V pořadí třetí koncert festivalu Moravský podzim konaný pod záštitou velvyslanců Lotyšské a Litevské republiky Elity Kuzmy a Laimonase Talat-Kelpši představil ve středu 4. října v Besedním domě převážně současnou tvorbu zahraničních skladatelů. Večer v režii smyčcového orchestru Kremerata Baltica, jež k sobě přizval mladou talentovanou klavíristku Onutė Gražinytė, se nesl primárně na vlně minimalismu. V období příprav koncertu však došlo ke změně programu a namísto Smyčcového kvartetu č. 1 „Métamorphoses nocturnes“ Geörgye Ligetiho zazněla díla od Jēkabse Jančevskise a Olli Mustonena.
Poselství jednomu obyčejnému člověku – tak se jmenuje úvodní třívětá skladba (2009) ukrajinské autorky Viktoriji Poljovy (*1962) pro housle (nebo flétnu), vibrafon a smyčcový orchestr. Minimalisticky laděné dílo v sobě kombinuje pulzaci, jež dominuje první a třetí větě, a dlouhé zvukově barevné plochy, které si posluchači mohli vychutnat v prostřední části s názvem Ukolébavka. Ať už meditativní charakter, zmíněná pulzace či výrazné melodicko-rytmické motivy v sólových houslích (Džeraldas Bidva) a vibrafonu (Andrejs Puškarevs) zněly pregnantně a suverénně především kvůli preciznímu provedení orchestru Kremerata Baltica. Práce s frázemi, časem a prostorem, v němž těleso nechalo každou myšlenku doznít, příjemně kontrastovala s výstavbou hudebních oblouků v poslední větě (Mettá) mající lehce taneční charakter valčíku. I přes závěr skladby, jež nekonečným opakováním motivů za sebou se mohl zdát být lehce monotónní, se jednalo o povedený úvod koncertu.
Drsnost a expresivitu přinesl Koncert pro klavír a smyčcový orchestr (1979) ruského skladatele Alfreda Schnittkeho (1934–1998). Dílo bohaté na různorodé kompoziční techniky – náznaky minimalismu, výrazně kontrastní dynamická pásma, figurativní doprovody, polyfonní vedení hlasů a exponované disonance (klastry) podtržené výraznou rytmikou místy připomínající big beat – je svou rozmanitostí a technickou náročností jak pro sólistu, tak pro orchestr velice obtížné. Klavírního partu se s grácií a vnitřním klidem zhostila litevská klavíristka Onutė Gražinytė, která svou strhující hrou a procítěním hudby (obé projevovala celým svým tělem) posluchače naprosto uchvátila. Její uvažování na tímto dílem dosahovalo vysoké úrovně, ať už z pohledu interpretačního či všeobecně hudebního. Také orchestr, který v tomto případě zastával hlavně doprovodnou funkci, působil absolutně kompaktně. Efektně vyznívala místa plná rytmických obměn, kde smyčce společně s klavírem Schnittke používá na způsob bicích, a až absurdně kontrastních ploch (např. tonální homofonie ve smyčcích vs. disonantní klastry v klavíru), při nichž se Onutė Gražinytė i Kremerata Baltica neostýchali zvukovosti a tvrdého úhozu, čímž ještě více umocnili skladatelův hudební záměr.
Hudební, stylový a charakterový protiklad k Schnittkemu dramaturgicky představoval druhý klavírní koncert večera s názvem Concertino bianco z roku 1983 od lotyšského skladatele a muzikologa Georgse Pelēcise (*1947). Označení „bianco“ odkazuje na hlavní rys klavírního partu, v němž se sólista – v našem případě opět Onutė Gražinytė – pohybuje pouze na bílých klávesách. Poklidný, tichý a meditativní začátek skladby pozvolna přechází do zpěvnosti, zvukové barevnosti a plnosti, z nichž v závěrečné větě vyvstává dominující a velmi chytlavé téma. Skladba odlehčenějšího charakteru odrazuje autorovo znatelné ovlivnění skladateli Arvo Pärtem a Stevem Reichem. Dlouhé minimalistické plochy plné ostinátně se opakujících akordů a motivů střídala místy přeslazená melodika prosvětlená vyšší polohou smyčců a durovým základem harmonie. Samotnému provedení není co vytknout, pouze skladba svou jednoduchostí skombinovanou s neustálým opakováním chytlavého tématu občas připomínala šlágr. Mladá klavíristka Onutė Gražinytė si však i v tomto případě zasloužila potlesk a velké ovace, na které navázala vlastní iniciativou v podobě přídavku, kdy divákům i orchestru zahrála a zároveň zazpívala více nespecifikovanou píseň.
Lignum lotyšského skladatele mladší generace Jēkabse Jančevskise (*1992) vzniklo v roce 2017 na objednávku souboru Kremerata Baltica. Z důvodu autorovy inspirace, kterou je kniha Rozhovory se stromy a ptáky, v níž Ivars Vīks člověka nabádá k naslouchání přírody a komunikaci s ní, zvolil Jančevskis netradiční obsazení. Skladba je psaná pro smyčcový orchestr doplněný o zvonkohru, větrnou zvonkohru a svilpaunieki (lotyšské lidové okaríny ve tvaru ptáků) objevující se až v závěru díla. Samotný skladatel o své kompozici řekl: „Tato skladba zobrazuje mé naslouchání přírodě, v níž stromy vrhají své velké stíny, kde se chvěje listí a lesní šepot a poryvy větru se spojují do čtyř nepopsatelně krásných lotyšských ročních období.“ Pestrou paletu zvuků a barev připomínajících zvuky přírody autor ve skladbě tvoří pomocí různých technik. Výrazné však především byly plochy, kde těleso hrálo s dusítkem, nebo pomocí glissand rozšiřovalo harmonii o čtvrttóny a vytvářelo tak nové spektrum barev. Zajímavě Jančevskis použil také flažolety, a to především v kontrabasech, jež mají svá akustická i témbrová specifika. Melancholicky založené dílo v závěru končí přidáním svilpaunieki, jež ostinátně opakují tentýž motiv až do úplného ztišení, což přechází do aluze mořských vln, které autor docílil pomocí hry (jakéhosi šustění) smyčcem o lub nástrojů. I v tomto případě s v podání Kremeraty Balticy jednalo o naprosto suverénní provedení a velký hudební zážitek.
Koncert uzavřela třívětá kompozice s příznačným názvem Triptych pro smyčcový orchestr finského rodáka Olli Mustonena (*1967). Dílo původně napsané pro tři violoncella Mustonen zkomponoval na objednávku fyzika Sama Steppela. Verze pro smyčcový orchestr vznikla až později na zakázku mládežnického tělesa Helsinki Strings. Celek se skládá ze tří kontrastních vět, které svým charakterem odpovídají jejich názvům. Úvodní Misterioso, tedy tajuplnou část charakterizuje nejen nálada věty, ale také harmonická příčnost, častá disonantnost a výrazná expresivní melodie houslí. Furioso je naopak plné živelnosti v podobě tří drsných rytmických seků, které nápaditě narušují ostatní pohyb ve větě. Orchestr i zde nezaváhal a neupustil ze své míry homogenity, naprosto dýchal a svou dravostí dodal skladbě spád. Katarzní Ad astra ve formě zprvu velice disonantní a ke konci naprosto průzračné passacaglie od prvotních (hlubokých) tónů graduje a dle slov skladatele „stoupá do extatických a povznášejících výšin“.
Přesvědčivé výkony, pozoruhodná díla u nás málo hraných skladatelů a profesionalita, se kterými Kremerata Baltica a Onutė Gražinytė vystoupili na Moravském podzimu, publikum náležitě ocenilo. Těleso pod vedením Džeraldase Bidva jako poděkování přidalo známou skladbu ukrajinského autora Myroslava Skoryka (1938–2020) Melodie, s níž nejen vyjádřilo podporu Ukrajině, ale se kterou se také rozloučilo s brněnskými posluchači.
Program:
Viktorija Poljova – Poselství jednomu obyčejnému člověku pro housle, vibrafon a smyčcový orchestr
Alfred Schnittke – Koncert pro klavír a smyčcový orchestr
Georgs Pelēcis – Concertino bianco pro klavír a smyčcový orchestr
Jēkabs Jančevskis – Lignum pro smyčcový orchestr, svilpaunieki (lotyšské lidové okaríny ve tvaru ptáků), zvonkohru a větrnou zvonkohru
Olli Mustonen – Triptych pro smyčcový orchestr
Účinkující:
Onutė Gražinytė – klavír
Andrejs Puškarevs – bicí nástroje
Džeraldas Bidva – housle
Kremerata Baltica
4. října 2023 v 19:00, Besední dům
Zatím nebyl přidán žádný komentář..