího Kabeše a klávesy Josefa Janíčka, zatímco kytara Joe Karafiáta i baskytara Evy Turnové přespříliš dominovaly, a na poměry posluchačů Filhahrmonie Brno bylo zase těžko přijatelné, že dobře známý zvuk orchestru byl nahrazen nepřehlednou zvukovou koulí, z níž občas vypluly trombony, tuba či dřeva jako celek. Smyčců mohlo být na počet méně, ale každý nástroj měl mít svůj snímač.

Lze ovšem předpokládat, že úterní koncert v Arše, která se zvukem naplní snadno, bude znít mnohem lépe. Koncerty Filharmonie Brno ve Vaňkovce jsou obecně nešikovné, vždycky nešikovné byly, a přestože často přinášely atraktivní repertoár, vyznělo by to vše mnohem lépe kdekoliv jinde, v tomto případě třeba na Flédě, kde hrají Plastici samostatně v sobotu v rámci tradiční Vzpomínky na Mejlu Hlavsu. Bude to dozajista zajímavé srovnání.

Spojení obou světů – undergroundu Plastic People se vznešeným establishmentem – přineslo několik pozoruhodných momentů. Zhruba dvě třetiny publika se rekrutovaly z prostředí tzv. mániček, jež ovšem hlavně zpočátku úzkostlivě dodržovaly dekorum filharmonického koncertu. Živěji naopak působila zhruba třetina publika, jež přišla na svoji filharmonii. Ke škrobené atmosféře přispělo i to, že bylo celé auditorium zaplněno číslovanými židlemi a nebyl prostor pro stojící pohupující se obecenstvo. Naopak blíže k bigbítu měla ta okolnost, že si přítomné máničky po každé písni odskakovaly na WC.

Atmosféra se ovšem spolu s gradujícím programem stávala uvolněnější a ke konci již každý další aplaus méně a méně připomínal Janáčkovo divadlo. Koncert byl orámován na začátku dlouhým čtením a vyprávěním Josefa Janíčka, na konci pak legendárním přednesem Modlitby za Osipa Mandelštama a existenciálním saxofonovým free-sólem, obojí v podání Vratislava Brabence, který do té doby jen seděl a pozoroval. Večer působil velkolepě a zajímavě – v podání vystrašeně působících členů PPU schovaných za velkými notovými pulty ovšem nepřinesl to, co by člověk automaticky očekával od průkopníků české rockové psychedilie.

Milan Hlavsa a Michal Nejtek: Co znamená vésti koně, texty Vratislav Brabenec a Pavel Zajíček, orchestrální aranžmá Michal Nejtek. The Plastic People of the Universe: Joe Karafiát – kytara, zpěv; Eva Turnová – baskytara, zpěv; Jaroslav Kvasnička – bicí, zpěv; Vratislav Brabenec – altsaxofon, zpěv; Jiří Kabeš – viola; Josef Janíček – klávesy, zpěv. Filharonie Brno, dirigent Marko Ivanovič. 6. března 2014, Richard Adam Gallery. Na stejném místě je koncert reprízován dnes v 19:30 hodin, v divadle Archa v Praze pak v úterý 11. března 2014 od 20:00 hodin.

Foto Jiří Pichl

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Filharmonie Brno pod vedením Petra Vrábela podává velmi dobré výkony, jejich spolupráce mi dělává radost a nezklamala ani tentokrát.  více

Ve Dvořákově sedmé symfonii byli hudebníci jako vyměnění. Skladba dobře známá, dirigent taky, koncepce vystavěná, tak vlastně nebyl důvod, aby se dílo nedařilo. Zarazí jen výkonnostní rozdíl oproti Zlatému kolovratu. Je škoda, že naše orchestry nedokážou svému mistrovi udělat aspoň tu malou službu a hrát všechny jeho skladby s plným nasazením.  více

Pianistka Anna Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně.  Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Milan Paľa usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. Dirigenta Aleksandara Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma.  více


V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více