Andrea Marcon: Chtěli jsme dělat hudbu, ne kariéru

Andrea Marcon: Chtěli jsme dělat hudbu, ne kariéru

Dirigent, cembalista, varhaník, pedagog, to všechno je Andrea Marcon. Výčet by nebyl úplný, kdybych nedodal to nejdůležitější – je to člověk, který miluje hudbu. Vřelý vztah má i k České republice – vystupoval u nás již několikrát. Letos přijíždí na Concentus Moraviae, kde s Venice Baroque Orchestra doprovodí Magdalenu Koženou. Den nato znovu veřejně rozezní a tím i zasvětí zrekonstruované barokní varhany v Doubravníku. Bude to jeho vůbec první sólový recitál u nás.

Přijíždíte letos na festival Concentus Moraviae. Vystupoval jste už v České republice, a při jaké příležitosti?
V České republice jsem vystupoval mnohokrát, v Praze jsem byl poprvé po roce 1990. Vystupovali jsme se Sonatori de la Gioiosa Marca a Giulianem Carmignolouv Rudolfinu. Pak jsem tu dlouho nebyl, ale v posledních osmi letech jsem se vracel velmi často s Venice Baroque Orchestra, ale také se souborem Collegium 1704 a samozřejmě s Magdalenou Koženou. Takže teď znám velmi dobře Prahu a mám ji moc rád. Byl jsem tam i několik dní na dovolené s rodinou.

Budete řídit Venice Baroque Orchestra a hrát i sólově. Jste víc dirigent nebo sólista, která z těchto možností vám vyhovuje víc?
V současnosti vystupuji častěji jako dirigent, jako sólista mám dva až tři recitály ročně. Rád bych jich měl více, ale je to boj s časem. Rád také učím, takže není snadné najít čas na vše. Jsem rád, že můžu mít na festivalu recitál jako varhaník. Pokud je možnost věnovat se oběma profesím, je to samozřejmě ideální, protože zkušenost se sólovým vystupováním může být při dirigování hodně užitečná. Jako sólista máte zcela přímý kontakt s hudbou, tvoříte ji vlastníma rukama. A to je také cílem vždy, když vedete orchestr. Musíte mít pocit, že máte všechno pod kontrolou a že můžete hrát na orchestr, jako by to byl váš sólový nástroj. Ty dvě profese jsou, myslím, dvěma stranami jedné mince.

Concentus Moraviae se koná v malých moravských městech, je to putovní festival. Znáte nějaký podobný festival, v čem je Concentus jedinečný?
Konání koncertů v různých malých městech regionu je, myslím, něco skutečně unikátního. Ta myšlenka se mi opravdu velmi líbí a doporučil bych mnoha jiným regionům v Evropě, aby ji převzaly. Pro festivaly staré hudby je typičtější, že se odehrávají na jediném místě, obvykle v nějakém starobylém, historickém městě, jako třeba festival v Bruggách, v Benátkách, ve francouzském Beaune či Ambronay… Takže festival roztroušený po tolika malých městech je z hlediska myšlenky skutečný klenot. Moc se mi líbí, že lidé se opravdu přesunují z jednoho místa na druhé. Je to úžasná příležitost ukázat bohatství, příběh a dědictví moravského regionu.

Jak jste se s Magdalenou Koženou potkali a jak začala vaše spolupráce?
Byla to producentka vydavatelství Deutsche Grammophon Marita Prohmann, která nás oba oslovila s myšlenkou společné práce na nahrávce věnované Händlovi. Pokud si správně vybavuji, setkali jsme se poprvé v roce 2006 při přípravě händlovského alba Ah! mio cor. Byl to začátek velmi mimořádné spolupráce.

Čím je pro vás Magdalena Kožená výjimečná, co ji odlišuje od jiných špičkových zpěvaček?
Pokaždé cítím, jak Magdalena naprosto splývá s tím, co zpívá. Je tak intenzivní, tak hluboce se ponoří do každého textu, do každého stylu. Vnímám to jako převtělení – ona sama se stává hudbou. To není nic běžného, i když intenzivní prožitek a zaujetí vidíme u mnoha jiných zpěváků. Ale u Magdaleny máte vždycky pocit, že jde o fyzickou záležitost, nejen intelektuální a duchovní. Když zpívá něco velmi smutného, máte pocit, že sama fyzicky trpí. Nejde jen o její hlas nebo o její intelekt – protože ona je samozřejmě mimořádně inteligentní zpěvačka – ale tato intenzita je extrémně provázaná s jejím tělem.

Koncertní program v Moravském Krumlově zahrnuje především Vivaldiho, dále Händela a Telemanna. Co mají tito skladatelé společného, a co je odlišuje?
Dobře, máme zde velmi italského skladatele, velmi německého skladatele, čímž myslím Telemanna, a pak máme Händla, který strávil mnoho let v Itálii a snažil se svým způsobem napodobovat italské skladatele – to o Telemannovi nelze říci. Vivaldi je nejen italský skladatel, ale skladatel typický pro Benátky – jeho hudba jsou Benátky. Vivaldi skoro fyzicky ztělesňuje ducha tohoto neuvěřitelného města v osmnáctém století. Händel byl jedním ze skladatelů osmnáctého století, kteří nejvíce cestovali po Evropě, to například Bach nikdy nedělal. Händel skutečně chtěl cestovat, chtěl poznávat různé styly a v jeho hudbě také najdete hodně benátských, neapolských a vůbec italských vlivů. Telemann podobně jako Bach moc necestoval, v Německu byl ale nejznámějším skladatelem. Vivaldi, Telemann a Händel žili ve stejné době, ale psali hudbu v naprosto odlišném stylu a estetice. Okamžitě rozpoznáte, kdy jde o Vivaldiho, kdy o Händela a kdy o Telemanna, hudba je u každého z nich velmi charakteristická.

V Doubravníku budete hrát na nedávno zrestaurované varhany zhotovené Janem Výmolou, které jsou až na maličkosti v původním stavu, jde téměř o barokní originál. Setkáváte se s podobnými nástroji často?
Takové nástroje jsou můj osud. Narodil jsem se poblíž Benátek v Trevisu – ve městě máme jedenáct nástrojů, dokonalých originálů z 18. století. Už jako dítě a teenager jsem byl zvyklý dotýkat se jejich starých kláves, v Itálii jsou tyto nástroje poměrně běžné. Jiná situace je v Německu, ve Francii či v jiných zemích. Ve Španělsku, v Itálii, ale také na Moravě je stále mnoho historických varhan, a to je samozřejmě i pro vaši zemi velké bohatství.

V minulém roce jste doprovázel Magdalenu Koženou s Collegiem 1704, letos přijíždíte s Venice Baroque Orchestra. Je možné tyto dva soubory srovnat? Jaké jsou jejich silné a slabší stránky?
To opravdu nedokážu říci, oba orchestry mají jiný zvuk. Ale oba jsou velmi vnímavé, velmi dobře reagují na podněty nejen od dirigenta, ale také od sólistů, které doprovázejí. Venice Baroque Orchestra je pro mne samozřejmě srdeční záležitost, tento soubor byl součástí mého života. S Collegiem 1704 jsem zažil báječné věci, pamatuji si je velmi dobře, každého jednotlivého hráče, protože spolupráce s nimi byla opravdu fantastická. A myslím, že se mi dařilo s nimi docílit pěkného benátského zvuku.

Oba vaše koncerty na festivalu Concentus Moraviae jsou čistě barokní. Zabýváte se také jinými hudebními epochami?
Ano, samozřejmě, mám rád všemožné druhy hudby. Teď například diriguji Mozartovu operu Idomeneo v basilejském divadle. Dělal jsem celou řadu oper, nejen barokních. Dirigoval jsem také Beethovenovy symfonie, Rossiniho opery. Mám rád i romantickou hudbu, ačkoliv jsem ji zatím nedirigoval, jsem velmi otevřený. Snažím se jen o to, abych všechno, co dělám, dělal velmi dobře. To mi pochopitelně nedovoluje věnovat se příliš mnoha věcem.

Dirigoval jste také Berlínské filharmoniky...
Ano, přesně tak, v říjnu 2012, často spolupracuji s moderními orchestry. Například jsem v Kodani dělal s Dánským národním symfonickým orchestrem kompletní mozartovský program. Myslím, že je velmi důležitý dialog mezi někým, kdo přichází ze staré hudby, a snaží se najít společnou řeč s jinými hudebníky, kteří jsou přinejmenším stejně výborní, jen hrají na moderní nástroje. To znamená, že neuvažuji ve smyslu rozdílných skupin umělců, ale ve smyslu zkušeností. Hrát barokní hudbu se soudobým orchestrem je pro mne velmi obtížné, ale také velmi pěkné, protože soudobý orchestr potřebuje chápat tuto hudbu jiným způsobem. Je to také určité omezení, ale součástí naší práce je snažit se otevírat všemožné dveře a okna a komunikovat, protože všichni mluvíme jazykem hudby, nepatříme k různým rodinám, jsme rodina hudebníků. Takže musíme najít způsob, jak se spolu domluvit. Velmi často se setkávám se soudobými orchestry, které mají skutečně zájem a které okouzlil tento odlišný způsob hraní, artikulace, formování frází. Není to vždy jednoduché, ale vždy je to úžasný úkol.

S Venice Baroque Orchestra jste nastudoval mnoho oper – čím jsou pro vás operní produkce výjimečné?
Jsem také umělecký vedoucí souboru La Cetra, dělal jsem s ním Idomenea. Víte, operu mám opravdu rád. Zednodušeně řečeno je to kombinace herectví, hudby, režie, scénografie, toho všeho dohromady. Je to samozřejmě pokaždé velmi komplikované, potřebujete množství zkoušek, ale je to tak skvělé. Občas pochopitelně ne zcela souhlasím s tím, co dělají režiséři, a mnohokrát jsem měl své výhrady, ale přesto je opera něco naprosto magického, obzvlášť barokní opera. Protože pokud jdete do divadla na Parsifala, na Bohému nebo Carmen, tak už předem hudbu znáte, jdete si ji jen poslechnout a podívat se, co bude v této inscenaci Carmen, Bohémy nebo Parsifala jiného. Mezi barokními operami máme tisíce děl, která nikdo nezná, a je tak krásné je hrát. Platí to dokonce i pro opery od Händla. Když jsem dělal jeho překrásnou Siroe, bylo to třetí provedení této opery v Evropě. S Cavalliho L’Orione to bylo stejné, také jsem poprvé nastudoval L'Olimpiade od Cimarosy, což je mistrovské dílo, a mnoho dalších. Lidé, kteří přicházejí do opery, tak hudbu vůbec neznají, a to je pak ještě větší radost, protože jim představujete něco, co nikdy předtím neslyšeli a neviděli. To se může stát jen se současnou hudbou a se starou hudbou.

Jak dlouho už Venice Baroque Opera působí? Chcete se souborem zůstat nebo máte jiné plány?
Orchestr jsme založili před šestnácti, skoro sedmnácti lety, a je pravda, že se nepodílím na celém repertoáru Venice Baroque Orchestra, protože orchestr chtěl působit také s jinými dirigenty, což je normální. Stále společně hrajeme, ale nejde o exkluzivitu v tom smyslu, že když Venice Baroque Orchestra vystupuje, musím tam nutně být i já. Takto se situace změnila v posledních dvou letech. Z mnoha důvodů – také osobních a rodinných – jsem v posledních pěti letech nemohl s orchestrem jezdit na vzdálená turné do Spojených států nebo do Japonska. Ale myslím, že to je pozitivní vývoj, protože každý orchestr by měl být na svém vlastním dirigentovi nezávislý, i v případě jako je můj, kdy dirigent byl zároveň zakladatelem. Je to přirozená dráha orchestru, že si dříve či později přeje hrát co možná nezávisle. Není to žádný problém a já tak můžu dělat i jiné věci s jinými orchestry. Ale když můžu, tak s VBO stále rád jezdím na turné a na koncerty.

Co vlastně nastartovalo vaši kariéru, kdy jste si poprvé řekl, že se stanete profesionálním hudebníkem?
Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že se stanu profesionálním hudebníkem. Vždycky jsem se zkrátka věnoval hudbě, hudba byla moje láska a vášeň. Ani jsem jasně nevnímal, že by hudba mohla být i profesí. Vyhrál jsem varhanní a cembalovou soutěž a velmi brzy jsem začal mít recitály. Svůj první varhanní recitál jsem měl v sedmnácti letech (vlastně to bylo v Dubrovníku v Chorvatsku, což zní podobně jako Doubravník). Moje hudební kariéra trvá už dvaatřicet let, ale začala, aniž bych sám věděl, co to kariéra je. Můj vztah k hudbě a k mé práci byl pro mě vždy velmi přirozený a velmi spontánní. Kariéra přišla, když jsem vyhrál první ceny. Ale myslím, že jsem ty ceny vyhrával právě proto, že mě nezajímalo nic než hudba sama. Když začne mladý člověk uvažovat o kariéře, kontaktech a vztazích a že jsou důležité pro jeho kariéru, myslím, že riskuje, že se velmi brzy zničí. Když jste mladý, musíte dělat jedinou věc: musíte cvičit, číst, sledovat hudbu, kulturu, chodit do muzeí, musíte růst, všechno jak to jenom jde. Nesmíte přemítat nad kariérou. Pak, když budete skutečně dobrý, mnohé dveře se dříve či později otevřou samy. Někteří moji velmi nadaní studenti, je jim málo přes dvacet, vnímají vše skrze kariéru – to je úplně špatně. Mnozí z nás, když jsme byli stejně staří, jsme byli jednoduše zamilovaní do hudby. Chtěli jsme dělat hudbu, ne kariéru. V tom je velký rozdíl.

Máte vůbec nějaké nehudební potřeby a vášně?
Narodil jsem se v Trevisu a z vinic kolem blízkého hradu Collalto pochází moje oblíbené víno – je to odrůda Wildbacher, dostala se k nám z Rakouska. Mám rád to víno i místo, odkud pochází. A ještě nedám dopustit na risotto s houbami a chřestem, rád ho jím i vařím.

Máte nějaký hudební sen? Uvažujete občas v hudební oblasti o něčem, co se zdá nedosažitelné?
Kdyby se mne byl někdo v patnácti letech zeptal, jestli mám sen, možná bych byl řekl, že chci jednou dirigovat Berlínské filharmoniky – a ono se to stalo. Celý život jsem snil o tom, že se dostanu do bodu, kdy budu moci dirigovat Matoušovy pašije. A jsem rád, že se mi to minulý květen podařilo. Měl jsem hodně snů, když jsem byl dítě, ale život je těžký a mnoho mi jich nezbylo. Chtěl bych jednou dirigovat některou Mahlerovu symfonii – druhou, třetí nebo šestou, které jsou blízké mému srdci. To je sen, který se zřejmě nikdy nesplní. Dalo by se říci, že Mahler je svým způsobem poslední barokní skladatel, je v něm tolik momentů, které mi barokní hudbu připomínají. Nejde tady o hudební analýzu, on byl samozřejmě poslední z romantických a první z moderních skladatelů. Jeho hudba mne ale odjakživa hluboce zasahovala, hned od chvíle, kdy jsem ji ve třinácti letech objevil. Tak toto je snad ještě malý sen. Pokud jde o ostatní sny spojené s dirigováním – když dirigujete Berlínské filharmoniky, o čem dalším můžete ještě snít? Nic víc už není. Pracuji s výborným orchestrem, výbornými sólisty, mám štěstí, že můžu pracovat se zpěváky jako je Magdalena Kožená, co můžu chtít víc. Jsem za svůj hudební život moc vděčný. Byl jsem vždy velmi štědrý k hudbě, ke kolegům, ke studentům, ale musím říci, že jsem dostával zpět mnohem více, než co jsem sám dával. Člověk si může být jistý, že když dává, dostane od života také hodně zpátky. Taková je pravda.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s Týdeníkem Rozhlas

Foto Jiří Sláma a Harald Hoffmann

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Rozhovor s dramaturgem letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae Václavem Luksem o úniku z každodenní reality, kosmopolitní Evropě a nadčasové přitažlivosti barokního umění pro dnešního posluchače.  více


Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více