Vydarený klasický balet Spiaca krásavica

Vydarený klasický balet Spiaca krásavica

Klasický balet Spiaca krásavica v štyroch častiach (prológ a tri dejstvá) od Petra Iljiča Čajkovského uviedol balet Národného divadla Brno na javisku Mahenovho divadla.

Všetci poznáme klasickú rozprávku o Šípkovej Ruženke. Aké sú paralely s ruskou Spiacou krásavicou, pre ktorú libreto napísal Ivan Vsevoložskyj, no veľmi výrazne a zásadne do neho naveky vstúpil Marius Petipa, ktorý celé dielo režíroval? Sudičky sa menia na víly, pretože v bielom balete – ballet blanc – musí byt všetko vzdušné, vznášajúce sa nad zemským povrchom. Princezná Ruženka sa volá Aurora a pric Desiré. A na záver do príbehu vstupujú aj ďalšie známe rozprávkové postavy ako Vlk a Červená Karkuľka, Kocúr v čižmách, no a menej známa Biela mačička a Modrý vták s Princeznou Florinou. Pridávajú sa aj drahé kamene na čele s Diamantom. Prečo? Prichádzajú Aurore a Desirému zablahoželať k ich láske a radovať sa z toho, že kliatba bola zrušená. Choreograf Marius Petipa totiž dostal k dispozícii ďalšie tanečné figúry, ktorými mohol obohatiť celú tanečnú zložku baletu, takzvané divertissement. Tento svoj úmysel naplno rozvinul v treťom Čajkovského balete – Luskáčik, kde je skoro celá druhá polovica príbehu plná divertissementov. Aj v nich sa ukazovalo bohatstvo Petipovej choreografickej a pohybovej rozmanitosti.

Zaujímavosťou baletu Spiaca krásavica je, že od jeho vzniku, bol spjatý s bohatou scénou a honosnými kostýmami.  Touto cestou sa vydalo aj Národné divadlo Brno i keď po svojom. Scéna (Peter Čanecký) je zdanlivo jednoduchá v duchu art deco, kde veľké podobizne ruží v triezvom fialovo – modro – zelenom nádychu, sem-tam ozvláštnené ružovou spríjemňujú a zjednocujú pohľad na javisko. Berú si primerané množstvo pozornosti, takže sa divák môže nerušene uchvacovať tanečnou nádherou. Ak by divákom ušlo očko, spletitosť tvarov na portáloch a v druhej polovici (2. a 3. dejstvo) aj na celom prospekte (zadná stena javiska), zamotá do svojho príjemného bludiska. Kostýmy (Ľudmila Várossová) vyzdvihujú a podtrhujú charaktery postáv. Zboru, ani hlavným predstaviteľkám nechýbajú pestrofarebné baleríny, doplnené o farebne ladiacu hornú časť v tvare korzetu – skrátka klasický kostým. Štatisti, mladé žiačky konzervatória a kráľovná majú síce dlhé sukne, no nadýchané, tiež v štýle klasickej baletnej elegancie a v ničom nezaostávajú za pestrosťou a nápaditosťou  tých skôr spomínaných. Keďže sa príbeh odohráva na kráľovskom dvore a k tomu ešte aj v rozprávke, odtiene, materiály a zdobenie sú skutočne rozmanité aj u mužských predstaviteľov. Možno len pre Auroru v prvej časti bolo lepšie vybrať iný odtieň ružovej, pretože k farbe pokožky Klaudii Radačovskej sa veľmi nehodí a vyznieva fádne.  Podľa fotografií v programe na ďalšej alternácii v podaní Eriko Wakizono ale zase krásne svieti, pretože jej tón pleti je o čosi tmavší. Tak ako v príbehu vidíme proti sebe stojace postavy zlej víly Carabosse a dobrej Orgovánovej (Šeřík) víly, tak sa nám ich symbolika zjavuje aj vo výbere farieb pre ich kostým. Carabosse je zahalená v temnej fialovej, no a Orgovánová víla zasa v jasnej, jemnej lila.

Vraví sa, že ak zvládnete odtancovať rolu Spiacej krásavice, v jej plnej technickej zložitosti, zvládnete už všetko.  Ale ak by ste si mysleli, že zvyšné postavy to majú nejako výrazne ľahšie, veľmi sa mýlite. Postava Orgovánovej víly, Princ Desiré, víly, Kocúr v čižmách a Biela mačička, Modrý vták a Princezná Florina. Všetky tieto čísla a postavy sú nabité svojským charakterom, ktorý je s rozprávačským talentom zobrazený aj v technicko-pohybovej náročnosti, aj v choreografickej kresbe. Navyše všetko zapadá do kompaktného celku. Presný pohyb všetkých tanečníkov, sólistov, zboristov, konzervatoristov, spolu nádherne súzni. Precíznosť, s ktorou natrénovali choreografiu režisér Bachram Maripovič Juldašev podľa Mariusa Petipy a baletná majsterka Jana Ruggieri pôsobí ako jednoliaty celok.

Vílu Carabosse zväčša tancuje muž. Je to tradícia založená už prvým uvedením tohto baletu. Je pravda, že z času na čas na objaví divadlo, ktoré do roly zlej víly obsadí tanečnicu, ale v Brne sa držali originálu. Thoriso Magongwa bol herecky veľmi výrazný, aj keď tanečne veľa priestoru v tejto roli nedostal. Práca s paličkou a rozdiely v jej význame (raz ako symbol moci, sily, určenia, inokedy ako oporný bod v dobe slabosti) boli jasne čitateľné aj pre tých, ktorí na baletnú reč bez slov nie sú zvyknutí. Ako som spomínala vyššie, tento balet je plný tanečných a hlavne technických výziev. Predstaviteľka Aurory musí mať obrovskú výdrž, najmä v 1. dejstve pri Ružovom adagiu a 2. dejstve, keď sa princ po prvýkrát stretáva s Aurorou, teda s jej vidinou, ktorú mu predstavuje Orgovánová víla. V prvom prípade musí urobiť veľmi výrazný a jasný vstup na scénu aj do príbehu. Prísť s energiou, aká je šestnásťročným vlastná, no zároveň ukázať jemnú finessu prejavu, pretože je to kráľovská dcéra. Celú jej postavu by mala sprevádzať ľahkosť, navzdory technickej náročnosti pohybu. Dlho držaný balans, hravé suivi, naberané chainé a rond de jambe en l‘air až do nebies. To sú jej synonymá. Pri tanci primabaleríny by sme mali mať pocit, že ju to baví. Klaudia Radačovská, ktorá na premiére stvárnila rolu Aurory, vyzerala, že sa snaží predviesť prvky technicky správne a na výraz jej už nezvýšila energia. To ju možno trochu rozhodilo a nakoniec aj technika bola v niektorých momentoch neistá. Jej suivi a chainés boli zaťažkané. V partnerine, akoby sa bála pohnúť.

V ballet blanc má balerína mnoho priestoru a vraví sa, že partner jej robí iba „zdvíhača“. V tomto páre mal navrch 1. sólista pražského baletu Karel Audy j. h., ktorý svojim výrazom a podaním predčil svoju kolegyňu. V jeho tanečnom prejave bolo vidieť zmenu nálad, keď princ vystupuje medzi svojimi dvoranmi na verejnosti, a keď je nechaný osamote a odkrýva sa v ňom túžba po niečom väčšom. Je stratený a hľadá. V 2. dejstve, ktoré je technicky náročné by ste mali vidieť to, čo vyjadruje a nie jednotlivé kroky. A to sa mu nádherne podarilo. Jeho grand jeté je všeobklopujúce a luftury rýchle a ľahké ako pierko.

Do toho celý príbeh sprevádza Orgovánový víla a v podaní Andrei Popov Smejkalovej je to pastva pre oči. Jej výraz, technika, presnosť, srdce, ľahkosť, ladnosť, rozsah, všetko je uchvacujúce. Keď je na scéne, nedovolí Vám od nej odtrhnúť zrak. Víly ju pekne dopĺňajú, najmä Víla rozpustilosti, ktorú tancovala Barbora Bielková. Je hravá a  zručne napĺňa svoje pomenovanie. Víla bezstarostnosti a Smaragdu v podaní Michaely Krajčovej trošku za ostatnými kolegyňami zaostávala. Možno to bolo iba nervozitou. Uvidím, ako to bude v ďalších predstaveniach, keď si pôjdem pozrieť iné alternácie. Zvyšné drahokamy boli friskné a pekne dopĺňali čísla rozprávkových postavičiek. Červená Karkuľka (Carolina Cogollos Isach) s Vlkom (Václav Šutorka) ukázali v krátkosti svoj príbeh, ktorý podali vtipne a rozšafne. Kocúr v čižmách (Arthur Abram) a Biela mačička (Barbora Bielková) zasa presne vystihli mačacie pohyby, tak zábavne hravé a pochabé. Modrý vták (Burak Serkan Cebeci) na javisku skutočne lietal. Jeho schopnosť udržať sa vo vzduchu bola až neuveriteľná. Spolu s Princeznou Florinou (Ichigo Oguro) tvorili dokonalý pár. Mali spoločnú ladnosť aj synchronicitu. Princezná bola hravá s krásne vzdušnými arabeskami. V jej tvári a tele sa javila úplná odovzdanosť tancu.

Tak ako vás na začiatku hudba vtiahla do deja, tak vás v príbehu celý čas držala, spoločne so všetkými tanečníkmi. Cestovali ste v príbehu, ako keď malé dieťa vo svojej mysli vidí rozprávku na dobrú noc. Celý dojem umocňovalo Mahenovo divadlo, ktoré tejto vydarenej Spiacej krásavici prepožičalo svoj historický pôvab.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více