Tara Fuki: Winna

Zpívající violoncellistky Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz natočily své první společné album Piosenki do snu v roce 2001. Novinka Winna je jejich pátá kolekce písní. A i když se dámy na některých předchozích nahrávkách obklopovaly hosty a kombinovaly cella s elektronickými nástroji, na novince se jakoby obloukem – či spíše po spirále – vracejí k akustické křehkosti a intimitě svého debutu. Po spirále nejen proto, že do jedné řeky nebo do jednoho snu znovu nevstoupíme, ale především proto, že album Winna natočily poučeny nejen společnými hudebními zkušenostmi, ale i dalšími projekty, ve kterých působí. Dávné Tara Fuki byly kamarádky z Brna (kde obě studovaly), které spolu mohly tvořit, zkoušet a hrát prakticky kdykoli. Dnes žije Andrea ve Francii a do Česka přilétá prakticky jen na koncerty, zatímco Dorka působí na pražské scéně paralelně v několika zajímavých kapelách (Vertigo, DoMa Ensemble, Kuzmich Orchestra, skupina Anety Langerové) a k tomu ještě vychovává malého syna. Společného času je nutně méně, ale o to je možná intenzivnější.

I když je Winna komorní album bez hostů a i když obsahuje čistě autorskou tvorbu (hudba je kolektivní, texty většinou Dorčiny), poradit si jeho protagonistky nechaly. Na výsledném zvuku – a zvuku skutečně excelentním – se podílel Miroslav Chyška, staronový kytarista skupiny Dana Bárty Illustratosphere. „Míra má podobné hudební cítění jako my, moc dobře se s ním spolupracuje. Je extrémně pracovitý a vstřícný, má skvělé ucho a dobrou představu o zvuku,“ odpovídá v chystaném rozhovoru pro časopis UNI Dorota Barová na otázku, proč si už podruhé jako producenta vybraly právě Chyšku. Ten prý duu konkrétně radil se začátky a konci skladeb a také s jejich dramaturgií. „Chtěly jsme, aby to nebyly jen písně, ale aby vytvořily příběh,“ dodává Dorka.

Není nutné podrobně pročítat, nebo dokonce analyzovat, polské texty, abychom si příběh s názvem Winna vychutnali. Ano, například zhudebněná báseň Krzysztofa Kamila Baczyńského Anna svým dějem a podzimní náladou s melancholickým a zasněným vyzněním celého alba koresponduje a i jinde se jednotlivá témata jakoby přelévají z písně do písně. Nejde však ani tak o konkrétní děje a příběhy, ale spíše o pocity, které posluchač získává s každým taktem, s každým tónem violoncella, s každou slabikou. Ano, písně Tara Fuki mají konkrétní texty a polštině my Češi tak nějak přibližně rozumíme. Ale krása dvojhlasu, případně kombinace jasně artikulovaných slabik s vokálními rytmickými konstantami, převažují nad funkcí vypravěčskou. Tara Fuki nejsou dva hlasy a dva nástroje, ale souzvuk čtyř hudebních nástrojů. A právě jejich kombinací, kladením hlasů, prací s repetitivními prvky, tím vším Tara Fuki vytvářejí ono tiché napětí, díky němuž jsou jejich alba mimořádná.

Teprve po „pocitovém“ poslechu doporučuji sledovat jednotlivé písně znovu a tentokrát si k tomu přidat i snahu o porozumění textům. Verš „Čekám na déšť bez slz“ na konci úvodní písně Żegnam lze vnímat jako předznamenání, k němuž se vztahují další náznaky dějů a situací: od možnosti podívat se na svět – a tím pádem možná i sama na sebe – z ptačí perspektivy (Lecimy) až po pohrávání si s kontrasty a s různými významy slova „vina“ v titulní písni (Winna). Zajímavým pokusem je uprostřed alba český text Andrey Konstankiewicz Závrať („My s češtinou pořád bojujeme. Chtěly bychom mít i české písničky, ale zatím nám to moc nejde,“ říká Dorota ve zmíněném rozhovoru). Jistý boj s jazykem je možná cítit z gramatických rýmů (oplácí/krvácí, odkrývá/ožívá), ale jinak je text svou nepravidelností (prvky volného verše v kombinaci s uvedenými „primitivními“ rýmy) sympatický. Píseň Závrať, mimochodem nejdelší na albu, tak přes všechno záhadné, váhavé a náhodné v textu tvoří jakýsi konkrétní ostrůvek v jinak abstraktním moři polské poezie. To pochopitelně platí pouze pro české posluchače. Zcela jinak, předpokládám, budou hudbu Tara Fuki chápat polští posluchači. A zase jinak ti, kteří nerozumí ani jednomu použitému jazyku. V jejich případě pocit naprosto převáží nad významem, což je pochopitelně také legitimní interpretace.

Tara Fuki se skutečně jakoby vrátily k akustickému zvuku svého prvního alba. Winna je však poučenější, zvukově vybroušenější, v dělbě hlasů dramatičtější a – přiznávám, že tady se opět pohybuji v rovině pocitů – zralejší. Především je však novinka ze všech desek Tara Fuki nejkompaktnější. Nikdy dřív podle mne nedržely písně této dvojice tak pevně pohromadě, nikdy netvořily tak jasný příběh. Příběh, u nějž opravdu nemusíme rozumět slovům.

Tara Fuki: Winna, vydavatel: Indies Scope 2014. 9 skladeb, celková stopáž: 44:34

Foto Jan Tichý

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Duu Tara Fuki nedávno vyšlo album Winna, z nějž jsme vám již představili pilotní singl. Nyní se můžete podívat i na videoklip k písni Dopis.  více

První singl z nové nahrávky dua Tara Fuki se jmenuje Lecimy. Pozoruhodné spojení dvou violloncel a dvou ženských hlasů můžeme očekávat již na pátém řadovém albu, které ponese název Winna.  více


Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Nejčtenější

Kritika

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více