Čtvrteční večer byl v Brně vskutku nabitý, a to přinejmenším díky dvěma legendám, jež tu zpřeházely, co mohly. V Janáčkově divadle nehrála filharmonie, nýbrž Brad Mehldau se svým jazzovým triem. Filharmonie Brno hrála na Vaňkovce v Richard Adam Gallery, ovšem nikoliv klasiku, nýbrž aranžovaný doprovod k undergroundové legendě – poslednímu ucelenému albu kapely The Plastic People of the Universe vzniknuvšímu v podzemí normalizačního Československa – Co znamená vésti koně (1981).
Příběh, který provázel uvedení alba na svět, tehdy již nebyl ničím novým. Jediné úspěšně uskutečněné koncertní uvedení (15. března 1981) bylo provázeno detailní konspirací, nicméně dům v Kerharticích u České Lípy, kde se utajené vystoupení uskutečnilo, tajná policie v souladu se svým nejednou realizovaným nápadem za trest podpálila a nechala shořet. Album pak bylo v dubnu nahráno na Hrádečku u Václava Havla a tím se uzavřela tvůrčí kapitola působení původních Plastic People během normalizace. Z plánovaného solženicynovského projektu vznikly pouze tři písně a záhy po jejich natočení odjíždí Brabenec pod nátlakem do emigrace.
Je potěšitelné i kuriózní, že kapela, která svým zaujetím progresivními hudebními směry podstatně ovlivnila dějiny Československa ve druhé polovině 20. století, stále hraje, a to nikoliv jako celebrity na velkých stadionech jednou za uherský rok, nýbrž prakticky týden co týden, kdykoliv a kdekoliv, bez slávy a humbuku. Neřeší, jak moc jsou oblíbení nebo co je zrovna vhodné, prostě se jen věnují hudbě, protože to považují za správné. Ať už je její aktuální podoba jakákoliv a jejich tvůrčí potenciál jakýkoliv, odešedší členy nahrazují novými a úspěšně vzdorují všemožným „proměnám času“. Přitom jsou zatím posledním zářným dokladem faktu, že v historii žádného jiného národa nehrála hudba tak zásadní roli, jako u Čechů. Počínaje Velkou Moravou přes husitství, hudební emigraci, smetanovskou operu a Národní divadlo až po Ivana Jirouse a proces s kapelou Plastic People v roce 1976. Ten se stal jedním z hlavních impulsů ke vzniku Charty 77, dosud jednoho z nejobdivovanějších světových protestních hnutí 20. století. Za zmínku stojí také srovnání historie obou těles, díky němuž koncert tak trochu připomínal zpěv národní hymny v listopadu 1989 na Václavském náměstí v podání Karla Gotta a Karla Kryla. Plastic People vznikli již v roce 1968, tedy pouhých 12 let po tehdejší Státní filharmonii Brno.
Spojení amplifikovaného psychedelického bigbítu se symfonickým orchestrem je nejen velkolepé a umocňující, má také určité mouchy. Bigbítová kapela dokáže díky amplifikaci naplnit zvukem jakýkoliv prostor a není třeba usilovat o větší zesílení. Posílení o orchestrální aranže má především účinek optický a mám za to, že zvuková stránka bude o mnoho zajímavěji znít z nahrávky. Při tomto spojení musí původní syrový zvuk kapely ustoupit do pozadí, orchestr ve velkém obsazení ovšem také není slyšet tak, jak je zvyklý, a to jak z pohledu posluchače, tak i samotných hráčů. Při živém provedení v mamutí hale se tak ztrácejí jak přednosti hlasitého bigbítu, tak i zvukové nuance orchestru. Přitom si myslím, že největší odklon od původní zvukové drsnosti nepředstavovalo vůbec první spojení Plastic People s orchestrem, kterým byl v roce 2004 Kofroňův Agon v Pašijových hrách, ale právě rozdíl mezi stylově drsným a expresivním Agonem a studiově klidným doprovodem Filharmonie Brno pod vedením Marka Ivanoviče. Výsledkem bylo, že na poměry undergroundu byl zvuk příliš potichu, na poměry PPU jsme takřka nedokázali rozeznat jejich charakteristický zvuk, především violu Jiřího Kabeše a klávesy Josefa Janíčka, zatímco kytara Joe Karafiáta i baskytara Evy Turnové přespříliš dominovaly, a na poměry posluchačů Filhahrmonie Brno bylo zase těžko přijatelné, že dobře známý zvuk orchestru byl nahrazen nepřehlednou zvukovou koulí, z níž občas vypluly trombony, tuba či dřeva jako celek. Smyčců mohlo být na počet méně, ale každý nástroj měl mít svůj snímač.
Lze ovšem předpokládat, že úterní koncert v Arše, která se zvukem naplní snadno, bude znít mnohem lépe. Koncerty Filharmonie Brno ve Vaňkovce jsou obecně nešikovné, vždycky nešikovné byly, a přestože často přinášely atraktivní repertoár, vyznělo by to vše mnohem lépe kdekoliv jinde, v tomto případě třeba na Flédě, kde hrají Plastici samostatně v sobotu v rámci tradiční Vzpomínky na Mejlu Hlavsu. Bude to dozajista zajímavé srovnání.
Spojení obou světů – undergroundu Plastic People se vznešeným establishmentem – přineslo několik pozoruhodných momentů. Zhruba dvě třetiny publika se rekrutovaly z prostředí tzv. mániček, jež ovšem hlavně zpočátku úzkostlivě dodržovaly dekorum filharmonického koncertu. Živěji naopak působila zhruba třetina publika, jež přišla na svoji filharmonii. Ke škrobené atmosféře přispělo i to, že bylo celé auditorium zaplněno číslovanými židlemi a nebyl prostor pro stojící pohupující se obecenstvo. Naopak blíže k bigbítu měla ta okolnost, že si přítomné máničky po každé písni odskakovaly na WC.
Atmosféra se ovšem spolu s gradujícím programem stávala uvolněnější a ke konci již každý další aplaus méně a méně připomínal Janáčkovo divadlo. Koncert byl orámován na začátku dlouhým čtením a vyprávěním Josefa Janíčka, na konci pak legendárním přednesem Modlitby za Osipa Mandelštama a existenciálním saxofonovým free-sólem, obojí v podání Vratislava Brabence, který do té doby jen seděl a pozoroval. Večer působil velkolepě a zajímavě – v podání vystrašeně působících členů PPU schovaných za velkými notovými pulty ovšem nepřinesl to, co by člověk automaticky očekával od průkopníků české rockové psychedilie.
Milan Hlavsa a Michal Nejtek: Co znamená vésti koně, texty Vratislav Brabenec a Pavel Zajíček, orchestrální aranžmá Michal Nejtek. The Plastic People of the Universe: Joe Karafiát – kytara, zpěv; Eva Turnová – baskytara, zpěv; Jaroslav Kvasnička – bicí, zpěv; Vratislav Brabenec – altsaxofon, zpěv; Jiří Kabeš – viola; Josef Janíček – klávesy, zpěv. Filharonie Brno, dirigent Marko Ivanovič. 6. března 2014, Richard Adam Gallery. Na stejném místě je koncert reprízován dnes v 19:30 hodin, v divadle Archa v Praze pak v úterý 11. března 2014 od 20:00 hodin.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..