Letošní 28. ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae na téma „Mezi Kroměříží a Vídní“ skončil. Slavnostní závěrečný koncert hudebního tělesa Solamente Naturali – složeného z uměleckého vedoucího, houslisty, violisty a hráče na zlobcoky Miloše Valenta, houslisty Janka Kružliaka, violisty Petera Vrbinčíka, hráče na violon Attilly Szilagyi, cembalistky Rity Papp a hráčky na hackbrett Andreji Stračinové – se odehrál v úterý 27. června v Panském dvoře Telč. Podtitulem slavnostního koncertu bylo spojení „Wien – Kremsier – Leutschaw“, které hlavní téma ročníku rozšířilo ještě o město Levoča ležící na východním Slovensku. Pravidelným návštěvníkům festivalu nejsou Solamente Naturali neznámí. V roce 2017 na něm vystoupili s programem propojujícím komponované skladby ze šlechtického dvora s rustikálními nápěvy z pomyslného lidového „podzámčí“. Podobně tomu bylo také na letošním finálním koncertě, kde zazněla díla Johanna Heinricha Schmelzera, Heinricha Ignaze Franze Bibera, Antonia Bertaliho a Pavla Josefa Vejvanovského po boku osobitých úprav tanců a lidových písní z hudebních sbírek 17. století.
Uvážené kombinování komponovaných (resp. autory plně zapsaných) skladeb a vlastních úprav tanců a písní z dobových kodexů patří k charakteristickému dramaturgickému konceptu souboru Solamente Naturali. Hudebníci tělesa se tak snaží docílit jakéhosi „plného hudebního obrazu doby“, který hypoteticky mohli zažívat naši prapředci ze 17. či 18. století. Je nicméně třeba dodat, že si interpreti plně uvědomují (což dokládá i průvodní text k úternímu koncertu), že ačkoliv mají k dispozici staré nástroje, smyčce, cembalo, hackbrett i vybádané informace k historicky poučené interpretaci, stále se jedná především o „reimaginaci“ dob dávno minulých, a tedy o jistou formu hudebního snění. Tento fakt však nejenže nesnižuje hudební úroveň dramaturgie, nýbrž přináší svěží a hravý prvek, který je vzdálen tradiční koncertní formě. Tento dojem umocnila kupříkladu již úvodní část programu, kterou sice zahájila Intrada con Trezza „Viennese“ Johanna Heinricha Schmelzera, ale která následně bez pauzy vplula za zvuků bubnu do úprav lidových písní s přiznávkami, výraznými pizzicato úseky a místy až „cimbálkovým“ charakterem. Během této lidovou tvorbou ovlivněné části vystřídal Miloš Valent nejen housle a violu, ale rozezněl také zlobcoky (unikátní lidový nástroj na bázi houslí) a přidal se rovněž s lidový zpěvem.
Další blok se nesl zcela v duchu tradiční komponované tvorby v podobě skladby Arien à 4 Heinricha Bibera. Charakter nastudování byl vesměs působivý – dynamické i rytmické kontrasty byly poměrně výrazné, avšak nikoli samoúčelné a práce s výrazem a frázováním odpovídala charakteru skladby. Jediným znatelnějším nedostatkem, který však dost možná mohl být způsoben pouze nestálostí ladění v náhle plném prostoru s teplotními výkyvy, byly občasné intonační nepřesnosti ve vyšších polohách (převážně) na struně e. V celkovém kontextu se však rozhodně nejednalo o nic, co by výrazněji narušovalo hudební zážitek.
Skladba Polnische Sackpfeiffen (Polské dudy) od Johanna Schmelzera stojí svým charakterem na pomezí hudebního jazyka raného baroka a stylizované lidové tvorby. Výrazná glissanda a prvky polské – stejně jako místy i orientální! – lidové melodiky dotvářejí celistvý a nebývale zajímavý hudební obraz. Právě zde mohl septet hudebníků naplno projevit své interpretační kvality, neboť skladba vyžaduje nejen vybroušenou techniku, ale především také hluboké porozumění – zdobení, frázování, akcenty – lidové hudbě, které bylo patrné nejen u uměleckého vedoucího Miloše Valenta, ale rovněž také napříč celým tělesem.
Působivou a z hlediska instrumentace neobvyklou byla následující Sarabanta variata pro cembalo a hackbrett od Johanna Schmelzera – Rita Papp (cembalo) a Andrea Stračinová na sebe ve faktuře s výrazným dialogickým principem výtečně reagovaly a vhodně se charakterem interpretace doplňovaly. Vyzdvihnout je třeba především výkon Andreji Stračinové, která příkladnou prací s dynamikou a frázováním akcentovala delikátnost a sladkost Schmelzerovy melodiky.
V pestrém programu následovala Ciacona Heinricha Bibera, výběr z Pestrého sborníku Leutschaw, Sonata III à 4 Antonia Bertaliho, Vejvanovského Harmonia Romana (původně uvedena jako anonym) a výběr ze Uhroveckých sbírek I. a II. a „Olacha“, sborníku Eleonóry Susanny Lányi. Poměrně obsáhlá dramaturgie fungovala skvěle, také vlastní návaznosti skladeb byly povedené, avšak samotný závěr uváděl až překvapivé množství spíše táhlejších písní, což zbytečně brzdilo do té doby výrazné momentum. Spojení tradičních komponovaných skladeb a lidové hudby nabídlo také dostatečně živnou půdu pro energický hudební zážitek.
Závěrečný večer 28. ročníku mezinárodního festivalu Concentus Moraviae sice nebyl na první pohled tak „honosný“ jako úvodní koncert, přesto nabídl velkolepost jiného – veskrze osobitého a netradičního – druhu. Samotná kombinace lidové tvorby a děl tradičních skladatelů sice není ničím novým, ale právě autentičnost provedení Solamanete Naturali způsobila, že při oné výše zmíněné „reimaginaci“ dob dávno minulých plesala radostí vrchnost i lid!
Zatím nebyl přidán žádný komentář..