Městské divadlo Brno včera uvedlo evropskou premiéru muzikálu Poslední loď (The Last Ship), jehož autorem je světoznámý hudebník Sting. A bude to směs jeho výtečné muziky vycházející z britského folku, zdařile a upřímně vyprávěný příběh, a také silné herecké výkony, které by měly zaručit šťastnou plavbu inscenace směrem k divákům.
Pro vědomí souvislostí však bude nutné připomenout, že v roce 2014, kdy mělo Stingovo hudební dílo na Broadwayi premiéru, Poslední loď u publika propadla. Kámen úrazu jistě nebyl v tom, že by Sting vyrukoval se špatným hudebním materiálem, ale spíše ve stylu muziky, kterou zvolil. Muzikál byl převážně akustický a folkový. Popově naladěná Amerika zřejmě nechtěla poslouchat housle, mandolínu, dudy a burácivé zpěvy loďařů o nýtování. Možná se také míjela se sociálním tématem propuštěných dělníků – tedy jednou z ústředních motivických rovin muzikálu. Navíc většina písní tady je až baladická, posmutnělá a velmi pomalá, což zřejmě Američany milující muzikálový cukrkandl také na svoji stranu nestrhlo.
Přitom je nutné znovu zdůraznit, že Stingův muzikál lze nejen co do hudební výbavy, ale i architektury celého příběhu opatřit přívlastky jako nesmírně autentický, nepřeplácaný a upřímný. V tom je také jeho hlavní síla, kterou je potřeba stejně nepateticky na jevišti rozžít, což se v inscenaci Stanislava Moši i přes poněkud nervózně přepjatý nástup prvních sborových čísel podařilo.
V retro příběhu čerpal slavný hudebník ze vzpomínek na rodné město Wallsend s obrovskými loděnicemi, které patřily na začátku minulého století k největším na světě. Po letech problémů však v roce 2007 skončily. Tento sociální rámec Poslední lodi obtahuje ale ještě mnoho individuálních příběhů, ať už starého loďařského mistra Jackieho Whitea a jeho ženy Pegy nebo návrat protagonisty muzikálu Gideona Fletchera, který z rodného města zdrhnul od svojí lásky Megí, aby se po sedmnácti letech vrátil a zjistil, že má dospívající dceru a že stará láska, na rozdíl od lodních trupů, nerezaví. Vše neustále prorůstá stavovská hrdost chudých lidí spjatých s mořem a stavbou lodí a jakkoliv to zní neromanticky, obsahuje Stingův muzikál i mnoho něhy, lásky a svérázného humoru.
Řečeno souhlasně s titulkem deníku New York Daily News - Stingovu loď pohání bohatá hudba. A právě v hudebním řešení a nastudování (Dan Kalousek, František Šterbák) tkví základ úspěchu brněnské inscenace, kterou lze označit jako vyvedenou. Už jsem naznačil, že v původní broadwayské, téměř akustické verzi muzikálu hrál komorní band. V Brně hudbu upravili pro velký orchestr, čímž výtečné zdůraznili její kvality. V tomto aranžmá jakoby do pozadí ustoupila ona hudební ražba irských tradičních nástrojů a zvuku, aby se naopak do popředí prodraly až symfonicky dramatické kvality tohoto materiálu. Toto řešení také vhodně konvenuje podobě brněnské inscenace, která má místy připomínat rozmáchlou hudební fresku, vzdávající obecný hold lidské tvořivosti, hrdosti a touze po svobodě.
Režisér Stanislav Moša se spolu s výtvarníkem scény Christophem Weyersem a autorem projekcí Petrem Hlouškem snažili o bombastickou, ale nikoliv přemrštěnou šou. Simulována je tady velikost lodních doků zaplněných jeřáby připomínající "pravěké nestvůry, které se bezmyšlenkovitě pasou", jak napíše Sting později. Weyers pracuje s jevištními stoly, z propadel vyjíždí třeba interiér Gideonova bytu, aby se zaráz zase zeshora spustila těžká vrata vedoucí do loděnice. Pohyb inscenaci dodávají také zmíněné projekce, ve kterých se bouří mořské vlny, k nebi stříká voda, ženou se oblaka nebo nakonec ona poslední loď skutečně odpluje za obzor. Civilismus prostý jakékoliv kostýmní teatrálnosti na jeviště přinášejí také kostýmy Andrey Kučerové, vycházející z dobového oblečení.
Neokázalost a upřímnost Stingova muzikálu musí na jevišti však ponejvíce stvrdit sami účinkující, to žádná sebedůmyslnější hejblátka nezastanou. Je příjemné v této optice konstatovat, že soubor Městského divadla Brno má ve všech generačních kategoriích skutečné osobnosti a zralé herce – od těch nejmladších až k ostříleným matadorům. Buďme konkrétní. V první premiéře zazářila v roli sedmnáctileté Ellen herečka Dagmar Křížová. Publikum si získá nejen skvělým pěveckým výkonem, ale také tím, že ve své roli teenagerky nepřehrává do pubescentního diblíka. Bravura a zkušenost, jakou ve své roli opouštěné matky samoživitelky nabídla Radka Coufalová, budí také uznání. Coufalové výkon je jedním z magnetů večera. S Dušanem Vitázkem potom herečka tvoří ideální dvojici, jejíž složité sbližování si divák s rozkoší užívá. Podobně herecky uvážlivý projev, který se nehroutí do nechtěné karikatury zapáleného straníka, ukázal Petr Štěpán coby horlivý předák Fred. Nu a pomyslnou třešinkou na dortu jsou potom výkony Ladislava Koláře a Zdeny Herfortové v rolích stárnoucího páru manželů Whiteových. Tady už jde o samou esenci zkušeného muzikálové herectví, které dělá onen inscenační výsledek přitažlivě dramatickým, divácky atraktivním i umělecky poutavým.
Mošova inscenace muzikálu Poslední loď tak ve vizuálně atraktivním, herecky přesvědčivém a hudebně svůdném balení potvrdila kvalitu Stingova opusu. Lze kvitovat s uznáním, že se v takové jevištní kondici toto dílo rozjelo do kontinentální Evropy (chystají se další nastudování na německé půdě) právě z Brna.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..