Stoleté výročí uvedení Labutího jezera v Brně

Stoleté výročí uvedení Labutího jezera v Brně

Po jedenácté se vrátilo slavné Labutí jezero do Brna a to na jeviště Janáčkova divadla při úterní obnovené premiéře tohoto nesmrtelného titulu. V den premiéry také uplynulo rovné století od okamžiku, kdy brněnské publikum tento baletní klenot Petra Iljiče Čajkovského shlédlo vůbec poprvé. O té doby je na repertoáru největšího moravského divadla jen s krátkými přestávkami téměř nepřetržitě. Do obnovené premiéry mu předcházelo deset jevištních a choreografických přepracování.

Staronové nastudování staví na vizuálním pojetí scény Petera Horneho, který s baletem NdB spolupracoval už na premiéře Louskáčka (2014). Obě inscenace jsou si vzájemně podobné velkolepou výpravou, zdobností a okázalostí. Palácovým scénám vévodí sloupy, zlacené lustry a bohaté květinové sufity. Prvnímu dějství tady scénograf přidal mystiku perspektivou jezera a vzdálených hor na horizontu jeviště. Pompéznost, ze které přechází zrak, bohatě dekorují kostýmy Romana Šolce inspirované koncem 19. století, místy však až poněkud neúnosně blyštivé. Oproti prvnímu dějství ale jejich zdobnost a detailnost skvostně funguje v případě exotického tance španělského, maďarského, neapolitánského a polského. Labutě naopak zůstaly čistě bílé a bez velkých vějířů peří. Ve vizuálním vjemu tak zůstala inscenace klasická, jak se to vlastně i očekávalo.

Ačkoliv ustálený kánon choreografie zůstává taktéž v tradiční koncepci Mariuse Petipy a Lva Ivanova, Robert Strajner zvýraznil její dějové linie a dopřál dílu hlubší jevištní logiku. Přestože se brněnský balet může pyšnit vynikajícími sólisty, přizvalo vedení souboru k premiéře do hlavních rolí první sólistku La Scaly Martinu Arduino a Maxima Chaschegorova, bývalého sólistu Bavorského Státního baletu v Mnichově. Oba mají roli zjevně dobře usazenou, při brněnské premiéře okouzlovali brilantní technikou, vkládali postavám citovost, a nepotřebovali pro osvětlení děje přílišnou teatrální gestiku. Zdála-li se být Arduino zpočátku nevýrazná, ve druhé polovině večera pak přesvědčila expresivním výrazem. Postava Rotbarta sama nemá čistě tanečních vstupů mnoho, Ivan Popov však stačil svou vysokou interpretační vyzrálostí vtisknout knížeti hrozivou autoritu. Vůbec všechny mešní sólové role, kterých je v této velké inscenaci nemálo, se zdály být výborně obsazené. Kupříkladu v roli princova přítele opravdu překvapil Shoma Ogasawara. Sborovější národní tance měly charakter a sbory nepostrádaly souhru i lehkost. A to i ve chvílích, kdy nabral orchestr až neúprosné tempo. Za hudebním nastudováním v Brně stojí dirigent Robert Kružík. Dalo by se říci, že právě v baletu nemá pro tempové změny s ohledem na tanečníky mnoho prostoru pro vlastní invenci, přesto se k tomu odvážil. A bylo to dobře: vypjaté scény tak nesklouzávaly k přílišné romantické rozplizlosti. Jeho pojetí mělo plasticitu a napětí, příjemně vystavěné fráze a logické dynamické vrcholy. Rychlejší tempa ustály obě složky jeviště, i když je občasně některé sólové nástroje ještě hnaly kupředu.

Oproti poměrně kontroverznímu propagačnímu plakátu se ženou ve vypuštěném bazénu je inscenace modernismem nedotčena. Klenot baletu zůstal v provedení nedotčeně klasickém, grandiózním, okázalém. A přeci nelze hovořit o zkostnatělosti, protože se titul vyvažuje různorodé spektrum dramaturgie brněnského baletu. I přesto, že příběh Labutího jezera předělují četné lyrické pasáže, není ani po století v nejmenším nudný. Brněnské nastudování dokazuje, že není třeba za každou cenu modernizovat, aby vše bylo naoko aplikovatelné na dnešní dobu. Tento balet může prostě zůstat „jen“ krásný. A tak tomu v Brně i je.

Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero

Balet Národního divadla Brno

Choreografie a režie – Rober Strajner podle původní choreografie Mariuse Petipy a Lva Ivanova

Dirigent – Robert Kružík

Scéna – Peter Horne

Kostýmy – Roman Šolc

Baletní mistři – Jana Přibylová, Jana Ruggieri, Gustavo Beserra Quintans

Princezna Odetta / Odílie – Martina Arduino, j. h.

Princ Sigfried – Maxim Chaschegorov, j. h.

Kníže Rotbart – Ivan Popov

Přítel Prince – Shoma Ogasawara

Obnovená premiéra 19. února 2019, Janáčkovo divadlo

Foto archiv NdB

Komentáře

Reagovat
  • Jana Kaas

    21. únor 2019, 14:52
    Nepíše se "stoleté výročí", ale "sté výročí". Když už píši, píši správně. Nebo ne?

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více