Plastici a Filharmonie Brno propojili a neutralizovali dva světy

Plastici a Filharmonie Brno propojili a neutralizovali dva světy

Čtvrteční večer byl v Brně vskutku nabitý, a to přinejmenším díky dvěma legendám, jež tu zpřeházely, co mohly. V Janáčkově divadle nehrála filharmonie, nýbrž Brad Mehldau se svým jazzovým triem. Filharmonie Brno hrála na Vaňkovce v Richard Adam Gallery, ovšem nikoliv klasiku, nýbrž aranžovaný doprovod k undergroundové legendě – poslednímu ucelenému albu kapely The Plastic People of the Universe vzniknuvšímu v podzemí normalizačního Československa – Co znamená vésti koně (1981).

Příběh, který provázel uvedení alba na svět, tehdy již nebyl ničím novým. Jediné úspěšně uskutečněné koncertní uvedení (15. března 1981) bylo provázeno detailní konspirací, nicméně dům v Kerharticích u České Lípy, kde se utajené vystoupení uskutečnilo, tajná policie v souladu se svým nejednou realizovaným nápadem za trest podpálila a nechala shořet. Album pak bylo v dubnu nahráno na Hrádečku u Václava Havla a tím se uzavřela tvůrčí kapitola působení původních Plastic People během normalizace. Z plánovaného solženicynovského projektu vznikly pouze tři písně a záhy po jejich natočení odjíždí Brabenec pod nátlakem do emigrace.

Je potěšitelné i kuriózní, že kapela, která svým zaujetím progresivními hudebními směry podstatně ovlivnila dějiny Československa ve druhé polovině 20. století, stále hraje, a to nikoliv jako celebrity na velkých stadionech jednou za uherský rok, nýbrž prakticky týden co týden, kdykoliv a kdekoliv, bez slávy a humbuku. Neřeší, jak moc jsou oblíbení nebo co je zrovna vhodné, prostě se jen věnují hudbě, protože to považují za správné. Ať už je její aktuální podoba jakákoliv a jejich tvůrčí potenciál jakýkoliv, odešedší členy nahrazují novými a úspěšně vzdorují všemožným „proměnám času“. Přitom jsou zatím posledním zářným dokladem faktu, že v historii žádného jiného národa nehrála hudba tak zásadní roli, jako u Čechů. Počínaje Velkou Moravou přes husitství, hudební emigraci, smetanovskou operu a Národní divadlo až po Ivana Jirouse a proces s kapelou Plastic People v roce 1976. Ten se stal jedním z hlavních impulsů ke vzniku Charty 77, dosud jednoho z nejobdivovanějších světových protestních hnutí 20. století. Za zmínku stojí také srovnání historie obou těles, díky němuž koncert tak trochu připomínal zpěv národní hymny v listopadu 1989 na Václavském náměstí v podání Karla Gotta a Karla Kryla. Plastic People vznikli již v roce 1968, tedy pouhých 12 let po tehdejší Státní filharmonii Brno.

Spojení amplifikovaného psychedelického bigbítu se symfonickým orchestrem je nejen velkolepé a umocňující, má také určité mouchy. Bigbítová kapela dokáže díky amplifikaci naplnit zvukem jakýkoliv prostor a není třeba usilovat o větší zesílení. Posílení o orchestrální aranže má především účinek optický a mám za to, že zvuková stránka bude o mnoho zajímavěji znít z nahrávky. Při tomto spojení musí původní syrový zvuk kapely ustoupit do pozadí, orchestr ve velkém obsazení ovšem také není slyšet tak, jak je zvyklý, a to jak z pohledu posluchače, tak i samotných hráčů. Při živém provedení v mamutí hale se tak ztrácejí jak přednosti hlasitého bigbítu, tak i zvukové nuance orchestru. Přitom si myslím, že největší odklon od původní zvukové drsnosti nepředstavovalo vůbec první spojení Plastic People s orchestrem, kterým byl v roce 2004 Kofroňův Agon v Pašijových hrách, ale právě rozdíl mezi stylově drsným a expresivním Agonem a studiově klidným doprovodem Filharmonie Brno pod vedením Marka Ivanoviče. Výsledkem bylo, že na poměry undergroundu byl zvuk příliš potichu, na poměry PPU jsme takřka nedokázali rozeznat jejich charakteristický zvuk, především violu Jiřího Kabeše a klávesy Josefa Janíčka, zatímco kytara Joe Karafiáta i baskytara Evy Turnové přespříliš dominovaly, a na poměry posluchačů Filhahrmonie Brno bylo zase těžko přijatelné, že dobře známý zvuk orchestru byl nahrazen nepřehlednou zvukovou koulí, z níž občas vypluly trombony, tuba či dřeva jako celek. Smyčců mohlo být na počet méně, ale každý nástroj měl mít svůj snímač.

Lze ovšem předpokládat, že úterní koncert v Arše, která se zvukem naplní snadno, bude znít mnohem lépe. Koncerty Filharmonie Brno ve Vaňkovce jsou obecně nešikovné, vždycky nešikovné byly, a přestože často přinášely atraktivní repertoár, vyznělo by to vše mnohem lépe kdekoliv jinde, v tomto případě třeba na Flédě, kde hrají Plastici samostatně v sobotu v rámci tradiční Vzpomínky na Mejlu Hlavsu. Bude to dozajista zajímavé srovnání.

Spojení obou světů – undergroundu Plastic People se vznešeným establishmentem – přineslo několik pozoruhodných momentů. Zhruba dvě třetiny publika se rekrutovaly z prostředí tzv. mániček, jež ovšem hlavně zpočátku úzkostlivě dodržovaly dekorum filharmonického koncertu. Živěji naopak působila zhruba třetina publika, jež přišla na svoji filharmonii. Ke škrobené atmosféře přispělo i to, že bylo celé auditorium zaplněno číslovanými židlemi a nebyl prostor pro stojící pohupující se obecenstvo. Naopak blíže k bigbítu měla ta okolnost, že si přítomné máničky po každé písni odskakovaly na WC.

Atmosféra se ovšem spolu s gradujícím programem stávala uvolněnější a ke konci již každý další aplaus méně a méně připomínal Janáčkovo divadlo. Koncert byl orámován na začátku dlouhým čtením a vyprávěním Josefa Janíčka, na konci pak legendárním přednesem Modlitby za Osipa Mandelštama a existenciálním saxofonovým free-sólem, obojí v podání Vratislava Brabence, který do té doby jen seděl a pozoroval. Večer působil velkolepě a zajímavě – v podání vystrašeně působících členů PPU schovaných za velkými notovými pulty ovšem nepřinesl to, co by člověk automaticky očekával od průkopníků české rockové psychedilie.

Milan Hlavsa a Michal Nejtek: Co znamená vésti koně, texty Vratislav Brabenec a Pavel Zajíček, orchestrální aranžmá Michal Nejtek. The Plastic People of the Universe: Joe Karafiát – kytara, zpěv; Eva Turnová – baskytara, zpěv; Jaroslav Kvasnička – bicí, zpěv; Vratislav Brabenec – altsaxofon, zpěv; Jiří Kabeš – viola; Josef Janíček – klávesy, zpěv. Filharonie Brno, dirigent Marko Ivanovič. 6. března 2014, Richard Adam Gallery. Na stejném místě je koncert reprízován dnes v 19:30 hodin, v divadle Archa v Praze pak v úterý 11. března 2014 od 20:00 hodin.

Foto Jiří Pichl

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Filharmonie Brno pod vedením Petra Vrábela podává velmi dobré výkony, jejich spolupráce mi dělává radost a nezklamala ani tentokrát.  více

Ve Dvořákově sedmé symfonii byli hudebníci jako vyměnění. Skladba dobře známá, dirigent taky, koncepce vystavěná, tak vlastně nebyl důvod, aby se dílo nedařilo. Zarazí jen výkonnostní rozdíl oproti Zlatému kolovratu. Je škoda, že naše orchestry nedokážou svému mistrovi udělat aspoň tu malou službu a hrát všechny jeho skladby s plným nasazením.  více

Pianistka Anna Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně.  Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Milan Paľa usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. Dirigenta Aleksandara Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma.  více


Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více

Rozličné nálady Debussyho Faunova odpoledne, ticho neklidu před bouří Brittenova Houslového koncertu a severským koloritem prodchnuté Sibeliovy první symfonie nabídla ve čtvrtek 11. ledna Filharmonie Brno na zdejším Stadionu. Pod taktovkou dirigenta James Feddecka, brněnskému publiku již známého, a za spolupráce s výjimečným slovenským houslistou Milanem Paľou filharmonici představili dramaturgicky zajímavý program s interpretačním nábojem.  více

Na konci listopadu vyšlo CD s názvem Moravské hlasy. Na první pohled nenápadné album by rozhodně nemělo ujít pozornosti. Jedná se o hudební nosič, který je součástí projektu Píseň duše, jehož iniciátorem je Jiří Plocek. Jeho cílem bylo představit fenomén moravské zpěvnosti na příkladu některých oblastí Slovácka.  více

Muzikál Ženy na pokraji nervového zhroucení vznikl na základě výtečného stejnojmenného filmu Pedra Almodóvara. A jeho londýnská verze z roku 2015 hojně obráží tuzemská jeviště. Předloni titul uvedli v Chebu, na sklonku loňského roku v Brně a Praze, letos jej chystají v Liberci. Jak dopadlo jeho brněnské provedení v Městském divadle Brno?  více

Nebývá zvykem, že by se konzervatoristé angažovali v samostatně organizovaných ansámblech. Jeden takový však v loňském roce z brněnské konzervatoře vzešel a směle se etabluje školskému systému a kulturnímu průmyslu trochu navzdory. Mladí prostě chtějí hrát. Chamber Symphony Orchestra Brno se brněnskému publiku úspěšně představil v premiéře v květnu 2017 Mahlerovou symfonií Titánů. Ve své druhé koncertní sezóně soubor pokračoval v komorní interpretaci druhou symfonií Johannese Brahmse. Potřetí v Brně orchestr vystoupil 3. ledna při novoročním koncertu v katedrále sv. Petra a Pavla. Samostatné komorní těleso standardně spolupracuje s dirigentem Stanislavem Kummerem. Pro recenzovaný koncert bylo doplněno o několik hostujících hráčů a taktovky se tentokráte chopil dirigent a skladatel Jiří Najvar. Ten vedle Koncertu pro flétnu Wolfganga Amadea Mozarta a Magnificat Johna Ruttera uvedl v premiéře také svou kompozici La preghiera di Capodanno.  více

S jazzmanem Janem Konopáskem, který 29. prosince 2017 oslavil 86. narozeniny, jsme se spřátelili, když dostal v roce 2016 Cenu Gustava Broma a přijel si ji převzít na jeden z koncertů Jazzfestu v Sono Centru. Jazzová legenda, mezinárodně uznávaný barytonsaxofonista, zřejmě poslední žijící aktér elitních zakladatelských těles českého moderního jazzu po 2. světové válce se ukázal jako vynikající vypravěč. Jeho muzikantská dráha je velmi pestrá a je základem připravované knihy, která vyjde v nakladatelství Galén.  více

Pokud jste navštívili novoroční koncert brněnské filharmonie v očekávání seriózní, rigorózně slavností, přitom uměřené a distingované zábavy, pravděpodobně jste odcházeli vrcholně nespokojeni. V rozčarování jste si možná stěžovali, spílali a mumlali: co to bylo za dirigentovy taneční kreace, proč se tleskalo do rytmu Radeckého marše a především – proč nám jen nutili zpívat? A ta dramaturgie! Minulý rok alespoň Smetana, ale letos? Samé valčíčky a polky, operety a šlehačky! Jestli nejste zahořklý škarohlíd, je vysoká pravděpodobnost, že jste po boku Filharmonie Brno s lehkostí a rozverností vtančili do roku 2018.  více

Julia Ulehla je americká zpěvačka, pravnučka Vladimíra Úlehly, moravského vědce a sběratele lidových písní, autora legendární knihy Živá píseň. Julia společně se svým manželem, kytaristou s arménskými kořeny Aramem Bajakianem, někdejším spoluhráčem Lou Reeda nebo Diany Krall, založila skupinu Dálava, ve které netradičním způsobem zpracovávají moravský folklor. Natočili už druhé album s názvem The Book Of Transfiguration a právě o něm jsme s Julií a Aramem rozmlouvali během jejich nedávného pobytu v Brně.  více

Brněnskou pasáž Alfa včera zaplnila hudba. Již po jedenácté zde byla udena Česká vánoční mše Hej, mistře. Akce opět proběhla ve spolupráci HaDivadla a kavárny Švanda. Orchestr a zpěváci pod taktovkou Joela Hány vystoupí také dnes ve 22:00. A jak to včera v pasáži vypadalo? Přinášíme vám krátkou fotoreportáž.  více

Na festival Blues Alive do Šumperka pravidelně jezdí Andrzej Matysik, šéfredaktor polského magazínu Twój Blues. Když jsem se jej letos zeptal, co ho na české scéně v poslední době nejvíce zaujalo, bez váhání odpověděl: Band Of Heysek! Mladá brněnská kapela – funguje od roku 2015 – učarovala nejen polským odborníkům, ale i vyprodanému šumperskému domu kultury. Letošní ročník našeho největšího bluesového festivalu totiž toto syrové trio z jižní Moravy otevíralo.  více

První adventní neděli se ve Veselí nad Moravou uskutečnil koncert k 65. výročí založení Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN). Toto hudební těleso tvoří pro mnohé nerozlučnou dvojici právě s Českým rozhlasem Brno. Orchestr vznikl v roce 1952 pro potřeby rozhlasu ze dvou důvodů: k vytvoření archivu kvalitních hudebních nahrávek i hraní živých koncertů po celém světě. Nahrávky BROLNu na starých LP deskách byly pro mnoho „folkloristů“ jedním z prvních setkání s tímto druhem umění. BROLN přinášel umělecky hodnotné úpravy lidových písní a vytvořil trend, který je aktuální dodnes.  více

Program třetí adventní neděle v podání orchestru Ensemble Opera Diversa s výpomocí sesterského tělesa – sboru Ensemble Versus – se nesl ve znamení moderní soudobé tvorby. V Konventu Milosrdných bratří zazněly skladby O antifony pro baryton a smyčce a Magnificat pro sbor a smyčce od dvorního skladatele ansámblu Ondřeje Kyase a Sonata da chiesa skladatele Jaroslava Štastného-Pokorného, komponujícího pod uměleckým pseudonymem Peter Graham. Sólistou večera byl barytonista Roman Hoza, představení řídila dirigentka Gabriela Tardonová. Koncert v přímém přenosu vysílal Český rozhlas Vltava a další stanice sítě Eurorádia. Hudba se tak dostala až k posluchačům Španělského, Sárského, Estonského, Švédského, Portugalského, Hessenského, Dánského, Řeckého, Islandského, Slovinského a Britského (BBC) rozhlasu.  více

Operní soubor byl nucen hledat kvůli uzavření Janáčkova divadla náhradní místo. Obrovský prostor pavilonu P na Výstavišti se ukázal být, soudě podle sobotní premiéry, pro novou inscenaci Gounodova Fausta a Markétky skutečným požehnáním. Režisér Jiří Heřman se scénografem Pavlem Svobodou, světelným designérem Danielem Tesařem a choreografem Janem Kodetem stvořili jedinečné, svébytné a velmi působivé dějiště zřetelně vyprávěného příběhu, abstraktního a konkrétního zároveň.  více

Hudebně dramatický experiment o hudbě, životě a strastech skladatelek doby baroka uvedl v premiéře 14. prosince v sále Místodržitelského paláce v Brně soubor Musica Poetica. Jeho zakladatelkou i iniciátorkou nového projektu je zpěvačka, harfenistka a muzikoložka Jana Janků, která se tvorbě skladatelek 17. a 18. století věnuje kontinuálně od své diplomové práce věnované Francesce Caccini. Společně s Musicou Poetickou, s níž působí na poli poučené interpretace již od roku 1998, natočila i CD Barokní ženy. Vosvětě zapomínaných autorek pokračuje dnešním stejnojmenným dramatickým projektem. Soubor tak připravil umělecko-edukativní představení příjemného dramatického projevu a zajímavého scénáře bohatého na životopisná data tří významných žen z oblasti hudby.  více