Vydarený klasický balet Spiaca krásavica

Vydarený klasický balet Spiaca krásavica

Klasický balet Spiaca krásavica v štyroch častiach (prológ a tri dejstvá) od Petra Iljiča Čajkovského uviedol balet Národného divadla Brno na javisku Mahenovho divadla.

Všetci poznáme klasickú rozprávku o Šípkovej Ruženke. Aké sú paralely s ruskou Spiacou krásavicou, pre ktorú libreto napísal Ivan Vsevoložskyj, no veľmi výrazne a zásadne do neho naveky vstúpil Marius Petipa, ktorý celé dielo režíroval? Sudičky sa menia na víly, pretože v bielom balete – ballet blanc – musí byt všetko vzdušné, vznášajúce sa nad zemským povrchom. Princezná Ruženka sa volá Aurora a pric Desiré. A na záver do príbehu vstupujú aj ďalšie známe rozprávkové postavy ako Vlk a Červená Karkuľka, Kocúr v čižmách, no a menej známa Biela mačička a Modrý vták s Princeznou Florinou. Pridávajú sa aj drahé kamene na čele s Diamantom. Prečo? Prichádzajú Aurore a Desirému zablahoželať k ich láske a radovať sa z toho, že kliatba bola zrušená. Choreograf Marius Petipa totiž dostal k dispozícii ďalšie tanečné figúry, ktorými mohol obohatiť celú tanečnú zložku baletu, takzvané divertissement. Tento svoj úmysel naplno rozvinul v treťom Čajkovského balete – Luskáčik, kde je skoro celá druhá polovica príbehu plná divertissementov. Aj v nich sa ukazovalo bohatstvo Petipovej choreografickej a pohybovej rozmanitosti.

Zaujímavosťou baletu Spiaca krásavica je, že od jeho vzniku, bol spjatý s bohatou scénou a honosnými kostýmami.  Touto cestou sa vydalo aj Národné divadlo Brno i keď po svojom. Scéna (Peter Čanecký) je zdanlivo jednoduchá v duchu art deco, kde veľké podobizne ruží v triezvom fialovo – modro – zelenom nádychu, sem-tam ozvláštnené ružovou spríjemňujú a zjednocujú pohľad na javisko. Berú si primerané množstvo pozornosti, takže sa divák môže nerušene uchvacovať tanečnou nádherou. Ak by divákom ušlo očko, spletitosť tvarov na portáloch a v druhej polovici (2. a 3. dejstvo) aj na celom prospekte (zadná stena javiska), zamotá do svojho príjemného bludiska. Kostýmy (Ľudmila Várossová) vyzdvihujú a podtrhujú charaktery postáv. Zboru, ani hlavným predstaviteľkám nechýbajú pestrofarebné baleríny, doplnené o farebne ladiacu hornú časť v tvare korzetu – skrátka klasický kostým. Štatisti, mladé žiačky konzervatória a kráľovná majú síce dlhé sukne, no nadýchané, tiež v štýle klasickej baletnej elegancie a v ničom nezaostávajú za pestrosťou a nápaditosťou  tých skôr spomínaných. Keďže sa príbeh odohráva na kráľovskom dvore a k tomu ešte aj v rozprávke, odtiene, materiály a zdobenie sú skutočne rozmanité aj u mužských predstaviteľov. Možno len pre Auroru v prvej časti bolo lepšie vybrať iný odtieň ružovej, pretože k farbe pokožky Klaudii Radačovskej sa veľmi nehodí a vyznieva fádne.  Podľa fotografií v programe na ďalšej alternácii v podaní Eriko Wakizono ale zase krásne svieti, pretože jej tón pleti je o čosi tmavší. Tak ako v príbehu vidíme proti sebe stojace postavy zlej víly Carabosse a dobrej Orgovánovej (Šeřík) víly, tak sa nám ich symbolika zjavuje aj vo výbere farieb pre ich kostým. Carabosse je zahalená v temnej fialovej, no a Orgovánová víla zasa v jasnej, jemnej lila.

Vraví sa, že ak zvládnete odtancovať rolu Spiacej krásavice, v jej plnej technickej zložitosti, zvládnete už všetko.  Ale ak by ste si mysleli, že zvyšné postavy to majú nejako výrazne ľahšie, veľmi sa mýlite. Postava Orgovánovej víly, Princ Desiré, víly, Kocúr v čižmách a Biela mačička, Modrý vták a Princezná Florina. Všetky tieto čísla a postavy sú nabité svojským charakterom, ktorý je s rozprávačským talentom zobrazený aj v technicko-pohybovej náročnosti, aj v choreografickej kresbe. Navyše všetko zapadá do kompaktného celku. Presný pohyb všetkých tanečníkov, sólistov, zboristov, konzervatoristov, spolu nádherne súzni. Precíznosť, s ktorou natrénovali choreografiu režisér Bachram Maripovič Juldašev podľa Mariusa Petipy a baletná majsterka Jana Ruggieri pôsobí ako jednoliaty celok.

Vílu Carabosse zväčša tancuje muž. Je to tradícia založená už prvým uvedením tohto baletu. Je pravda, že z času na čas na objaví divadlo, ktoré do roly zlej víly obsadí tanečnicu, ale v Brne sa držali originálu. Thoriso Magongwa bol herecky veľmi výrazný, aj keď tanečne veľa priestoru v tejto roli nedostal. Práca s paličkou a rozdiely v jej význame (raz ako symbol moci, sily, určenia, inokedy ako oporný bod v dobe slabosti) boli jasne čitateľné aj pre tých, ktorí na baletnú reč bez slov nie sú zvyknutí. Ako som spomínala vyššie, tento balet je plný tanečných a hlavne technických výziev. Predstaviteľka Aurory musí mať obrovskú výdrž, najmä v 1. dejstve pri Ružovom adagiu a 2. dejstve, keď sa princ po prvýkrát stretáva s Aurorou, teda s jej vidinou, ktorú mu predstavuje Orgovánová víla. V prvom prípade musí urobiť veľmi výrazný a jasný vstup na scénu aj do príbehu. Prísť s energiou, aká je šestnásťročným vlastná, no zároveň ukázať jemnú finessu prejavu, pretože je to kráľovská dcéra. Celú jej postavu by mala sprevádzať ľahkosť, navzdory technickej náročnosti pohybu. Dlho držaný balans, hravé suivi, naberané chainé a rond de jambe en l‘air až do nebies. To sú jej synonymá. Pri tanci primabaleríny by sme mali mať pocit, že ju to baví. Klaudia Radačovská, ktorá na premiére stvárnila rolu Aurory, vyzerala, že sa snaží predviesť prvky technicky správne a na výraz jej už nezvýšila energia. To ju možno trochu rozhodilo a nakoniec aj technika bola v niektorých momentoch neistá. Jej suivi a chainés boli zaťažkané. V partnerine, akoby sa bála pohnúť.

V ballet blanc má balerína mnoho priestoru a vraví sa, že partner jej robí iba „zdvíhača“. V tomto páre mal navrch 1. sólista pražského baletu Karel Audy j. h., ktorý svojim výrazom a podaním predčil svoju kolegyňu. V jeho tanečnom prejave bolo vidieť zmenu nálad, keď princ vystupuje medzi svojimi dvoranmi na verejnosti, a keď je nechaný osamote a odkrýva sa v ňom túžba po niečom väčšom. Je stratený a hľadá. V 2. dejstve, ktoré je technicky náročné by ste mali vidieť to, čo vyjadruje a nie jednotlivé kroky. A to sa mu nádherne podarilo. Jeho grand jeté je všeobklopujúce a luftury rýchle a ľahké ako pierko.

Do toho celý príbeh sprevádza Orgovánový víla a v podaní Andrei Popov Smejkalovej je to pastva pre oči. Jej výraz, technika, presnosť, srdce, ľahkosť, ladnosť, rozsah, všetko je uchvacujúce. Keď je na scéne, nedovolí Vám od nej odtrhnúť zrak. Víly ju pekne dopĺňajú, najmä Víla rozpustilosti, ktorú tancovala Barbora Bielková. Je hravá a  zručne napĺňa svoje pomenovanie. Víla bezstarostnosti a Smaragdu v podaní Michaely Krajčovej trošku za ostatnými kolegyňami zaostávala. Možno to bolo iba nervozitou. Uvidím, ako to bude v ďalších predstaveniach, keď si pôjdem pozrieť iné alternácie. Zvyšné drahokamy boli friskné a pekne dopĺňali čísla rozprávkových postavičiek. Červená Karkuľka (Carolina Cogollos Isach) s Vlkom (Václav Šutorka) ukázali v krátkosti svoj príbeh, ktorý podali vtipne a rozšafne. Kocúr v čižmách (Arthur Abram) a Biela mačička (Barbora Bielková) zasa presne vystihli mačacie pohyby, tak zábavne hravé a pochabé. Modrý vták (Burak Serkan Cebeci) na javisku skutočne lietal. Jeho schopnosť udržať sa vo vzduchu bola až neuveriteľná. Spolu s Princeznou Florinou (Ichigo Oguro) tvorili dokonalý pár. Mali spoločnú ladnosť aj synchronicitu. Princezná bola hravá s krásne vzdušnými arabeskami. V jej tvári a tele sa javila úplná odovzdanosť tancu.

Tak ako vás na začiatku hudba vtiahla do deja, tak vás v príbehu celý čas držala, spoločne so všetkými tanečníkmi. Cestovali ste v príbehu, ako keď malé dieťa vo svojej mysli vidí rozprávku na dobrú noc. Celý dojem umocňovalo Mahenovo divadlo, ktoré tejto vydarenej Spiacej krásavici prepožičalo svoj historický pôvab.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.  více

Hudbymilovní obyvatelé Brna si rádi připomínají návštěvu Wolfganga Amadea Mozarta ve města na přelomu let 1767-1768. Tématem třetího abonentního koncertu brněnských filharmoniků z cyklu Filharmonie doma I se však stala skladatelova návštěva Prahy. A nebylo tomu bezdůvodně. V profesionální dráze nejvýraznějšího představitele vídeňského klasicismu zaujímá Praha nezpochybnitelné místo. V souladu se zvoleným tématem pak dramaturgové vybrali důležité mezníky v autorově tvorbě, které právě s Prahou a Pražany souvisí. Orchestr Filharmonie Brno vedl Alexander Liebreich a na klavír hrál Saleem Ashkar.  více

Ve čtvrtek 8. února se v prostorách kavárny Era v Černých Polích konalo čtvrté a prozatím poslední pokračování cyklu Folklor a city, ojedinělého spojení osvětové aktivity a folklorní zábavy. Téma úvodní přednášky etnologa Martina Sítka bylo případně aktuální: masopustní tradice v České republice.  více

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. Podobně i 3fo3 (čti „tři fotři“) jsou také čtyři. K zakládajícím členům skupiny Bombarďák Michalu Daleckému, Jiřímu Jelínkovi a Filipu Nebřenskému se jako d’Artagnan přidal Matěj Pospíšil. Jinak však zůstává vše při starém. Bombarďák – respektive textař Jiří Jelínek – promlouvá k dětem dynamickým jazykem plným módních i moderních výrazů. Na ploše velmi krátkých písní (průměrná stopáž pod dvě minuty) dokáže rozehrát vtipné příběhy plné slovních hříček i situačního humoru. Jedna píseň navazuje na druhou většinou v rychlém tempu, vedle zpěvu se zde poměrně často i mluví, stírá se zde tedy hranice mezi písní a divadelním skečem, ale vše dokonale zapadá do sebe.  více

V brněnském Konventu Milosrdných bratří proběhl v pátek 2. února úvodní koncert letošního festivalu iberoamerické kultury Ibérica. Flamencový zpěv vokalistky Rocio Márquez se v něm potkal s virtuózním pojetím hráče na violu da gamba Fahmi Alqhai.  více

Město Brno je ideálním podhoubím pro mnoho soudobých hudebních projektů. Festival Expozice nové hudby, Moravský podzim nebo i řadové koncerty větších či menších hudebních těles mají nezřídka jedno společné – programovou snahu o uvádění nových a dosud neslyšených děl. V brněnském kulturním kvasu však zaujímá v tomto směru nepopiratelnou vedoucí pozici Brno Contemporary Orchestra pod uměleckým vedením Pavla Šnajdra. Již z názvu ansámblu je patrné, že stěžejní místo v jeho repertoáru zaujímají právě díla soudobých autorů. Přesto že by se mělo jednat o jednu z nejušlechtilejších a nejdůležitějších služeb milovníkům hudby, poloprázdný sál Besedního domu tomu nasvědčoval jen stěží. Nezájem publika o novou hudbu a mladé autory je smutný a skličující. Na druhou stranu je potřeba pokárat i orchestr samotný – z hlediska sebeprezentace dovedou zapracovat lépe i studentské orchestry.  více

Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.  více

Kongresové centrum brněnského výstaviště v sobotu 27.1. hostilo již 68. ročník Slováckého plesu. Organizátorem této akce je brněnský Slovácký krúžek, který se řadí k nejstarším stále fungujícím folklorním souborům v České republice. Založen byl v roce 1908 za účelem setkávání studentů z Moravského Slovácka.  více

Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.  více

Brno je město plné kontrastů. Již krátká procházka po jeho centru odhalí kuriózní protiklady: pasáž Rozkvět vedle Domu pánů z Lipé nebo obchodní dům Omega zasazený do historického centra jsou zářnými příklady. I brněnská filharmonie staví své hudební produkce na kontrastu starého s novým. Nejednou jsem chválil svěží dramaturgii koncertů, která sahá k protikladným hudebním dílům a uvádí kombinace skladeb, které jinak vedle sebe většinou nemají šanci zaznít. V případě koncertu nazvaném Romantické pohádky ze středy 24. ledna se však dramaturgové drželi při zemi. Neobjevily se žádné nenadále disonance nebo nástrojové kombinace a ani hudební jazyk nijak zvláště nevybočoval z umírněných konvencí. Nemáme však pouze protiklady starého a nového, známého a neznámého, ale naneštěstí také kvalitního a nekvalitního a v neposlední řadě i zajímavého a nezajímavého.  více

Cimbál je nástroj, který si většina z nás spojuje s lidovou hudbou. Může za to zejména dlouhá tradice cimbálových muzik, které se v průběhu 20. století začaly na území Moravy postupně prosazovat.  více

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více

Rozličné nálady Debussyho Faunova odpoledne, ticho neklidu před bouří Brittenova Houslového koncertu a severským koloritem prodchnuté Sibeliovy první symfonie nabídla ve čtvrtek 11. ledna Filharmonie Brno na zdejším Stadionu. Pod taktovkou dirigenta James Feddecka, brněnskému publiku již známého, a za spolupráce s výjimečným slovenským houslistou Milanem Paľou filharmonici představili dramaturgicky zajímavý program s interpretačním nábojem.  více

Na konci listopadu vyšlo CD s názvem Moravské hlasy. Na první pohled nenápadné album by rozhodně nemělo ujít pozornosti. Jedná se o hudební nosič, který je součástí projektu Píseň duše, jehož iniciátorem je Jiří Plocek. Jeho cílem bylo představit fenomén moravské zpěvnosti na příkladu některých oblastí Slovácka.  více