Takto lze disco doporučit…

26. leden 2018, 12:00
Takto lze disco doporučit…

Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.

Divadelní verze filmu Saturday Night Fever, který v roce 1977 proslavily taneční kreace Johna Travolty a hity sourozenecké kapely Bee Gees , taktéž vypráví příběh brooklynského mladíka Tonyho Manera. Jediným zájmem tohoto teenagera je trávit víkendy na diskotéce. Při sobotním tanci, drogách a sexu zapomenout na ubíjející život. Divadelní adaptace filmu měla premiéru v Londýně v roce 1998, následovalo i uvedení na Broadwayi nebo v pražském Divadle Kalich roku 2014.

Moša už loni v létě připravil open air verzi tohoto disco muzikálu u švýcarského jezera Walensee, která ale byla, co se muzikantů týče, komorrnější. Hrálo tehdy sedm lidí namísto nynějšího třicetičlenného orchestru. Ale zpět do Brna… Zdejší výtečně nazvučenou verzi otevírá poukaz (ve formě videoprojekcí) na složité sociálně-ekonomicko-politické podhoubí naoko bezstarostného příběhu zasazeného do Spojených států 70. let minulého století. Do času, kdy tvrdý dolar změkl, a jistoty se vytratily… Carterův projev o krizi důvěry tady střídá slideshow o významných událostech, které stabilitu jmenované dekády v USA zpochybnily…

horecka_sobotni_noci_MDB_foto_tino_03

I přes hlubší vstupní obraz ovšem brněnská inscenace muzikálu není žádným analytickým či publicistickým hudebním divadlem. Jedná se tady zejména o milostná, rodinná a pracovní trápení ústředního hrdiny v poněkud plytkém příběhu. Ale tady jde především o tanec, disko muziku a písníčky, čehož inscenace nabízí v míře vrchovaté, a nehraje si na hlubokomyslnou sociální sondu. Režisér se nesnaží o žádné zbytečné aktualizace. A další z předností  Mošovy isncenace  je minuciózní simulování atmosféry amerických sedmdesátek  nebo -  chcete-li - divadelní materializování časů, kdy se na parketu řádilo v rytmu tanečního diska. Co více si od muzikálové show přát?

A přesto tento muzikál v Brně na sdělení jistých poselství zcela nerezignoval. Jedním z nich může být i zdařilá scéna Christopha Weyerse, který jeviště vně orámoval obrovskou mostní konstrukcí vedoucí z Brooklynu na Manhattan. Tento most se na jevišti objevuje. Je to nejen spojnice dvou světů, je to přechod, který symbolizuje životní cestu hrdiny do dospělosti a stejně tak je tragickou kulisou pro sebevraždu kamaráda. Povedené jsou i kostýmy Andrey Kučerové, která vsadila na ambivalenci usedlé civilní módy a nablýskaných  sexi oblečků, v nichž mladí svoje noční sobotní horečky prožívali.

K dalším přednostem Mošovy inscenace patří choreografie Igora Barberiće, který zejména sborové scény nerozpohyboval pouze fádními zaprášenými diskotanečky. Barberićova choreografie má originální styl, který inscenaci tmelí, zároveň je nápaditá a moderní přesto, že pracuje s odkazy k minulosti a využívá i klasiky latinskoamerických tanců. Nutné však je představy choreografa na jevišti bravurně odtančit, což se celé company i sólistům skutečně a bezchybně daří.

A jsou to dále sólistická čísla, která při první premiéře (dalším obsazením se hluboce omlouvám) udělala z večera skutečný zážitek. Nekorunovaným králem večera byl Kristian Pekar v hlavní roli Tonyho Manera. Pominu-li jeho taneční a hlasovou bravuru, je na tomto výkonu nesmírně cenné jeho vlastní herecké uchopení. Tady se nesetkáte s lacinou imitací ikonického Travolty, který si neustále upravoval nagelovaný účes. Pekar našel vlastní a mimořádně přesvědčivý výraz, jde o jeden z jeho nejlepších výkonů ve zdejším angažmá. Při Pekarově jevištní existenci se prostě zdráháte věřit, že Horečka sobotní noci nebyla psána přímo pro něj.

horecka_sobotni_noci_MDB_foto_tino_01

Dalším velké výkony večera patří dívkám. Pěvecky neskutečně suverénní s oprávněnými potlesky na otevřené scéně byla Viktórie Matušovové v roli discobohyně Glorie. Při tomto výkonu se už předem těšíte na každý další výstup mladé herečky v pěvecky obtížných partech. Zážitek ze svého sólového hudebního čísla udělala Dagmar Křížová jako Annette. Její vstoupení bylo ukázkou skvělého zpěvu s promyšleným a strukturovaným dávkováním emocí. Všechny písničky je totiž obsahují natolik výmluvně, že je třeba pochválit inscenátory, kteří je ponechali v originálním anglickém znění a bez otrockého českého překladu. Původní songy si v tomto hereckém i slovním balení užijete, i když angličtinou nevládnete. Snadno totiž pochopíte, jak a proč v poněkud řídkém ději fungují. Zbývá tedy k celé Mošově inscenaci už jen dodat: v tomto balení lze disko i muzikál doporučit.

Foto Tino Kratochvíl

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více