Plastici a Filharmonie Brno propojili a neutralizovali dva světy

Plastici a Filharmonie Brno propojili a neutralizovali dva světy

Čtvrteční večer byl v Brně vskutku nabitý, a to přinejmenším díky dvěma legendám, jež tu zpřeházely, co mohly. V Janáčkově divadle nehrála filharmonie, nýbrž Brad Mehldau se svým jazzovým triem. Filharmonie Brno hrála na Vaňkovce v Richard Adam Gallery, ovšem nikoliv klasiku, nýbrž aranžovaný doprovod k undergroundové legendě – poslednímu ucelenému albu kapely The Plastic People of the Universe vzniknuvšímu v podzemí normalizačního Československa – Co znamená vésti koně (1981).

Příběh, který provázel uvedení alba na svět, tehdy již nebyl ničím novým. Jediné úspěšně uskutečněné koncertní uvedení (15. března 1981) bylo provázeno detailní konspirací, nicméně dům v Kerharticích u České Lípy, kde se utajené vystoupení uskutečnilo, tajná policie v souladu se svým nejednou realizovaným nápadem za trest podpálila a nechala shořet. Album pak bylo v dubnu nahráno na Hrádečku u Václava Havla a tím se uzavřela tvůrčí kapitola působení původních Plastic People během normalizace. Z plánovaného solženicynovského projektu vznikly pouze tři písně a záhy po jejich natočení odjíždí Brabenec pod nátlakem do emigrace.

Je potěšitelné i kuriózní, že kapela, která svým zaujetím progresivními hudebními směry podstatně ovlivnila dějiny Československa ve druhé polovině 20. století, stále hraje, a to nikoliv jako celebrity na velkých stadionech jednou za uherský rok, nýbrž prakticky týden co týden, kdykoliv a kdekoliv, bez slávy a humbuku. Neřeší, jak moc jsou oblíbení nebo co je zrovna vhodné, prostě se jen věnují hudbě, protože to považují za správné. Ať už je její aktuální podoba jakákoliv a jejich tvůrčí potenciál jakýkoliv, odešedší členy nahrazují novými a úspěšně vzdorují všemožným „proměnám času“. Přitom jsou zatím posledním zářným dokladem faktu, že v historii žádného jiného národa nehrála hudba tak zásadní roli, jako u Čechů. Počínaje Velkou Moravou přes husitství, hudební emigraci, smetanovskou operu a Národní divadlo až po Ivana Jirouse a proces s kapelou Plastic People v roce 1976. Ten se stal jedním z hlavních impulsů ke vzniku Charty 77, dosud jednoho z nejobdivovanějších světových protestních hnutí 20. století. Za zmínku stojí také srovnání historie obou těles, díky němuž koncert tak trochu připomínal zpěv národní hymny v listopadu 1989 na Václavském náměstí v podání Karla Gotta a Karla Kryla. Plastic People vznikli již v roce 1968, tedy pouhých 12 let po tehdejší Státní filharmonii Brno.

Spojení amplifikovaného psychedelického bigbítu se symfonickým orchestrem je nejen velkolepé a umocňující, má také určité mouchy. Bigbítová kapela dokáže díky amplifikaci naplnit zvukem jakýkoliv prostor a není třeba usilovat o větší zesílení. Posílení o orchestrální aranže má především účinek optický a mám za to, že zvuková stránka bude o mnoho zajímavěji znít z nahrávky. Při tomto spojení musí původní syrový zvuk kapely ustoupit do pozadí, orchestr ve velkém obsazení ovšem také není slyšet tak, jak je zvyklý, a to jak z pohledu posluchače, tak i samotných hráčů. Při živém provedení v mamutí hale se tak ztrácejí jak přednosti hlasitého bigbítu, tak i zvukové nuance orchestru. Přitom si myslím, že největší odklon od původní zvukové drsnosti nepředstavovalo vůbec první spojení Plastic People s orchestrem, kterým byl v roce 2004 Kofroňův Agon v Pašijových hrách, ale právě rozdíl mezi stylově drsným a expresivním Agonem a studiově klidným doprovodem Filharmonie Brno pod vedením Marka Ivanoviče. Výsledkem bylo, že na poměry undergroundu byl zvuk příliš potichu, na poměry PPU jsme takřka nedokázali rozeznat jejich charakteristický zvuk, především violu Jiřího Kabeše a klávesy Josefa Janíčka, zatímco kytara Joe Karafiáta i baskytara Evy Turnové přespříliš dominovaly, a na poměry posluchačů Filhahrmonie Brno bylo zase těžko přijatelné, že dobře známý zvuk orchestru byl nahrazen nepřehlednou zvukovou koulí, z níž občas vypluly trombony, tuba či dřeva jako celek. Smyčců mohlo být na počet méně, ale každý nástroj měl mít svůj snímač.

Lze ovšem předpokládat, že úterní koncert v Arše, která se zvukem naplní snadno, bude znít mnohem lépe. Koncerty Filharmonie Brno ve Vaňkovce jsou obecně nešikovné, vždycky nešikovné byly, a přestože často přinášely atraktivní repertoár, vyznělo by to vše mnohem lépe kdekoliv jinde, v tomto případě třeba na Flédě, kde hrají Plastici samostatně v sobotu v rámci tradiční Vzpomínky na Mejlu Hlavsu. Bude to dozajista zajímavé srovnání.

Spojení obou světů – undergroundu Plastic People se vznešeným establishmentem – přineslo několik pozoruhodných momentů. Zhruba dvě třetiny publika se rekrutovaly z prostředí tzv. mániček, jež ovšem hlavně zpočátku úzkostlivě dodržovaly dekorum filharmonického koncertu. Živěji naopak působila zhruba třetina publika, jež přišla na svoji filharmonii. Ke škrobené atmosféře přispělo i to, že bylo celé auditorium zaplněno číslovanými židlemi a nebyl prostor pro stojící pohupující se obecenstvo. Naopak blíže k bigbítu měla ta okolnost, že si přítomné máničky po každé písni odskakovaly na WC.

Atmosféra se ovšem spolu s gradujícím programem stávala uvolněnější a ke konci již každý další aplaus méně a méně připomínal Janáčkovo divadlo. Koncert byl orámován na začátku dlouhým čtením a vyprávěním Josefa Janíčka, na konci pak legendárním přednesem Modlitby za Osipa Mandelštama a existenciálním saxofonovým free-sólem, obojí v podání Vratislava Brabence, který do té doby jen seděl a pozoroval. Večer působil velkolepě a zajímavě – v podání vystrašeně působících členů PPU schovaných za velkými notovými pulty ovšem nepřinesl to, co by člověk automaticky očekával od průkopníků české rockové psychedilie.

Milan Hlavsa a Michal Nejtek: Co znamená vésti koně, texty Vratislav Brabenec a Pavel Zajíček, orchestrální aranžmá Michal Nejtek. The Plastic People of the Universe: Joe Karafiát – kytara, zpěv; Eva Turnová – baskytara, zpěv; Jaroslav Kvasnička – bicí, zpěv; Vratislav Brabenec – altsaxofon, zpěv; Jiří Kabeš – viola; Josef Janíček – klávesy, zpěv. Filharonie Brno, dirigent Marko Ivanovič. 6. března 2014, Richard Adam Gallery. Na stejném místě je koncert reprízován dnes v 19:30 hodin, v divadle Archa v Praze pak v úterý 11. března 2014 od 20:00 hodin.

Foto Jiří Pichl

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Filharmonie Brno pod vedením Petra Vrábela podává velmi dobré výkony, jejich spolupráce mi dělává radost a nezklamala ani tentokrát.  více

Ve Dvořákově sedmé symfonii byli hudebníci jako vyměnění. Skladba dobře známá, dirigent taky, koncepce vystavěná, tak vlastně nebyl důvod, aby se dílo nedařilo. Zarazí jen výkonnostní rozdíl oproti Zlatému kolovratu. Je škoda, že naše orchestry nedokážou svému mistrovi udělat aspoň tu malou službu a hrát všechny jeho skladby s plným nasazením.  více

Pianistka Anna Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně.  Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Milan Paľa usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. Dirigenta Aleksandara Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma.  více


Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více

Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.  více

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.  více

Dva měsíce po zahajovacím koncertu sezóny se Filharmonie Brno vrátila do provizoria sálu brněnského Stadionu, tentokrát s prvním koncertem spadajícím do abonentní řady Filharmonie na Stadionu. Program včerejšího večera s názvem Emoce a vášně mile překvapil, stejně jako jeho precizní provedení brněnskou filharmonií.  více

Brněnský hudebník Jan Švihálek se řadu let věnuje blues s kapelou Hoochie Coochie Band. Před pár lety však založil další kapelu, Band of Heysek, ve které naplňuje své představy o jiné podobě blues, syrovější, punkovější, rytmičtější. Za kořeny této hudby se vypravil nejprve sám a později s celou kapelou. Navázal kontakty i přátelství s americkými špičkami žánru, zahrál si na prestižním festivalu, přivezl mississippské bluesmany do Česka a jeho kapela s nimi dokonce natočila nahrávky, které nyní připravuje k vydání.  více

Nejznámější slovenský folklorní soubor Lúčnica vystoupil na pódiu Janáčkova divadla v Brně. Z Bratislavy přivezli starší choreografie legendárního Štefana Nosáľa, který nás před dvěma lety navždy opustil.   více

Brněnská skupina Ateliér na sebe poprvé upozornila v roce 2015 sedmipísňovou nahrávkou Půlcédé. První plnohodnotné CD natočila na jaře 2019 ve studiu Indies ve spolupráci s mistrem zvuku Dušanem Součkem. Album vyšlo pod názvem Kalevalavíce

Novinka mezinárodní skupiny Korjen je jednou z nejúspěšnějších letošních nahrávek z distribuce společnosti Indies Scope. Album Sabur vyšlo v polovině září 2019 a hned na začátku října zabodovalo na 15. místě v prestižní hitparádě World Music Charts Europe, kterou sestavuje 43 rozhlasových publicistů z celé Evropy.  více

K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Nejčtenější

Kritika

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více