Velšská hra na vězení čili Z mrtvého domu

3. prosinec 2018, 15:50
Velšská hra na vězení čili Z mrtvého domu

Předposledním divadelním dílem vrcholícího hudebního festivalu Janáček Brno 2018 se včera stala mistrova poslední dokončená opera Z mrtvého domu, kterou inspiroval Dostojevského román. Inscenaci připravila Velšská národní opera v koprodukci se Skotskou operou, představení režíroval David Pountney, scénu navrhnula Maria Bjornson a orchestr řídil Tomáš Hanus. V hlavních rolích se představili Mark Le Brocq, Alan Oke, Simon Bailey, Ben McAteer a Paula Greenwood. Posluchači měli jedinečnou možnost poslechnout si Janáčkovo dílo v kritické edici Sira Charlese Mackerrase a nedávno zesnulého janáčkovského badatele a muzikologa Johna Tyrrella. Poněkud atypické pro mnoho posluchačů mohlo být uvedení v anglickém jazyce s českými titulky.

Inscenovat operu Z mrtvého domu je režisérský oříšek – dílo jako takové vybízí pouze k minimální jevištní akci a příběh se v něm spíše vypráví než odehrává. Situaci režisérům neulehčuje ani druhá třetina opery, ve které odsouzenci hrají divadelní hru. Kromě vyhroceného závěru se totiž nic moc neděje a závěrečný akt nijak zásadně k příběhům vězňů nepřispívá. Mnohé inscenace se tak vlivem svérázných režijních postupů stávají galejemi nejen pro odsouzené darebáky, ale také pro nic netušící diváky. Ostatně i poslední brněnské uvedení opery Z mrtvého domu v kontroverzním nastudování Norimberského státního divadla vzbudilo nečekaný rozruch a živou diskuzi v uměleckých kruzích.

z_mrtveho_domu_foto_marek_olbrzymek_03

Režisér David Pountney se rozhodl uchopit Janáčkovo dílo o něco tradičnějším způsobem a bez zřejmých kontroverzí, nevyskytují se zde žádné explicitně sexuální scény a ani násilí nevzbuzuje takový vizuální odpor jako tomu bývá u jiných inscenačních pokusů. Pountney vysatvěl své pojetí na rozbořeném zdivu šedých cihel, špíně, okovech a roztrhaných hadrech. Pouze žalářníci tady nosí černé padnoucí uniformy. Vězení jak má být! Co naplat, když chování vězňů nedává příliš smysl – herci se všemožně pitvořili v domnělé komičnosti, jejich jevištní akce často byly nelogicky prudké, přepjaté a plné absurdních pohybů. Divadelní představení, které si trestanci zinscenují, jakoby vypadlo z hloupé televizní grotesky nebo varieté. Nedá se popřít, že odsouzenci v gulagu budou mít pokřivený smysl pro humor, ale rozhodně bude mnohem drsnější, zlověstnější a násilnější. Pountneyho režie totiž postrádala to, co se u inscenace Z mrtvého domu automaticky očekává – syrovost. To však neznamená, že by se k sobě postavy nechovaly zle, pouze to dělali tak afektovaným způsobem, že se násilí stalo pouhou karikaturou. Dobrým příkladem byl samotný závěr, ve kterém Šiškov vypráví o vraždě, kterou spáchal. Vždy když se jej jiný nešťastný souputník v okovech zeptá, jak to tedy bylo, reagoval Šiškov s absurdní agresivitou a nevolí, posléze však klidně pokračoval dále. Opačný extrém tady představoval výstup, v němž si dva vězni vymění prostitutku, kterou v rádoby komickém způsobu jeden z nich obšťastní a pak padá jak pytel brambor k zemi.

z_mrtveho_domu_foto_marek_olbrzymek_01

Někdy to v Poutneyho inscenaci vypadalo, že si postavy na vězení spíše hrají, než že by si skutečně odpykávaly své hříchy v sibiřském gulagu. Realistická scénografie byla působivá a dobře dotvářela atmosféru zmaru, škoda jen, že nebyla lépe využitá. Avšak když se režisér rozhodl zůstat civilnějším a uvěřitelnějším, inscenace skutečně zářila.

Pěvecké výkony však byly povedené a dostatečně sugestivní. Právě závěrečná řeč Simona Baileyho v roli vraha Šiškova doslova překypovala výrazem, pochvalu si zaslouží také srozumitelnost a precizní dikce, se kterou se role ujal. Mark Le Brocq vtiskl své postavě až hysterický charakter, který však nebyl nijak v rozporu s jeho herectvím. Paula Greenwood v roli Aljejy působila v záplavě mužských hlasů trochu jako pěst na oko, přes její jemnější hlas se však dokázala v nehostinném prostředí prosadit. Alan Oke v roli Skuratova přecházel od jemného zpěvu k někdy až zbytečně vyhrocenému projevu, přesto se jednalo o pevný a intonačně stabilní výkon. Sbory byly obecně vzato povedené, snad jen občas mírně rytmicky nestabilní, vzhledem k prostorám výstaviště však zůstaly až nečekaně srozumitelné. Velkou pochvalu zaslouží orchestr pod vedením Tomáš Hanuse. Instrumentalisté se s nelehkou partiturou poprali s verou a rytmickou jistotou, dirigent umně balancoval na hraně střízlivého a sentimentálního zvuku. Sentimentu dal průchod právě tam, kde uvěznění nebožáci vzpomínali na své životy na svobodě.

Inscenace Z mrtvého domu v provedení Velšské národní opery a v režii Davida Pountneyho byla nepochybně zajímavým přírůstkem do kolekce inscenovaných Janáčkových oper. Kromě rozporuplného chování postav a nebezpečného kroužení režiséra kolem groteskního humoru a přepjatých gest, nabídla totiž spoustu kvalitních výkonů zpěváků, sboru i celého orchestru. K pozitivnímu dojmu přispěl i sám fakt, že brněnští posluchači měli konečně možnost poslechnout si Janáčkovo dílo v kritické edici Sira Charlese Mackerrase a Johna Tyrrella.

Dirigent: Tomáš Hanus

Režie: David Pountney

Asistent režie: Caroline Clegg

Scéna: Maria Bjornson

Kostýmy: Maria Bjornson

Světelný design: Chris Ellis

Obsazení

Alexandr Petrovič Gorjančikov: BenMCateer

Filka Morozov: Mark LeBrocq

Skuratov: Alan Oke

Šiškov: Simon Bailey

Aljeja: Paula Greenwood

Velký vězeň: Paul Charles Clarke

Malý vězeň: Richard Immergluck

Čekunov:: Alastair Moore

Placmajor: Robert Hayward

Stařičký vězeň: Peter Wilman

Šapkin: Adrian Thompson

Kedril: SimonButtle

Poběhlice: Sarah Pope

Vězeň hrající Donna Juana: Laurence Cole

Mladý vězeň: Adam Music

Čerevin: Gareth Dafydd Morris

Opilý vězeň: Michael Clifton-Thompson

Kuchař: Jasey Hall

Kovář: Martin Lloyd

Duchovní: Alastar Moore

Stráž: Joe Roche

4 herci: MatthewBatte, NickHywell, JamesRockey, Dafydd Weeks

Hlas za scénou: Gareth Dafydd Morris

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více