Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.
O svěží zahájení koncertu se postarala předehra Římský karneval Hectora Berlioze, která v závěru vygradovala do oslavných fanfár, lákajících k tanci svým charakterem, ne však takovou mírou senzitivnosti ve hře, kterou by skladba zasluhovala. Poetickým zastavením navozujícím magickou atmosféru pak byla asi nejznámější třináctá část Labuť z cyklu Karneval zvířat Camilla Saint-Saënse, v níž vyniklo precizní sólo violoncellisty Michala Greca. Uškodilo mu snad jen ne zcela ideální nazvučení, které v sólovém projevu bohužel bylo o to více slyšet.
Právě ozvučení již od první skladby negativně ovlivnilo výsledný zvuk, který zejména ve slabší dynamice smyčců postrádal jejich typickou jasnost a ostrost a zůstal jakoby udušený pod akustickou dekou.
Houpavým valčíkovým rytmem protancovala nádvořím Barkarola z opery Hoffmannovy povídky od Jacquese Offenbacha. V roli Olympie se následně představila sólistka večera, sopranistka Patricia Janečková. V herecky ztvárněné figuře panenky na klíček (s jejímž natahováním dirigentovi zvukově skvěle pomohly perkuse) předvedla zpěvačka na svůj nízký věk úctyhodně vyzpívané koloratury. Z pera téhož autora poté ve svěžím tempu a s energickým podílem všech členů orchestru zazněl notoricky známý Kankán (opera Orfeus v podsvětí).
V árii Giuditty ze stejnojmenné operety Franze Lehára vzpomínaná sólistka ještě lépe předvedla svůj hlasový potenciál. Přednes doplnila temperamentními a koketními gesty, kterými umně vystihla charakter árie (v překladu Mé rty líbají tak horce).
Zpěv teprve jednadvacetileté Patricie Janečkové v celkovém ohledu postrádal patřičnou hloubku a usazenost, typickou pro renomované sopranistky, její hlas však přesto zřetelně disponuje obdivuhodným rozsahem podpořeným stále zdokonalovanou technikou. V některých pasážích znatelný šustot a zastřenost tohoto hlasu lze přikládat startovní kariérní pozici, na které zpěvačka stojí. A to vše i přes její četné zkušenosti se zpěvem na mnoha operních jevištích a koncertních pódiích, na kterých se objevuje od útlého dětství.
První polovinu večera zakončila rodina Straussů. Zazněl smyčci precizně zahraný Karneval v Paříži Johanna Strausse a na závěr árie Adély z operety Netopýr Johanna Strausse mladšího.
Druhá polovina koncertu byla pro diváky poněkud hádankou, jelikož pořadí čísel v programu neodpovídalo výslednému znění. Oblíbené předehry k operetě Netopýr se diváci nedočkali, druhá část tak byla ryze česká. Zahájil ji Pražský karneval Bedřicha Smetany, jeho poslední symfonické dílo, kterému se již nedostalo skladatelem plánované velkoleposti. Ze Smetanova díla zazněla dále árie Vendulky Hlásej ptáčku z opery Hubička, ve které se – vzhledem k českému libretu – naplno projevila zpěvaččina precizní výslovnost.
Svými maximálně romantickými harmoniemi poté zazářil klidný Poem, nejznámější část orchestrální selanky V podvečer od Zdeňka Fibicha. Barvitá instrumentace vyzdvihla tolik promyšlenou hloubku, kterou pozdně-romantický skladatel do díla vložil.
Fibich jako pomyslný most propojil prostor mezi svými o něco významnějšími kolegy a na závěr koncertu předal slovo druhému z nich - Antonínu Dvořákovi. Sólistka se zhostila partu jedné z nejznámějších árií v české operní literatuře, Rusalčina toužebného zpěvu Měsíčku na nebi hlubokém. Po počátečních nejistých tónech sladila tempo s gesty dirigenta a árii prozpívala překvapivě plným hlasem, podepřeným opět vynikající výslovností.
Úderně a rázně se nakonec o slovo přihlásil instrumentální Dvořákův Karneval, o poznání živější a nadšenější, než předchozí karnevalově laděné skladby. Jeho mírná prostřední část pak naopak divákům dovolila nahlédnout do klidné atmosféry lesa, ve kterém nechal skladatel nejzřetelněji vyniknout volání kukačky v klarinetovém partu. Koncert zakončilo opět ono úvodní energií nabíjející téma.
Estonský dirigent Risto Joost, který se v Brně představil poprvé, dokázal svým nastudováním i českým dílům vtisknout odpovídající charakter i jásavost a svým vedením podpořil také obvyklou jistotu a sehranost orchestru filharmonie. Letošní ročník festivalu tak včera byl zahájený příjemně a lze říci, že také úspěšně.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..