Velšská hra na vězení čili Z mrtvého domu

3. prosinec 2018, 15:50
Velšská hra na vězení čili Z mrtvého domu

Předposledním divadelním dílem vrcholícího hudebního festivalu Janáček Brno 2018 se včera stala mistrova poslední dokončená opera Z mrtvého domu, kterou inspiroval Dostojevského román. Inscenaci připravila Velšská národní opera v koprodukci se Skotskou operou, představení režíroval David Pountney, scénu navrhnula Maria Bjornson a orchestr řídil Tomáš Hanus. V hlavních rolích se představili Mark Le Brocq, Alan Oke, Simon Bailey, Ben McAteer a Paula Greenwood. Posluchači měli jedinečnou možnost poslechnout si Janáčkovo dílo v kritické edici Sira Charlese Mackerrase a nedávno zesnulého janáčkovského badatele a muzikologa Johna Tyrrella. Poněkud atypické pro mnoho posluchačů mohlo být uvedení v anglickém jazyce s českými titulky.

Inscenovat operu Z mrtvého domu je režisérský oříšek – dílo jako takové vybízí pouze k minimální jevištní akci a příběh se v něm spíše vypráví než odehrává. Situaci režisérům neulehčuje ani druhá třetina opery, ve které odsouzenci hrají divadelní hru. Kromě vyhroceného závěru se totiž nic moc neděje a závěrečný akt nijak zásadně k příběhům vězňů nepřispívá. Mnohé inscenace se tak vlivem svérázných režijních postupů stávají galejemi nejen pro odsouzené darebáky, ale také pro nic netušící diváky. Ostatně i poslední brněnské uvedení opery Z mrtvého domu v kontroverzním nastudování Norimberského státního divadla vzbudilo nečekaný rozruch a živou diskuzi v uměleckých kruzích.

z_mrtveho_domu_foto_marek_olbrzymek_03

Režisér David Pountney se rozhodl uchopit Janáčkovo dílo o něco tradičnějším způsobem a bez zřejmých kontroverzí, nevyskytují se zde žádné explicitně sexuální scény a ani násilí nevzbuzuje takový vizuální odpor jako tomu bývá u jiných inscenačních pokusů. Pountney vysatvěl své pojetí na rozbořeném zdivu šedých cihel, špíně, okovech a roztrhaných hadrech. Pouze žalářníci tady nosí černé padnoucí uniformy. Vězení jak má být! Co naplat, když chování vězňů nedává příliš smysl – herci se všemožně pitvořili v domnělé komičnosti, jejich jevištní akce často byly nelogicky prudké, přepjaté a plné absurdních pohybů. Divadelní představení, které si trestanci zinscenují, jakoby vypadlo z hloupé televizní grotesky nebo varieté. Nedá se popřít, že odsouzenci v gulagu budou mít pokřivený smysl pro humor, ale rozhodně bude mnohem drsnější, zlověstnější a násilnější. Pountneyho režie totiž postrádala to, co se u inscenace Z mrtvého domu automaticky očekává – syrovost. To však neznamená, že by se k sobě postavy nechovaly zle, pouze to dělali tak afektovaným způsobem, že se násilí stalo pouhou karikaturou. Dobrým příkladem byl samotný závěr, ve kterém Šiškov vypráví o vraždě, kterou spáchal. Vždy když se jej jiný nešťastný souputník v okovech zeptá, jak to tedy bylo, reagoval Šiškov s absurdní agresivitou a nevolí, posléze však klidně pokračoval dále. Opačný extrém tady představoval výstup, v němž si dva vězni vymění prostitutku, kterou v rádoby komickém způsobu jeden z nich obšťastní a pak padá jak pytel brambor k zemi.

z_mrtveho_domu_foto_marek_olbrzymek_01

Někdy to v Poutneyho inscenaci vypadalo, že si postavy na vězení spíše hrají, než že by si skutečně odpykávaly své hříchy v sibiřském gulagu. Realistická scénografie byla působivá a dobře dotvářela atmosféru zmaru, škoda jen, že nebyla lépe využitá. Avšak když se režisér rozhodl zůstat civilnějším a uvěřitelnějším, inscenace skutečně zářila.

Pěvecké výkony však byly povedené a dostatečně sugestivní. Právě závěrečná řeč Simona Baileyho v roli vraha Šiškova doslova překypovala výrazem, pochvalu si zaslouží také srozumitelnost a precizní dikce, se kterou se role ujal. Mark Le Brocq vtiskl své postavě až hysterický charakter, který však nebyl nijak v rozporu s jeho herectvím. Paula Greenwood v roli Aljejy působila v záplavě mužských hlasů trochu jako pěst na oko, přes její jemnější hlas se však dokázala v nehostinném prostředí prosadit. Alan Oke v roli Skuratova přecházel od jemného zpěvu k někdy až zbytečně vyhrocenému projevu, přesto se jednalo o pevný a intonačně stabilní výkon. Sbory byly obecně vzato povedené, snad jen občas mírně rytmicky nestabilní, vzhledem k prostorám výstaviště však zůstaly až nečekaně srozumitelné. Velkou pochvalu zaslouží orchestr pod vedením Tomáš Hanuse. Instrumentalisté se s nelehkou partiturou poprali s verou a rytmickou jistotou, dirigent umně balancoval na hraně střízlivého a sentimentálního zvuku. Sentimentu dal průchod právě tam, kde uvěznění nebožáci vzpomínali na své životy na svobodě.

Inscenace Z mrtvého domu v provedení Velšské národní opery a v režii Davida Pountneyho byla nepochybně zajímavým přírůstkem do kolekce inscenovaných Janáčkových oper. Kromě rozporuplného chování postav a nebezpečného kroužení režiséra kolem groteskního humoru a přepjatých gest, nabídla totiž spoustu kvalitních výkonů zpěváků, sboru i celého orchestru. K pozitivnímu dojmu přispěl i sám fakt, že brněnští posluchači měli konečně možnost poslechnout si Janáčkovo dílo v kritické edici Sira Charlese Mackerrase a Johna Tyrrella.

Dirigent: Tomáš Hanus

Režie: David Pountney

Asistent režie: Caroline Clegg

Scéna: Maria Bjornson

Kostýmy: Maria Bjornson

Světelný design: Chris Ellis

Obsazení

Alexandr Petrovič Gorjančikov: BenMCateer

Filka Morozov: Mark LeBrocq

Skuratov: Alan Oke

Šiškov: Simon Bailey

Aljeja: Paula Greenwood

Velký vězeň: Paul Charles Clarke

Malý vězeň: Richard Immergluck

Čekunov:: Alastair Moore

Placmajor: Robert Hayward

Stařičký vězeň: Peter Wilman

Šapkin: Adrian Thompson

Kedril: SimonButtle

Poběhlice: Sarah Pope

Vězeň hrající Donna Juana: Laurence Cole

Mladý vězeň: Adam Music

Čerevin: Gareth Dafydd Morris

Opilý vězeň: Michael Clifton-Thompson

Kuchař: Jasey Hall

Kovář: Martin Lloyd

Duchovní: Alastar Moore

Stráž: Joe Roche

4 herci: MatthewBatte, NickHywell, JamesRockey, Dafydd Weeks

Hlas za scénou: Gareth Dafydd Morris

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Nejčtenější

Kritika

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více