Vydařená baletní West Side Story zahalená do přirozenosti

26. listopad 2017, 13:30
Vydařená baletní West Side Story zahalená do přirozenosti

Největší halu brněnského Výstaviště – pavilon P – včera zaplnila tisícovka diváků. Zdejší premiéra baletu West Side Story byla zcela vyprodána. Představení uvádí Národní divadlo Brno, autorem původního konceptu jakožto i původní režie a choreografie je Jerome Robbins, libreto sepsal Arthur Laurents, hudbu Leonard Bernstein a texty písní Stephen Sondheim. Brněnské baletní provedení světoznámého muzikálu režíroval Mário Radačovský, který vytvořil také choreografii nové inscenace. Scénu navrhl Marek Hollý, kostýmy Alexandra Grusková. O light design se postaral Tomáš Morávek, projekce řídili Jan Fuksa a Martin Svobodník.

Postavu Marii ztvárnila Taela Williams, Anitu Ivona Jeličová, Mariina nápadníka Tonyho Arthur Abram, vůdce Žraloků (Sharks) Bernarda Martin Svobodník a vůdce Tryskáčů (Jets) Ivan Popov. Tryskáče, Žraloky a jejich dívky zatančili sólisté a sbor Baletu NdB. Hudba zněla ze záznamu a konkrétně z nahrávky, kterou pořídil sám Leonard Bernstein roku 1985. Na nahrávce zpívala Kiri Te Kanawa a José Carreras po boku Tatiany Troyanos, Marilyn Horne, Kurta Ollmana a dalších.

west_side_story_NdB_2017_foto_Ctibor_Bachraty_02

Příběh muzikálu West Side Story nezastírá inspiraci v Shakespearově klasice Romeovi a Julii. Dva znepřátelené gangy bezdůvodně si lačnící po krku jako by vypadly z italské Verony 16. století. Nešťastné zamilované lidské duše dlící v nesprávný čas na špatném místě doufají v budoucí osud daleko od zbytečného chvástání a násilí – příběh starý jako umění samo. Sama West Side Story je zasazena do New Yorku 50. let minulého století. Tedy do časů, kdy země počala znovu žít svůj americký sen a kdy se opět stala lákadlem pro nesčetné množství přistěhovalců hledající v ní své místo. Amerika pro mnoho z nich představovala uskutečněné Eldorádo. Jak bezútěšné a daleké všemu vysněnému bohatství však bylo setkání se skrytou tváří Ameriky – pouličními gangy, rasismem a úplatnou policií. Kdo hodlal uspět v tomto nehostinném prostředí, musel vycenit zuby a třeba i kousnout.

I baletní inscenace Mária Radačovského je pojata jako zápas. Bojištěm představení, podobně jako ve filmu, se stává basketbalové hřiště. Počáteční floutkovské poměřování sil místních hejsků velmi brzy eskaluje v otevřené nepřátelství. Na tento boj v podlouhlé aréně pohlížejí diváci ze dvou protilehlých stran, čímž je dojem sportovního utkání ještě více umocněn. K tribunám vedly poutače rozdělující levou stranu (ze směru příchodu) na příznivce týmu Tryskáčů a pravou stranu na fanoušky Žraloků.

west_side_story_NdB_2017_foto_Ctibor_Bachraty_03

Již první okamžiky škádlení se obou gangů překypovaly mladickou energií, vitalitou a šviháctvím. Choreografie výtečně podtrhla nespoutanou živelnost amerických i portorikánských frajírků. Tanečníci do svých rolí vložili maximum a navzdory jistě vyčerpávajícím tanečním kreacím budili dojem světácké ležérnosti. Pozornost si zaslouží již úvodní tanec s děvčaty, ve kterém jsou tradiční taneční kroky a pohyby prokládány svůdnými a žádostivými gesty chlapců i dívek. Veškerá choreografie se snažila vyjadřovat emoce postav, ať už se jednalo o bojové scény znesvářených gangů, milostná vzplanutí hlavních protagonistů, křehký tanec mrtvého se svojí milou nebo intenzivní a vnitřně svírající scénu Marii s Anitou. Pohyb jakoby skutečně opisoval vnitřní pohnutky postav.

S povedenou režií a choreografií šla ruku v ruce i zdařilá výprava a světelné efekty. Přestože scéna po většinu času zůstává neměnnou, vystačí si s málem. Spoustu práce vykoná například jen využitím pojízdného drátěného plotu, který drží Tryskáče i Žraloky od sebe. Povedené bylo také nasvícení a promítání. Tanečníci jsou po obou stranách odděleni průsvitným plátnem, na kterém projekce vytváří zdařilé zdání drátěného plotu. Oko diváka potěší i vtipné maličkosti, jakou je například postava opakovaně vystrkující hlavu z pojízdné bedny vždy s jinou totožností – jednou jako soudce, následně jako doktor nebo policista. Jedinou nevýhodou scénického řešení byly občasné projekce textu, který byl promítán na levou i pravou stranu plátna, a tudíž diváci v předních řadách (obzvláště seděli-li na krajních místech) byli značně znevýhodněni. Promítaného textu nebylo příliš, což do jisté míry také zamrzí – neškodilo by texty písní nebo občasné rozmluvy uvádět podobně jako v operních představeních otitulkované.

west_side_story_2017_NdB_foto_Ctibor_Bachraty_04

Velkou devizou představení představovala přirozenost. Zásluhu na tom má nepochybně i fakt, že ani muži, ani ženy povětšinou netančí v baletních piškotech; dámy obuly střevíce pro latinské tance, zatímco pánové si vystačili s tradičními teniskami. Přestože tímto krokem představení osciluje někde mezi skutečným baletem a taneční show, jedná se bezesporu o uvážené řešení. Těžko bychom od členů gangů a jejich dívek čekali tradiční balet. Ale i ten tu byl ponořený do přirozeností. Podobně světsky a dobově byly koncipovány i kostýmy – muži oblékli rifle, trička, košile, tu a tam se objevila i džínová bunda nebo sako, ženy se naopak pochlubily pestrobarevnými šaty, lesknoucími se flitry a svůdnými sukněmi. Kontrastně pak působily postavy Marie i Tonyho. Obzvláště postava Marie představovala křehkost samu, ať už se jednalo o jemné květované šaty nebo noční košilku. Tony většinu času strávil ve světlém saku s tmavou kravatou.

Jedinou pihou na kráse večera bylo zapojení vozu společnosti Renocar, který je partnerem inscenace. Jinak se tento kratičký a skutečně samoúčelný vstup jen těžko dá vysvětlit. Jsem si vědom ohromné finanční nákladnosti celého projektu, a ani zdaleka netvrdím, že sponzorství a reklama jsou jakýmkoliv způsobem v nepořádku. Mnoho projektů může být uskutečněno pouze díky velkým finančním příspěvkům prosperujících velkých společností. Moderní automobil MINI však do inscenace vůbec nezapadl. Lepším (ačkoliv jistě nákladnějším) řešením by bylo pro inscenaci zapůjčit původní stařičký Mini Cooper a nové automobily ponechat jako lákadlo v hale. Trochu paradoxně pak nabourává autenticitu i výborná nahrávka Lenoarda Bernsteina. Novozélanďanka Kiri Te Kanawa jen stěží vyvolává dojem křehké Portoričanky a ani Španěl José Carreras není typický americký Tryskáč. Vzhledem ke kvalitě nahrávky a faktické absenci jiné použitelné se však jedná o malichernou výtku.

Národnímu divadlu Brno se experiment s baletním provedením muzikálového West Side Story skutečně podařil. Velkou zásluhu na úspěchu mají v tomto případě téměř všechny zastoupené složky – povedená režie, nápaditá, a přitom přirozená choreografie, vhodně využitá scéna, výtečné kostýmy a bezpochyby také vhodné nazvučení. Podobné pokusy nezřídka selhávají na technickém provedení, což ale nebyl tento případ. Výtky se týkají maličkostí. Bylo by velkou chybou nechat si ujít toto pozoruhodné představení.

Libreto: Arthur Laurents, hudba: Leonard Bernstein, texty písní: Stephen Sondheim, choreografie: Mário Radačovský, režie: Mário Radačovský, scéna: Marek Hollý, kostýmy: Alexandra Grusková, videoprojekce: Martin Svobodník, Jan Fuksa, světelný design: Tomáš Morávek, hudební spolupráce: Petr Duchalík, asistent choreografie: Jana Přibylová, Ivan Příkaský.

Foto Ctibor Bachratý

Komentáře

Reagovat
  • helena svobodová

    2. prosinec 2017, 19:00
    s komentáři ve velké většině souhlasím, včetně písně America, kterou ve filmu zpívaly jak dívky, tak jejich partneři. Ve filmu bylo tato píseň strhující, tady mi ta vášeň chyběla a slabý byl konec, výstup Marie a Anity mohl mít hlubší a citlivější náboj a smrt Tonyho byla podána také docela plytce, čekala bych rozloučení nejenom Marie, ale všech zúčastněných. Závěrečné smíření všech také naprosto chybělo, škoda.
  • Simona Škarabelová

    30. listopad 2017, 14:51
    Dobrý den, v zásadě se vším souhlasím, ale u některých výtek bych byla přísnější: Ne/promítání titulků - bylo nebylo, nerozumím tomu, proč to bylo tak na půl cesty. Také mi chvíli trvalo, než jsem přestala hledat toho, kdo zpívá. Asi by mi více vyhovovala instrumentální nahrávka, ale budiž. Velkým zklamáním byla kultovní píseň Amerika - mají zde vystupovat v jakémsi slovním souboji Portorikánky a Portorikánci. Holky vychvalují krásu a příležitosti Ameriky, kluci jejich tvrzení "uzemňují" do reality. Taková ohnivá výměna názorů, obě strany tančí a zpívají proti sobě, zní španělské rytmy s přiznanými nápěvy flamenca. Přesto Mário Radačovský dívkám jen na tuto scénu vyzul střevíce a hochy postavil ležérně k baru. Škoda, přeškoda... Product Placement mi zásadně nevadil, beru ho jako odstrašující příklad propojení bussinesu s uměním. Spíš by mě velmi zajímalo, zda v důslekdu něj stoupne prodejnost MiniCoopera. Lze to vůbec sledovat? Podtrženo sečteno - dramaturgicky velká výzva, režijně s drobnými výtkami, scénograficky přesvědčivé, tanečně kvalitní, sólisté výteční = potenciál pro hostování a zájezdy (což bez zázemí vlastní budovy lze těžko vyčítat).
  • Dita Bartůšková

    26. listopad 2017, 21:55
    Já jsem si je ujít nenechala a viděla hned dnešní reprízu. A s recenzí se zcela ztotožňuji - včetně těch drobných výhrad :-). Všem moc fandím, protože je vidět, že ve skutečnosti vůbec nejsou znesváření, ale fungují jako skvělý mezinárodní tým! Smála jsem se i plakala - a tak to má na správném divadle být.

Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.  více

Hudbymilovní obyvatelé Brna si rádi připomínají návštěvu Wolfganga Amadea Mozarta ve města na přelomu let 1767-1768. Tématem třetího abonentního koncertu brněnských filharmoniků z cyklu Filharmonie doma I se však stala skladatelova návštěva Prahy. A nebylo tomu bezdůvodně. V profesionální dráze nejvýraznějšího představitele vídeňského klasicismu zaujímá Praha nezpochybnitelné místo. V souladu se zvoleným tématem pak dramaturgové vybrali důležité mezníky v autorově tvorbě, které právě s Prahou a Pražany souvisí. Orchestr Filharmonie Brno vedl Alexander Liebreich a na klavír hrál Saleem Ashkar.  více

Ve čtvrtek 8. února se v prostorách kavárny Era v Černých Polích konalo čtvrté a prozatím poslední pokračování cyklu Folklor a city, ojedinělého spojení osvětové aktivity a folklorní zábavy. Téma úvodní přednášky etnologa Martina Sítka bylo případně aktuální: masopustní tradice v České republice.  více

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. Podobně i 3fo3 (čti „tři fotři“) jsou také čtyři. K zakládajícím členům skupiny Bombarďák Michalu Daleckému, Jiřímu Jelínkovi a Filipu Nebřenskému se jako d’Artagnan přidal Matěj Pospíšil. Jinak však zůstává vše při starém. Bombarďák – respektive textař Jiří Jelínek – promlouvá k dětem dynamickým jazykem plným módních i moderních výrazů. Na ploše velmi krátkých písní (průměrná stopáž pod dvě minuty) dokáže rozehrát vtipné příběhy plné slovních hříček i situačního humoru. Jedna píseň navazuje na druhou většinou v rychlém tempu, vedle zpěvu se zde poměrně často i mluví, stírá se zde tedy hranice mezi písní a divadelním skečem, ale vše dokonale zapadá do sebe.  více

V brněnském Konventu Milosrdných bratří proběhl v pátek 2. února úvodní koncert letošního festivalu iberoamerické kultury Ibérica. Flamencový zpěv vokalistky Rocio Márquez se v něm potkal s virtuózním pojetím hráče na violu da gamba Fahmi Alqhai.  více

Město Brno je ideálním podhoubím pro mnoho soudobých hudebních projektů. Festival Expozice nové hudby, Moravský podzim nebo i řadové koncerty větších či menších hudebních těles mají nezřídka jedno společné – programovou snahu o uvádění nových a dosud neslyšených děl. V brněnském kulturním kvasu však zaujímá v tomto směru nepopiratelnou vedoucí pozici Brno Contemporary Orchestra pod uměleckým vedením Pavla Šnajdra. Již z názvu ansámblu je patrné, že stěžejní místo v jeho repertoáru zaujímají právě díla soudobých autorů. Přesto že by se mělo jednat o jednu z nejušlechtilejších a nejdůležitějších služeb milovníkům hudby, poloprázdný sál Besedního domu tomu nasvědčoval jen stěží. Nezájem publika o novou hudbu a mladé autory je smutný a skličující. Na druhou stranu je potřeba pokárat i orchestr samotný – z hlediska sebeprezentace dovedou zapracovat lépe i studentské orchestry.  více

Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.  více

Kongresové centrum brněnského výstaviště v sobotu 27.1. hostilo již 68. ročník Slováckého plesu. Organizátorem této akce je brněnský Slovácký krúžek, který se řadí k nejstarším stále fungujícím folklorním souborům v České republice. Založen byl v roce 1908 za účelem setkávání studentů z Moravského Slovácka.  více

Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.  více

Brno je město plné kontrastů. Již krátká procházka po jeho centru odhalí kuriózní protiklady: pasáž Rozkvět vedle Domu pánů z Lipé nebo obchodní dům Omega zasazený do historického centra jsou zářnými příklady. I brněnská filharmonie staví své hudební produkce na kontrastu starého s novým. Nejednou jsem chválil svěží dramaturgii koncertů, která sahá k protikladným hudebním dílům a uvádí kombinace skladeb, které jinak vedle sebe většinou nemají šanci zaznít. V případě koncertu nazvaném Romantické pohádky ze středy 24. ledna se však dramaturgové drželi při zemi. Neobjevily se žádné nenadále disonance nebo nástrojové kombinace a ani hudební jazyk nijak zvláště nevybočoval z umírněných konvencí. Nemáme však pouze protiklady starého a nového, známého a neznámého, ale naneštěstí také kvalitního a nekvalitního a v neposlední řadě i zajímavého a nezajímavého.  více

Cimbál je nástroj, který si většina z nás spojuje s lidovou hudbou. Může za to zejména dlouhá tradice cimbálových muzik, které se v průběhu 20. století začaly na území Moravy postupně prosazovat.  více

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více

Rozličné nálady Debussyho Faunova odpoledne, ticho neklidu před bouří Brittenova Houslového koncertu a severským koloritem prodchnuté Sibeliovy první symfonie nabídla ve čtvrtek 11. ledna Filharmonie Brno na zdejším Stadionu. Pod taktovkou dirigenta James Feddecka, brněnskému publiku již známého, a za spolupráce s výjimečným slovenským houslistou Milanem Paľou filharmonici představili dramaturgicky zajímavý program s interpretačním nábojem.  více

Na konci listopadu vyšlo CD s názvem Moravské hlasy. Na první pohled nenápadné album by rozhodně nemělo ujít pozornosti. Jedná se o hudební nosič, který je součástí projektu Píseň duše, jehož iniciátorem je Jiří Plocek. Jeho cílem bylo představit fenomén moravské zpěvnosti na příkladu některých oblastí Slovácka.  více