Vydařená baletní West Side Story zahalená do přirozenosti

26. listopad 2017, 13:30
Vydařená baletní West Side Story zahalená do přirozenosti

Největší halu brněnského Výstaviště – pavilon P – včera zaplnila tisícovka diváků. Zdejší premiéra baletu West Side Story byla zcela vyprodána. Představení uvádí Národní divadlo Brno, autorem původního konceptu jakožto i původní režie a choreografie je Jerome Robbins, libreto sepsal Arthur Laurents, hudbu Leonard Bernstein a texty písní Stephen Sondheim. Brněnské baletní provedení světoznámého muzikálu režíroval Mário Radačovský, který vytvořil také choreografii nové inscenace. Scénu navrhl Marek Hollý, kostýmy Alexandra Grusková. O light design se postaral Tomáš Morávek, projekce řídili Jan Fuksa a Martin Svobodník.

Postavu Marii ztvárnila Taela Williams, Anitu Ivona Jeličová, Mariina nápadníka Tonyho Arthur Abram, vůdce Žraloků (Sharks) Bernarda Martin Svobodník a vůdce Tryskáčů (Jets) Ivan Popov. Tryskáče, Žraloky a jejich dívky zatančili sólisté a sbor Baletu NdB. Hudba zněla ze záznamu a konkrétně z nahrávky, kterou pořídil sám Leonard Bernstein roku 1985. Na nahrávce zpívala Kiri Te Kanawa a José Carreras po boku Tatiany Troyanos, Marilyn Horne, Kurta Ollmana a dalších.

west_side_story_NdB_2017_foto_Ctibor_Bachraty_02

Příběh muzikálu West Side Story nezastírá inspiraci v Shakespearově klasice Romeovi a Julii. Dva znepřátelené gangy bezdůvodně si lačnící po krku jako by vypadly z italské Verony 16. století. Nešťastné zamilované lidské duše dlící v nesprávný čas na špatném místě doufají v budoucí osud daleko od zbytečného chvástání a násilí – příběh starý jako umění samo. Sama West Side Story je zasazena do New Yorku 50. let minulého století. Tedy do časů, kdy země počala znovu žít svůj americký sen a kdy se opět stala lákadlem pro nesčetné množství přistěhovalců hledající v ní své místo. Amerika pro mnoho z nich představovala uskutečněné Eldorádo. Jak bezútěšné a daleké všemu vysněnému bohatství však bylo setkání se skrytou tváří Ameriky – pouličními gangy, rasismem a úplatnou policií. Kdo hodlal uspět v tomto nehostinném prostředí, musel vycenit zuby a třeba i kousnout.

I baletní inscenace Mária Radačovského je pojata jako zápas. Bojištěm představení, podobně jako ve filmu, se stává basketbalové hřiště. Počáteční floutkovské poměřování sil místních hejsků velmi brzy eskaluje v otevřené nepřátelství. Na tento boj v podlouhlé aréně pohlížejí diváci ze dvou protilehlých stran, čímž je dojem sportovního utkání ještě více umocněn. K tribunám vedly poutače rozdělující levou stranu (ze směru příchodu) na příznivce týmu Tryskáčů a pravou stranu na fanoušky Žraloků.

west_side_story_NdB_2017_foto_Ctibor_Bachraty_03

Již první okamžiky škádlení se obou gangů překypovaly mladickou energií, vitalitou a šviháctvím. Choreografie výtečně podtrhla nespoutanou živelnost amerických i portorikánských frajírků. Tanečníci do svých rolí vložili maximum a navzdory jistě vyčerpávajícím tanečním kreacím budili dojem světácké ležérnosti. Pozornost si zaslouží již úvodní tanec s děvčaty, ve kterém jsou tradiční taneční kroky a pohyby prokládány svůdnými a žádostivými gesty chlapců i dívek. Veškerá choreografie se snažila vyjadřovat emoce postav, ať už se jednalo o bojové scény znesvářených gangů, milostná vzplanutí hlavních protagonistů, křehký tanec mrtvého se svojí milou nebo intenzivní a vnitřně svírající scénu Marii s Anitou. Pohyb jakoby skutečně opisoval vnitřní pohnutky postav.

S povedenou režií a choreografií šla ruku v ruce i zdařilá výprava a světelné efekty. Přestože scéna po většinu času zůstává neměnnou, vystačí si s málem. Spoustu práce vykoná například jen využitím pojízdného drátěného plotu, který drží Tryskáče i Žraloky od sebe. Povedené bylo také nasvícení a promítání. Tanečníci jsou po obou stranách odděleni průsvitným plátnem, na kterém projekce vytváří zdařilé zdání drátěného plotu. Oko diváka potěší i vtipné maličkosti, jakou je například postava opakovaně vystrkující hlavu z pojízdné bedny vždy s jinou totožností – jednou jako soudce, následně jako doktor nebo policista. Jedinou nevýhodou scénického řešení byly občasné projekce textu, který byl promítán na levou i pravou stranu plátna, a tudíž diváci v předních řadách (obzvláště seděli-li na krajních místech) byli značně znevýhodněni. Promítaného textu nebylo příliš, což do jisté míry také zamrzí – neškodilo by texty písní nebo občasné rozmluvy uvádět podobně jako v operních představeních otitulkované.

west_side_story_2017_NdB_foto_Ctibor_Bachraty_04

Velkou devizou představení představovala přirozenost. Zásluhu na tom má nepochybně i fakt, že ani muži, ani ženy povětšinou netančí v baletních piškotech; dámy obuly střevíce pro latinské tance, zatímco pánové si vystačili s tradičními teniskami. Přestože tímto krokem představení osciluje někde mezi skutečným baletem a taneční show, jedná se bezesporu o uvážené řešení. Těžko bychom od členů gangů a jejich dívek čekali tradiční balet. Ale i ten tu byl ponořený do přirozeností. Podobně světsky a dobově byly koncipovány i kostýmy – muži oblékli rifle, trička, košile, tu a tam se objevila i džínová bunda nebo sako, ženy se naopak pochlubily pestrobarevnými šaty, lesknoucími se flitry a svůdnými sukněmi. Kontrastně pak působily postavy Marie i Tonyho. Obzvláště postava Marie představovala křehkost samu, ať už se jednalo o jemné květované šaty nebo noční košilku. Tony většinu času strávil ve světlém saku s tmavou kravatou.

Jedinou pihou na kráse večera bylo zapojení vozu společnosti Renocar, který je partnerem inscenace. Jinak se tento kratičký a skutečně samoúčelný vstup jen těžko dá vysvětlit. Jsem si vědom ohromné finanční nákladnosti celého projektu, a ani zdaleka netvrdím, že sponzorství a reklama jsou jakýmkoliv způsobem v nepořádku. Mnoho projektů může být uskutečněno pouze díky velkým finančním příspěvkům prosperujících velkých společností. Moderní automobil MINI však do inscenace vůbec nezapadl. Lepším (ačkoliv jistě nákladnějším) řešením by bylo pro inscenaci zapůjčit původní stařičký Mini Cooper a nové automobily ponechat jako lákadlo v hale. Trochu paradoxně pak nabourává autenticitu i výborná nahrávka Lenoarda Bernsteina. Novozélanďanka Kiri Te Kanawa jen stěží vyvolává dojem křehké Portoričanky a ani Španěl José Carreras není typický americký Tryskáč. Vzhledem ke kvalitě nahrávky a faktické absenci jiné použitelné se však jedná o malichernou výtku.

Národnímu divadlu Brno se experiment s baletním provedením muzikálového West Side Story skutečně podařil. Velkou zásluhu na úspěchu mají v tomto případě téměř všechny zastoupené složky – povedená režie, nápaditá, a přitom přirozená choreografie, vhodně využitá scéna, výtečné kostýmy a bezpochyby také vhodné nazvučení. Podobné pokusy nezřídka selhávají na technickém provedení, což ale nebyl tento případ. Výtky se týkají maličkostí. Bylo by velkou chybou nechat si ujít toto pozoruhodné představení.

Libreto: Arthur Laurents, hudba: Leonard Bernstein, texty písní: Stephen Sondheim, choreografie: Mário Radačovský, režie: Mário Radačovský, scéna: Marek Hollý, kostýmy: Alexandra Grusková, videoprojekce: Martin Svobodník, Jan Fuksa, světelný design: Tomáš Morávek, hudební spolupráce: Petr Duchalík, asistent choreografie: Jana Přibylová, Ivan Příkaský.

Foto Ctibor Bachratý

Komentáře

Reagovat
  • helena svobodová

    2. prosinec 2017, 19:00
    s komentáři ve velké většině souhlasím, včetně písně America, kterou ve filmu zpívaly jak dívky, tak jejich partneři. Ve filmu bylo tato píseň strhující, tady mi ta vášeň chyběla a slabý byl konec, výstup Marie a Anity mohl mít hlubší a citlivější náboj a smrt Tonyho byla podána také docela plytce, čekala bych rozloučení nejenom Marie, ale všech zúčastněných. Závěrečné smíření všech také naprosto chybělo, škoda.
  • Simona Škarabelová

    30. listopad 2017, 14:51
    Dobrý den, v zásadě se vším souhlasím, ale u některých výtek bych byla přísnější: Ne/promítání titulků - bylo nebylo, nerozumím tomu, proč to bylo tak na půl cesty. Také mi chvíli trvalo, než jsem přestala hledat toho, kdo zpívá. Asi by mi více vyhovovala instrumentální nahrávka, ale budiž. Velkým zklamáním byla kultovní píseň Amerika - mají zde vystupovat v jakémsi slovním souboji Portorikánky a Portorikánci. Holky vychvalují krásu a příležitosti Ameriky, kluci jejich tvrzení "uzemňují" do reality. Taková ohnivá výměna názorů, obě strany tančí a zpívají proti sobě, zní španělské rytmy s přiznanými nápěvy flamenca. Přesto Mário Radačovský dívkám jen na tuto scénu vyzul střevíce a hochy postavil ležérně k baru. Škoda, přeškoda... Product Placement mi zásadně nevadil, beru ho jako odstrašující příklad propojení bussinesu s uměním. Spíš by mě velmi zajímalo, zda v důslekdu něj stoupne prodejnost MiniCoopera. Lze to vůbec sledovat? Podtrženo sečteno - dramaturgicky velká výzva, režijně s drobnými výtkami, scénograficky přesvědčivé, tanečně kvalitní, sólisté výteční = potenciál pro hostování a zájezdy (což bez zázemí vlastní budovy lze těžko vyčítat).
  • Dita Bartůšková

    26. listopad 2017, 21:55
    Já jsem si je ujít nenechala a viděla hned dnešní reprízu. A s recenzí se zcela ztotožňuji - včetně těch drobných výhrad :-). Všem moc fandím, protože je vidět, že ve skutečnosti vůbec nejsou znesváření, ale fungují jako skvělý mezinárodní tým! Smála jsem se i plakala - a tak to má na správném divadle být.

Včerejší premiérou v Mahenově divadle přibyla do repertoáru Národního divadla Brno (NdB) opera Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta v zajímavém zpracování Anny Petrželkové. V příběhu o neprozřetelném pokoušení lidských citů vystoupila sopranistka Pavla Vykopalová jako Fiordiligi, mezzosopranistka Václava Krejčí Housková jako Dorabella a Andrea Široká jako Despina. Z mužských rolí stanul na pódiu Ondřej Koplík jako Ferrando, Roman Hoza jako Guglielmo a Jan Šťáva představil Dona Alfonsa. V představení dále účinkoval sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB.  více

Skupina Plachý host vznikla v Brně kolem kytaristy a skladatele Martina Kostaše a zpěváka Pavla Kudrny. V souvislosti s jejím prvním albem, natočeným v roce 2015, jsem upozorňoval na sympatickou „plachost“, která jako by se z názvu tělesa přenesla do samotných písní. Skladby to byly opravdu tiché a jejich meditativní atmosféru jen občas narušovaly rockovější rejstříky Kudrnova hlasu a výpomoc hostů. Ostatně skupinu na debutu vedle obou zakladatelů teoreticky tvořili saxofonista Marek Bílý a hráč na perkuse Lukáš Krejčí, avšak celá sestava se představila pouze ve čtyřech skladbách. Na druhém albu Sbírka otazníků, natočeném v roce 2017 je to jinak. Vedle zmíněné čtveřice jsou jako členové skupiny uvedeni baskytarista Radovan Leskovský a bubeník Pavel Magnusek, a i když se všech šest hráčů sejde pouze v písni Uvnitř, zvuk Plachého hosta zhutněl, lehce zrockověl, vybarvil se. Písně jsou méně plaché, a tak zatímco minulé album mi svou náladou připomínalo Oldřicha Janotu nebo sólového Vladimíra Václavka, tentokrát jako bych za některými písněmi slyšel AG Flek.  více

Pavel Koudelka, bývalý bubeník skupin Dunaj, Z kopce, Krutnava nebo Mňága a Žďorp, se nedávno stal členem hned dvou nových formací. Jednou z nich je bubenické duo s Pavlem Fajtem Zesilovači a tou druhou skupina Kucharski. V ní spolupracuje s muzikanty známými z třebíčské skupiny FruFru – zpěvákem Václavem Bartošem, kytaristou Vladimírem Dudkem a baskytaristou Adamem Kotrbou – a s hráčem na klávesy Víťou Košíčkem. Kapela Kucharski bude mít koncertní premiéru ve čtvrtek 17. května v Brně ve Staré Pekárně.  více

Na začátku i na konci jarního programu letošního JazzfestuBrno stály koncerty bigbandů. A v obou případech to byl vrcholný umělecký zážitek. Christian McBride Big Band se při jednom ze tří závěrečných koncertů letošního evropského turné poprvé představil v brněnském Sono Centru. A byla to paráda: nadžánrové, zábavné a odlehčené hraní, přitom plné virtuozity a hráčské i tvůrčí invence. „Když spolu hrajeme, je to jeden velký večírek,“ předeslal kontrabasista a bandleader Christian McBride v anonci na své vystoupení – on i jeho spoluhráči to bezezbytku potvrdili.  více

Po třech letech natočily Rózinky z jihomoravských Kozojídek své druhé album. Děvčata spolu navštěvují základní uměleckou školu a písničky jim stále píše jejich paní učitelka Kateřina Mičková, která skupinu dala dohromady. Dívky společně vystoupily v rozhlasových a televizních pořadech a hrály na různých festivalech od Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou až po rockový TrutnOff. Otázka, zda skupina bude životaschopná, až její členky vyrostou a dopějí (a budou mít zřejmě jiné hudební zájmy a chutě), stále visí ve vzduchu. Nad deskou Cvrkot se lehce vznáší, ovšem nikoli jako hrozba, ale spíše jako důvod k větší pestrosti alba.  více

Břitký humor, skvělé melodie, rozkošnou pohádkovou scénografii, báječné herecké výkony a nápaditou režii si dosyta užijí návštěvníci poslední muzikálové novinky Spamalot v Městském divadle Brno. Inscenace Stanislava Slováka je ukázkou svižného, důvtipného a po všech stránkách kompaktního hudebního divadla. A troufám si tvrdit, že na jevišti Hudební scény MDB jde o nejlepší muzikálovou inscenaci sezony.  více

Čtvrtý abonentní koncert z cyklu Filharmonie na Stadionu nabídl skladby tří významných českých skladatelů, kteří dobrovolně nebo z nutnosti pobývali dlouhou dobu mimo rodnou zem. Ačkoliv se Antonín Dvořák i Josef Suk do své domoviny vždy s úspěchem vrátili, třetímu autorovi – Bohuslavu Martinů – se toto velké přání nesplnilo. Koncert zahájila Česká suita Antonína Dvořáka, následovalo Fantastické scherzo Josefa Suka a po přestávce zazněl Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 Bohuslava Martinů. Večer řídil dirigent Robert Kružík a na violoncello se představil Tomáš Jamník.  více

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

Nejčtenější

Kritika

Včerejší premiérou v Mahenově divadle přibyla do repertoáru Národního divadla Brno (NdB) opera Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta v zajímavém zpracování Anny Petrželkové. V příběhu o neprozřetelném pokoušení lidských citů vystoupila sopranistka Pavla Vykopalová jako Fiordiligi, mezzosopranistka Václava Krejčí Housková jako Dorabella a Andrea Široká jako Despina. Z mužských rolí stanul na pódiu Ondřej Koplík jako Ferrando, Roman Hoza jako Guglielmo a Jan Šťáva představil Dona Alfonsa. V představení dále účinkoval sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB.  více