The Young Gods se ohlíželi ke svým začátkům

The Young Gods se ohlíželi ke svým začátkům

Koncert The Young Gods na Flédě byl ze strany kapely dobře odvedená práce, zarputilí příznivci byli spokojení. Přece jen mu ale chybělo něco navíc, co by z něj udělalo opravdu zásah, na který se dlouho nezapomíná. Dobře a profesionálně odvedených koncertů člověk samozřejmě uslyší spoustu, ale od The Young Gods bych čekal přece jen něco navíc.

Kapela uzavřela můj letošní rok na Flédě, který začal vynikajícím koncertem Swans. Je to stylové, pro The Young Gods jsou Swans něco jako kmotři, i název si švýcarská kapela vypůjčila z jejich ranného EP. V obou kapelách je cítit spřízněnost v extrémním využití nástrojů, ale u TYG je tím hlavním nositelem zvuku sampler. Oba koncerty svádějí k malému srovnání a The Young Gods z něj vycházejí o něco hůře.

Hned na začátku je nutné říct, že obě kapely jsou přece jen dost odlišné i přes společné kořeny. The Young Gods jsou víc písničkoví, nevytvářejí tak rozlehlé zvukové plochy, víc komunikují a nesnaží se publikum svou hudbou úplně umačkat. Je to prostě větší rock’n’roll – na Flédě došlo i na výzvu ke společnému zpěvu a sólo na bicí, i když temně stylové. Zpěvák Franz Treichler má pořád neopotřebovaný hlas, energii i charisma, i když v celém tom propletenci zvuků působí spíš introvertním dojmem. Většinou se drží stojanu s mikrofonem a jeho občasné tanečky nejsou exhibiční. Měl jsem z nich pocit soukromého rituálu, který vlastně ani nepotřebuje publikum.

The Young Gods přijeli přehrát svoje první dvě alba a to splnili. Mám je rád, všechny ty divné písničky pro dnešní střední generaci, která v mládí tolik necivěla na televizi a nehledala hudební inspiraci jen v tatínkově skříni s deskami. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se kromě divokého kapitalismu začal rozjíždět i divoký klubový život s muzikou, která do té doby nebyla běžně k dispozici. Na vrcholu byli The Cure, k velké popularitě stoupal Nick Cave, a do toho vpadli The Young Gods úplně čerství, ještě i ve světě neoposlouchaní. Přišli se směsí industriálních rytmů, nasamplovaných zvuků od zkreslených kytar až po flašinet, písňové tvorby Kurta Weilla i Šostakovičových symfonií. Komu tehdy bylo kolem dvaceti, měl velkou šanci k jejich hudbě přičichnout a mít z ní zásadní vliv do budoucnosti. Řekl bych, že takových lidí přišlo na Flédu hodně, koncert si užili a patrně přijdou zase. Taky ale myslím, že takového publika není dost.

The Young Gods hráli na Flédě už počtvrté, možná i to se odrazilo v návštěvě, která nebyla úplně dobrá. Především vzhledem k tomu, že se jedná o kapelu mimořádnou, vlivnou, strhující a tak dále. Sál byl zaplněný celkem slušně, ale čekal jsem spíš, že bude natřískáno. Narozdíl od Swans se také nejednalo o jediné vystoupení v republice, kapela hrála včera v Praze a dnes ještě hraje v Kadani. Další věc je, že koncertu jaksi chyběla propagace, mimo Facebook jsem si ničeho výrazného nevšiml. Fléda se snad až příliš spoléhala na to, že se publikum chytí samo od sebe na repertoár z prvních dvou alb skupiny a původní sestavu. To druhé navíc nebyla úplně pravda. Samplery sice obsluhoval Cesare Pizzi, který se zpěvákem Franzem Treichlerem The Young Gods zakládal, ale bubeník Bernard Trontin přišel až později. Zvuk koncertu mi přišel na hranici výkonu aparatury, samply občas splývaly do nesrozumitelné změti, proti křišťálově čitelným a o mnoho hlučnějším Swans to nebylo ono.

Celý koncert trval i s přídavky sotva devadesát minut, na závěr jsem se dočkal i mé oblíbené La fille de la mort, která jako by už svým stylem odkazovala k následujícímu albu kapely Play Kurt Weill. The Young Gods přijeli a splnili, co slíbili. Úplně mě neokouzlili, ale slyšel jsem je rád – jejich hudba se rozhodně jen tak neoposlouchá.

The Young Gods (koncert z alb The Young Gods a L’eau rouge). 11. 12. 2013, Fléda, Brno.

Foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat
  • jiří

    16. prosinec 2013, 15:18
    Fléda měla docela slušnou plakátovou kampaň...

Dále si přečtěte

Postpunkoví Swans včera naplnili Flédu intenzivním zvukem, z nějž nebylo úniku. První adept na vítěze v nevyhlášené anketě o koncert roku je na světě.  více

Zuby nehty sice na Flédě nepokřtily knihu svých textů, ale koncert odehrály pěkný. Paní seděla v tramvaji a na klíně měla dorty a nakonec přilétli i ti bílí ptáci.  více

Další večer z řady Enfilade přitáhl na Flédu příznivce post-rocku a příbuzných stylů. Táhlem koncertu byli 65daysofstatic, kteří se tu zastavili v rámci turné k aktuálnímu albu Wild Light.  více


Zpívajících violoncellistů z tuzemské hudební scény pár známe. Olina Nejezchlebu, který své první sólové album nahrál až v padesáti letech. Tara Fuki, což jsou dokonce dvě zpívající violoncellistky. Natalii Velšmídovou, která se svými úpravami lidových písní zazářila na konci milénia. Pavel Čadek je však mezi nimi jediným skutečným písničkářem v tom smyslu, že si sám píše písně a cello používá jako svůj hlavní (případně i jediný) doprovodný nástroj. Navíc díky klasické průpravě a minulosti v tvrdší cellové kapele The Eclipse umí s violoncellem pracovat neotřele a hlavně nefolkově, a tím pádem hraje jeho nástroj místy roli více než doprovodnou. I když by i pouze s cellem byla jeho debutová deska dostatečně pestrá, Pavel se rozhodl pracovat s košatějšími aranžemi a do studia přizval akordeonistu Ondřeje Zámečníka, hráče na cajón Jakuba Špiříka a pár dalších hostů v epizodních rolích.  více

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více