Adéla Polka: Baví mě hledat neotřelé kombinace

24. červen 2020, 2:00

Adéla Polka: Baví mě hledat neotřelé kombinace

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.

Jakým způsobem kapela prožila koronavirovou krizi?

Novou desku jsme stihli pokřtít v lednu, takže jsme si řekli „Uf“. Nejprve jsme opravdu dodržovali izolaci a snažili se to brát zodpovědně. Pak už to začalo lézt na mozek, a to především mně. Měla jsem nějaký tvůrčí přetlak a ten, když mi jej brzdí „vyšší moc“, bublá. Uchýlili jsme se tedy k improvizacím s rouškami ve dvou s bubeníkem. No a je z toho Abortion Song, moje první píseň v angličtině. Na konci krize měl Tom, kytarista a basák, narozeniny, a to se nám povedl myslím majstrštyk. Nahráli jsme mu docela šílené disko video jako přání k narozeninám. Takže jsme se vlastně někteří naučili stříhat a udělat video o čtyřech oknech. To video právě možná nejlépe vystihuje, koho z nás korona krize osobně zasáhla. Podívejte se sami na kapelní facebook. Ten jednorožec mluví za vše.

Na albu Jiný místo, které vyšlo na začátku roku, jste se rozhodli pro přechod od francouzských textů k češtině. Proč?

Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli. Hodně jsem také začala psát poezii v češtině, takže ten přechod byl relativně přirozený a dnes to považuji za dobré rozhodnutí. Líp tomu rozumí i zbytek kapely a hudba se s texty propojila úplně jiným způsobem než na předchozím albu. Francouzština má jinou melodii, pracuje se s ní jinak a do jisté míry nám zachovává pestrost, co se týče koncertního repertoáru, takže od ní definitivně neupouštíme. Já si s ní pořád ráda zalaškuji.

adela_polka_foto_jiri_slama_01

A myslíte, že ta „francouzská“ minulost kapely stále ovlivňuje váš zvuk? Nebo by tedy i hudební posun měl být zřetelný?

Myslím, nebo možná doufám, že jsme se všichni posunuli a že je to trochu znát. Nějaké rysy Plum Dumplings ale určitě stále přetrvávají. Francouzština paradoxně zachovává „divočinu“, to, co jsem musela „odpracovat“ tělem, aby šlo sdělení dál i pro ty, kdo francouzsky neumí. A to myslím zůstává v koncertním projevu pořád. Francouzština je stereotypně vnímaná často jako jazyk šansonu, ale mě bavilo tohle klišé bourat.

Album Jiný místo vzniklo ve spolupráci s producentem Tomášem Neuwerthem. Jak k této spolupráci došlo?

Věděli jsme, že chceme k desce přizvat někoho, kdo bude mít objektivnější pohled na naši tvorbu. Tomáše jsme si jako producenta vyhlídli vzhledem k jeho předchozím projektům. Chvíli jsme si na něj počkali, ale ve výsledku jsme byli hodně spokojení. Sedl nám jak lidsky, tak přístupem k práci. Dost nás cepoval v tempech, troufám si říct, že posun od minulé desky je rozhodně v soundu bicích, na což měl přímý vliv. Zároveň díky němu „vstaly z mrtvých“ asi dvě písničky, které na desce být ani neměly. Tomáš je nesmírně trpělivý a hledá způsoby, jak věci dělat jinak, když cítíme, že to nejde, a to myslím kapele dost pomohlo. No a mně jako zpěvačce obohatil život tím, že mě naučil dělat si vokály, s čímž jsem měla do té doby téměř nulové zkušenosti. Zpočátku jsem se kroutila, ale pak to šlo samo, a to je podle mě skvělý producentský přínos. Tomáš tomu prostě věřil, a to mě motivovalo.

Album jste vydali na vinylu a jako digitální download. Proč tyto formáty? A mám správné informace, že by mělo být i CD?

Ano, CD už máme. Hurá! To jsme vlastně během pandemie taky stihli! Vinyl máme rádi, a protože toto médium slaví poměrně úspěšný comeback, rozhodli jsme se pro něj. Digitál je podle nás naprostá nutnost z toho důvodu, že mnoho lidí už dnes neposlouchá hudbu jinak než online. No a teď doufám, že ti, kteří se hlásili o cédéčka, je vykoupí. Ale upřímně, sehnat CD přehrávač dnes už není snadná věc.

adela_polka_foto_jiri_slama_02

Jak v současné sestavě kapely funguje tvorba písní? Kdo přináší nápady? Co se pak s nimi děje?

Většinou to bylo tak, že někdo přinesl kytarovou nebo basovou linku a ostatní vznikalo kolem toho. Já jsem text buď vymyslela přímo na melodii, nebo jsem vytáhla něco ze šuplíku. Od té doby, co píšu převážně v češtině, tvořím texty neustále a všude. Mám už takový návyk, alespoň haiku denně. Nebo alespoň čtyři verše, které se v mém případě často nerýmují. Jestli z toho pak vznikne text, to je vždy otázka okamžiku. Jelikož jsem před pár lety začala hrát na kytaru, mám už i odvahu začínat vymýšlet si primárně pěvecké linky sama, a když do toho pak vpluje kapela se svou interpretací, je to takový dost jiný styl práce. Ale těch cest je plno a já se svou „nenasytností“ jsem ochotná šlapat po kterékoliv z nich.

Rybí krev, úvodní píseň alba, je inspirována stejnojmennou knihou Jiřího Hájíčka. Jak moc a čím vás musí kniha zaujmout, aby stála za to napsat podle ní píseň?

Musí ve mně nějakou dobu po dočtení buďto rezonovat, anebo mě musí při čtení už začít něco napadat. Někdy si z knih píšu úryvky, pak se k nim vracím a konkrétní témata rozvíjím dál. Tyhle momenty inspirace mě šíleně baví a zároveň je to velmi komfortní, protože to není primárně o mně.

Právě v písni Rybí krev se objeví i titulní slogan „jiný místo“. Proč jste si jako název vybrali právě toto slovní spojení?

Přesně si pamatuju, jak jsem jela vzadu v autě zavalená kytarami a přemýšlela nad názvem. Snažila jsem se přijít na to, co spojuje všechny texty na desce. A protože jsou změny a hledání možností nosnými tématy alba, přišlo mi to dobré. Navíc mi ten refrén připadá celkem silný na to, že nejsme kapela, která by refrény nějak extra používala.

Snažíte se jako zpěvačka spíše zpívat o svých vlastních zážitcích, radostech a bolestech, nebo se spíše stylizujete do nějaké role?

Jestli v písních řešit své osobní věci, nebo ne, to pro mě bylo kdysi velké téma. Ale během svého osobního vývoje jsem se naučila psát tak nějak s odstupem nebo ten odstup do svých osobních bolestí prostě zkusit napasovat. Cílem je, aby bylo téma natolik sdělitelné ostatním, aby se s ním mohl ztotožnit kdokoliv. Osobně si vlastně ulevím dost samotným projevem na koncertě, to je skvělá terapie. Takže ano, ráda se inspiruji jinde, ráda do toho přidám svůj výklad, nebo svůj osobní „shit“, ale zároveň ráda dělám texty o někom jiném, aniž by o tom třeba ten člověk věděl. A pak je to vlastně otázka slov jako takových. Baví mě hledat neotřelé kombinace, které přijdou odněkud z podvědomí, třeba jako „suché oční jamky“ nebo „peří na mase“. To je tvůrčí svoboda, to mě baví.

adela_polka_foto_jiri_slama_04

Vedle textů je pro mne u vaší kapely důležité vrstvení zvukových ploch a práce s kytarou. Liší se pak hodně zvuk na nahrávce od toho, jak kapela hraje naživo?

Momentálně určitě. Kytary byly, troufám si říct, pro mix desky největší oříšek. Kluci jich nahráli velké množství do každého songu. Abychom se podobě z desky alespoň trochu přiblížili, přizvali jsme dalšího kytaristu a basáka. A měli jsme to štěstí, že Jakub zapadl na první dobrou. S ním je koncert prostě hutnější a zvuk plnější. Nicméně jsme do jisté míry ráda, že je deska na poslech lehce odlišná, o důvod víc si ji koupit a pak jít zároveň na koncert, kde je troufám si říct, přidaná hodnota zase jinde.

Dlouho jste hráli ve čtyřech: zpěv/klávesy, kytara, basa, bicí. Teď k tomu tedy přibyl další kytarista/basista. Nenapadlo vás někdy, že byste přibrali nějaký melodický nástroj – saxofon, housle, flétnu…?

Ale napadlo! Především mě, protože mám někdy tendenci věci posouvat víc než kluci. Nicméně se to vlastně trochu stalo. Na desce je trumpeta, klavír nebo tamburína, což na koncertech není. Housle by se mi líbily taky, houslistu bychom teoreticky taky měli, tak už jen ten správný song… Jenže problém je pak trochu jinde. Jde o to, abychom se všichni vešli na pódium a aby z nás zvukař nešílel. Už tak jsme se docela v počtu nástrojů rozjeli.

Jste součástí brněnské alternativní hudební scény. Cítíte se jako kapela v Brně dobře?

Pojem být „součástí scény“ je pro mě hodně těžko uchopitelný. Ale mám dojem, že pokud s kapelou tak nějak počítají promotéři, organizátoři akcí a pokud se o ní alespoň mezi lidmi, jakkoliv mluví, součástí scény v tu chvíli je. Tohle celé nedokážu asi posoudit z pozice Plum Dumplings, ale pokud jsme tak vnímáni, tak mě to upřímně těší a okamžitě se v tom cítím dobře. Brno je super v tom, že má jednoduše vtip. Nevím, čím to je, protože nejsem rodák, ale tohle mě osobně na něm baví. Je to prostor pro svobodnou kreativnost, pro neustrnutí, pro vývoj, a to považuji v umění za zcela zásadní. A jako kapela jsme měli možnost hrát na dost různorodých místech po Brně, což je výborné. Jen klubová scéna by mohla být víc podpořená, ale to, co se děje třeba okolo Kabinetu Múz mi přijde vlastně dost na dobré cestě.

Adéla Polka/ foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více