Andrea Marcon: Chtěli jsme dělat hudbu, ne kariéru

Andrea Marcon: Chtěli jsme dělat hudbu, ne kariéru

Dirigent, cembalista, varhaník, pedagog, to všechno je Andrea Marcon. Výčet by nebyl úplný, kdybych nedodal to nejdůležitější – je to člověk, který miluje hudbu. Vřelý vztah má i k České republice – vystupoval u nás již několikrát. Letos přijíždí na Concentus Moraviae, kde s Venice Baroque Orchestra doprovodí Magdalenu Koženou. Den nato znovu veřejně rozezní a tím i zasvětí zrekonstruované barokní varhany v Doubravníku. Bude to jeho vůbec první sólový recitál u nás.

Přijíždíte letos na festival Concentus Moraviae. Vystupoval jste už v České republice, a při jaké příležitosti?
V České republice jsem vystupoval mnohokrát, v Praze jsem byl poprvé po roce 1990. Vystupovali jsme se Sonatori de la Gioiosa Marca a Giulianem Carmignolouv Rudolfinu. Pak jsem tu dlouho nebyl, ale v posledních osmi letech jsem se vracel velmi často s Venice Baroque Orchestra, ale také se souborem Collegium 1704 a samozřejmě s Magdalenou Koženou. Takže teď znám velmi dobře Prahu a mám ji moc rád. Byl jsem tam i několik dní na dovolené s rodinou.

Budete řídit Venice Baroque Orchestra a hrát i sólově. Jste víc dirigent nebo sólista, která z těchto možností vám vyhovuje víc?
V současnosti vystupuji častěji jako dirigent, jako sólista mám dva až tři recitály ročně. Rád bych jich měl více, ale je to boj s časem. Rád také učím, takže není snadné najít čas na vše. Jsem rád, že můžu mít na festivalu recitál jako varhaník. Pokud je možnost věnovat se oběma profesím, je to samozřejmě ideální, protože zkušenost se sólovým vystupováním může být při dirigování hodně užitečná. Jako sólista máte zcela přímý kontakt s hudbou, tvoříte ji vlastníma rukama. A to je také cílem vždy, když vedete orchestr. Musíte mít pocit, že máte všechno pod kontrolou a že můžete hrát na orchestr, jako by to byl váš sólový nástroj. Ty dvě profese jsou, myslím, dvěma stranami jedné mince.

Concentus Moraviae se koná v malých moravských městech, je to putovní festival. Znáte nějaký podobný festival, v čem je Concentus jedinečný?
Konání koncertů v různých malých městech regionu je, myslím, něco skutečně unikátního. Ta myšlenka se mi opravdu velmi líbí a doporučil bych mnoha jiným regionům v Evropě, aby ji převzaly. Pro festivaly staré hudby je typičtější, že se odehrávají na jediném místě, obvykle v nějakém starobylém, historickém městě, jako třeba festival v Bruggách, v Benátkách, ve francouzském Beaune či Ambronay… Takže festival roztroušený po tolika malých městech je z hlediska myšlenky skutečný klenot. Moc se mi líbí, že lidé se opravdu přesunují z jednoho místa na druhé. Je to úžasná příležitost ukázat bohatství, příběh a dědictví moravského regionu.

Jak jste se s Magdalenou Koženou potkali a jak začala vaše spolupráce?
Byla to producentka vydavatelství Deutsche Grammophon Marita Prohmann, která nás oba oslovila s myšlenkou společné práce na nahrávce věnované Händlovi. Pokud si správně vybavuji, setkali jsme se poprvé v roce 2006 při přípravě händlovského alba Ah! mio cor. Byl to začátek velmi mimořádné spolupráce.

Čím je pro vás Magdalena Kožená výjimečná, co ji odlišuje od jiných špičkových zpěvaček?
Pokaždé cítím, jak Magdalena naprosto splývá s tím, co zpívá. Je tak intenzivní, tak hluboce se ponoří do každého textu, do každého stylu. Vnímám to jako převtělení – ona sama se stává hudbou. To není nic běžného, i když intenzivní prožitek a zaujetí vidíme u mnoha jiných zpěváků. Ale u Magdaleny máte vždycky pocit, že jde o fyzickou záležitost, nejen intelektuální a duchovní. Když zpívá něco velmi smutného, máte pocit, že sama fyzicky trpí. Nejde jen o její hlas nebo o její intelekt – protože ona je samozřejmě mimořádně inteligentní zpěvačka – ale tato intenzita je extrémně provázaná s jejím tělem.

Koncertní program v Moravském Krumlově zahrnuje především Vivaldiho, dále Händela a Telemanna. Co mají tito skladatelé společného, a co je odlišuje?
Dobře, máme zde velmi italského skladatele, velmi německého skladatele, čímž myslím Telemanna, a pak máme Händla, který strávil mnoho let v Itálii a snažil se svým způsobem napodobovat italské skladatele – to o Telemannovi nelze říci. Vivaldi je nejen italský skladatel, ale skladatel typický pro Benátky – jeho hudba jsou Benátky. Vivaldi skoro fyzicky ztělesňuje ducha tohoto neuvěřitelného města v osmnáctém století. Händel byl jedním ze skladatelů osmnáctého století, kteří nejvíce cestovali po Evropě, to například Bach nikdy nedělal. Händel skutečně chtěl cestovat, chtěl poznávat různé styly a v jeho hudbě také najdete hodně benátských, neapolských a vůbec italských vlivů. Telemann podobně jako Bach moc necestoval, v Německu byl ale nejznámějším skladatelem. Vivaldi, Telemann a Händel žili ve stejné době, ale psali hudbu v naprosto odlišném stylu a estetice. Okamžitě rozpoznáte, kdy jde o Vivaldiho, kdy o Händela a kdy o Telemanna, hudba je u každého z nich velmi charakteristická.

V Doubravníku budete hrát na nedávno zrestaurované varhany zhotovené Janem Výmolou, které jsou až na maličkosti v původním stavu, jde téměř o barokní originál. Setkáváte se s podobnými nástroji často?
Takové nástroje jsou můj osud. Narodil jsem se poblíž Benátek v Trevisu – ve městě máme jedenáct nástrojů, dokonalých originálů z 18. století. Už jako dítě a teenager jsem byl zvyklý dotýkat se jejich starých kláves, v Itálii jsou tyto nástroje poměrně běžné. Jiná situace je v Německu, ve Francii či v jiných zemích. Ve Španělsku, v Itálii, ale také na Moravě je stále mnoho historických varhan, a to je samozřejmě i pro vaši zemi velké bohatství.

V minulém roce jste doprovázel Magdalenu Koženou s Collegiem 1704, letos přijíždíte s Venice Baroque Orchestra. Je možné tyto dva soubory srovnat? Jaké jsou jejich silné a slabší stránky?
To opravdu nedokážu říci, oba orchestry mají jiný zvuk. Ale oba jsou velmi vnímavé, velmi dobře reagují na podněty nejen od dirigenta, ale také od sólistů, které doprovázejí. Venice Baroque Orchestra je pro mne samozřejmě srdeční záležitost, tento soubor byl součástí mého života. S Collegiem 1704 jsem zažil báječné věci, pamatuji si je velmi dobře, každého jednotlivého hráče, protože spolupráce s nimi byla opravdu fantastická. A myslím, že se mi dařilo s nimi docílit pěkného benátského zvuku.

Oba vaše koncerty na festivalu Concentus Moraviae jsou čistě barokní. Zabýváte se také jinými hudebními epochami?
Ano, samozřejmě, mám rád všemožné druhy hudby. Teď například diriguji Mozartovu operu Idomeneo v basilejském divadle. Dělal jsem celou řadu oper, nejen barokních. Dirigoval jsem také Beethovenovy symfonie, Rossiniho opery. Mám rád i romantickou hudbu, ačkoliv jsem ji zatím nedirigoval, jsem velmi otevřený. Snažím se jen o to, abych všechno, co dělám, dělal velmi dobře. To mi pochopitelně nedovoluje věnovat se příliš mnoha věcem.

Dirigoval jste také Berlínské filharmoniky...
Ano, přesně tak, v říjnu 2012, často spolupracuji s moderními orchestry. Například jsem v Kodani dělal s Dánským národním symfonickým orchestrem kompletní mozartovský program. Myslím, že je velmi důležitý dialog mezi někým, kdo přichází ze staré hudby, a snaží se najít společnou řeč s jinými hudebníky, kteří jsou přinejmenším stejně výborní, jen hrají na moderní nástroje. To znamená, že neuvažuji ve smyslu rozdílných skupin umělců, ale ve smyslu zkušeností. Hrát barokní hudbu se soudobým orchestrem je pro mne velmi obtížné, ale také velmi pěkné, protože soudobý orchestr potřebuje chápat tuto hudbu jiným způsobem. Je to také určité omezení, ale součástí naší práce je snažit se otevírat všemožné dveře a okna a komunikovat, protože všichni mluvíme jazykem hudby, nepatříme k různým rodinám, jsme rodina hudebníků. Takže musíme najít způsob, jak se spolu domluvit. Velmi často se setkávám se soudobými orchestry, které mají skutečně zájem a které okouzlil tento odlišný způsob hraní, artikulace, formování frází. Není to vždy jednoduché, ale vždy je to úžasný úkol.

S Venice Baroque Orchestra jste nastudoval mnoho oper – čím jsou pro vás operní produkce výjimečné?
Jsem také umělecký vedoucí souboru La Cetra, dělal jsem s ním Idomenea. Víte, operu mám opravdu rád. Zednodušeně řečeno je to kombinace herectví, hudby, režie, scénografie, toho všeho dohromady. Je to samozřejmě pokaždé velmi komplikované, potřebujete množství zkoušek, ale je to tak skvělé. Občas pochopitelně ne zcela souhlasím s tím, co dělají režiséři, a mnohokrát jsem měl své výhrady, ale přesto je opera něco naprosto magického, obzvlášť barokní opera. Protože pokud jdete do divadla na Parsifala, na Bohému nebo Carmen, tak už předem hudbu znáte, jdete si ji jen poslechnout a podívat se, co bude v této inscenaci Carmen, Bohémy nebo Parsifala jiného. Mezi barokními operami máme tisíce děl, která nikdo nezná, a je tak krásné je hrát. Platí to dokonce i pro opery od Händla. Když jsem dělal jeho překrásnou Siroe, bylo to třetí provedení této opery v Evropě. S Cavalliho L’Orione to bylo stejné, také jsem poprvé nastudoval L'Olimpiade od Cimarosy, což je mistrovské dílo, a mnoho dalších. Lidé, kteří přicházejí do opery, tak hudbu vůbec neznají, a to je pak ještě větší radost, protože jim představujete něco, co nikdy předtím neslyšeli a neviděli. To se může stát jen se současnou hudbou a se starou hudbou.

Jak dlouho už Venice Baroque Opera působí? Chcete se souborem zůstat nebo máte jiné plány?
Orchestr jsme založili před šestnácti, skoro sedmnácti lety, a je pravda, že se nepodílím na celém repertoáru Venice Baroque Orchestra, protože orchestr chtěl působit také s jinými dirigenty, což je normální. Stále společně hrajeme, ale nejde o exkluzivitu v tom smyslu, že když Venice Baroque Orchestra vystupuje, musím tam nutně být i já. Takto se situace změnila v posledních dvou letech. Z mnoha důvodů – také osobních a rodinných – jsem v posledních pěti letech nemohl s orchestrem jezdit na vzdálená turné do Spojených států nebo do Japonska. Ale myslím, že to je pozitivní vývoj, protože každý orchestr by měl být na svém vlastním dirigentovi nezávislý, i v případě jako je můj, kdy dirigent byl zároveň zakladatelem. Je to přirozená dráha orchestru, že si dříve či později přeje hrát co možná nezávisle. Není to žádný problém a já tak můžu dělat i jiné věci s jinými orchestry. Ale když můžu, tak s VBO stále rád jezdím na turné a na koncerty.

Co vlastně nastartovalo vaši kariéru, kdy jste si poprvé řekl, že se stanete profesionálním hudebníkem?
Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že se stanu profesionálním hudebníkem. Vždycky jsem se zkrátka věnoval hudbě, hudba byla moje láska a vášeň. Ani jsem jasně nevnímal, že by hudba mohla být i profesí. Vyhrál jsem varhanní a cembalovou soutěž a velmi brzy jsem začal mít recitály. Svůj první varhanní recitál jsem měl v sedmnácti letech (vlastně to bylo v Dubrovníku v Chorvatsku, což zní podobně jako Doubravník). Moje hudební kariéra trvá už dvaatřicet let, ale začala, aniž bych sám věděl, co to kariéra je. Můj vztah k hudbě a k mé práci byl pro mě vždy velmi přirozený a velmi spontánní. Kariéra přišla, když jsem vyhrál první ceny. Ale myslím, že jsem ty ceny vyhrával právě proto, že mě nezajímalo nic než hudba sama. Když začne mladý člověk uvažovat o kariéře, kontaktech a vztazích a že jsou důležité pro jeho kariéru, myslím, že riskuje, že se velmi brzy zničí. Když jste mladý, musíte dělat jedinou věc: musíte cvičit, číst, sledovat hudbu, kulturu, chodit do muzeí, musíte růst, všechno jak to jenom jde. Nesmíte přemítat nad kariérou. Pak, když budete skutečně dobrý, mnohé dveře se dříve či později otevřou samy. Někteří moji velmi nadaní studenti, je jim málo přes dvacet, vnímají vše skrze kariéru – to je úplně špatně. Mnozí z nás, když jsme byli stejně staří, jsme byli jednoduše zamilovaní do hudby. Chtěli jsme dělat hudbu, ne kariéru. V tom je velký rozdíl.

Máte vůbec nějaké nehudební potřeby a vášně?
Narodil jsem se v Trevisu a z vinic kolem blízkého hradu Collalto pochází moje oblíbené víno – je to odrůda Wildbacher, dostala se k nám z Rakouska. Mám rád to víno i místo, odkud pochází. A ještě nedám dopustit na risotto s houbami a chřestem, rád ho jím i vařím.

Máte nějaký hudební sen? Uvažujete občas v hudební oblasti o něčem, co se zdá nedosažitelné?
Kdyby se mne byl někdo v patnácti letech zeptal, jestli mám sen, možná bych byl řekl, že chci jednou dirigovat Berlínské filharmoniky – a ono se to stalo. Celý život jsem snil o tom, že se dostanu do bodu, kdy budu moci dirigovat Matoušovy pašije. A jsem rád, že se mi to minulý květen podařilo. Měl jsem hodně snů, když jsem byl dítě, ale život je těžký a mnoho mi jich nezbylo. Chtěl bych jednou dirigovat některou Mahlerovu symfonii – druhou, třetí nebo šestou, které jsou blízké mému srdci. To je sen, který se zřejmě nikdy nesplní. Dalo by se říci, že Mahler je svým způsobem poslední barokní skladatel, je v něm tolik momentů, které mi barokní hudbu připomínají. Nejde tady o hudební analýzu, on byl samozřejmě poslední z romantických a první z moderních skladatelů. Jeho hudba mne ale odjakživa hluboce zasahovala, hned od chvíle, kdy jsem ji ve třinácti letech objevil. Tak toto je snad ještě malý sen. Pokud jde o ostatní sny spojené s dirigováním – když dirigujete Berlínské filharmoniky, o čem dalším můžete ještě snít? Nic víc už není. Pracuji s výborným orchestrem, výbornými sólisty, mám štěstí, že můžu pracovat se zpěváky jako je Magdalena Kožená, co můžu chtít víc. Jsem za svůj hudební život moc vděčný. Byl jsem vždy velmi štědrý k hudbě, ke kolegům, ke studentům, ale musím říci, že jsem dostával zpět mnohem více, než co jsem sám dával. Člověk si může být jistý, že když dává, dostane od života také hodně zpátky. Taková je pravda.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s Týdeníkem Rozhlas

Foto Jiří Sláma a Harald Hoffmann

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Rozhovor s dramaturgem letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae Václavem Luksem o úniku z každodenní reality, kosmopolitní Evropě a nadčasové přitažlivosti barokního umění pro dnešního posluchače.  více


Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více