Vydařená baletní West Side Story zahalená do přirozenosti

26. listopad 2017, 13:30
Vydařená baletní West Side Story zahalená do přirozenosti

Největší halu brněnského Výstaviště – pavilon P – včera zaplnila tisícovka diváků. Zdejší premiéra baletu West Side Story byla zcela vyprodána. Představení uvádí Národní divadlo Brno, autorem původního konceptu jakožto i původní režie a choreografie je Jerome Robbins, libreto sepsal Arthur Laurents, hudbu Leonard Bernstein a texty písní Stephen Sondheim. Brněnské baletní provedení světoznámého muzikálu režíroval Mário Radačovský, který vytvořil také choreografii nové inscenace. Scénu navrhl Marek Hollý, kostýmy Alexandra Grusková. O light design se postaral Tomáš Morávek, projekce řídili Jan Fuksa a Martin Svobodník.

Postavu Marii ztvárnila Taela Williams, Anitu Ivona Jeličová, Mariina nápadníka Tonyho Arthur Abram, vůdce Žraloků (Sharks) Bernarda Martin Svobodník a vůdce Tryskáčů (Jets) Ivan Popov. Tryskáče, Žraloky a jejich dívky zatančili sólisté a sbor Baletu NdB. Hudba zněla ze záznamu a konkrétně z nahrávky, kterou pořídil sám Leonard Bernstein roku 1985. Na nahrávce zpívala Kiri Te Kanawa a José Carreras po boku Tatiany Troyanos, Marilyn Horne, Kurta Ollmana a dalších.

west_side_story_NdB_2017_foto_Ctibor_Bachraty_02

Příběh muzikálu West Side Story nezastírá inspiraci v Shakespearově klasice Romeovi a Julii. Dva znepřátelené gangy bezdůvodně si lačnící po krku jako by vypadly z italské Verony 16. století. Nešťastné zamilované lidské duše dlící v nesprávný čas na špatném místě doufají v budoucí osud daleko od zbytečného chvástání a násilí – příběh starý jako umění samo. Sama West Side Story je zasazena do New Yorku 50. let minulého století. Tedy do časů, kdy země počala znovu žít svůj americký sen a kdy se opět stala lákadlem pro nesčetné množství přistěhovalců hledající v ní své místo. Amerika pro mnoho z nich představovala uskutečněné Eldorádo. Jak bezútěšné a daleké všemu vysněnému bohatství však bylo setkání se skrytou tváří Ameriky – pouličními gangy, rasismem a úplatnou policií. Kdo hodlal uspět v tomto nehostinném prostředí, musel vycenit zuby a třeba i kousnout.

I baletní inscenace Mária Radačovského je pojata jako zápas. Bojištěm představení, podobně jako ve filmu, se stává basketbalové hřiště. Počáteční floutkovské poměřování sil místních hejsků velmi brzy eskaluje v otevřené nepřátelství. Na tento boj v podlouhlé aréně pohlížejí diváci ze dvou protilehlých stran, čímž je dojem sportovního utkání ještě více umocněn. K tribunám vedly poutače rozdělující levou stranu (ze směru příchodu) na příznivce týmu Tryskáčů a pravou stranu na fanoušky Žraloků.

west_side_story_NdB_2017_foto_Ctibor_Bachraty_03

Již první okamžiky škádlení se obou gangů překypovaly mladickou energií, vitalitou a šviháctvím. Choreografie výtečně podtrhla nespoutanou živelnost amerických i portorikánských frajírků. Tanečníci do svých rolí vložili maximum a navzdory jistě vyčerpávajícím tanečním kreacím budili dojem světácké ležérnosti. Pozornost si zaslouží již úvodní tanec s děvčaty, ve kterém jsou tradiční taneční kroky a pohyby prokládány svůdnými a žádostivými gesty chlapců i dívek. Veškerá choreografie se snažila vyjadřovat emoce postav, ať už se jednalo o bojové scény znesvářených gangů, milostná vzplanutí hlavních protagonistů, křehký tanec mrtvého se svojí milou nebo intenzivní a vnitřně svírající scénu Marii s Anitou. Pohyb jakoby skutečně opisoval vnitřní pohnutky postav.

S povedenou režií a choreografií šla ruku v ruce i zdařilá výprava a světelné efekty. Přestože scéna po většinu času zůstává neměnnou, vystačí si s málem. Spoustu práce vykoná například jen využitím pojízdného drátěného plotu, který drží Tryskáče i Žraloky od sebe. Povedené bylo také nasvícení a promítání. Tanečníci jsou po obou stranách odděleni průsvitným plátnem, na kterém projekce vytváří zdařilé zdání drátěného plotu. Oko diváka potěší i vtipné maličkosti, jakou je například postava opakovaně vystrkující hlavu z pojízdné bedny vždy s jinou totožností – jednou jako soudce, následně jako doktor nebo policista. Jedinou nevýhodou scénického řešení byly občasné projekce textu, který byl promítán na levou i pravou stranu plátna, a tudíž diváci v předních řadách (obzvláště seděli-li na krajních místech) byli značně znevýhodněni. Promítaného textu nebylo příliš, což do jisté míry také zamrzí – neškodilo by texty písní nebo občasné rozmluvy uvádět podobně jako v operních představeních otitulkované.

west_side_story_2017_NdB_foto_Ctibor_Bachraty_04

Velkou devizou představení představovala přirozenost. Zásluhu na tom má nepochybně i fakt, že ani muži, ani ženy povětšinou netančí v baletních piškotech; dámy obuly střevíce pro latinské tance, zatímco pánové si vystačili s tradičními teniskami. Přestože tímto krokem představení osciluje někde mezi skutečným baletem a taneční show, jedná se bezesporu o uvážené řešení. Těžko bychom od členů gangů a jejich dívek čekali tradiční balet. Ale i ten tu byl ponořený do přirozeností. Podobně světsky a dobově byly koncipovány i kostýmy – muži oblékli rifle, trička, košile, tu a tam se objevila i džínová bunda nebo sako, ženy se naopak pochlubily pestrobarevnými šaty, lesknoucími se flitry a svůdnými sukněmi. Kontrastně pak působily postavy Marie i Tonyho. Obzvláště postava Marie představovala křehkost samu, ať už se jednalo o jemné květované šaty nebo noční košilku. Tony většinu času strávil ve světlém saku s tmavou kravatou.

Jedinou pihou na kráse večera bylo zapojení vozu společnosti Renocar, který je partnerem inscenace. Jinak se tento kratičký a skutečně samoúčelný vstup jen těžko dá vysvětlit. Jsem si vědom ohromné finanční nákladnosti celého projektu, a ani zdaleka netvrdím, že sponzorství a reklama jsou jakýmkoliv způsobem v nepořádku. Mnoho projektů může být uskutečněno pouze díky velkým finančním příspěvkům prosperujících velkých společností. Moderní automobil MINI však do inscenace vůbec nezapadl. Lepším (ačkoliv jistě nákladnějším) řešením by bylo pro inscenaci zapůjčit původní stařičký Mini Cooper a nové automobily ponechat jako lákadlo v hale. Trochu paradoxně pak nabourává autenticitu i výborná nahrávka Lenoarda Bernsteina. Novozélanďanka Kiri Te Kanawa jen stěží vyvolává dojem křehké Portoričanky a ani Španěl José Carreras není typický americký Tryskáč. Vzhledem ke kvalitě nahrávky a faktické absenci jiné použitelné se však jedná o malichernou výtku.

Národnímu divadlu Brno se experiment s baletním provedením muzikálového West Side Story skutečně podařil. Velkou zásluhu na úspěchu mají v tomto případě téměř všechny zastoupené složky – povedená režie, nápaditá, a přitom přirozená choreografie, vhodně využitá scéna, výtečné kostýmy a bezpochyby také vhodné nazvučení. Podobné pokusy nezřídka selhávají na technickém provedení, což ale nebyl tento případ. Výtky se týkají maličkostí. Bylo by velkou chybou nechat si ujít toto pozoruhodné představení.

Libreto: Arthur Laurents, hudba: Leonard Bernstein, texty písní: Stephen Sondheim, choreografie: Mário Radačovský, režie: Mário Radačovský, scéna: Marek Hollý, kostýmy: Alexandra Grusková, videoprojekce: Martin Svobodník, Jan Fuksa, světelný design: Tomáš Morávek, hudební spolupráce: Petr Duchalík, asistent choreografie: Jana Přibylová, Ivan Příkaský.

Foto Ctibor Bachratý

Komentáře

Reagovat
  • helena svobodová

    2. prosinec 2017, 19:00
    s komentáři ve velké většině souhlasím, včetně písně America, kterou ve filmu zpívaly jak dívky, tak jejich partneři. Ve filmu bylo tato píseň strhující, tady mi ta vášeň chyběla a slabý byl konec, výstup Marie a Anity mohl mít hlubší a citlivější náboj a smrt Tonyho byla podána také docela plytce, čekala bych rozloučení nejenom Marie, ale všech zúčastněných. Závěrečné smíření všech také naprosto chybělo, škoda.
  • Simona Škarabelová

    30. listopad 2017, 14:51
    Dobrý den, v zásadě se vším souhlasím, ale u některých výtek bych byla přísnější: Ne/promítání titulků - bylo nebylo, nerozumím tomu, proč to bylo tak na půl cesty. Také mi chvíli trvalo, než jsem přestala hledat toho, kdo zpívá. Asi by mi více vyhovovala instrumentální nahrávka, ale budiž. Velkým zklamáním byla kultovní píseň Amerika - mají zde vystupovat v jakémsi slovním souboji Portorikánky a Portorikánci. Holky vychvalují krásu a příležitosti Ameriky, kluci jejich tvrzení "uzemňují" do reality. Taková ohnivá výměna názorů, obě strany tančí a zpívají proti sobě, zní španělské rytmy s přiznanými nápěvy flamenca. Přesto Mário Radačovský dívkám jen na tuto scénu vyzul střevíce a hochy postavil ležérně k baru. Škoda, přeškoda... Product Placement mi zásadně nevadil, beru ho jako odstrašující příklad propojení bussinesu s uměním. Spíš by mě velmi zajímalo, zda v důslekdu něj stoupne prodejnost MiniCoopera. Lze to vůbec sledovat? Podtrženo sečteno - dramaturgicky velká výzva, režijně s drobnými výtkami, scénograficky přesvědčivé, tanečně kvalitní, sólisté výteční = potenciál pro hostování a zájezdy (což bez zázemí vlastní budovy lze těžko vyčítat).
  • Dita Bartůšková

    26. listopad 2017, 21:55
    Já jsem si je ujít nenechala a viděla hned dnešní reprízu. A s recenzí se zcela ztotožňuji - včetně těch drobných výhrad :-). Všem moc fandím, protože je vidět, že ve skutečnosti vůbec nejsou znesváření, ale fungují jako skvělý mezinárodní tým! Smála jsem se i plakala - a tak to má na správném divadle být.

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více