Rozeznění zahrad novou hudbou

20. červen 2013, 0:14
Rozeznění zahrad novou hudbou

Již od prvního setkání v rámci Expozice nové hudby 2013 byla jasně a velmi mile předestřena atmosféra, v níž se bude letošní ročník odehrávat. Úvodní řeč Viktora PantůčkaJozefa Cserese, ochutnávkový release The Sonic Catering Bandu, ochutnávka cageovsky laděného pohoštění – to všechno vytvořilo náladový potenciál, který byl velmi na místě, stejně jako otevřená hlava.

Samotný zahajovací koncert zaměřil svou pozornost na „exkurzi po zvuku smyčcového orchestru v hudbě velikánů druhé poloviny dvacátého století“. Byl to dramaturgicky velmi vyvážený koncept naplněný očekáváním, jak se brněnská filharmonie s náročným a v Brně prakticky nehraným materiálem vyrovná. Je třeba říct, že orchestru poněkud chyběla razance, přesnost a výrazová důslednost, která je konkrétně pro úvodní skladbu, jíž byl Pendereckého Žalozpěv obětem Hirošimy, zcela nezbytnou. S postupujícím večerem ovšem těleso dirigované Pendereckého uměleckým kolegou Maciejem Tworkem nabývalo na pozornosti a pevně znějící pianissima dobře živila napětí ScielsihoNatury renovatur, jež zazněla v pořadí jako třetí, po skladbě SyrmosIannise Xenakise.
Druhá polovina započala KagelovýmSzenariem, jež zde zároveň fungovalo jako soundtrack k BuñuelověAndaluskému psovi. Těžiště pozornosti zde zůstalo opravdu spíše na plátně, za nímž hudební stránka pokulhávala, zejména co se týče synchronizace s obrazem. Závěrečná skladba Alberta BreieraWald der Klänge des Gedenkens pro osmnáct smyčců, zvony a zvonkohru byla ovšem důstojným zakončením cesty od nervy drásající expresivity po až meditativní rozměr díla, které si vyžadovalo nejvíc posluchačské i hráčské soustředěnosti.

Jako hned první v sérii Rozeznění zaznělo jméno z nejznělejších. Alvin LucierMusic on a Long Thin Wire. Pětadvacetimetrová ozvučená struna natažená na nádvoří Domu pánů z Kunštátu přilákala enormní množství posluchačů. Zvuk struny rozvibrované poprvé v otevřeném prostoru se tedy mísil s veselým večerním životem brněnským. Otázkou však zůstává, zda-li otevřený prostor spolupracoval s instalovanou strunou tak, jako bylo původně myšleno. A ač možná příliš unikal „do vzduchu“, společně s okolím vytvořil svéráznou kompozici večera.

Zahrada jako společné externí i interní dramaturgické pojítko nabídla vychutnat si jedinečné hudební okamžiky v jedinečných prostorách. Zahrada Orfeova, rozsáhlá grafická partitura významného v Brně žijícího skladatele Petera Grahama, umístěná v prostorách bývalé vodárny v zahradách pod hradbami, představovala další z instalací na objednávku festivalu. Vizuálně velmi zajímavá partitura byla jen velmi křehce podepřena její reprodukovanou klavírní interpretací a dalšími kusy, což myslím ubralo celému momentu poněkud na kompaktnosti. Rovněž přemístění celé instalace z původně zamýšlené zahrady do interiéru (z technických příčin) bylo dle mého názoru na škodu věci.

Večerní program odehrávající se na protějším vrchu, v dnes bohužel zapomenutém Hudebním pavilonu v Denisových sadech, stylově představoval další z uměleckých setkání skladatele a performera Tomáše Vtípila s mužským pěveckým sborem Láska opravdivá pod vedením Jana Špačka. Zvukově-prostorová kompozice obohacena o sólistky Ivanu PíchovouZuzanu Fuksovou a rovněž o žesťovou sekci Petra HojáčeJonáše Hájka pohltila večerní zahradní prostor svérázným česko-německým světem básnířky Ilse Ringler-Kellner, na motivy jejíž básně kompozice vyrostla. Slova autora: „Nápěvy domova neřeší žádnou problematiku, nevyjadřují žádné postoje a nenaplňují žádný program. Tento kus hudby těží prostě z toho, co je v dané chvíli k dispozici, ze záhybů skutečnosti, které nesouvisí jenom zdánlivě,“ byla, myslím, naplněna docela.

Do vily Tugendhat se prý podíval málokdo. Do vily Tugendhat by se měli podívat všichni. A těm, kterým se nedaří přehoupnout se přes prohlídkové vstupné, byl přímo zde zprostředkován zážitek jakoukoliv cenu vysoce přesahující. Jedinečný pohled na šeřící se Brno ze zahrady, jež je sama svým malým světem, za poslechu instalace Gordona Monahana A Piano Listening to Itself – Brno Variation, patřila k mým osobním vrcholům festivalu. Dva preparované klavíry, jejichž rezonanční skříně zesilují vibrace strun vedoucí až ze střechy „Tugendhatky,“ samozřejmý odkaz na Brno v rámci dekonstrukcí děl Leoše Janáčka potkajícivším se s Henry Cowellem právě v tomto městě. A pozice přírody jako všudypřítomného tvůrčího elementu, ať už jako celkové zvukové plochy či jako samotného hráče, opírajícího se větrem do strun klavíru a dotvářejícího tak dokonalé podvečerní splynutí někde daleko, ale vlastně pořád v Brně.

Prvou rozozvučenou inštaláciou v sobotu 15. června bola Klangbaum Innehalt. Toto zvukové dielo vzniklo kooperáciou dvoch švajčiarskych umelcov, a to zvukového architekta Andres Bossharda a novomediálnej tvorkyne a performerky Manuely Hitz. Jedná sa o dve vlastné svojbytné kompozície, bezmenná kompozícia od Andresa a Innehalt od Manuely. Zaujímavé na inštalácii je, že je po celý čas napojená na stredisko Klanghimmel, teda akési zvukové nebo, v ktorom sa inštalácia stále mení a upravuje, teda ostáva zaujímavá aj po opätovnom navštívení. Na rozozvučení bola prítomná bohužiaľ iba autorka. Podľa jej slov je cieľom inštalácie nabádať ľudí k tomu aby začali vnímať svoje okolie nie len očami, ale taktiež ušami. Myšlienka je to krásna a absolútne s ňou súhlasím, len je škoda, že ani takéto inštalácie k tomuto častokrát nedopomáhajú, o čom svedčali mnohé rozhovory medzi účastníkmi. Miesto vybrané pre túto inštaláciu, zahrada Jurkovičovej vily, je krásna farebná zahrada pred krásnym farebným domečkom na kraji Wilsonovho lesa v tichej štvrti. Nádherne bolo počuť vtáky, šum lesa, bzukot hmyzu a iba sem tam nejaké auto a hlasy ľudí, ktoré v takom množstve nijak nevadili a teda to bolo ako stvorené na rozjímanie. Výber miesta bol teda veľmi šikovným dramaturgickým ťahom. Rozozvučenie sprevádzala krátka performance, počas ktorej autorka čítala texty do mikrofónu, ktoré následne prehrávali malé reproduktory, rozmiestnené a šikovne skryté po celej záhrade, s echo efektom. Do toho ešte naviac hral sitár. Zo začiatku keď hráč na sitáre hral iba sem tam nejaký tón vibrátovým spôsobom, to nijak samotnú inštaláciu nenarušovalo, avšak postupne začal naseba strhávať pozornosť a prehlušovať všetko ostatné, čo bolo na škodu veci. Navyše to vytváralo orientálny nádych, ktorý bol zbytočný a v dnešnej dobe mi v našich končinách pripradá skoro až ako klišé. O to by v inštalácii nemalo ísť a ako sa vraví, niekedy je menej viac. Samotná inštalácia sa dosť pohráva s tichom a teda dáva veľký priestor zvukom zvonka, čo treba rozhodne vyzdvihnúť. V prostredí avšak zneje toľko rôznych, rozmanitých a zaujímavých zvukov (na tomto mieste príjemne neprehlušujúcich sa), že vzniká otázka či je potreba tam umelo vkládať ešte ďalšie. Nestačí len počúvať?
Pokračovalo sa ďalším rozozvučením, Gardening with John, tentoraz amerického skladateľa Alvina Currana. Táto inštalácia, ako je už z názvu jasné, je venovaná jeho mentorovi a priateľovi Johnu Cageovi, ktorého snáď predstavovať netreba. Jedná sa o záhradnícku búdku plnú náradia, príslušenstva, poznámok a reproduktorov, kde si človek môže posedieť ako dlho chce a započúvať sa do smiechu, komentárov, jódlovania a zvukov z bytu jedného z najvýznamnejších postáv umenia druhej polovici dvaciateho storočia. Inštalácia je v malej zahrádke pri Památníku Leoše Janáčka, čo cez týždeň nemusí byť najideálnejšie vzhľadom na premávku a zahlučnenie priestoru. Špeciálne táto inštalácia búdky bola aj za prítomnosti dvoch kuriat od Mgr. Vladimíra Maňasa, Ph.D., čo autor ocenil ako obohatenie autentickosti a aspoň nachvíľu záhrad pripomínala to, ako si ju Janáček niekedy predstavoval. Pri samotnom rozozvučení množstvo ľudí nedovoľovalo si posedieť a započúvať sa na dlhšiu chvíľku, avšak už teraz viem, že tam zavítam v najbližšej dobe viackrát. Veľmi príjemný spôsob ako na chvíľu relaxovať

O 18.00 toho istého dňa pokračoval program koncertom v Besednom dome. Aspoň raz za čas sa tak tento priestor môže využívať nato, načo bol kedysi stvorený, teda realizovanie súdobej hudby. Hral smyčcový kvartet Miloslav Ištvan Quartett s pestrým repertoárom. Prvé dve kompozície (Poslední zápas Štěpána Filípkaa Smyčcový kvartet In Grief and Rage Maxa Sterna)boli opusy ešte vo veľmi konvenčom duchu s nenápaditou rytmikou, až klasickou kvartetovou skladateľskou prácou, oblečené v novej harmónii. Pripúšťam, že mohlo ísť o dramaturgický zámer ponúknuť široké spektrum, avšak skladby do istej miery nudili. Pred prestávkou nám bol ponúknutý ešte Smyčcový kvartet č. 3 brněnského pedagóga kompozície a skladateľa Aloisa Piňose, ktorý so zvukom kvarteta pracoval rozhodne nápaditejšie – pre mňa vrchol večera. Po krátkej prestávke zaznel Smyčcový kvartet brnenského rodáka Josefa Berga, ktorý s predošlou skladbou zanechal po sebe najvetší dojem. Nasledovala Kol Nidre od Johna Zorna, ktorá mohla zaujať neskúsenejšieho poslucháča, avšak naplno sa tam prejavil spôsob autorovej práce, a to preberanie kompozičného prístupu od skladateľov dvaciatého storočia, v tomto prípade Arvo Pärta.
Posledná skladba českého skladateľa, podľa ktorého sa účinkujúci kvartet volá, nesie lyrický názov Zatemněná krajina. Zakončenie to bolo rozhodne na úrovni. Čo sa týka samotných interpretov, tak uznávam, že k skladbám pristupujú veľmi zodpovedne tak ako to o sebe prezentujú. Čo však navonok kazí ich celkový dojem je prehnane patetický až romantizujúci prejav prvého huslistu Lukáša Mika, ktorý sa k takémuto repertoáru vonkoncom nehodí. Celkovo však koncert vyznel sľubne a je veľmi dobré, že sa títo mladí ľudia neboja aj náročnejšieho repertoáru. Aspoň máme možnosť to počuť aj u nás v Brne naživo.

Priznám sa, že večerného koncertu som sa už bohužial nemohol zúčastniť. Konal sa vo Vile Tugendhat s obmädzenou kapacitou približne 50 ľudí. Však vyriešilo sa to veľmi šikovnou cestou a to tak, že ostatným ľuďom bola ponúknutá možnosť vypočuť si ho cez otvorené okná v záhrade za cenu vstupu do záhrady. Z rozprávania viem, že to bol krásny zážitok ležať v tráve s výhľadom na večerné Brno a počúvať Alessandra Bossetiho a Chrisa Abrahamsa, dvoch veľmi významných umelcov na poli improvizovanej hudby, ktorý spojili v koncerte akustiku aj elektroniku a ponúkli tak naplňujúci zážitok.
V posledný festivalový deň bolo na programe ako prvé rozozvučenie inštalácie mladej brnenskej komponistky a improvizátorky Lucie Vítkovej. Táto všestranná osoba ma však touto inštaláciu do istej miery sklamala. Aby som ale nebol hneď negatívny, tak musím fakt vyzdvihnúť výber miesta. Priestor botanickej záhrady ponúka pre takúto inštaláciu ideálne využitie a spojenie vizuálneho a zvukového, o čo vlastne v inštalácii ide. Jedná sa o zaujímavo zasadenú, ale úplne obyčajnú „musiqueconcrète“, ktorú v štyricatych rokoch Pierre Schaeffer začal vytvárať, aby ponúknul ľuďom nadšenie z bežných okolitých zvukov. Nápad vložiť zvuky z koncertného sálu, z továrne, z ulice a českej prírody do prostredia exotických rastlín sa mi pozdáva. Musím vytknúť to, že spôsob prehliadky, počas ktorej sme iba strojene chodili od jednej miestosti k druhej, nezanechal žiaden dojem a takisto to bude aj po celý mesiac, kedy sa to spustí iba na objednávku. Keď nám bolo všetko takto strojene predostrené, stratilo sa čaro. Podľa mňa sa to malo ponechať viac náhode a menej o tom ľuďom povedať.

Zastihnout Michaela Prima, vědce, jenž se po dvouměsíčním zkoumání květeny v pralese usídlil na ostrovech Spojeného království, není žádná jednoduchá věc. Díky interaktivní instalaci k nám ovšem promlouval (a stále promlouvá) skrze dronové zvuky u něj doma rostoucího hrachu. Zeleno-červený „noise“ je zde pak nadále reproduktory zprostředkován divákům, sledujícím přímý přenos hrachového růstu a zároveň rostoucímu hrachu přímo v zahradě Mendelova muzea. Ač se nutnost a účelnost hrachového vizuálu a prostoru, v němž byla instalace kvůli obrazovky umístěna, stala mezi publikem předmětem drobného sporu, celkový dojem si každý jistě rád vytvoří sám.

Jméno Jiřího Suchánka ve zdejších kuloárech není třeba sáhodlouze představovat. Instalace v přírodních podmínkách, jako byla například zvuková instalace v jeskyni na Výpustku, jsou pro něj již známými vodami. Prostor byl nyní věnován vzduchu. „Sedm větrníků snímá proudění větru a svoji rotaci převádí na zvukovou pulzaci jednotlivých tónů. Větrem rozložený akord celého pole větrníků je určován směrem větru.“ Otevřená zahrada na Údolní 33 zde opět sehrála roli velice slušivého, interaktivního, leč z hlediska větrnosti nepříliš bohatého hostitele. Pánem větru se musel stát sám Jiří Suchánek, který instalaci předváděl za asistence větrného děla. Bez ohledu na povětrnostní podmínky bych vytkl možná příliš „tonální“ charakter díla, který společně s „hračkovským“ zvukem přístrojů působil místy teatrálně. Přírodní kompozici je ovšem třeba poslouchat neustále dokola a nejlépe s opravdovým větrem.

Samotný závěr poutě, která v celé své nedělní kráse měla délku pět kilometrů, nás zavedl do dalšího z festivalových „inner cities“. Botanická zahrada Mendelovy univerzity byla z hlediska prostoru opravdovou dramaturgickou delikatesou. Obklopit se mlčenlivostí stromů a pod jejich větvemi s klidem otevřít svou mysl, kterou ve své nekonečnosti bude rušit jen město občas hlásící se zpoza vysoké zdi. Přehnaný patos je zde dle mého velmi na místě, jelikož kdo nečeká nic, získá všechno. O Garden party tria Palacký, Dörner, Capece to platilo dvojnásob.
Trio skúsených improvizátorov však bohužiaľ nedodržalo jednu zo základných podmienok voľnej improvizácie a to vzájemné reagovanie na ostatných hudobníkov. Každý si vytváral vlastný zvukový svet a tích ostatních doňho nepustil, čo je při improvizácii rozhodne na škodu veci, aj keď slovo voľná može zvádzať.
Použití reproduktorů zavěšených na baloncích bylo sice aktem efektním, nikoli však efektivním. Jejich přesouvání na sebe poutalo příliš mnoho pozornosti a ani zvukový efekt nepůsobil příliš kompaktně. Toto je však pouze subjektivní hodnocení nás, autorů. Ve své celé délce totiž, umocněno tímto unikátním prostorem, je jen těžké celkově ohodnotit zážitek, který byl jistě unikátní pro každého zvlášť svým způsobem.

Dramaturgický počin přesunu performancí do velmi různorodých prostor s sebou nesl příjemné uvolnění atmosféry, která prostupovala celý třináctý ročník Expozice nové hudby. Ten se tak stal velkým aktem přiblížení nové hudby lidem, kteří ji předtím neznali (stejně tak, jako muzejní noc „přilákala do Besedního domu ty, kteří v něm ještě třeba nebyli“). Tento „konflikt“ byl nutný a pokaždé jedinečný. Pořád ovšem zůstávalo úkolem posluchače stát se skutečným posluchačem. Naučit se poslouchat, poslouchat pořád a znova. Instalace v zahradách zůstávají na svých místech i v měsíci červenci.

Foto Martin Zeman, Libor Galia a Kamil Till

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Festival Expozice nové hudby projde brněnskými zahradami a členové Filharmonie Brno i jednu malou založí. Jaké bude spojení hudby a zahrad nám prozradil dramaturg festivalu Viktor Pantůček.  více

S Adélou a se Zuzanou, tedy skupinou Čokovoko, jsme probrali ledacos. Nebavili jsme se jen o tom, jak kapela vznikla, a především ne o hip hopu.  více

Postpunkoví Swans včera naplnili Flédu intenzivním zvukem, z nějž nebylo úniku. První adept na vítěze v nevyhlášené anketě o koncert roku je na světě.  více


Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Co bylo ve Vídni konce 18. a počátku 19. století hráno představila ve čtvrtek 25. ledna v Besedním domě Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem. V císařském městě, jakožto jedním z hybatelů kulturních dějin, se scházeli umělci pracující jak pro samotný dvůr nebo dvorskou šlechtu, tak posléze i pro bohaté měšťanstvo. Na programu večera tedy zazněla díla od zvučných jmen jako je Franz Schubert, Ludwig van Beethoven či Vojtěch Matyáš Jírovec. V rámci koncertu se publiku v Schubertových písních také představil německý tenorista Christoph Prégardienvíce

Komorní řada čtyř koncertů Filharmonie Brno nabízí divákům nejen netradiční a často i málo hraná díla, ale také pohled do jednotlivých oddělení orchestru. Výjimkou nebyl ani středeční koncert v Besedním domě, kde se posluchačům představili bicisté z řad členů Filharmonie (Lukáš KrejčíPetr HladíkMaxmilian Jopp), Orchestrální akademie Filharmonie Brno (Anežka NovákováMartin Kučík) a studentů Janáčkovy akademie múzických umění (Adéla Spurná j. h., David Paša j. h., Jakub Kub j. h.). Pod pedagogickým, uměleckým a také dirigentským vedením Martina Opršála hráči nastudovali rozmanitý, technicky i interpretačně náročný program, k němuž si mimo jiné přizvali houslistu Milana Paľuvíce

Mimořádným koncertem pro produkční společnost PARMA recordings doplnil Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra probíhající sezónu s názvem Neviditelná města. V premiérovém koncertním provedení zahrál šestici kompozic z alba Dimensions Vol. 4, které vyšlo v březnu minulého roku. V neděli v sále ŠVČ Lužánky se tak na programu objevila rozmanitá kolekce děl šesti uznávaných soudobých skladatelů.  více

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie v divadle I nabídnul divákům kompozice českých skladatelů Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů. Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka tak ve čtvrtek 11. 1. v Janáčkově divadle obecenstvu připomněla, že letopočet 2024 bude patřit velkolepým oslavám Roku české hudbyvíce

Nejčtenější

Kritika

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více