Tři niněry: elektronika, hrací strojky, Schubert, tango

Tři niněry: elektronika, hrací strojky, Schubert, tango

Jádrem každého festivalu by měly být výjimečné události. Letošní ročník Folkových prázdnin svedl dohromady tři niněristy k projektu, který dal zabrat nejen toleranci a hudební inteligenci publika, ale i představě o tom, co všechno ještě může obsáhnout pojem world music.

Niněra má výhodu i handicap v tom, že si při vyslovení jejího jména většina lidí vůbec nic nepředstaví. Jestliže má někde vystoupit niněrista, nevzbudíte u nikoho žádná přehnaná očekávání a nároky – to je ta výhoda, ale je také dost možné, že nevzbudíte vůbec žádný zájem – to je ten handicap. Pozvat si tři niněristy na stabilně navštěvovaný festival je vcelku logické řešení, ale udělat z nich hlavní bod programu, ke kterému festival postupně směřuje jako ke svému vrcholu, je už poněkud bláznivé. A vlastně i odvážné, ačkoli toto slovo ve spojení s dramaturgií nemám příliš v lásce. Na Folkové prázdniny do Náměště nad Oslavou se návštěvníci vracejí mnoho let, tvoří jakousi větší rodinu. Věrné publikum ale není jen jistota, je to i závazek a chce opravdu kus odvahy nehladit ho jen po srsti. Matthias Loibner, Valentin ClastrierGermán Díaz přitom připravili publiku hudební nálož, z níž by se přinejmenším první polovina neztratila ani na festivalu soudobé hudby.

Hudební nástroj připomínající neforemného křížence houslí a flašinetu patří k těm méně známým, z běžného užívání už se téměř vytratil. Niněra se většinou drží na klíně, její struny rozeznívá tření kola roztáčeného klikou. Výška tónu se obvykle mění klapkovým mechanismem ovládaným levou rukou. Tolik k samotnému principu starodávného nástroje, jehož zvuk připomínající v „základním provedení“ poněkud neuměle vrzavé skřipky mohli ortodoxní folkáči zaregistrovat alespoň na albu Spirituál kvintetu Písničky z roku raz dva v písničce U Karlova Týna. Včera se jim ale dostalo o hodně jiné hudby, z níž se jakési tendence k písničkám vyklubaly až po půlhodině hraní.

Vedoucím, nebo lépeřečeno kurátorem projektu byl Germán Díaz, který si ke společnému vystoupení přizval nejen dva spoluhráče s niněrou, ale ještě další kolegy. Bicí obohacené o hang (čili kultivovanější steel drum), trubka, tuba střídaná s trubkou a hoboj s anglickým rohem vytvořily obsazení, jaké se hned tak neslyší. V centru dění byly pochopitelně niněry a také spousta elektroniky, která rozšířila zvukové možnosti kamsi k nekonečnu, ale její použití bylo hodně funkční a hlavně působivé.

Vlastní koncert začal vcelku dlouhou plochou, z níž se střídavě vynořovaly a zase do ní vracely jednotlivé niněry, bylo dost těžké odhadnout, která a co právě hraje. V kombinaci s elektronikou došlo až k zahlcení zvukem – nebyl to žádný noise, ale jeho intenzitu výsledná zvuková stěna měla, i když víc do hloubky než k hlasitosti. Vznikal opravdu jakýsi zvukový prostor, z nějž občas vystoupil melodický útržek a opět se vrátil do celkového zvukového masivu. První na sebe jako výraznější individualita upozornil Valentin Clastrier, který s niněrou zacházel tak trochu jako Jimi Hendrix (nebo Michael Gira?) s elektrickou kytarou včetně využívání zpětné vazby. Germán Díaz měl během večera možná nejsilnější sklony k melodii, snad nejvíc se obracel i někam k lidovým zdrojům, Matthias Loibner měl zase silné tendence k ambientním, poněkud meditačním plochám.

Tři rozdílné temperamenty se během krátkého zkoušení v předchozích dnech povedlo skloubit do soudržného tvaru, k němuž přispívali i další přizvaní hudebníci. První – pro mě mnohem poutavější – část vystoupení, připomínala ze všeho nejvíc interpretaci grafických partitur. Bylo těžké, až nemožné rozeznat, co vyplývá z okamžité interakce a co jsou předem připravené pasáže, z celkového zvuku se občas vynořila trubka hnaná přes kvákadla, barokní trubka, přidával se zpěv i lidský dech.

Po půlhodině se do vytváření rozvlněných zvukových ploch začaly vkrádat zřetelnější písňové struktury a část publika – možná i dost velká – si očividně oddechla (jen pro představu uvádím, že zatím zřejmě největší posluchačský ohlas zaznamenala na festivalu poprocková skupina Zrní, která hrála před niněristy, a jako táhlo na lidi zafungovala bezvadně). Soudržné vystoupení se také začalo maličko tříštit na jednotlivé písničkové segmenty. Melancholický předěl vytvořila píseň Franze Schuberta Der Leiermann (Flašinetář) z cyklu Zimní cesta. Fantasticky vyzněla skladba s doprovodem hracího strojku, nakonec došlo i na tango. Publikum si na závěr přece jen řeklo také o přídavek: ke kapele se v něm připojila Jitka Šuranská, z jejíž iniciativy tyto projekty vzešly.

Množné číslo zde není omylem, Třem niněrám předcházely minulý rok Tři hlasy, na těch se s Jitkou Šuranskou podílely další dvě zpěvačky Irén Lovász a Michal Elia Kamal. Živý záznam jejich společného koncertu vyšel u Indies Scope v den zahájení letošních Folkových prázdnin a před vystoupením niněristů se mu dostalo i křtu. Musím říci, že jsem si během následujícího niněristického řádění – především při rozvíjení větších ploch – několikrát vzpomněl na dávnou značku Briana Ena Obscure Records, které by sestřih takového vystoupení neudělal žádnou ostudu. Bylo by hezké, kdyby se stala tradice nejen z vytváření podobných festivalových projektů, ale i jejich vydávání, zvlášť když první pokus se Třemi hlasy dopadl hodně dobře.

Matthias Loibner (Rakousko), Valentin Clastrier (Francie) a Germán Díaz (Španělsko) – niněry, David J. Herrington – tuba, trubka, Benxamin Otero – hoboj, anglický roh, Peter Rosmanith – bicí, Franz Hautzinger – trubka. 30. července 2015, Folkové prázdniny,

Foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Cimbálová muzika, objevování hudecké tradice, sólové vystupování, práce ve Filharmonii Bohuslava Martinů, v posledním roce také budování vlastního tria. Pozvolný přechod od folkloru k world music je obrazem poctivosti, s jakou Jitka Šuranská k hudbě přistupuje. K tomu všemu přidává ještě vymýšlení projektů pro festival Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Náš rozhovor na nádvoří Moravské galerie sledoval s lehkým neklidem adoptovaný Kuba z útulku.  více

Tři nezaměnitelné zpěvačky spojil originální projekt festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, který představí na novém albu. Jde o záznam ze setkání a společného koncertního vystoupení tří hvězdných souborů z různých krajin.  více

Oznámení o pohřbu Jaromíra Nečase

29. červenec 2015, 5:41

Pohřeb nedávno zesnulého Jaromíra Nečase se koná tento pátek v obřadní síni brněnského krematoria.  více




Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Nejčtenější

Kritika

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více