Zámek v Boskovicích rozeznělo portugalské fado

21. červen 2017, 9:00
Zámek v Boskovicích rozeznělo portugalské fado

Pondělní koncert dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae na nádvoří boskovického zámku představil tradiční portugalskou písňovou formu – fado. Festivalové téma La voce - Hlas se tak inspirovalo jedinečným, osobitým hudebním stylem, který si vystačí s úsporným hudebním doprovodem; prezentuje totiž silně emotivní, takřka fyzický prožitek sdělitelný i přes jazykovou bariéru. Tak jej prezentovala čtveřice zpěváků a hudebníků, kteří se v tuzemsku představili vůbec poprvé.

fado_tradicional_CM_2017_foto_alexandr_kolovratnik_02

Tradiční hudba z Iberského poloostrova má ostatně v Boskovicích své takřka domovské právo, jak o tom svědčí několik uplynulých ročníků festivalu Ibérica, zdejší zámek byl proto logickou volbou pro téma koncertu. Portugalské fado odvozuje svůj název od latinského slova fatum – osud. Jako osobitý hudební styl bylo definováno až ve dvacátých letech minulého století, jeho kořeny však sahají až do poloviny 18. století a za místo jeho zrodu jsou pokládány přístavní čtvrti Lisabonu – Bairro Alto, Alfama, Mouraria. Trojice základních forem fada tradicional, po němž byl pojmenován celý koncert, se vzájemně liší pevně ukotvenými rytmickými, harmonickými i melodickými schématy. Fado corrido (běžící fado) a fado Mouraria (podle jmenované lisabonské přístavní čtvrti) jsou rychlé, zpěvné písně v durových tóninách obměňující základní melodický motiv. Fado menor  je mollové, pomalé a plné citu a dramatických zvratů v melodii. Je to skutečný národní poklad Portugalska, o čemž svědčí i zápis fada do Seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO v roce 2011.

fado_tradicional_CM_2017_foto_alexandr_kolovratnik_04

Námětem písní fada je osudovost. Protože je odedávna spojeno s prostředím přístavů, námořních krčem a rybářských osad, je fado tklivé, melancholické, plné vzpomínek na doby mládí, slávy, radostné budoucnosti – stejně jako lisabonská přístavní mola pamatující zašlou slávu námořní a rybářské velmoci. V písních se opakují slova jako láska, vzpomínka, jaro (Primavera), slza (Lagrima), planá růže (Rosa caida), touha, bolest, moře a také saudade – obtížně popsatelný pojem vyjadřující specifickou emoci. Portugalci víceméně oprávněně pokládají toto slovo za nepřeložitelný výraz, pojem, který nemá v jiném jazyce jednoduchý ekvivalent. Vyjadřuje pocit na pomezí touhy, trápení, bolesti a stesku po něčem nenávratně ztraceném, přičemž tato ztráta až fyzicky bolí a je možno ji zmírnit pouze tím, že ji vyzpíváme. Nejproslulejší interpretkou byla královna fada Amália Rodrigues, na jejíž odkaz navazuje také jedna z hvězd boskovického koncertu Maria da Saudade, jejíž pěvecký pseudonym přímo odkazuje k ústřednímu tématu písní, jež interpretuje. Ačkoliv cestuje po celé Evropě a zpívá fado v koncertních sálech i na festivalech, daří se jí vyvarovat se komerční popularizace v divadelním stylu fado nuovo (které představuje např. i u nás známá Mísia). Po řadě úspěchů na domácích soutěžích ve zpěvu fada založila zpěvačka v Portimau vlastní casa de fado (dům fada – de facto školicí středisko) nazvaný O Tipoia. Její chvějivý, exaltovaný, téměř až plačtivý zpěvní projev může v nezúčastněném posluchači zpočátku vyvolávat rozpaky, ale když se z bodavých extrémních výšek usadí v naléhavé střední zpěvní poloze, postupně si své auditorium podmaní a přesvědčí ke sdílení silného nepředstíraného citu (Maria Severa).

fado_tradicional_CM_2017_foto_alexandr_kolovratnik_03

Podobně působivý, ač o poznání méně okázalý zpěvní projev nabídl Pedro Galveias, rodák z Lisabonu. Tam také už jako osmiletý začal svou kariéru zpěváka fada, které pro něj není pouhou profesí, ale životním krédem. Jako čtrnáctiletý se etabloval v klubu Poinel do Fado, dvacet let zpíval v kultovní restauraci The Ferreiros, přesto za celou svou kariéru nenatočil jediné CD. Jak je zřejmé, je ortodoxním zastáncem nejen fada tradicional, ale především jeho živé, nezprostředkované interpretace v přímém kontaktu s posluchačem. Kromě barevného, čistého hlasu nabídl Galveias přesvědčivý, dynamicky odstíněný zpěvní projev výborně provázaný s oběma doprovodnými muzikanty a vnímavý vůči publiku, s nímž se dokázal podělit o svůj niterný prožitek každé interpretované písně (mj. Meu Amor A Primavera).

Dvojice doprovodných muzikantů se zdánlivě držela v pozadí, přesto zjevně stál úspěch koncertu na jejich citlivém doprovodu. Portugalská kytara (guitarra portuguesa), pro nezasvěcence na první pohled jakýsi kříženec loutny, kytary a mandolíny, se zvukem podobá oběma posledně jmenovaným nástrojům. Mandolínu se připomíná zdvojením strun (dvakrát šest, celkem dvanáct), hraje se na ni prsty, bez prstýnků a trsátka, zvukově staví na rychlých melodických bězích a tremolových vyhrávkách, měnících se podle každé ze tří forem fada. Na koncertě ji představil další lisabonský rodák, skvělý improvizátor Luís Ribeiro, špičkový interpret a uznávaný klasik tradičního fada, jehož si jako doprovod kdysi vybrala i věhlasná Amalia Rodrigues. Nejméně nápadnou, přesto nepřehlédnutelnou osobností na pódiu byla kytaristka, belgická rodačka Ana Luisa. Fado ji okouzlilo už před patnácti lety, neváhala ho jet studovat a následovat do Portugalska. Zprvu fado také zpívala, ale postupně se zdokonalovala ve způsobu rytmické doprovodné hry zpěváků a zpěvaček stylu fado, jež se nazývá viola de fado (jde o klasickou kytaru, pojmenování charakterizuje způsob hry, tedy akordický doprovod v měnícím se rytmu a tempu). Momentálně je Ana Luisa vyhledávanou doprovázečkou i studiovou hráčkou fada v Portugalsku i v zemích Beneluxu. A není divu, její empatie byla nepřehlédnutelná při vystoupení obou zpěváků.

Jak důležitý je pro interprety fada vzájemný prožitek zpěváků a hudebníků s publikem (i přes pochopitelnou jazykovou bariéru), se ukázalo u přídavků, které zazpívali Maria i Pedro společně. Složitost portugalštiny způsobila komplikace u pokusu zapojit posluchače jako pěvecký sbor, naopak spolupráce s vytleskáváním rytmu už byla o poznání zdařilejší a užili si ji – stejně jako celý koncert – umělci i posluchači.

Fado tradicional/ foto Alexandr Kolovratník

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více