Stingův muzikál obratně vplul do Brna

17. únor 2019, 17:00
Stingův muzikál obratně vplul do Brna

Městské divadlo Brno včera uvedlo evropskou premiéru muzikálu Poslední loď (The Last Ship), jehož autorem je světoznámý hudebník Sting. A bude to směs jeho výtečné muziky vycházející z britského folku, zdařile a upřímně vyprávěný příběh, a také silné herecké výkony, které by měly zaručit šťastnou plavbu inscenace směrem k divákům.

Pro vědomí souvislostí však bude nutné připomenout, že v roce 2014, kdy mělo Stingovo hudební dílo na Broadwayi premiéru, Poslední loď u publika propadla. Kámen úrazu jistě nebyl v tom, že by Sting vyrukoval se špatným hudebním materiálem, ale spíše ve stylu muziky, kterou zvolil. Muzikál byl převážně akustický a folkový. Popově naladěná Amerika zřejmě nechtěla poslouchat housle, mandolínu, dudy a burácivé zpěvy loďařů o nýtování. Možná se také míjela se sociálním tématem propuštěných dělníků – tedy jednou z ústředních motivických rovin muzikálu. Navíc většina písní tady je až baladická, posmutnělá a velmi pomalá, což zřejmě Američany milující muzikálový cukrkandl také na svoji stranu nestrhlo.

posledni_lod_2019_foto_archiv_MdB_02

Přitom je nutné znovu zdůraznit, že Stingův muzikál lze nejen co do hudební výbavy, ale i architektury celého příběhu opatřit přívlastky jako nesmírně autentický, nepřeplácaný a upřímný. V tom je také jeho hlavní síla, kterou je potřeba stejně nepateticky na jevišti rozžít, což se v inscenaci Stanislava Moši i přes poněkud nervózně přepjatý nástup prvních sborových čísel podařilo.

V retro příběhu čerpal slavný hudebník ze vzpomínek na rodné město Wallsend s obrovskými loděnicemi, které patřily na začátku minulého století k největším na světě. Po letech problémů však v roce 2007 skončily. Tento sociální rámec Poslední lodi obtahuje ale ještě mnoho individuálních příběhů, ať už starého loďařského mistra Jackieho Whitea a jeho ženy Pegy nebo návrat protagonisty muzikálu Gideona Fletchera, který z rodného města zdrhnul od svojí lásky Megí, aby se po sedmnácti letech vrátil a zjistil, že má dospívající dceru a že stará láska, na rozdíl od lodních trupů, nerezaví. Vše neustále prorůstá stavovská hrdost chudých lidí spjatých s mořem a stavbou lodí a jakkoliv to zní neromanticky, obsahuje Stingův muzikál i mnoho něhy, lásky a svérázného humoru.

posledni_lod_2019_foto_archiv_MdB_03

Řečeno souhlasně s titulkem deníku New York Daily News - Stingovu loď pohání bohatá hudba. A právě v hudebním řešení a nastudování (Dan Kalousek, František Šterbák) tkví základ úspěchu brněnské inscenace, kterou lze označit jako vyvedenou. Už jsem naznačil, že v původní broadwayské, téměř akustické verzi muzikálu hrál komorní band. V Brně hudbu upravili pro velký orchestr, čímž výtečné zdůraznili její kvality. V tomto aranžmá jakoby do pozadí ustoupila ona hudební ražba irských tradičních nástrojů a zvuku, aby se naopak do popředí prodraly až symfonicky dramatické kvality tohoto materiálu. Toto řešení také vhodně konvenuje podobě brněnské inscenace, která má místy připomínat rozmáchlou hudební fresku, vzdávající obecný hold lidské tvořivosti, hrdosti a touze po svobodě.

Režisér Stanislav Moša se spolu s výtvarníkem scény Christophem Weyersem a autorem projekcí Petrem Hlouškem snažili o bombastickou, ale nikoliv přemrštěnou šou. Simulována je tady velikost lodních doků zaplněných jeřáby připomínající "pravěké nestvůry, které se bezmyšlenkovitě pasou", jak napíše Sting později. Weyers pracuje s jevištními stoly, z propadel vyjíždí třeba interiér Gideonova bytu, aby se zaráz zase zeshora spustila těžká vrata vedoucí do loděnice. Pohyb inscenaci dodávají také zmíněné projekce, ve kterých se bouří mořské vlny, k nebi stříká voda, ženou se oblaka nebo nakonec ona poslední loď skutečně odpluje za obzor. Civilismus prostý jakékoliv kostýmní teatrálnosti na jeviště přinášejí také kostýmy Andrey Kučerové, vycházející z dobového oblečení.

posledni_lod_2019_foto_archiv_MdB_01

Neokázalost a upřímnost Stingova muzikálu musí na jevišti však ponejvíce stvrdit sami účinkující, to žádná sebedůmyslnější hejblátka nezastanou. Je příjemné v této optice konstatovat, že soubor Městského divadla Brno má ve všech generačních kategoriích skutečné osobnosti a zralé herce – od těch nejmladších až k ostříleným matadorům. Buďme konkrétní. V první premiéře zazářila v roli sedmnáctileté Ellen herečka Dagmar Křížová. Publikum si získá nejen skvělým pěveckým výkonem, ale také tím, že ve své roli teenagerky nepřehrává do pubescentního diblíka. Bravura a zkušenost, jakou ve své roli opouštěné matky samoživitelky nabídla Radka Coufalová, budí také uznání. Coufalové výkon je jedním z magnetů večera. S Dušanem Vitázkem potom herečka tvoří ideální dvojici, jejíž složité sbližování si divák s rozkoší užívá. Podobně herecky uvážlivý projev, který se nehroutí do nechtěné karikatury zapáleného straníka, ukázal Petr Štěpán coby horlivý předák Fred. Nu a pomyslnou třešinkou na dortu jsou potom výkony Ladislava Koláře a Zdeny Herfortové v rolích stárnoucího páru manželů Whiteových. Tady už jde o samou esenci zkušeného muzikálové herectví, které dělá onen inscenační výsledek přitažlivě dramatickým, divácky atraktivním i umělecky poutavým.

posledni_lod_2019_foto_archiv_MdB_05

Mošova inscenace muzikálu Poslední loď tak ve vizuálně atraktivním, herecky přesvědčivém a hudebně svůdném balení potvrdila kvalitu Stingova opusu. Lze kvitovat s uznáním, že se v takové jevištní kondici toto dílo rozjelo do kontinentální Evropy (chystají se další nastudování na německé půdě) právě z Brna.

Foto archiv MdB

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více