Adéla Polka: Baví mě hledat neotřelé kombinace

24. červen 2020, 2:00

Adéla Polka: Baví mě hledat neotřelé kombinace

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.

Jakým způsobem kapela prožila koronavirovou krizi?

Novou desku jsme stihli pokřtít v lednu, takže jsme si řekli „Uf“. Nejprve jsme opravdu dodržovali izolaci a snažili se to brát zodpovědně. Pak už to začalo lézt na mozek, a to především mně. Měla jsem nějaký tvůrčí přetlak a ten, když mi jej brzdí „vyšší moc“, bublá. Uchýlili jsme se tedy k improvizacím s rouškami ve dvou s bubeníkem. No a je z toho Abortion Song, moje první píseň v angličtině. Na konci krize měl Tom, kytarista a basák, narozeniny, a to se nám povedl myslím majstrštyk. Nahráli jsme mu docela šílené disko video jako přání k narozeninám. Takže jsme se vlastně někteří naučili stříhat a udělat video o čtyřech oknech. To video právě možná nejlépe vystihuje, koho z nás korona krize osobně zasáhla. Podívejte se sami na kapelní facebook. Ten jednorožec mluví za vše.

Na albu Jiný místo, které vyšlo na začátku roku, jste se rozhodli pro přechod od francouzských textů k češtině. Proč?

Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli. Hodně jsem také začala psát poezii v češtině, takže ten přechod byl relativně přirozený a dnes to považuji za dobré rozhodnutí. Líp tomu rozumí i zbytek kapely a hudba se s texty propojila úplně jiným způsobem než na předchozím albu. Francouzština má jinou melodii, pracuje se s ní jinak a do jisté míry nám zachovává pestrost, co se týče koncertního repertoáru, takže od ní definitivně neupouštíme. Já si s ní pořád ráda zalaškuji.

adela_polka_foto_jiri_slama_01

A myslíte, že ta „francouzská“ minulost kapely stále ovlivňuje váš zvuk? Nebo by tedy i hudební posun měl být zřetelný?

Myslím, nebo možná doufám, že jsme se všichni posunuli a že je to trochu znát. Nějaké rysy Plum Dumplings ale určitě stále přetrvávají. Francouzština paradoxně zachovává „divočinu“, to, co jsem musela „odpracovat“ tělem, aby šlo sdělení dál i pro ty, kdo francouzsky neumí. A to myslím zůstává v koncertním projevu pořád. Francouzština je stereotypně vnímaná často jako jazyk šansonu, ale mě bavilo tohle klišé bourat.

Album Jiný místo vzniklo ve spolupráci s producentem Tomášem Neuwerthem. Jak k této spolupráci došlo?

Věděli jsme, že chceme k desce přizvat někoho, kdo bude mít objektivnější pohled na naši tvorbu. Tomáše jsme si jako producenta vyhlídli vzhledem k jeho předchozím projektům. Chvíli jsme si na něj počkali, ale ve výsledku jsme byli hodně spokojení. Sedl nám jak lidsky, tak přístupem k práci. Dost nás cepoval v tempech, troufám si říct, že posun od minulé desky je rozhodně v soundu bicích, na což měl přímý vliv. Zároveň díky němu „vstaly z mrtvých“ asi dvě písničky, které na desce být ani neměly. Tomáš je nesmírně trpělivý a hledá způsoby, jak věci dělat jinak, když cítíme, že to nejde, a to myslím kapele dost pomohlo. No a mně jako zpěvačce obohatil život tím, že mě naučil dělat si vokály, s čímž jsem měla do té doby téměř nulové zkušenosti. Zpočátku jsem se kroutila, ale pak to šlo samo, a to je podle mě skvělý producentský přínos. Tomáš tomu prostě věřil, a to mě motivovalo.

Album jste vydali na vinylu a jako digitální download. Proč tyto formáty? A mám správné informace, že by mělo být i CD?

Ano, CD už máme. Hurá! To jsme vlastně během pandemie taky stihli! Vinyl máme rádi, a protože toto médium slaví poměrně úspěšný comeback, rozhodli jsme se pro něj. Digitál je podle nás naprostá nutnost z toho důvodu, že mnoho lidí už dnes neposlouchá hudbu jinak než online. No a teď doufám, že ti, kteří se hlásili o cédéčka, je vykoupí. Ale upřímně, sehnat CD přehrávač dnes už není snadná věc.

adela_polka_foto_jiri_slama_02

Jak v současné sestavě kapely funguje tvorba písní? Kdo přináší nápady? Co se pak s nimi děje?

Většinou to bylo tak, že někdo přinesl kytarovou nebo basovou linku a ostatní vznikalo kolem toho. Já jsem text buď vymyslela přímo na melodii, nebo jsem vytáhla něco ze šuplíku. Od té doby, co píšu převážně v češtině, tvořím texty neustále a všude. Mám už takový návyk, alespoň haiku denně. Nebo alespoň čtyři verše, které se v mém případě často nerýmují. Jestli z toho pak vznikne text, to je vždy otázka okamžiku. Jelikož jsem před pár lety začala hrát na kytaru, mám už i odvahu začínat vymýšlet si primárně pěvecké linky sama, a když do toho pak vpluje kapela se svou interpretací, je to takový dost jiný styl práce. Ale těch cest je plno a já se svou „nenasytností“ jsem ochotná šlapat po kterékoliv z nich.

Rybí krev, úvodní píseň alba, je inspirována stejnojmennou knihou Jiřího Hájíčka. Jak moc a čím vás musí kniha zaujmout, aby stála za to napsat podle ní píseň?

Musí ve mně nějakou dobu po dočtení buďto rezonovat, anebo mě musí při čtení už začít něco napadat. Někdy si z knih píšu úryvky, pak se k nim vracím a konkrétní témata rozvíjím dál. Tyhle momenty inspirace mě šíleně baví a zároveň je to velmi komfortní, protože to není primárně o mně.

Právě v písni Rybí krev se objeví i titulní slogan „jiný místo“. Proč jste si jako název vybrali právě toto slovní spojení?

Přesně si pamatuju, jak jsem jela vzadu v autě zavalená kytarami a přemýšlela nad názvem. Snažila jsem se přijít na to, co spojuje všechny texty na desce. A protože jsou změny a hledání možností nosnými tématy alba, přišlo mi to dobré. Navíc mi ten refrén připadá celkem silný na to, že nejsme kapela, která by refrény nějak extra používala.

Snažíte se jako zpěvačka spíše zpívat o svých vlastních zážitcích, radostech a bolestech, nebo se spíše stylizujete do nějaké role?

Jestli v písních řešit své osobní věci, nebo ne, to pro mě bylo kdysi velké téma. Ale během svého osobního vývoje jsem se naučila psát tak nějak s odstupem nebo ten odstup do svých osobních bolestí prostě zkusit napasovat. Cílem je, aby bylo téma natolik sdělitelné ostatním, aby se s ním mohl ztotožnit kdokoliv. Osobně si vlastně ulevím dost samotným projevem na koncertě, to je skvělá terapie. Takže ano, ráda se inspiruji jinde, ráda do toho přidám svůj výklad, nebo svůj osobní „shit“, ale zároveň ráda dělám texty o někom jiném, aniž by o tom třeba ten člověk věděl. A pak je to vlastně otázka slov jako takových. Baví mě hledat neotřelé kombinace, které přijdou odněkud z podvědomí, třeba jako „suché oční jamky“ nebo „peří na mase“. To je tvůrčí svoboda, to mě baví.

adela_polka_foto_jiri_slama_04

Vedle textů je pro mne u vaší kapely důležité vrstvení zvukových ploch a práce s kytarou. Liší se pak hodně zvuk na nahrávce od toho, jak kapela hraje naživo?

Momentálně určitě. Kytary byly, troufám si říct, pro mix desky největší oříšek. Kluci jich nahráli velké množství do každého songu. Abychom se podobě z desky alespoň trochu přiblížili, přizvali jsme dalšího kytaristu a basáka. A měli jsme to štěstí, že Jakub zapadl na první dobrou. S ním je koncert prostě hutnější a zvuk plnější. Nicméně jsme do jisté míry ráda, že je deska na poslech lehce odlišná, o důvod víc si ji koupit a pak jít zároveň na koncert, kde je troufám si říct, přidaná hodnota zase jinde.

Dlouho jste hráli ve čtyřech: zpěv/klávesy, kytara, basa, bicí. Teď k tomu tedy přibyl další kytarista/basista. Nenapadlo vás někdy, že byste přibrali nějaký melodický nástroj – saxofon, housle, flétnu…?

Ale napadlo! Především mě, protože mám někdy tendenci věci posouvat víc než kluci. Nicméně se to vlastně trochu stalo. Na desce je trumpeta, klavír nebo tamburína, což na koncertech není. Housle by se mi líbily taky, houslistu bychom teoreticky taky měli, tak už jen ten správný song… Jenže problém je pak trochu jinde. Jde o to, abychom se všichni vešli na pódium a aby z nás zvukař nešílel. Už tak jsme se docela v počtu nástrojů rozjeli.

Jste součástí brněnské alternativní hudební scény. Cítíte se jako kapela v Brně dobře?

Pojem být „součástí scény“ je pro mě hodně těžko uchopitelný. Ale mám dojem, že pokud s kapelou tak nějak počítají promotéři, organizátoři akcí a pokud se o ní alespoň mezi lidmi, jakkoliv mluví, součástí scény v tu chvíli je. Tohle celé nedokážu asi posoudit z pozice Plum Dumplings, ale pokud jsme tak vnímáni, tak mě to upřímně těší a okamžitě se v tom cítím dobře. Brno je super v tom, že má jednoduše vtip. Nevím, čím to je, protože nejsem rodák, ale tohle mě osobně na něm baví. Je to prostor pro svobodnou kreativnost, pro neustrnutí, pro vývoj, a to považuji v umění za zcela zásadní. A jako kapela jsme měli možnost hrát na dost různorodých místech po Brně, což je výborné. Jen klubová scéna by mohla být víc podpořená, ale to, co se děje třeba okolo Kabinetu Múz mi přijde vlastně dost na dobré cestě.

Adéla Polka/ foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více