Švýcarská Káťa – hudebně i divadelně čistá

Švýcarská Káťa – hudebně i divadelně čistá

Minulou středu měli návštěvníci mezinárodního festivalu Janáček Brno možnost shlédnout skladatelovu operu Káťa Kabanová v nastudování Národního divadla Praha. Následujícím operním představením, které se v rámci 8. ročníku přehlídky uskutečnilo, se v Janáčkově divadle stala opět Káťa Kabanová v interpretaci Grand Théâtre de Genève a v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf Duisburg a souboru Orchestre de la Suisse Romande. Režie se chopila Tatjana Gürbaca, scénu navrhl Henrik Ahr, kostýmy připravila Barbara Drosihn a světelný design Stefan Bolliger. V titulní roli se představila Corinne Winters, jejího milého Borise Grigorjeviče ztvárnil Aleš Briscein, manžela Tichona Magnus Vigilius a jeho matku Kabanichu Elena Zhidkova. Role mladičké Varvary se ujala Ena Pongrac, učitele Váňy Kudrjáše Sam Furness a postavy kupce Dikoje Tomas Tomasson. Sbor vystoupil pod vedením Alana Woodbridge a hudebního nastudování, stejně jako samotného řízení, se chopil dirigent Tomáš Netopil.

kata_kabanova_13_11_foto_marek_olbrzymek_05

Káťa Kabanová patří mezi opery s relativně přímočarou dějovou linkou: titulní hrdinka je uvězněna v nešťastném manželství se slabošským alkoholikem Tichonem. Jeho matka Marfa Ignatěvna Kabanová (Kabanicha) žárlí na synovu lásku ke Káti, a tak ji trýzní a ponižuje všemožnými prostředky. Káťa se však tajně zamiluje do Borise a na popud lehkomyslné Varvary se s ním v době manželovy nepřítomnosti setkává… výsledné milostné zahoření ji však neustále trápí, a když udeří silná bouře, (která ostatně dala název předloze od Alexandra Nikolajeviče Ostrovského) přiznává svůj poklesek manželovi i ostatním. Jedná se tedy převážně o sociální drama, které se méně zaměřuje na práci se symboly a zkoumá spíše konkrétní mezilidské vztahové problémy i milostná dilemata.

kata_kabanova_13_11_foto_marek_olbrzymek_03

Režijní pojetí Tatjany Gürbaca s inherentním realismem tématu nakládá nicméně spíše volněji a v dobrém slova smyslu divadelně. Jednotlivé postavy se tedy sice chovají realisticky, avšak samotný způsob vedení inscenace dává divákovi jasně najevo, že se jedná o „pouhé“ představení. Tohoto vyznění dosahuje režisérka kupříkladu umně využitým kontrastem statičnosti a pohybu – nezřídka tak aktivní postavy popisují ty statické, které se ve vhodný okamžik proberou k životu. Kupříkladu závěrečná scéna akcentuje tento nerealistický – divadelní – prvek, když dává do pozadí Kátina rozloučení se se životem cyklické pohyby jednotlivých postav při jejich běžných činnostech – kupec Dikoj se opakovaně donekonečna dusí jablkem, Tichon si znovu a znovu uvazuje kravatu, Kabanicha se prohlíží v zrcadle atp. V této optice je třeba vyzdvihnout také scénu, ve které postavy představující Káťu a Varvaru společně zády k publiku vyšívají, zatímco samotné zpěvačky Corinne Winters a Ena Pongrac fyzicky zhmotňují jejich vzájemné souznění.

Dalšími rovinami, kterými se švýcarská inscenace vzdaluje od realistického pojetí, jsou kostýmy a scéna. Barbara Drosihn navrhla pro účely opery barevné a nezřídka i atypické kostýmy (zde se nabízí především večerní setkání Káti s Borisem), které část své inspirace čerpají nepochybně z 60. let minulého století. Scéna je pak již zcela abstraktní a její hlavní účinek vychází z povedené práce se světlem a postupným odkrýváním dalších vrstev, ve kterých dochází k dodatečné jevištní akci.

kata_kabanova_13_11_foto_marek_olbrzymek_06

Herecké a pěvecké výkony lze bez větších námitek pochválit a za zmínku stojí i fakt, že se zpěváci velmi dobře vypořádali s českým jazykem libreta. Prakticky všichni měli vybroušenou dikci a zvládali i náročnější česká slova. Výjimkou byla částečně představitelka Kabanichy, která občas „polykala“ určité slabiky, což nemělo vliv pouze na srozumitelnost textu, ale především na rytmus a sjednocení zpěvu s orchestrem. Je to škoda, poněvadž Zhidkova herecky dokázala ztvárnit přísnou, sebestřednou a žárlivou matku výtečně. Ostatně všichni zpěváci byli skvěle obsazeni: hrubý a přízemní Dikoj byl v nastudování Tomase Tomassona přesvědčivý herecky i pěvecky. Jeho práce s výrazem se výrazně měnila dle toho, zda zrovna huboval Borisovi, nebo sváděl Kabanichu. Magnus Vigilius jako vnitřně slabý, avšak v jádru dobrosrdečný Tichon byl famózní. Do zpodobnění svého nešťastného manžela vnesl celou řadu nejjemnějších hereckých detailů jako například nervózní upravování vlasů během intenzivních scén či trhavé (zdánlivě!) nekoordinované pohyby při konfrontacích. Jeho pěvecký projev byl silný, výrazově bohatý a skvěle pracoval s emočními extrémy postavy. Ena Pongrac jako rozverná Varvara by jen stěží mohla být lépe obsazena – její lehkomyslná veselost a záměrná svůdnost šla ruku v ruce s jasným a lehkým hlasovým projevem. Aleš Briscein jako Boris Grigorjevič si také zaslouží nemalé uznání. Především v lyričtějších polohách opery mohl tenorista naplno využít měkkou barvu svého hlasu a výraznou práci s výrazem a dynamikou. Největší pozornost si však právem zaslouží představitelka titulní hrdinky Corinne Winters, která excelovala ve všech – hereckých i pěveckých – polohách opery. Její rozverné chvíle s Varvarou při vyšívání byly stejně kvalitní, jako ty při nejvyšším emočním vybičování v závěru díla. Její projev dokázal být úpěnlivý, něžný, naléhavý, laskavý i hněvivý, a to vše při zachování pevné intonace i rytmické přesnosti.

A snad možná největší pochvala patří orchestru, který byl nejen rytmicky, intonačně a dynamicky bezchybný, ale především zcela „muzikálním“ a s dokonalým citem pro drama i lyričnost Janáčkova díla. Netopilovo nastudování je pestré v množství jemných nuancí, ale současně umírněné v extrémech, takže samotné vrcholy partitury působí opravdu jedinečně v rámci celé opery. Výsledné vyznění je různorodé, ale přitom jasné a čisté – podobně jako samotné režijní uchopení.

kata_kabanova_13_11_foto_marek_olbrzymek_04

Soubor švýcarského divadla Grand Théâtre de Genève se festivalu Janáček Brno zúčastnil letos vůbec poprvé. Jeho nastudování Káti Kabanové však dle mého rozhodně patřilo k těm pozoruhodnějším ztvárněním oper Leoše Janáčka, která v rámci 8. ročníku zazněla. Na přiznané divadelnosti režie Tatjany Gürbaca bylo cosi „čistého“, co hledá střed stejně jako střet mezi realismem a vědomou hrou – schválenou tvůrcem i divákem – se symboly a příběhy. To dodává jinak tesknému osudu titulní hrdinky jistou lehkost. Inscenace si nejspíše nezíská takovou univerzální oblibu jako kupříkladu geniální Carsenova verze, avšak rozhodně se jedná o platné a poměrně zajímavé přispění do současného inscenačního diskurzu. A pak je zde ještě skvělá Janáčkova hudba, která si v Netopilově nastudování univerzální oblibu bezpochyby zaslouží.

Autor: Leoš Janáček

Dirigent: Tomáš Netopil

Soubor: Grand Théâtre de Genève

Orchestre de la Suisse Romande

Režie: Tatjana Gürbaca

Scéna: Henrik Ahr

Světelný design: Stefan Bolliger

Kostýmy: Barbara Drosihn

Obsazení:

Kteřina: Corinne Winters

Tichon Ivanyč Kabanov: Magnus Vigilius

Savjol Prokofjevič Dikoj: Tomas Tomasson

Boris Grigorjevič: Aleš Briscein

Marfa Ignatěvna Kabanová: Elena Zhidkova

Váňa Kudrjáš: Sam Furness

Varvara: Ena Pongrac

Kuligin: Vladimir Kazakov

Glaša: Mi Young Kim

Fekluša: Natalia Ruda

Une femme du peuple: Mi Young Kim

Un homme: Natalia Ruda

13. 11. 2022 v 19 h

Janáčkovo divadlo, NdB

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více