Pondělní koncert dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae na nádvoří boskovického zámku představil tradiční portugalskou písňovou formu – fado. Festivalové téma La voce - Hlas se tak inspirovalo jedinečným, osobitým hudebním stylem, který si vystačí s úsporným hudebním doprovodem; prezentuje totiž silně emotivní, takřka fyzický prožitek sdělitelný i přes jazykovou bariéru. Tak jej prezentovala čtveřice zpěváků a hudebníků, kteří se v tuzemsku představili vůbec poprvé.
Tradiční hudba z Iberského poloostrova má ostatně v Boskovicích své takřka domovské právo, jak o tom svědčí několik uplynulých ročníků festivalu Ibérica, zdejší zámek byl proto logickou volbou pro téma koncertu. Portugalské fado odvozuje svůj název od latinského slova fatum – osud. Jako osobitý hudební styl bylo definováno až ve dvacátých letech minulého století, jeho kořeny však sahají až do poloviny 18. století a za místo jeho zrodu jsou pokládány přístavní čtvrti Lisabonu – Bairro Alto, Alfama, Mouraria. Trojice základních forem fada tradicional, po němž byl pojmenován celý koncert, se vzájemně liší pevně ukotvenými rytmickými, harmonickými i melodickými schématy. Fado corrido (běžící fado) a fado Mouraria (podle jmenované lisabonské přístavní čtvrti) jsou rychlé, zpěvné písně v durových tóninách obměňující základní melodický motiv. Fado menor je mollové, pomalé a plné citu a dramatických zvratů v melodii. Je to skutečný národní poklad Portugalska, o čemž svědčí i zápis fada do Seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO v roce 2011.
Námětem písní fada je osudovost. Protože je odedávna spojeno s prostředím přístavů, námořních krčem a rybářských osad, je fado tklivé, melancholické, plné vzpomínek na doby mládí, slávy, radostné budoucnosti – stejně jako lisabonská přístavní mola pamatující zašlou slávu námořní a rybářské velmoci. V písních se opakují slova jako láska, vzpomínka, jaro (Primavera), slza (Lagrima), planá růže (Rosa caida), touha, bolest, moře a také saudade – obtížně popsatelný pojem vyjadřující specifickou emoci. Portugalci víceméně oprávněně pokládají toto slovo za nepřeložitelný výraz, pojem, který nemá v jiném jazyce jednoduchý ekvivalent. Vyjadřuje pocit na pomezí touhy, trápení, bolesti a stesku po něčem nenávratně ztraceném, přičemž tato ztráta až fyzicky bolí a je možno ji zmírnit pouze tím, že ji vyzpíváme. Nejproslulejší interpretkou byla královna fada Amália Rodrigues, na jejíž odkaz navazuje také jedna z hvězd boskovického koncertu Maria da Saudade, jejíž pěvecký pseudonym přímo odkazuje k ústřednímu tématu písní, jež interpretuje. Ačkoliv cestuje po celé Evropě a zpívá fado v koncertních sálech i na festivalech, daří se jí vyvarovat se komerční popularizace v divadelním stylu fado nuovo (které představuje např. i u nás známá Mísia). Po řadě úspěchů na domácích soutěžích ve zpěvu fada založila zpěvačka v Portimau vlastní casa de fado (dům fada – de facto školicí středisko) nazvaný O Tipoia. Její chvějivý, exaltovaný, téměř až plačtivý zpěvní projev může v nezúčastněném posluchači zpočátku vyvolávat rozpaky, ale když se z bodavých extrémních výšek usadí v naléhavé střední zpěvní poloze, postupně si své auditorium podmaní a přesvědčí ke sdílení silného nepředstíraného citu (Maria Severa).
Podobně působivý, ač o poznání méně okázalý zpěvní projev nabídl Pedro Galveias, rodák z Lisabonu. Tam také už jako osmiletý začal svou kariéru zpěváka fada, které pro něj není pouhou profesí, ale životním krédem. Jako čtrnáctiletý se etabloval v klubu Poinel do Fado, dvacet let zpíval v kultovní restauraci The Ferreiros, přesto za celou svou kariéru nenatočil jediné CD. Jak je zřejmé, je ortodoxním zastáncem nejen fada tradicional, ale především jeho živé, nezprostředkované interpretace v přímém kontaktu s posluchačem. Kromě barevného, čistého hlasu nabídl Galveias přesvědčivý, dynamicky odstíněný zpěvní projev výborně provázaný s oběma doprovodnými muzikanty a vnímavý vůči publiku, s nímž se dokázal podělit o svůj niterný prožitek každé interpretované písně (mj. Meu Amor A Primavera).
Dvojice doprovodných muzikantů se zdánlivě držela v pozadí, přesto zjevně stál úspěch koncertu na jejich citlivém doprovodu. Portugalská kytara (guitarra portuguesa), pro nezasvěcence na první pohled jakýsi kříženec loutny, kytary a mandolíny, se zvukem podobá oběma posledně jmenovaným nástrojům. Mandolínu se připomíná zdvojením strun (dvakrát šest, celkem dvanáct), hraje se na ni prsty, bez prstýnků a trsátka, zvukově staví na rychlých melodických bězích a tremolových vyhrávkách, měnících se podle každé ze tří forem fada. Na koncertě ji představil další lisabonský rodák, skvělý improvizátor Luís Ribeiro, špičkový interpret a uznávaný klasik tradičního fada, jehož si jako doprovod kdysi vybrala i věhlasná Amalia Rodrigues. Nejméně nápadnou, přesto nepřehlédnutelnou osobností na pódiu byla kytaristka, belgická rodačka Ana Luisa. Fado ji okouzlilo už před patnácti lety, neváhala ho jet studovat a následovat do Portugalska. Zprvu fado také zpívala, ale postupně se zdokonalovala ve způsobu rytmické doprovodné hry zpěváků a zpěvaček stylu fado, jež se nazývá viola de fado (jde o klasickou kytaru, pojmenování charakterizuje způsob hry, tedy akordický doprovod v měnícím se rytmu a tempu). Momentálně je Ana Luisa vyhledávanou doprovázečkou i studiovou hráčkou fada v Portugalsku i v zemích Beneluxu. A není divu, její empatie byla nepřehlédnutelná při vystoupení obou zpěváků.
Jak důležitý je pro interprety fada vzájemný prožitek zpěváků a hudebníků s publikem (i přes pochopitelnou jazykovou bariéru), se ukázalo u přídavků, které zazpívali Maria i Pedro společně. Složitost portugalštiny způsobila komplikace u pokusu zapojit posluchače jako pěvecký sbor, naopak spolupráce s vytleskáváním rytmu už byla o poznání zdařilejší a užili si ji – stejně jako celý koncert – umělci i posluchači.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..